Kronika 2023: Pobyty, návštěvy, práce a akce na statku

Souhrnný přehled návštěv, pobytů, akcí a drobnějších prací na statku v roce 2023.  Brigády, velké akce a práce na stodole mají své zápisy nebo fotogalerie, na které odsud vedou odkazy. Je to tedy takový rozcestník na další články a fotogalerie z tohoto roku a také kronika. 
Schválně to dělám tak, aby text byl takhle nepřehledný a dlouhý, netěší mě, když některé události přímo trčí na webu jak nějaký bulvární novinový titulek bijící do očí. V Kronice jsou události skryté a ne každý je objeví. Je tam také zápis o mámině pohřbu například, různé záznamy z hovorů, co jsme tu vedli s návštěvníky, a některé byly vskutku do hlubin jdoucí. A všechno je to zanořeno ve změti v podstatě banálních zpráv o tom, co jsme kde pracovali, přemisťovali… 
--- Vyhledávat se dá také podle měsíců, nebo konkrétní hesla a jména pomocí CTRL+F

LEDEN — ÚNOR — BŘEZEN — DUBEN — KVĚTEN — ČERVEN — ČERVENEC — SRPEN — ZÁŘÍ — ŘÍJEN — LISTOPAD — PROSINEC

• Již druhý rok také komerčně pronajímám vejminku, o hostech z vejminky sem ale většinou nic nepíšu.
• Celkový počet ubytovaných komerčních hostů za rok 2023: 104
• Celkový počet hostů, kteří přijeli na tvůrčí pobyt v roce 2023: 23

---

Leden 2023

V lednu jsem ve volném čase psala hlavně výroční zprávu. Zbyněk pokračuje s podlahou na letní půdě. Za mámou už jezdí pečovatelky a pár hodin týdně mi pomáhají. Trpím ale stále nedostatkem času na soustředěnou práci, někdy je to až mučivé. Ale aspoň poznávám, co to znamená pečovat o někoho celodenně, matky s dětmi to takhle mají, je dobré to v nějaké podobě poznat.
Počasí: většinou beze sněhu, divoké, občas sněhová přeháňka a zase vysvitne slunce, mrazy nebyly.

Počet hostů na vejmince: Komerční: 4, Tvůrčí pobyty: 2
Počet obsazených dní: 12

Jóga. 2. ledna: Začátek učení jógy v Telči

Zásadní změna pro mě osobně nastala, když jsem začala učit v Telči jógu, každé pondělí o půl páté. Postupně jsem tento rok přesunula jógu i na statek a začala nabízet lekce návštěvníkům. Tak se tento rok stalo, že kundalini jóga vrostla do statku jako jeho součást. Což je věc, kterou si těžko někdo dokázal kdy představit, já nejméně. – Pevně doufám, že to bude trvalá součást provozu na statku.

Práce. 9. ledna: Řezání dřeva

Zbyněk s pomocníkem Martinem přijeli nařezat nějaké dřevo z těch pětimetrových tlustých klád smrku, co tam mám už přes dva roky. Zbyněk řezal, Martin vozil ke Skalákovi, navozili toho docela hromadu. Já si to pak budu štípat, to je dobrá relaxace.

Práce. 25. ledna: Dokončování podlahy na letní půdě

Přijíždí Zbyněk, že bude dokončovat nedodělky na půdě. Chybí tam ještě kousek podlahy, ale na kraji, takže to pro brigádníky z minulého roku nevadilo. A chtěl taky zadělávat ty mezerky mezi prkny, kam se nedají dát rovná prkna a musí se tvarově přesně přizpůsobit. Taky dokončil tu část směrem ke stodole, jak jsou ty otevírací dveře. — Říkala jsem mu, že ta půda je teď pro mě skoro nejlepší místo statku, nesmírně se těším, až někdy budu mít čas tam chodit psát. A taky na cvičení jógy bude ta půda bezvadná.

Tvůrčí pobyt. 20. ledna. Tereza Šustková

Na vejmince pobývá básnířka Tereza Šustková, jezdívá sem často, dá se již říci. Domluvila se s Martou, že se tady sejdou a budou pracovat na výběru básní do Martiny další sbírky, Tereza dělá totiž nové Martině sbírce redaktorku. Seděly tady v sednici. Všichni jsme byli kolem stolu, máma se svými novinami a cigaretou v čele. Domlouvaly se na básních, které by se do sbírky měly dát, Tereza k tomu měla věcné a dobré připomínky, na všem se shodly, byla to taková básnická harmonie. Říkala jsem si, že přesně takové věci se mají v sednici dít. Sbírka s názvem Kohouti budou zpívat vyšla ke konci roku. Pro mě je hodně důležitá; Marta tam v básních zobrazila mámino postupné odcházení, které jsme společně prožívaly a vyrovnávaly se s ním několik let. — Koupit si ji můžete třeba zde.

---

Únor 2023

V únoru se začalo s elektrikou na nové, letní půdě. Na vejmince pobýval týden Ota Bureš. Péče o mámu se stává už opravdu náročná. Dělám na výroční zprávě Teilhardovy společnosti a kvůli velkému nedostatku času se ještě druhý měsíc trápím s výroční zprávou Statku uprostřed.

Počasí: Nevlídno, silnice místy zledovatělé, občas sněhová vánice, ale sníh neleží dlouho. Sněženky kvetou na předzahrádce.
Pobyty na vejmince: komerční: 5, tvůrčí: 1
Počet obsazených dní: 12

Práce. 8. února: Podlaha na půdě a přenesení pohovky

Zbyněk dnes opět dokončoval podlahu na půdě, už tam dává ty poslední klíny, které se musí přesně vyměřit, a dokončuje tu zadní stranu prken. Přivezl taky součásti na dvě postele, ty starodávný čela, chce tam dát dvě postele, to bude úplná paráda potom. Ukazuje mi obludnou věc – na trámech vzadu nad sednici kondenzuje horký vzduch, který nějakou odpornou mezerou uniká ze sednice. Ale já to v tom svém rohu jasně cítím, že tam fouká, tak jakpak by to neunikalo nahoru! Musíme s tím něco provést, zatím nevím co, nevím, jak to utěsnit. Nad sednicí je ta parotěsná fólie, ale zjevně na krajích je potíž.

Jdeme přenést postele, potřebuju to přeskupit a je dobré využít Otovy přítomnosti. Nejdřív chceme přenést z vejminky tu moji starou pohovku. Dá se naštěstí rozdělat na dva díly. Za půl roku, co ji používají komerční nájemníci, se rozlomily obě ty opěrky, takže mně je té pohovky líto, spávala jsem na ni ve vejmince, a taky už to nevypadá pro komerčníky dobře. (Abych pravdu řekla, tak komerčníci pohovku prostě rozsouložili… zjevně na to nebyla stavěná! Občas slyším ubytované až na dvůr, jak si tam vesele řádí. To je jim přáno, nicméně je třeba poskytnout jim k tomu pevnější postel, že.) Ve vejmince mi pohovka značně ušetří práci se stlaním, při provozování ubytování je rychlost stlaní dost podstatná věc.

Tvůrčí pobyt. 6.– 12. února: Ota Bureš

Přijel Ota, že bude na vejmince pracovat na redakci nějakého textu a hledat si ubytování do Řecka, kam se chystá už v únoru přes Erasmus. Ota je jinak redaktorem deníku Referendum a občas pro ně i píše články. Deník Referendum doporučuju ke čtení, bývají tam výborné články.

Ota přišel pěšky z Pěčína. Pozvala jsem ho do sednice, ať se trochu ohřeje. Venku začíná mráz, co hlásali, a bude asi hodně drsný, teď bylo 8 stupňů. Ota vypráví o cestě, svítí úplněk na mrazivou krajinu, to musela být nádhera. Poseděli jsme v sednici u vína a cíga, matka tam taky samozřejmě sedí. Povyprávěli jsme stručně, co nového. Co kdo dělá z té olomoucké party. Ota vypráví různé zážitky z předchozích dnů, byl na pohřbu, ve vězení za Dušanem Dvořákem a různé další. A všiml si, že Josef Florian, můj praděd, jehož fotku mám ve výklenku u kříže, je podobný Petru Pavlovi. Nu, to bylo vtipné.

Ota pak během pobytu pracoval na svém a večer občas přišel do sednice popovídat si. Vyprávěl například o té návštěvě u Dvořáka ve vězení, jaké jsou tam obludné poměry. Mluvíme o úskalích redakční práce a co máme rozděláno za texty. [Dušana Dvořáka pak z vězení propustili, což je velmi dobrá zpráva, Ota nám o něm stále referoval.] Ota mi taky pohlídal přes chůvičku mámu, když jsem jednou během dne musela někam jet. To je vždy velká pomoc. Šel taky přiložit, kamna nevydrží. – A se Zbyňkem jsme přestěhovali ve třech pohovku z vejminky. – Hledání ubytování v Řecku bylo složitější, několikrát to nevyšlo nebo co, nakonec ale Ota něco úspěšně našel, v Exarchei, prý je to nějaká „anarchistická čtvrť“ vyhlášená umělci a levičáky, tak to je Otovi velmi přáno.

Návštěva. 11. února. Abbé Libanský a spol.

Kolem poledne se tady objevil Abbé Libanský s partou přátel ze Slovenska. Jeli na tátův hrob a Abbé mi napsal, jestli se tady můžou stavit. Bylo jich asi pět nebo kolik. Byla s nimi novinářka Soňa Gyarfašová, dále Kyra Matuštíková, umělkyně a jedna z nemnoha slovenských signatářů, a Peter Markovski, prý největší znalec československého undergroundu na světě. Abbé o nich napsal, že jsou to jsou to „hvězdy novinařiny ve slovenském rozhlasu“. — Byla tady zrovna taky Marta a pečovala dnes o mámu. Vyběhl ven Frodo a hned si užíval focení a zájmu, on to má rád. Pozvaly jsme je do sednice, pozdravili mámu. Abbé tady byl naposled někdy 2020, když jsem tu prý zrovna natírala podlahu.

Poseděli jsme v sednici a vyměnili si různé zajímavé informace. Taky sednice se jim líbila, ukázala jsem i fotky, jak to tu vypadalo dřív. Měli sebou toho odborníka na český underground, tak z toho byla legrace trochu, že ho musí vozit ze Slovenska. Abbé vyprávěl, jak sem jel na tu jedinou brigádu za táty, když se na vejmince spravovala střecha a díra ve stropě. Pak povídal něco o květinách, což Martu zaujalo, tak Abbé vyprávěl, že má byt ve Vídni a ve Slavonicích galerii, co tam vystavuje a tak. Já jsem si povídala s Kyrou, plánovaly jsme nezávazně, že by tu mohlo být nějaké sochařské symposium, kdyby si zařídily vlastní program. Taková akce by se mi tu líbila, chci tu více výtvarna. Abbé taky udělal nějaké fotky. Je to takový moudrý, vyrovnaný a schopný člověk s přímým pohledem. Byla to potěšlivá návštěva. Jen jsem jim nenabídla žádné pohoštění, jsem v tom dost nemožná. Sušenky jsem měla na lince a nic. Abbé ale taky říkal, že mi sem do Vydří dodá další fotky z časů, jak to tady vypadalo dřív, jsem moc ráda, to jsem tady vždy chtěla mít na chodbě, takový přehled podoby starých časů.

Práce. 22. února: Elektrika na půdě

Dopoledne už přijel Zbyněk, vzal sebou jednoho mladého elektrikáře, jmenuje se Marek Virgl, a pracovali na elektrice na novou půdu. Ten kluk se zdá být velmi schopný. Občas tam za nima chodím, kafe jsem donesla, domlouváme se na další práci. Naprosto parádně vyklidili prostor nad hostiňákem a koupelnou, kde byla jakási obrovská obilnice dřevěná a trámy.

Frodík dělá „psí“ kusy, dala jsem Zbyňkovi například klobásy (s legrací, že ho vyfotím, jak na Popeleční středu žere maso) a Frodo na něj vyskočil a visel mu zaťatý všema čtyřma vpředu na hrudníku. Vymysleli jsme taky, že dáme nad hostiňák tu foukanou izolaci a podlahu protáhneme až dozadu. Bude to paráda naprostá, ta letní půda.

Práce. 28. února. Zvelebení hostinského pokoje

Objednala jsem si tzv. hodinového manžela, aby přidělal garnýže do hostiňáku a trochu zútulnil hostiňák. Hostiňák byl dosud poněkud nehostinný. Koupila jsem krásnou dřevěnou garnýž a záclony. Chlapík akčně pracuje. Převěsil taky tři obrazy a nakonec hlavně pověsil nad postel tu menší dřevěnou polici, co jsem si nechala kdysi vyrobit. Hostiňák se velice zvetil, začíná z toho být pěkná místnost. Přemístila jsem tam do police všechny Foglary, mám kompletní sbírku Foglarových knih a těší se to zde úctě některých návštěvníků. Já to čtu pořád dokola. — V březnu jsem tam ještě zavěsila závěsy, tak jak je to na fotce.

---

Březen 2023

Začala jsem hrabat zahradu, nějak brzo přišlo jaro. Se Zbyňkem jsme opravili díru ve střeše, která tam byla celá léta a ničil se krov. Máma přestala chodit, už ji jen vozím na vozíku, procházím si různými krizemi z péče trvající přes tři roky a snažím se pořád hledat novou duševní sílu (fyzicky je to v pohodě, máma je na zvedání lehká), Marta a pečovatelky mi ale pomáhají. Ze své práce se věnuju hlavně přípravě na učení astrologie ve 3. ročníku a ke konci měsíce začínám pracovat na redakci 13. svazku Teilhardových spisů Srdce hmoty. 

Počet hostů na vejmince: Komerční 6, tvůrčí 5. 
Počet obsazených dní: 18

Práce. 3. března: Oprava mnohaleté díry ve střeše

Jdeme se Zbyňkem na půdu. Dnes to byla krátká práce, ale úplně zásadní. Ve střeše byl spoustu let zaražený železný sloupek se starým připojením elektriky a zbytky drátů. Jenže nějací koumáci to udělali tak hrozně, že po tyči stále stékala voda, celé roky, možná desetiletí, až to rozleptalo přes polovinu krokve i jeden tlustý trám pod ní. Mě to trápilo už delší čas, objevila jsem to při jedné pochůzce po půdě, asi před dvěma lety, nikdo si toho za ty léta nevšiml.

Zbyněk si přivezl dva tenčí ploché trámy, které jsme přidělali k té poškozené krokvi z obou stran, ještě se pak přivrtají, ale zatím jsme je tam jen přisunuli. A krokev jsme trochu nadzvedli dvěma klíny. Já jsem pak vylezla půlkou těla ven mrňavým vikýřem na střeše (kolem komínu zůstalo lešeníčko z prken), abych přidržela ten sloupek, když ho Zbyněk řezal dole na půdě. Napadlo mě totiž, že ho může přeříznout dole a já ho pak vytáhnu nahoru. Tak se také stalo. Vyměnili jsme ještě pár bobrovek. Některé jsem vyměnila ze střechy, vysoukala jsem se hlavou dolů z okénka a tašky vyměnila, další jsme vyměnili zespoda z půdy. Ulevilo se mi, tohle je dobrá práce. Podobným způsobem se ještě nastaví ten nahnilý trám, ale to nespěchá tak, jako bylo nutné tohle. A jsem ráda, že jsem taky přiložila ruku k dílu. Na půdě je totiž i bez chůvičky slyšet mámy hlas, kdyby něco potřebovala.

Tvůrčí pobyt. 3.–5. března: Hra o skryté církvi

Členky brněnského divadla Mikro-teatro Veronika Všianská, Eva Lietavová a Ludmila Rousová psaly na statku v březnu 2023 divadelní hru „Co je v bytí, nelze odejmouti“ inspirovanou osudy představitelů skryté církve Koinótés Felixa M. Davídka a Ludmily Javorové. Vznikla pozoruhodná bytová hra pro jednu herečku. V květnu 2024 bude hra provedena také na statku — Ženy v bytě představují inscenaci o ženě v církvi. Má žena v katolické církvi své místo? Co může žena církvi přinést? Může být žena knězem? --- V článku na webu jsou také úryvky z deníku a hovory o tajné církvi a Davídkovi, co jsme tu vedli. 

Článek na webu: Divadelní hra „Co je v bytí, nelze odejmouti“

Práce. 9. března. Odřezání uhnilých krokví ze stodoly

Dopoledne přijel taky už Zbyněk, s pomocníkem. Sešroubovali nejdřív nahoře na půdě ten trám, jak jsme k němu minule dávali ty výztuže z obou stran. Pak začali dělat ve stodole a dnes se to velice pohnulo. Odřezali uhnilé konce krokví z asi třetiny té severní strany, nebo spíše poloviny, protože část budeme dávat pryč. Nahoře už je to vyztužené těmi kleštinami, takže to může zůstat takhle odříznuto. A nad tu dlouhou zeď, co dělívala obě stodoly, vyzvedli dva silné trámy, které se provážou s krovem, aby se mohla trochu protáhnout střecha nad tu zeď. Na té zdi se totiž nesmí nic stavět, i když je teď betonem spojená s dalšími zdmi, není na ni spolehnutí, nesmí být nijak zatížena. Takže bude takhle překlenuta těmi dvěma trámy a teprve na nich se bude stavět.

9. března: Honza Krumpholz přijíždí na statek. A Tichánek nám nabízí tašky

Událostem toho dne však ještě nebyl konec. Přijíždí Zbyňkův kamarád Honza Krumpholz z Telče (řečený Jeník), postarší člověk, ale duchem i chováním zjevně mladý, který by mohl opravit tu celu. Je to restauratér a provádí i zednické práce, jak jsem pochopila. Kouká na to, vedu ho i do sednice. Je mi hned sympatický, tykáme si. Taky má kočku. A říká, že jsme si s Frodem podobní. To mě tedy velice potěšil. Přivezl mi koláč k svátku, to mě taky potěšil. To jsou někdy taková zvláštní setkání, že člověk vidí někoho a jakoby se znali už spoustu let, tak mi to přišlo s tímhle Honzou. Sama jsem se divila, proč mu hned tykám, když to jindy nemám ve zvyku, ale tady to bylo samozřejmý.

A pak přišel taky Proky s panem Tichánkem, prý jestli teda chci ty bobrovky z jejich stodoly na svoji stodolu. Inu chci. Tak tam všichni jdeme, ani jsem nestihla dát ještě matce oběd. Koukáme tam všichni na jejich stodolu, mezitím si taky odbíhám pro oběd a nandávám matce jídlo. Je to prekérní situace trochu, protože jakmile Tichánek zavelí, musím naběhnout s nějakejma lidma a ty tašky dát ze střechy. Ale kde ty lidi vzít? Oni mezitím vymysleli, že se tašky složí u Tichánků na zahradě na palety a odveze mi je pak někdo ze vsi. To by šlo. Jenže ten víkend, kdy se to bude pravděpodobně dávat dolů, budu já v Praze a Proky taky. Ale třeba to nějak půjde. Hlídání pro mámu musím taky zařídit.

Návštěva. 10. března: Hanka Svanovská

Hanka Svanovská je v Kostelním Vydří v klášteře, tak se tady taky stavila a přivezla nám víno a nůžky, páč já je nemůžu sehnat při svém režimu pečovatelském. A zajela nám taky koupit cigarety, čímž mi velice pomohla a ušetřila cestu na benzínku. Poseděly jsme v sednici, dala si 2 kafe a několik tenkých cigaret, pohovořily jsme, Hanka byla tak spokojená, že se jí ani nechtělo mluvit, jen většinou seděla a dívala se na mámu s úsměvem nebo po sednici, že se jí tady líbí. Ukázala jsem jí taky půdu, fotila si stodolu zdálky.

Krize s kamny: nehoří (to je novinka…)

Kamna Nordica Termorosella postupně přestávaly hořet, i když jsme z nich minulý rok vytáhli ten plech a znova se všechno procházelo, jak jsem o tom psala v minulé výroční zprávě. Řešila jsem to opět různě, hlavně pak s kominíkem zase, ten je spolehlivý. Po tom roce a půl řešení nehořících kamen bych si mohla snad už i založit kamnářství, vím o konstrukcích kamen, dřevě, komínech, vedení trubek dost…

7. března, momentka ze života

Máma tehdy už žila zcela ve vlastním světě, závislá na pomoci ve všem, kromě čtení a kouření. Seděla si celý den spokojeně za stolem a koukala do novin a už rozuměla jen úplně jednoduchým větám, jako malé dítě. Ale vnímala moji přítomnost a byly jsme na sebe stále silně napojeny.

(Deník) Kamna dočista zdechly. Jen to tam tak mdle žhne, oheň se vždy rozhoří jen na chviličku, když to pořádně prohrábnu, ale hrozně to čadí. Pořád musím větrat, bolí mě hlava. Je to dost hrozná situace. Jestli to bude takhle i zítra, musíme se přestěhovat do hostiňáku. A pro ilustraci povážlivé atmosféry, můj aktuální rozhovor s matkou [který mě teď po roce velice rozesmál. Je v tom ještě znát ten mámy humor, i můj. I když to už bylo hodně těžké, pořád jsme se uměly zasmát. – Podobně jako to má Marta ve své sbírce o mámině odcházení].

F: (s hlavou na stole) Všichni tady umřeme.
M: Proč? (nezúčastněně kouká do novin a kouří, už vůbec tu potíž s kamny nedokázala vnímat)
F: Protože já se udusím a umřu zimou. A když tady nebudu já, umřete za pár dnů všichni taky. 
M: (lhostejně) To jsou smutné vyhlídky.

13. března: Musím koupit nová kamna

Kominík jde na půdu a nachází tam peklo v komíně, totálně zadehtované, taková ta hnusná tekutá krusta tam je. Je to odporný jak peklo samo. Pak teda čistí kamna a opravdu vychází najevo, že jsem to dělávala dobře, že není jiná možnost, než to vybírat rukou či vysávat zpod té plotýnky. Pak ale zjistil, že ten popel tam zapadává někam dovnitř pod výměník a ani vysavačem ho nelze dostat ven! Mně to totiž taky tak připadalo, že se to cpe někam dovnitř, místo aby to padalo do topeniště. Pod výměníkem je ještě jeden plech a naprosto se nedá do něj dostat. Už to nenávidím a začínám zase hledat nový kamna…

Nebylo vyhnutí, dospěla jsem k rozhodnutí, že musím koupit nový kamna, pokud tady máme žít. Ty Nordicy vyčistit nejdou, jedině snad úplným rozebráním na součástky, ale to nikdo nemůže dělat 2x za rok. Radím se s výrobci, kominíkem, nakonec jsem v polovině března vybrala ABX Bavaria, nakonec jsem koupila model Britania. Měli jen tenhle větší a dražší model na skladě, jinak se na kamna čeká i rok a půl, obvolala jsem všechny možné sklady a jen tyhle krásný tmavě hnědý kamna byly k mání. 16. března je kupuju, vyhrábla jsem všechny své účty do poslední kapky, mámy důchod pomáhá taky hodně.

Návštěva. 18. března. Tereza Šustková

Básnířka Tereza Šustková je na vejmince s kamarádkou. Zajela taky za Martou do Staré Říše a jeden večer zašly na návštěvu ke mně a mámě do sednice. Pobyly tady do deseti, vyprávím jim o kamnech a něco o pečovatelkách, ale nakonec moc kecám a jsem si protivná. Tereza přinesla vánočku. A děkovaly mi za „koncert“, slyšely totiž Vzpomínku na Jadran, to mě potěšilo. Ono je to hraní nějak slyšet docela až ven, asi.

Práce. 18. března. Elektrika na půdě

Opět přijíždí Zbyněk s Markem. Marek natahuje na půdu elektriku. A přidělal mi dole na chodbu dvě zásuvky, vypadá to moc pěkně a hlavně si do toho můžu strčit zvonek, který nám do té doby vřískal v sednici. Přijel i Honza Krumpholz a vymýšlejí se Zbyňkem, jak prodloužit podlahu na půdě. To je zásadní věc, protože za tou novou půdou a mezi též novým stropem nad sednicí, je odporná chaotická část odpovídající stropům nad koupelnou, hostiňákem a chodbou. A Zbyněk chce protáhnout tu novou podlahu dřevěnou přes tuhletu část. Jenže je třeba vymyslet nějaký systém trámků, na které se nová prkna položí.

Zbyněk taky pokrájel další smrk zezadu ze zahrady. Já bych si to i ráda někdy nařezala sama, ale matka tyto dny přestala už úplně chodit, takže můj čas se ještě víc omezil. A nakrájeli s Jendou taky dost velkou hromadu starých prken. Vyvezli z křápiště železo. Já jsem se konečně taky pak vyvalila pracovat ven, přivezla jsem si 3 kolečka nařezanýho smrku zezadu, shrabala jsem další část dvora a naložila dvě hromádky. Mezi prací si různě povídáme, Zbyněk a Honza jsou dobrá dvojka, mají takový svůj humor a já si s oběma rozumím. Probíráme ty moje kamna taky ze všech stran.

Tvůrčí pobyt. 19.–24. března: Alžběta Homolová

Na vejminku přijela Alžběta, co tady byla minulý rok na brigádě. Studuje filosofii v Olomouci a pracuje teď intenzivně na své bakalářské práci, kterou má v dubnu odevzdat. Hledala místo na psaní, což je na vejmince docela ideální. Má zajímavé téma bakalářské práce. Jmenuje se to Pobyt, smrt a Druhý. Heidegger and Lévinas, zkoumá Heideggerovo tzv. „bytí k smrti“, proti kterému se vymezoval Levinas. Obecným tématem je vztah k vlastní konečnosti a jak to určuje náš způsob prožívání světa a vztahů.

Jedu ji vyzvednout do Pěčína. Povídáme si cestou, pak se Bětka ubytovává na vejmince, zdraví se taky s Frodem, má ke kočičákům takový pěkný vztah. Jdeme se podívat na novou půdu. Vysvětluju jí případnou práci, kterou může dělat, protože chce psaní proložit prací. Zaujala ji možnost štípání dříví. Hned další den jsem jí to trochu vysvětlila a štípala jak zjara, naštípala toho hromadu během pobytu. Kromě toho byl taky první jarní den, slunce vstoupilo do Berana 20. března před čtvrtou hodinou. Ten den jsme si taky večer udělaly oheň. Povídáme a děláme si i svou práci, já píšu deník, Alžběta taky má notebook. Mluví o své bakalářce, o józe si povídáme, astrologii taky, řekla jsem jí o Queer geography, pro které jsem dělávala dobrovolnické korektury, Alžběta ty stránky neznala.

Jeden den mi taky pohlídala mámu, když jsem musela odjet na pár hodin. Přinášíme pak společně ten velký stůl pod ořech a zahajujeme provoz kanceláře pod ořechem. Já se věnuju přípravě materiálů, které budu učit ve 3. ročníku naší astrologické školy, Bětka pracuje na bakalářce. Přichází Horník spravit konečně na vejmince tu kapající vodu. Zjišťuje, že tam nebyl utažený jeden kohout. A vyčistil oba dva odpady, paráda. — Příchod jara je krásný, nad krajem se stahují mraky, mění to zvuky, těší mě ty jarní věci sledovat, vlévá to do člověka nový život.

24. března. Sundávaní starých bobrovek z Tichánkovy stodoly

Dopoledne sundáváme tašky z Tichánkovy stodoly. On dává novou krytinu, nabídl, že si ty staré bobrovky můžeme zadarmo vzít, když si to sundáme. To se bude velmi hodit na naši stodolu, se kterou se pachtíme již tři roky. Přijel Honza z Telče, Bětka jde taky se mnou, to byla dobrá pomoc. K tomu přichází ještě Proky. Zbyněk přijet nemohl, je někde pryč. Počasí je trochu jako ve skleníku, dusno, jakási deka nad krajinou, ze které občas drobně krápne, ale jinak teplo.

Jde nám to dobře. Já s Bětkou jsme byly na střeše a bobrovky sundávaly, posílaly jsme je po skluzavce dolů, tam byl Proky, ten je nakládal do kolečka a Honza je vozil a skládal. Je to velmi zábavná svobodná práce na té střeše, byla jsem ráda, že nás tam hned chlapci pustili a nechtěli to organizovat jinak. Pobíhaly jsme tam s lehkostí, páč máme podobnou postavu hubenou. V 10 se za náma přichází podívat Jirka Tichánek. Lezou tam po střeše z druhé strany a dávají už nové tašky. Já jsem ten den ale odjížděla za Martinou Lukáškovou a pak s ní do Prahy učit astrologii ve třetím ročníku naší astroškoly, tak jsem nestihla zapsat zápis, ale snad to podstatné mám. Bětka taky ten den nějak odjížděla, myslím, že šla na autobus ten pátek právě a loučila jsem se s ní ze střechy. Ale docela dost jsme toho sundaly a bylo to všechno dobré. Proky pak zařídil, že nám to někdo dovezl na paletách na zahradu, ale už si nepamatuju, kdo to byl.

---

Duben 2023

Druhý dubnový týden byly Velikonoce. Pracuju na redakci 13. svazku Teilhardova Srdce hmoty. Máma začíná používat opiové náplasti. Pečovatelky pomáhají pár hodin týdně. Já funguju v režimu „přežít“. Ke konci dubna topenáři zapojili nová kamna, starý už vůbec nehořely, žily jsme s mámou v hostinském pokoji. Ke konci dubna také začínám pracovat na přípravě nového webu, zatím jen píšu podklady, hledám fotky a řeším strukturu.
Počasí: je většinou zima a nevlídno, prší, ale za vejminkou přesto v polovině dubna rozkvetl ten špendlík i v té sychravé zimě. Až ke konci měsíce se ukázalo slunce. A to i přeneseně, protože mámě přiznali třetí stupeň bezmoci a našla jsem novou, naprosto vynikající pečovatelskou službu z Dačic, Ledax. Takže budu mít i na jejich zaplacení, je to poměrně drahé i těch několik hodin týdně, co je používám.

Počet hostů na vejmince: komerční: 8, tvůrčí: 0.
Počet obsazených dnů: 22

Práce. 1. dubna. Elektrika na půdě

Přijíždí taky hned Zbyněk s Markem, elektrikářem. Pokračují v instalaci elektriky na půdě. Vypadá to moc dobře. Do vršku krovu, kde se stýkají dvě krokve, dávají takové dřevěné klínky a na to přidělávají lampy. Zbyněk nějaké přivezl. Přivezl taky součásti staré postele, krásný zachovaný dvě čela, i boky a prkna.

Práce. 7. dubna. Pokračujeme v sundávání tašek z Tichánkovy stodoly

Musíme zase jít na tu střechu k Tichánkům sundávat tašky. Dnes je taky Velký pátek. Tentokrát je zima, ne jak minule, kdy bylo jaro a jak ve skleníku. Vzadu na zahradě je už Proky a přerovnává tašky z těch beden na palety, abysme měli prázdný „bedny“. Zbyněk mi včera psal, že jeho pomocník nepřijede, takže Proky šel ještě pro Matyho. Zbyněk zrovna taky přijel, tak přerovnáváme a povídáme. Mám dobrou náladu a ptám se jich na různý věci a oni pak taky spolu zaujatě hovoří o práci a vesnicích, které znají. — Jdeme k Tichánkům. Tentokrát je tam plno lidí, protože je svátek. Je tam několik chlapů z vesnice a dávají na levé straně už nahoru tašky. My jsme na té pravé části. Já jdu nahoru, vystoupila jsem po Prokym, který ze sebe udělal žebřík – koleno, rameno. Maty totiž nemohl najít žebřík. Pak jde za mnou nahoru ještě Maty.

Rozebrala jsem to až nahoru, zase tu cestičku mezi taškama, jako minule, aby se mohlo stoupat po latích, podávám to Matymu, pak jsme tam brzo dali tu skluzavku. Jde nám to dobře, občas si s Matym povídáme. Hbitě lezem po střeše, dole to přebírá Proky, Zbyněk to skládá. Občas je nějaká legrace mírná. Bylo to pěkný, jen byla zima docela. — Já musím odejít v 11, kvůli úklidu vejminky a nevyhnutelným činnostem kolem domácnosti a matky. To jsme měli hotovou bednu a půl asi. Oni zdárně pokračovali, až do dvou nebo i víc, pěkně si mákli teda. Měli přestávku na oběd.

Práce. 14. dubna: Dokončení podlahy na půdě a postel

Zbyněk dnes přijel sám a dokončoval tu podlahu, některá místa úplně na straně ještě neměly všechny prkna. Hlavně ale sestavil tu jednu postel, ke starým pěkným čelům dal prkna a naskládal na to všechny matrace. Vedle postavil noční stolek a lampičku. Vypadá to krásně, opravdu je to dobrý. A bude tam ještě jedna taková, nebo prý kolik budu chtít. Dají se tam dát různé závěsy a udělat z toho zatahovací pokojíčky. Jdu tam za ním nahoru s kafem a domlouváme se na stavbě přístřešku pro dřevo.

Návštěva. 15. dubna: Martin Jelínek

V 11 přijíždí Martin Jelínek, který připravoval výstavu máminých obrázků na faře v Budišově. Přijel si pro obrázky. Já zrovna dělám ty nejtěžší věci z péče a už mám nějak dost. Měla jsem v sobě nahromaděnej skrytej vztek, a když mi ještě řekli, že si k obrázkům nedají žádnou přirážku a jednoznačně to odmítli, taky jsem k nim trochu nepřátelsky promluvila, že nechápu smysl takového počínání. Pak jsem se jim omluvila a uvedla jako důvod, že jsem přetažená z péče o mámu. Výstava byla pak jistě pěkná, Marta tam něco četla, nějaké obrázky se i prodaly. Je to zajímavý projekt a je dobré na něj upozornit, cituji z emailu:

Dělám už dva roky různé výstavy v Brtnici ve věži kostela blahoslavené Juliány a v Budišově na faře a právě v Budišově na faře teď dáváme dohromady půdu hospodářské budovy a vzniká tam nová galerie, kterou bychom rádi po velikonocích otevřeli. A právě jako první výstavu bych tam rád viděl 15. 4. práce vaší maminky.

Teď jsem si na konci roku při psaní výroční zprávy uvědomila, že jsem obecně dost nepříjemně vzteklá, když mě někdo chce nalákat někam, kam se mi nechce jet (stalo se mi to víckrát už). Což byl také tento případ. Nemohla jsem a ani nechtěla. Prosím vás lidi, nezvěte mě nikam a neberte osobně, když pozvání odmítnu. Já jsem tu hluboce zakořenila a vůbec žádná kultura mě nikde už neláká. Ostatně mě nikdy nelákala, nikam jsem nikdy za kulturou nejezdila. Všechna kultura, kterou potřebuju, je v mé knihovně a pak hlavně na dvoře, zahradě, v poli a nebesích za zahradou.

Návštěva. 19. dubna. Studenti z Gymnázia Otokara Březiny

Kolem čtvrté hodiny přijíždí moje sestra Marta se čtyřmi svými studenty z Gymnázia Otokara Březiny, kde Marta učí. Byli tu Milan Zámostný, Natálie Drgová, Veronika Buláková a Šimon Svoboda. Chodili k ní na tvůrčí psaní, jsou to lidé, která má velmi ráda a tenhle rok se s nimi loučí, protože oni maturují. Tak jim chtěla připravit nějaký pěkný výlet. Byli se podívat na tátově hrobě a pak přijeli sem. Usadili jsme se v sednici, uvařili kafe a já jsem chvíli vyprávěla o statku, jak to tady bývalo a co tady teď dělám. Vysvětlila jsem, jak fungují tvůrčí pobyty. Marta taky povídala něco. O tátovi jsme různě mluvily. Pak se jdeme podívat ještě do stodoly a na půdu, dozadu na zahradu taky. Na vejminku jsme nemohli, protože tam jsou ti dva manželé. Postáli jsme ještě venku a rozloučili se. Jsou to milí lidé, vypadali básnicky, dva z nich měli dlouhý černý kabát a k tomu černé šněrovací boty, tak to má být.

20. dubna. Instalace nových kamen

To je zásadní věc. Kamna jsou prostě srdce domu, a kdo to nechápe, nic nechápe. Pokud někdo 10 let rekonstruuje barák a nemá tam funkční kamna, je to jako by nezrekonstruoval nic. Topenáři přišli kolem dvanácté. Kuhtreiber a syn. Vybalili kamna, ABX Britania, tak jsem se hned podívala, jak je tam řešený výměník. A dost mě to nadchlo: je po stranách a dokonce v jakémsi obalu, jsou to takové jako kapsy, že to nejsou prostě trubky s meziprostorem, což nejde vůbec čistit – jako to bylo u Nordicy. A co hlavní: nahoře je krásný prostor do roury, je tam jakási deska na odstínění plamene, kus „šamotu“, ale je to pohyblivé a nebude to studený jako výměník. Kamna mají jednoduchou bytelnou konstrukci, je to jasný a přehledný, mám z toho moc dobrej dojem. Oni odpojili a vyvezli starý kamna a pak tam nasazovali nový. Trubky do topení se musely samozřejmě předělávat. Ty kachle byly daný zvlášť, tak je usadili. Ale roura bude potřeba větší než 130, která byla u Nordicy. Tak jsem volala kominíkovi, jestli to má, ale nemá. Nejdřív řekl, že až za 14 dní, což mě fakt už omyli, pak řekl, že v úterý. No aspoň tak. Vyhnanství v hostiňáku trvá. Ale kamna jsou nádherný, chodím se jima kochat. Připojení bude seshora, topenáři říkali, že to lepší kvůli tahu a taky bude míň kolen.

— No nebudu vás napínat, ani to natahovat. Kamna nakonec hoří perfektně, to je úplně nesrovnatelný s Nordicou. Nicméně ani teď se radiátor v hostiňáku pořádně neohřeje.  Detektivní pátrání tedy pokračuje, ale už dosti laxně, páč mně stačí, když se vytopí sednice. A ta se vytopí skvěle a kamna hoří tak nádherně, že do nich ráda zírám. — Tu Nordicu si vzal Proky pro svého otce, že si to zapojí. Jistě mi nevěřili, že je to tak hrozný. Pak mi volali překvapeně, že to nejde vyčistit a je to nepoužitelné. Ano, je. Howgh. Reklamovat jsem to nejdřív chtěla, ale reakce prodejce byla neúprosná (kamna jsou skvělý, prodávají se a lidi jsou spokojeni), musela bych si najít soudní znalce atd. To jsem nechtěla, a nestihla jsem to nakonec časově, do dvou let, i kdybych nakonec chtěla.

---

Květen 2023

V květnu byla velmi zvelebena půda a vznikla tam nová letní pracovna. Kosím průběžně trávu. --- Na půdě jsem začala učit ve čtvrtek jógu. To je zcela nová věc pro statek. Dám sem jen jeden zápis, ne všechny, samozřejmě, ale jógové čtvrtky tu od té doby byly pravidelně, dokud nebyla na půdě zima. --- Pracuju na redakci Teilharda. Začala jsem zase brát klienty do astrologie. Nová pečovatelská služba mi dobře pomáhá. Se Zbyňkem plánujeme brigády na opravu stodoly a vyhlašujeme na Facebooku první termíny. Musíme sehnat nějaké nové lidi. Vytahuju na nový web texty z výročních zpráv a dávám jim řád a tvar. 

Počasí: začíná už být teplo, slunce. Ke konci května se pomalu přestává topit v kamnech. 
Počet hostů na vejmince: Komerční: 7 (jedni zůstali dva týdny), Tvůrčí: 0. 
Počet obsazených dnů: 18

2. května. Dřevo

Přivezli mi 10 kubíků tvrdého štípaného dřeva. Je to na zimu 2024. A 10 kubíků nestačí, ale aspoň to. Chlápek, 70letý akční chlap, šlachovitý a schopný, taky opravuje staré baráky, tak jsme hodně povídali, vzala jsem ho i do sednice podívat. Vyložil velikou hromadu dřeva, buk a dub, vypadá to i suše. Stálo to přesně 20 000, dřevo zdražilo.

Práce. 6. května. Elektrika a mnoho práce na půdě

Dnes přijíždí vskutku „mocná parta“, Zbyněk, elektrikář Marek a ještě Honza (Jeník, jak mu říká Zbyněk). Ukazuje se, že to jsou zase další lidi, kteří byli statku posláni „shůry“. Celé ty roky tady mám takové lidi, kteří si vezmou na starost nějakou část a pracují na tom, vlastně vůbec nechápu, jak to, že mám na lidi takové štěstí. Vykonali zase horu práce, až jsem se tomu divila, všechno se hnulo vpřed. Honza má taky zámysl pustit se do opravy té cely, to je poslední místo v hlavní budově v přízemí, na které se ještě nesáhlo. On je totiž restaurátor a zjevně k tomu má vlohy. Celu taky hned vyklidili. Marek šel zase na půdu pokračovat v natahování elektriky, táhne dráty po trámech, připevňuje lampy, vypínače a zásuvky tam dává.

Zbyněk s Honzou pak dělají na půdě další novou věc: Velký rošt na novou podlahu nad chodbou a hostiňákem. Taky spravovali ten uhnilej trám na půdě. Je to pod tou krokví, kam zatékalo. Trámy tam byly laicky svázané řetězy a nějak nastavované, jeden je velmi nahnilý. Kluci odmotali řetězy a výztuže a ukázalo se, že ty dva okolní trámy jsou úplně zdravé, vyměnit potřebuje jen část toho jednoho. Marek mezitím pořád dělá na elektrice. Přinesla jsem jim tam kafe a chodila průběžně fotit. Nakonec se i v zadní části půdy už dalo rozsvítit, to ta půda ještě nezažila nikdy, takovouhle krásnou instalaci, vždycky tam jen někdo natáhl prodlužovačku. V posledku ještě kluci naložili do vozejku další hromadu křápů z toho křápiště.

Povídala jsem si s nima na půdě a Honza se mě taky ptal na jógu, kde cvičíme a tak. Pak vyšlo najevo, že už delší čas chtěl začít s jógou, ale nevěděl, kam by chodil. A tím jsem získala jednoho z nejvěrnějších studentů, který by nejradši cvičil každý den. To propojení lidí, kteří si mají co dát, je někdy velmi zvláštně synchronizováno a je to až jaksi kouzelné.

Práce. 8. května. Zařízení pracovny na půdě

Zbyněk přivezl elektrikáře Marka a zase někam odjel. Marek tam velmi pracovitě koná na půdě, je to takovej samostatnej člověk. Jen jsem mu tam přinesla kafe a ty přeslazené polské sladkosti, které se u Zbyňka těší oblibě. Zbyněk přijel odpoledne. Chvíli jsem kosila trávu, Zbyněk to nejspíš ještě neviděl, tak se ptal na klepání, pravila jsem patřičné informace, že na to mám kurz a tak. Na brigádu se zatím přihlásili 4 lidi, líčím toto martyrium Zbyňkovi a různě se domlouváme, co na půdě ještě uděláme do června.

Vynesli jsme pak spolu nahoru na půdu to křeslo vyhozený z hostiňáku. A ukázalo se, že tam je pro to úplně přesné místo, konečně to najde využití. Dobře se v tom sedí, chci si tam zřídit pracovnu a taky to bude dobré pro letní návštěvníky statku. Je vidět těmi dveřmi ven na zahradu a místo má v sobě velké soustředění. To jsem potřebovala najít. A hlavně tam vidím na obrazovku notebooku, což venku, hlavně dopoledne, skoro není možné. Takhle jsem jakoby venku a zároveň vidím na práci. — Užívám si pak té půdy, vešla tam do mě nová energie a udělala jsem ještě kus Teilharda. Je tam opravdu soustředěný klid, utišil se mi tam chaos v mozku, jsem tam povznesená nad všechno současné trápení. Ale máma když zavolá nahoru, slyším ji, to je bezvadný, že tam nemusím tahat chůvičku.

Práce. 11. května. Parapety a poznámka o kosení

Řekla jsem Honzovi už dřív, že nemůžu už vydržet pohled na ty horní bílé parapety v sednici. Láďa to tam dal kdysi v dobrém úmyslu, mně se to jakž takž líbilo, ale už mi to začalo neúnosně vadit, jak to není dřevěné a že to přečuhuje tím zobákem přes stěnu. Honza na to pohlédl, zkusil to vytrhnout a ono to jde celkem dobře, ani se nenadělalo moc bince. Tak jsem postupně odklidila věci, který tam mám uložený a Honza to vytrhal všechno. Je jich čtrnáct. Nazvala jsem to „čtrnáctero utrpení“.

Honza pak 11. přijel po své práci, že by začal se zahlazováním těch parapetů nahoře u zdi. Přivezl si materiály, postavil v sednici lešení hliníkové a začal. Jde mu to výtečně, taky je to holt restaurátor. Udělal 3 parapety a je to úplně dokonalý. Přesně tohle ta místnost potřebovala, konečně si to sedlo. Neudělal tam úplně ostré hrany, to není pěkný, ale takový trochu hladší.

Já mezitím odbíhám do vejminky dokončit úklid, zítra přijedou 3 Italové. Taky jsem zase musela kosit zahrádku u vejminky, nikdy jsem takhle bláznivě nekosila, jako když pronajímám. Kosila jsem 2x za rok a někdy ani to ne. Teď kvůli lidem kosím kolem vejminky prostě furt, když ta tráva povyroste. Ale na té soukromé zahrádce u vejminky pod špendlíkem spontánně vznikla nejkrásnější a nejhebčí travička z celého statku, nechápu, kde se tam vzala. Ještě když ji budu takhle pěstovat kosou, bude možná ještě lepší. A na přední zahrádce rozkvétá jabloň, teď je nejkrásnější čas roku, i když je pořád trochu chladno.

Mezitím si s Honzou různě povídáme, šla jsem mu taky ukázat vejminku. Pracuje si tam v sednici a jako by splynul s místností, ničím neruší, pomáhá a zajímavě mluví. Má taky barák v Telči, který opravuje 30 let, říkal mi, jaké s tím má plány, kulturní využití, řemesla, místo na jógu. Spravuje to sám. A ještě takhle jezdí sem i jinam. Ale naprosto v žádném případě nechce, abych mu za práci pro statek platila, to jsem pochopila, že prostě nepřekonám, i když to většinou těžko snáším (u brigádníků ne, tam je to jasný). U Honzy je to ale nějak jiné. Hlavně vidím, že s ním nehnu v tomto ohledu.

Práce. 13. května. Konstrukce dřevěného roštu na pokračování podlahy na půdě

Přijíždějí Zbyněk s Markem, vezou trámky na rošt pro podlahu na půdě nad chodbou. Vytahali to nahoru. Marek pokračuje v elektrice, dotáhl to dnes už dopředu, takže se už dá všude rozsvítit, je to naprostá paráda. Ještě dodělá zásuvku a něco málo.

Zbyněk konstruoval ten rošt. Je to ze trámů, hranolů, v těch místech, kde byl nejhorší strop, nechoditelný, a já jsem si vždycky myslela, že tahle část půdy zůstane nedokončená snad do konce mého života. Vůbec jsem nikdy neplánovala, že by se to dělalo. Ani že se bude dělat letní půda. A Zbyněk tam takhle spontánně neúnavně buduje a jede dál a dál. To jsou takové krásy, zázraky pro mě, a hlavně pro statek. Prkna na podlahu se tam zatím přibíjet nebudou, protože to se může už snadno dokončit v zimě. Hlavní je ten rošt. Nesu jim tam polívku (zbyla mi z obědů, co mi teď vozí pro mámu z nemocnice, je to v rámci pečovatelské služby) a kafe, povídáme nějaké legrace, jak to tak chodí, já a Zbyněk, Marek se těch našich hovadin neúčastní. Kluci taky vytáhli zezadu tu železnou postel, přemýšlíme, co s ní.

Když Zbyněk s Markem odjížděli, čapla jsem na půdě ještě ten noční stolek, co tam Zbyněk přivezl, páč mě napadlo, že ho dám do hostiňáku, kde bude úplně dokonalej. Umyla jsem ho trochu venku. A taky že jo, padne tam jak ulitej, té místnosti to moc pomohlo, už se dá považovat za hotovou kromě stolu. Pouštím se do velkého úklidu hostiňáku, spontánně to na mě přišlo. Vyndávám všechny krámy ze starého nočního stolku a přebírám je. Upravuju postele, odnáším všechny zbytečné věci, zametám, vytírám. A pak dlouho, protože konečně je to pěkná místnost, s tím křeslem a stolkem. Nevadí, že tam není ještě pěknej psací stůl, časem určitě přijde. Honza dnes zrovna přebírá věci z domu svého otce a možná tam nějaký stůl objeví.

Jóga. 18. května. První lekce jógy na letní půdě

Dnes měla půda premiéru s lidma. Já tam sice cvičím i medituju už dýl, ale lekce pro veřejnost byla dnes první. Chci si to vyzkoušet, jak to na mě bude působit, jestli bych časem kromě té pondělní lekce v Telči zvládla otevřít přímo tady na statku další lekce. Mámu jsem uložila kousek před šestou, ona leží až do osmi, takže je to dobrý. Měly přijet 3 holky, Monice to nakonec nevyšlo, Honzovi taky ne, ale Květa přijela a taky Marta. Uvařila jsem čaj a jdeme na půdu. Je tam trochu zima, ale měly jsme deky. Cvičíme to samé jako v pondělí. Na začátku zkoušíme dech do břicha.

Zima nám ani nebyla. K relaxaci pouštím tu hudbu se zpěvem ptáků, do toho cvrlikají ptáci na střeše, teď zrovna hnízdí a ještě ovce z vesnice hlasitě bečí, jak je před deštěm, tak se to nese vzduchem. Soused mluví za zdí. Všechno se to stává součástí relaxace. Byla jen 7 minut, protože jsme měli zpoždění, ale Marta říkala, že jí to přišlo jako půl hodiny, že i na chvíli usnula a krásně si odpočinula. To mě potěšilo. Je to pro mě pořád zvláštní vidět, jak ty cviky fungují i na jiné lidi, že to funguje u mě, dávno vím, ale je zvláštní proces vnímat, jak to působí na jiné, člověk to jen předává a ono si to dělá u každého speciální věci. — Meditaci jsem nedala Pavan jako v pondělí, ale kratší, tu svoji Sat narayen wahe guru, kterou dělám každý den a mám ji předepsanou od učitelů. Končíme kolem půl osmé.

Práce. 11. května. Horní parapety v sednici

Řekla jsem Honzovi už dřív, že nemůžu už vydržet pohled na ty horní bílé parapety v sednici. Láďa to tam dal kdysi v dobrém úmyslu, mně se to jakž takž líbilo, ale už mi to začalo neúnosně vadit, jak to není dřevěné a že to přečuhuje tím zobákem přes stěnu. Honza na to pohlédl, zkusil to vytrhnout a ono to jde celkem dobře, ani se nenadělalo moc bince. Tak jsem postupně odklidila věci, který tam mám uložený a Honza to vytrhal všechno. Je jich čtrnáct. Nazvala jsem to „čtrnáctero utrpení“.

Honza pak 11. přijel po své práci, že by začal se zahlazováním těch parapetů nahoře u zdi. Přivezl si materiály, postavil v sednici lešení hliníkové a začal. Jde mu to výtečně, taky je to holt restaurátor. Udělal 3 parapety a je to úplně dokonalý. Přesně tohle ta místnost potřebovala, konečně si to sedlo. Neudělal tam úplně ostré hrany, to není pěkný, ale takový trochu hladší. — V průběhu května to pak dokončil během pár dnů.

Práce. 29. května. Půda je jak salón

Zbyněk tady o víkendu byl a pracovala na půdě, už je docela hotovo. Výsledek je parádní. Nejen že je postavené krásné nové zábradlí nad schodama, ale kluci vyrobili lávku přes tu nehotovou část a přesunuli tu obrovskou starou dřevěnou bednu na ten nehotovej rošt, takže je teď víc místa. A Zbyněk sestavil druhou postel z těch starých pelestí. Elektrika je skoro hotová. Člověk má úplně chuť se tam přestěhovat…

---

Červen 2023

Na půdě pokračuje jóga každý týden. Na konci června jsme také už cvičili na dvoře v zeleni. Pokračuju v redakci Teilhardovy knihy Srdce hmoty. 
Počet hostů na vejmince: komerční: 7, tvůrčí: 3, skupiny: nespočítáno, hodně (jihlavská Charita)
Počet obsazených dnů: 17

1. června. Lekce jógy a růžová zahrada

Začínáme zase dechem. Vyložila jsem jim i původ těch manter a že kundalini jóga není vázaná na žádné náboženství, ačkoli pochází ze sikhismu (tento konkrétní směr) a hinduismu (jóga původně). Ti jógoví učitelé říkávali, že je to určeno pro lidi každého vyznání i pro ateisty. Občas považuju za důležité to říct. Cvičíme základní sestavu z Nirvaira a pak tu Na uvolnění stresu, krátkou. Mezitím krátká relaxace s hudbou a trénujeme dýchání bránicí. Cpu ten dech do nich horem dolem. — Zase nic necítím, je to zvláštní, pokaždé znova se tomu trochu divím. Ale oni vypadají spokojeně. Při relaxaci se za ně důkladně modlím, ponořila jsem se do toho nějak, už ani o nic neprosím, jako by se nedalo o nic prosti, jen to místo a ty lidi svěřuju Bohu, aby přišel k nim i ke mně a léčil je a požehnal jim, jak potřebují. Na konci ještě místo dechové meditace Ra ma da sa, to mě napadlo na místě.

S Honzou si ještě povídáme, chce dělat růžovou zahradu v těch rozvalinách, a jede nakrmit svého koně. Říká, jak je zvláštní, že sem přišel. Vůbec nevěděl, že učím jógu, ale hledal někoho, kdo jógu dělá. A čirou „náhodou“ je to tady na statku, kam on „náhodou“ přišel. A chce tu dělat růžovou zahradu, která byla naplánovaná podle projektu tam, kde ji chce dělat. [Z toho asi nakonec nic nebude, ale kdo ví, člověk nikdy neví!]

Práce. 2. června. Zábradlí na půdě

Zbyněk dnes přijel s nějakým pomocníkem, že udělají nějaké přípravné práce na zítřejší brigádu, ale hlavně dokončili půdu! Přidělali zábradlí ke schodům a tím je dílo završeno. Zbyněk mi jde do stodoly ukázat, co by se mohlo zítra konat, chvíli tam nad tím rokujeme.

Brigáda na opravu krovu stodoly. 3.–4. června

První letošní brigáda s cílem pokračovat v rekonstrukci stodoly proběhla 3.–4. června. Přijelo víc lidí, než se ohlásilo, a vytvořila se bezvadná parta, jak pro práci, tak na večerní zábavu u ohně s kytarami a zpěvem. Toto byla první brigáda, kterou jsem shromáždila vyhlášením na Facebooku. Práce se udělala hromada, byly tři skupiny: Jedna parta pracovala na opravě krovu stodoly (Hana Smékalová, Kuba Kaštovský, Zbyněk Burian, Ivoš Motl se synem Arnoštem, Františka), další vyklízeli křápiště (Aleš Vanický, Alžběta Šůstková s dětmi Petrem a Pavlou) a vykopávali zem v budoucí „růžové zahradě“, Petr Placák a Petr Mach si vzali na starost horu pořezaných kmenů, které 2 roky schly na hromadě zarostlé trávou a vyrovnali je do hranice. Křišťanka (Jana Hradilková) zajišťovala vaření a různé drobné a podpůrné činnosti. 

• Zde najdete podrobný zápis ze všech dnů brigády, činností i odpočinku: Brigáda na opravu krovu stodoly.
• K brigádě je také fotogalerie.

5. června. Úklid křápů a bodlák

Přijel Zbyněk, že odveze ty křápy, co tu nechali brigádníci. Uklidili jsme taky všechny ty prkna, co byly už roky snad opřený o zeď Skalákovy síně, dělalo to tam velkou hanbu. Roztřídili jsme to. Křápiště je krásně vyklizeno, dali jsme tam kozy na lešení a pár prken a železo na užití do stodoly.

Zbyněk mi přejel omylem ten bodlák, co si tady od jara pěstuju, nekosila jsem kolem něho a dívala se na něj, jak si krásně divoce roste, snad metr vysokej už, štětinatej a ostnatej, už chtěl zrovna kvést, pneumatika mu zlomila stonek. Dostalo mě to docela dost, tak jsem musela jít na chvilku pryč se z toho vzpamatovat. To je jasný, že to nikdo neudělá schválně, ale holt, já k těm přírodním bytostem mám hlubší vztah než k lidem a sebralo mě to. Pak když Zbyněk odjel, šla jsem se na to podívat, seděla tam jak hromada neštěstí a pak si všimla, že ten stonek není úplně zlomenej. Promlouvala jsem k bodláku a zatloukla mu tam tyčku a přivázala ho k tomu. Asi to nepomůže, ale on je to bodlák drsnej, třeba to dá. [A dal to, takže všichni návštěvníci mohli celé léto i kousek podzimu vidět velký ostnatý bodlák, jak si spokojeně kvete přivázaný k tyči. Pro mě jsou takovýhle zdánlivě banální a okrajový věci symbolem něčeho naprosto Zásadního, něčeho Skrytého a zlomeného, co se spraví tím, že se zachrání bodlák. A nikdy nevím, co to je. To se dozvím až po smrti. A třeba taky zjistím, že to žádný význam nemělo, jen se tomu „nahoře“ usmáli. Což by nakonec taky nebylo marný.]

9. června. Máme pitnou vodu: výsledky nového rozboru

Kdysi na jaře jsem si nechala znova dělat rozbory vody u vrtu (který se minulý rok zapojoval, má 36 metrů a investovala jsem do toho přes 100 tisíc), zapomněli na mě, pak přijeli v květnu a dnes mi volali výsledky. Vyšlo to překvapivě dobře, moje domněnka, že budu muset mít nějaké filtry, se nepotvrdila. Je tam sice asi 3x překročený mangan, ale to nemá vliv na zdravotní jakost vody, jen to zanáší trubky a bojler a dělá to na vodě mastná kola. Nějaké bakterie jsem tam taky měla překročený, ale to se dá dezinfikovat Savem 1x za měsíc, jak pravil pán, co mi z Agro-ly volal. Oni na mě totiž zapomněli a navrhli jako kompenzaci, že udělají i rozbor na těžké kovy. A žádné těžké kovy tam nejsou.

Ale co mě překvapilo nejvíc, nejsou tam ani dusičnany (kterých jsou tady narvané studně) a dusitany. Ta rezavá barva vody není tedy nutně od železa, které mám v normě, ale od manganu. Mám z toho radost, rok a půl jsem tu žila v domnění, že voda je špatná, pořád jsem ji převařovala a sestra mi často vozila zásoby od nich. — Jak mi kdysi říkali vrtaři, mám tady hodně silný pramen, prý by to utáhlo půlku vsi. Takže konečně je „akce pitná voda“ zakončena.

Návštěva. 9.–10. června. Jakub Fišer a Mirka

Jakub s Mirkou přijeli nějak kolem druhé hodiny, šli pěšky z Dačic a někdo je vzal autem před tou poslední rovinkou. Ráda je vidím. Sedíme chvíli v sednici, dáváme si kafe a povídáme. Jakub bude spát v hostiňáku, Mirka ve vejmince a zítra ještě přijede její přítel. Jakub má nějaký online hovor od tří hodin, tak si to jde naštelovat. — Večer pak děláme oheň. Rozdělali jsme s Jakubem oheň a on se pasoval do role vrchního přikladače. Vysvětlil mi taky, co to dělal za pohovor, točí totiž nějaký dokument o romském fakírovi (už delší čas, velmi zajímavé) a přihlásili se do jakéhosi programu mezinárodního tutorství, tak se scházejí s těmi lidmi z oboru a vzájemně se radí o filmech, na kterých pracují.

U ohně opékáme špekáčky, to máme na večeři, byl hlad. Jakub vypráví o návštěvě u Oty v Řecku, jak nocovali na pláži a tak. O létání si povídáme. Ptala jsem se Mirky, co dělá, je překladatelka a tlumočnice, zajímavé to má. S Jakubem studovali stejnou školu v Bratislavě, Mirka scénář, Jakub střih. Frodík tam obchází a sedá si na lidi. O učení jógy mluvím, jak v Telči úplně normálně přijali, že se to jmenuje kundalini jóga, kdežto v Dačicích bych si to zatím netroufla dát na letáky. Mluvila jsem taky o tátovi, jeho způsobu života a s příjemným údivem jsem zjistila, že ten několikaletý vztek, který jsem ze sebe potřebovala dostat, najednou zmizel a už cítím úplnej klid, když o něm mluvím. To mě docela překvapilo. Mluvili jsme taky o tom, jak zacházet s takovými věcmi – udělat prostor pro naše vnitřní démonky. — Spát jdeme kolem dvanácté.

10. června. Práce na půdě, život v sednici a večerní oheň

Po návratu se pouštíme do práce. Já se na to děsně moc těším, mám nějaký absťák fyzické práce nebo co. Jdu si nejdřív předchůdně zamést kousek podlahy u Skaláka. Chci tam vymést ten potah hlíny nanesený za 11 let, páč naposled jsme to úplně vyklidili a vymetli s Lubošem Krumphanzlem. Na půdu se roznáší moc bordelu totiž. A vybírám z toho kousky dřeva na topení. Pak jdeme všichni na půdu. Chci tam naskládat na zbytek té zadní „zimní“ nehotové půdy palubky na podlahu, jako jsou už vyskládané provizorně v zadní části. Jakub palubky vybírá z hromady, předáváme si je na lávce a Mirka je ukládá k sobě. Máme to hotovo cobydup. Je to provizorní řešení, ale funguje.

Pak žijeme v sednici společně a děláme si každý své. Jakub uvařil špenát. Jakub s Mirkou si taky zašli na procházku. (…) Vracejí se kolem sedmé hodiny, byli v Dačicích. Pak přijíždí Mirčin přítel Robert. Jdeme do sednice, Mirka nám chtěla pochystat večeři, tak se do toho pustila a vytvořila takovou zeleninovou hostinu. Opekla část zeleniny v tom „topinkovači“ a část udělala jako salát. Matka tam s náma tady sedí, už jsem ji vyzvedla z postele. Jakub a Robert pak jdou rozdělat oheň, Mirka umyla nádobí, čímž mi pěkně pomohla. Jdeme si sednout k ohni. Bylo hodně dlouho světlo dnes už, blíží se nejdelší dny v roce.

Mirka a Jakub vzpomínají na své dokumentaristické začátky, Mirka si v dětství hrála na rádio, Jakub s Dominikem nahrávali reportáže. Jakub informoval, jak postupuje film o Bondym. S Mirkou jsem mluvila o západní hudbě a temperovaném klavíru, že západní hudba je sice svázaná pravidly, ale umožňuje díky tomu souhru. Nu a různě drbeme taky, což o to. Taky byla nějaká hláška „měděná měď“, ale už nevím proč, rozebírali jsme situaci v nějakém kraji s nebezpečnou těžbou. Robert šel spát trochu dřív, my tam ještě sedíme, šli jsme spát nějak kousek po jedné hodině.

11. června. Mše v Kostelní Myslové

Venku je dnes krásně, úplně dokonalé, takové výletové počasí a velké cumuly na obloze. A po dvoře už voní rozkvetlý černý bez, tohle je krásnej čas. Chceme jet s Jakubem na mši do Kostelního Vydří, na Satoriu. Jakub je ateista, ale zajímalo ho, jak ten kostel vypadá, a i ten obřad. Já jsem včera Satoriu dost vychválila. — Nicméně Satoria není, zastupuje ho Antonín z Kostelního Vydří. Ale bylo to pěkné i tak. Zapomněla jsem, že je Boží tělo, můj nejoblíbenější svátek dříve, no jo, kde jsou ty časy… nebudu o tom teď psát. Jakub si přes mši taky něco natočil, ten kostelík je uvnitř moc pěknej, tak jsem byla ráda, že vzal kameru. Vracíme se. Mluvíme cestou o Bondyho pojetí nekonečna a transcendence, zajímalo mě, jak to má, tak mi to Jakub krátce vyložil a zmínil i hodně zajímavou věc o vývoji, třeba v případě atomů, že vlivem etap, kterými projdou, se mohou nějak lišit ve svém bytí – to mi připadá velmi chardinovské a třeba Jakub najde citáty k tomu. Jen nás v kázání Antonínově zarazila zmínka o „pojídání masa nepřátel“ u Židů, to je nějakej výmysl.

Mirka s Robem mezitím odjeli na výlet do Telče, ale ještě uvítali pečovatelku, jak jsem je poprosila. Zjistila jsem až teď, že pečovatelka tady ještě nebyla (v Ledaxu je jich hodně), ale zvládla to velmi dobře. Jsme s Jakubem převážně v sednici, začali jsme pak vařit  pečovatelka krásně pečuje o mámu. Ta je dnes úplně už ubohá, sotva mluví, ale dřepí u stolu, to si vzít nenechá. Vaříme oběd. Uvařila jsem rýži s tarhoňou. Jakub míchaná vajíčka na cibulce.. Mirka s Robertem se vrátili a jdou poklidit do vejminky a sbalit se, Jakub taky průběžně balí. Našla jsem ještě pro Mirku obrázek sv. Terezie, který tady minule zapomněla a objevila jsem poslední, tak jsme měly radost.

Jdeme se najíst pod ořech. Oni se pak už loučí, Jakub jede s něma. Tak jsem je šla „sprovodit ze světa“, tj. vyprovodit před vrata. Byl to pěkný víkend a snad bude mít pokračování. Vymysleli jsme totiž s Jakubem včera u ohně nějak, vzešlo to z hovorů, že by bylo dobrý se konečně pustit do zkoumání těch video materiálů, co má Skalák. Už jsem to kdysi plánovala, ale sešlo z toho a teď jsme se na to hodně těšili s Jakubem a naplánovali, že se pokusíme s tím v srpnu začít. Domluvím to se Skalákem.

15. června. Jóga na půdě a dřevo

Honza dnes přijel dřív, s dodávkou a navozil zezadu hromadu z toho tvrdýho dřeva na přespříští zimu ke dřevníku. A pak to tam naskládají snad ti lidé z charity, co tady budou. Vytáhl taky cirkulárku, zapojili jsme ji, už mám tu redukci na zásuvku 380 a on pak řezal dřevo na tuhle zimu a autem to zase vozil ke dřevníku.

Ukládám mámu, převlékám se do jógového a jdeme na půdu cvičit. Nikdo jiný nepřišel, ale jedna z mých učitelek říkala, že i když přijde jeden student, tak lekce je, neřeším to. A ono to bylo takové pěkné komorní. Dělali jsme sestavu na hypofýzu, relaxace a pak meditace Sa ta na ma, říkala jsem, že je její účinnost vědecky ověřena i v případě Alzheimera. Při meditaci se strhl déšť a silnější vítr, cvakalo to na střechu, Žolík tam byl s náma, vyrušilo ho to. Pak se to přehnalo a nakonec vysvitla duha. Ještě tam sedíme až do osmi a povídáme si. Honza vypráví o své zkušenosti se smrtí svého otce, o kterého se úplně sám staral. Byla to pro něho hodně důležitá zkušenost a doba. Rozvíjíme takové řeči: důležitost postarání se o rodiče a smrt. Dala jsem pak Honzovi jógovou „Knihu o životě a smrti“, byl to pěkný hovor.

Práce. 22. června. Kamenný vstup u vejminky

Měla jsem budík na devátou, abych spala aspoň 7 hodin, ale v 8 zazvonil ten Petr Vítů, co přišel dělat kamenný vstup do předzahrádky u vejminky, a bylo po spánku. 6 hodin je pro mě málo. Přesto jsem se vytasila ihned ven a vidouc trávu s rosou (pro mě vzácný úkaz), jala jsem se ji pokosit tam, kde Vítů vyvážel kolečka hlíny. On vykopal totiž dost země od té branky, aby tam mohl položit kameny, udělal tam schod a další kamenné zpevnění, a vysypal to štěrkem. Měl to hotovo kolem dvanácté, chtěl za to 2300 Kč. Líbí se mi to, až to trochu zaroste, bude to úplně super. Ti komerčí lidi jdoucí na vejminku se často trochu polekali, když šli tím travnatým hliněným vstupem, vypadalo to velmi divoce, teď je tam jasná známka civilizace.

Skupinový pobyt. 23.–25. června. Program pro klienty Následné péče

Následná péče z jihlavské Charity pořádala na statku o víkendu 23.–25. června terapeutický a pracovní program pro své klienty, kteří prošli léčbou závislosti a chtějí se začlenit zpět do běžného života. Nabídnout prostory statku pomáhajícím neziskovkám za výpomoc s prací je jedním z dlouhodobých cílů spolku a toto byl první pobyt podobného typu.

• Zde je zápis z akce, emaily od pořadatelů i pár fotek: Program pro klienty následné péče

Návštěva. 25–26. června. Lucie Vopálenská

K večeru přijíždí Lucie Vopálenská, novinářka a moderátorka z Českého rozhlasu. Dělala se mnou nedávno rozhovor a chtěla se podívat i sem. Provádím ji statkem, stojíme vzadu na zahradě, bude na vejmince. Přivezla mi oříšky na zítřejší jógu a jahody. Pak si povídáme v sednici. Cílem pobytu bylo ukázat jí jógu. Řešily jsme různé psychické záležitosti, to sem ale nepatří.

26. června. Oprava kliky, hovory o translidech a ezo věcech

Lucie nemůže otevřít venkovní kliku u těch dveří na soukromou zahrádku vejminky, už mě to děsně štve, zase je to pokažený, Lampas to opravoval nedávno. Jsme společně na předzahrádce i s kocoury, Lucie má doma dva a obhýčkává ty moje. Volám zámečníkovi a ten mě okřikl, že nedělá a položil telefon. Inu, tak jsem se naštvala, to dá rozum, a rozhodla se, že toho bylo dost, a že je třeba naučit se řemeslu. Tož jsem vzala imbus a odmontovala kliku. Je to tam celé nějak durch vymolejsané. Lucie nabídla, že až pojede do Slavonic, koupí tam kliku novou. — V mezičase jsem učila v Telči jógu a Lucie si šla taky zacvičit, aby viděla, jaké to je. (…) Lucie koupila tu kliku, jdu ji zkusit přidělat. Nejdřív to nešlo, než jsem na to přišla, a byla jsem i trochu vzteklá na Lucii, což mě mrzelo. Pak se mi to ale podařilo přidělat a to bylo opravdu příjemné překvapení. Sedíme chvíli venku. Mně se chtělo hrát na klavír. Lucie ale studovala konzervatoř, tak mi udílela různé rady.

A hovory byly dobré a nakonec k jádru jdoucí. Skončily jsme o půl druhé, rozebraly jsme krizi v církvi, sexuální zneužívání, transgendery. Lucie nadhodila, jestli trans není móda, tak jsem vnitřně zešílela, ale nějak jsem se jí to snažila v klidu vyložit, že to tedy opravdu móda nemůže být. Ale nepřiznala jsem výslovně, jak to mám, měla bych to ještě udělat. — Lucie se mě zeptala na astrologii, tak jí ozřejmuju, co je to ten náš směr a v čem se liší od tradiční. A pak položila dobrou otázku, čím se při následování některých těch „ezo směrů“ řídím, podle čeho to hodnotím, co ještě jo a co už ne. Tak jsem hned řekla, že mám kritéria tři, ačkoli jsem si to nikdy takhle přímo neuvědomila, je mi to jasný. 1) jasný původ a historie nauky, materiály k interpretacím (nikoli že to do člověka nalili shůry) 2) ne morální dualismus, rozdělení světa na zlou a dobrou stránku nepřekonatelně oddělené, 3) respekt ke svobodě a náhodě, která je podstatou tvořivosti světa (= proti fatalismu a „všechno se děje, jak má“). Byly to opravdu hovory dobré, do jádra jdoucí, ale Lucie k tomu je povolána, takové hovory dělat, zažila jsem to sama, když se mnou dělala v Brně ten rozhovor, nikdy se mě nikdo z novinářů neptal takhle, až by mi připadalo, že mě opravdu vidí!

Záznam rozhovoru Na statku jsem našla svůj střed je zde. Český rozhlas. Rozhovor Lucie Vopálenské s Františkou Jirousovou.

Astrologie. 30. června. Majka V.

Majka přijíždí nějak po třetí hodině. Známe se jen z Facebooku, píšeme si častěji. Koupila jsem od ní ten svůj klavír, který mi připadá úplně dokonalý. Ukázala jsem jí vše na pozemku, dělá na stavebním úřadě. Vzala jsem ji podívat se na stodolu, jestli to nemusíme ohlašovat stavebnímu úřadu, když to rekonstruujeme a zkracujeme a ona mě ujistila, že tohle opravdu na žádné úřední řízení není.

Pak v sednici vykládáme horoskop. Zkouším zahájit novou etapu astrologie, že bych to normálně veřejně oznámila a brala klienty na výklad. Já furt nevím, jestli to chci dělat, je to náročný, ale zajímavý. Hlavně podle zpětných vazeb lidí se budu rozhodovat.

---

Červenec 2023

Pan Balihar pracuje na novém webu, já tam dávám všechny texty z minula, i pár fotek, aby tam něco bylo, až to spustíme. Jóga se o prázdninách cvičí jen na statku, mám tady čtvrteční lekce, chodí málo lidí, jsou různě na dovolených. Začala jsem taky hrát na klavír pečovatelkám, co sem chodí. Některé to dojímá a přímo si to žádají. 

Počet hostů na vejmince: komerční: 11 (z toho 3 Belgičané na motorkách), tvůrčí: 2, skupiny: sbor Těsto
Počet obsazených dnů: 28

Práce. 1. července. Elektrika na půdě, plány na opravu stodoly

Přijíždí Zbyněk s Markem. Marek pokračuje na půdě v elektrice, ještě tam chybělo pár drobností. Elektrika se bude natahovat taky do Skalákovy síně. Zbyněk pokácel polosuchej jasan vzadu u stodoly. V cestě tam leží hora větví. Pak dělá ve stodole, dává tam ještě ty podpěry šikmý. Šla jsem na chvíli za Zbyňkem do stodoly a zrovna jsem mu mohla pomoct přenést lešení. Vyskládali jsme z něho ty prkna, rozebrali to a postavili o kus dál. Plánovali jsme, co a jak dál se stodolou, Zbyněk říkal, že už teď nebude brát větší práce a zaměří se na stodolu. Pokud uděláme teď ten betonový věnec s brigádníky, je možná i nepatrně reálné, že by se ten krov podařil do zimy spravit.

Jel kolem nějakej chlápek podívat se na barák, tak jsem si na něm cvičila lásku k lidem a pustila ho na dvůr. [Jezdí sem dost cizích lidí, kteří se jdou podívat, jak to tady vypadá, někteří se ani nepředstaví, občas vniknou bez zeptání až na dvůr nebo si tam něco fotí] Obměkčil mě, když chválil moje Vyhnance, tak by měli všichni návštěvníci asi začínat, že… ché.

Práce. 3. července. Pokračujeme se stodolou

Na dvoře je Zbyněk s Martinem, ten tady už jednou byl. Dělají několik hodin vzadu na stodole. Pokračují v připevňování pásků. A taky vyztužili tu jednu stolici, tak se říká dvěma stojkám a překladu nad něma. Jedna stojka byla z velmi sežraného trámu, kluci to osekali sekerou, je to úplně prožrané, ale oni tvrdí, že to prý má ještě zdravé jádro. No tak jim věřím. Každopádně to zpevní dalším trámem. Já jsem odnosila pár větví z toho pokáceného jasanu.

Brigáda na opravu stodoly – betonování.  7.–9. července

Druhá letošní brigáda na opravu stodoly proběhla o víkendu 7.–9. července. Dělali jsme hlavně betonový věnec na dlouhé severní zdi stodoly. To je základ pro novou pozednici krovu a celou rekonstrukci krovu. --- Parta byla opět velmi vydařená a účast hojná. Po celý den svítilo slunce, vysoká azurová obloha. Brigádu domluvil Vladimír Svatopluk Košárek, kterému se říká Vejška. Přijeli Václav a Ivana Stankovičovi, Jaroslav Marcín, Vlastimil Štípský. Další částí party byli Tomáš Koblížek, jeho žena Julie a syn Melichar. A s nimi přijel Tomášův kamarád Mikuláš Brázda. A samostatně přijela Vlaďka Zajíčková. Byl tu také Zbyněk Burian, který má stodolu na starosti, v pátek s ním přijel Martin. --- Vejška v září 2023 tragicky zahynul při autonehodě. Čest jeho památce.

Podrobný zápis je zde: Brigáda na opravu stodoly, betonování. Červenec 2023. Brigáda má také svoji fotogalerii.

Práce. 10. července. Vyklizení koutu před stodolou

Zbyněk s pomocníkem (jméno jsem zapomněla…) vyklízejí ten kout před stodolou. To je taky velká věc, tam lidská noha možná ještě nevkročila… Ten pomocník nakládal tu suť, rozbité tašky, přebírali kamení, naložili toho celou vlečku, to si teda mákli. Zbyněk si to pak odvezl i s traktorem.

Návštěva. 13. července. Zedníčkovi a Robin Popper

Stavili se tady Zedníčkovi, Leoš s Jitkou, přivezli zase pochutiny, špekáčky a sladkosti. Přijel s nimi Robin Popper a jeho dvě fenky. Poseděli jsme pod ořechem a chvíli povídali. S Robinem se teď občas dohadujeme na Facebooku, on veřejně hlásá, že homosexuálové jsou omyl přírody a že na LGBT lidi sere a ohrožují ho. Já jsem mu napsala, že se k nim taky řadím (řadím se k tomu Q, které se občas připojuje za zkratku LGBT, ale to už je pro některé lidi moc složité), podepsala se jako „omyl přírody“. Ale popovídali jsme si přátelsky. Přítomnost zvířátek je vždycky nejlepší pro všechny rozhovory.

Ještě k tomu „omylu přírody“: jsou pořád lidi, kteří neví, že v přírodě je homosexualita běžná, popsaná u stovek druhů, hlavně u savců a ptáků, a je to tzv. přirozené. Takže argumentovat v tomto smyslu přírodou, to je skutečný omyl. Homosexualita nemůže být omyl přírody, aspoň tedy v samotné přírodě, protože by takoví jedinci dávno nepřežili. Problém se z toho vždycky dělal jen a pouze v lidské společnosti, mezi zvířaty stejnopohlavní páry i vychovávají mláďata, která si opatří různými způsoby, existuje tam také fenomén transgenderu. Ale jen člověk z takových případů dělá zrůdy a vyvrhele, jen lidstvo si na nich vybíjí své frustrace.

Návštěva. 14.–16. července. Eva Kuncová

Na víkend přijela Eva Kuncová a byl to velmi podařený víkend. Přijela v pátek večer, povídaly jsme u vína chvilku. Eva taky říkala, že příští týden chtějí dělat už tu konopnou omítku na nějaké zdi, co mají doma. Minulý rok se to ke mně přijeli učit, ona a Honza, řečený „pan Lev“. Šly jsme se podívat taky na půdu a Eva řekla, že by tam ráda spala. Je z toho prostoru nadšená. Říkám jí, že v té staronové posteli asi ještě nikdo nespal, všichni si pořád z neznámého důvodu dávají matrace na zem. Eva tam rozhodně spát chce. Přenesly jsme tam rovnou peřiny. Jdeme spát kolem dvanácté nějak. (Zdál se jí tam pak podařený sen o Zelenském, pikantní detaily nejsou určeny pro veřejnost. Ale je opravdu dobré spát na té posteli… )

15. července. Radovánky na pouti a „Magorův“ stolek s knihami

Je velké vedro, ale mně i Evě se to líbí. Zajely jsme do Staré Říše obhospodařit sestřinu zahradu a kocourky, sestra s rodinou jsou na dovolené. Eva chtěla vidět dům, kde jsme bydlely v dětství a je to dějiště knihy Ahoj můj miláčku s korespondencí mých rodičů. Jedeme tedy před Ladislava, dokonce jsme tam viděly na dvoře i „hospodáře Láďu“.

Nu a jedeme na pouť! Nečekala jsem vůbec, že se tam dostanu, ale doma je pečovatelka a s Evou se umím bavit, to je vzácné celkem, vlastně je to jediná osoba, se kterou mě skutečně baví takové ty klasické lidské zábavy a úplně se uvolním. Tohle je mystérium mezilidských vztahů, nejde to zvolit si vůlí. Na pouti jsme zašly do kostela, knihkupectví, koupily perníkový srdce. A na atrakce jsme taky šly pochopitelně. Eva vybrala to nejšílenější, co tam bylo a velmi jsme si to užily. Takový to šílený kyvadlo točivý. Lítá to velmi divoce a ta odstředivá síla a gravitace jsou opravdu silný, takže člověku připadá, že mu vnitřnosti a všechno maso letí nahoru a on letí dolů. Přiznávám, že bych tam sama nešla. Růže jsme si taky vystřelily a koupily perníkový srdce.

V knihkupectví jsem se dozvěděla zajímavou věc, a to, jak tam vznikl ten stolek hned vepředu, na kterém jsou vystaveny nejen tátovy spisy, ale i můj Mušík a Mága. Bylo mi to nejdřív hodně nepříjemný, že tam takhle mají vystrčený zrovna tátovy a moje knihy, proč jako, ale vedoucí prodejny se se mnou začala bavit a vysvětlila mi, že se lidi na tátu ptají, na jeho hrob a zajímají se o jeho knihy. A prý ona sama četla Mágu a získala díky tomu k Jirousovi nový vztah, předtím ho považovala jen za opilce. Tak to mě potěšilo. Nicméně, že je v Karmelitánském knihkupectví Mušík, je opravdu vtipné… to je absurdní fantasy o partě zločinců, duchovně založenej tam je jedině Joachym, ale o křesťanství není v knize ani slovo. — Doma je pečovatelka, rozebíráme s ní situaci v práci, jak jsou důležití šéfové. Eva teď dělá vrchní sestru v porodnici totiž. Já chvíli odpočívám, zahrála jsem si taky River flows in you. Eva udělala k obědu bramborové placky se zelím, výborný to bylo.

Hovory o trans lidech a duhových vlajkách

Nevím už, jak k tomu došlo, ale Eva chtěla vysvětlit, proč se teď objevuje tolik trans lidí nebo nebinárních, a tolik duhových vlajek, že tomu nerozumí a že některé požadavky LGBT lidí jí připadají přemrštěné. Říkala to ale s takovým opravdovým zájmem a zvědavostí, nebylo v tom předem žádné odsouzení, takže jsem o tom taky díky tomu mohla volně mluvit. Já jinak, pokud slyším ve hlase člověka odpor, všechno se ve mně sevře úzkostí, uvnitř se úplně rozklepu, a nejsem schopna už rozumně argumentovat. Podobně se mě taky nedávno ptala Lucie Vopálenská, když tu byla, ale ta z jiných důvodů. Eva je velmi tolerantní osoba, kdyby takoví byli všichni, nikde žádnej problém není.

Tak jsem se teda dala do vysvětlování, jak to vnímám, a nemohlo se to udělat jinak, než říct, proč to tak vnímám, a tím pádem, za koho se považuju. Vyložila jsem, jak jsem se od dětství vnímala jako kluk a jak to mám teď. Pochopila jsem i Evy stanovisko, jak jí připadá, že těch řečí, duhových vlajek, pořadů o trans lidech je najednou všude moc. Sice mě to v duchu mučilo, ale dokázala jsem ten hovor vést slušně, byl to opravdu dobrý hovor, jak to má vypadat, pochopit jedna druhou, nepřesvědčovat o své pravdě. Vykládala jsem jí o Prague pride taky.

Eva se chce podívat do stodoly. Já nejdřív kropím beton, pak vykládám, co a jak tam opravujeme. Kocourci šli s náma. Jdeme se ještě krátce projít za zahradu a oba dva chlupatci ťapkají s námi. Pak se už vracíme, já vyzvedávám matku z postele, Eva mi pomáhá při hygieně s mámou, je to dobré. Hraju na klavír, 3 skladby. Evini rodiče byli oba hudebníci, její otec je klavírista a učí na konzervatoři. Znala Kánon v D dur například. Děláme si legraci s „to“ („to“ jsem jako já), vymýšlíme například, jak by vypadalo oslovení „vážené dámy a pánové a to“ nebo „a ostatní návštěvníci“.

Večer jsme v sednici s mámou u stolu. Eva zapaluje ochotně mámě cigarety, upozorňuje jí, že má zapáleno, když si chce zapálit druhou apod. Nahradila mě dobře v mé večerní službě. Pustily jsme se do astrologie. Eva mi říká data svých obou dcer, dívám se na to a vedeme k tomu řeči. Ukládáme společně matku, já dělám hygienu, Eva mámě drží ruce a tím ji udržuje otočenou na boku, ona se totiž jinak pořád otáčí zpátky a já k ní nijak nemůžu. — Pak je vtipný hovor o ženských kruzích, Eva líčí různé podivnosti z porodnice, joni, hračky na sex, jak bysme dělaly genderově vyvážené semináře pod hlavičkou Eva a „to“, bavíme se velice a chechtáme. Píšu ještě chvíli u stolu deník a dávám si další pivo, třetí, Eva si čte v posteli výroční zprávu, je tam taky o jejich pobytu minulý rok. Pak odchází spát zase na půdu. Já jsem šla spát o půl jedné. — Další den jsem pak Evu odvezla na vlak do Dačic, stavily jsme se opět ve Staré Říši a obhospodařily zvířátka i kytky.

Pěvecký soubor Těsto, 20.–23. července 2023

Od čtvrtka 20. 7. byly na statku ubytované ženy z vokálního souboru Těsto alias Dívčí soubor z minulého století. Bylo to poprvé, co statek od začátku rekonstrukce hostil někoho z hudebního světa. Byli také jedni z posledních, kdo tu ještě mohli potkat Julianu Jirousovou, než potom v srpnu zemřela. Z deníku jsem vybrala pár pěkných momentů, když jí zpívaly před usnutím a pak se s ní loučily.
Do sboru patří Křišťanka (Jana Hradilková), Jana Jonáková Vachtová, Míša Antalíková Němcová, Krystýna Skalická, Eliška Rothová, Betyna Landovská. Přijela s nimi také Mirka, ta s nimi ale nezpívá, a Saša Kobranov.

Zápis z pobytu je tady: Pěvecký soubor Těsto.

Návštěva. 24. července: Betyna Landovská

Betyna tady přespala po víkendu s Těstem ještě jednu noc. Vyložila mi horoskop, to bylo hodně zajímavé, sledovat výklad z jiné astrologické tradice, než je člověk zvyklý. Vyměnily jsme si některé zkušenosti a dlouho si povídaly o astrologii i o životě. Betyna má taky astrologickou školu, takovou domácí, ale má hodně zájemců, a ukázala mi, jak řeší ubytování na půdě, že se můžu a mám inspirovat. Má tam udělané takové krásné pokojíčky mezi trámy, a zatažené jenom zepředu závěsy, velmi jednoduché a přitom esteticky pekné a funkční řešení, protože tam má člověk soukromí, aspoň před pohledy. — Chtěly bychom tady pořádat s Martinou už v létě nějaký astro seminář, tak to snad stihneme příští rok udělat, aby si lidi nemuseli hledat ubytování v okolí.

Beatrice Landovská prožila svůj dosavadní život v Praze, je matkou dvou dcer a živí se jako astroložka a terapeutka rodinných systémů. Je autorkou dvou básnických sbírek, dvou divadelních her a jedné eseje. Na statek přivezla svou knihu vzpomínek Nikdy není pozdě na šťastné dětství.

• Odkaz na web http://www.beatland.nebesa.cz/

Minibrigáda „mužské“ a „ženské“ práce. 29.-30. července

Poslední červencový týden (od 24. do 31.) pobývala na statku výtvarnice Eliška Vrbová, na víkend pak přijela Dana Syslová na další stodolní brigádu. Zbyněk Burian a Honza Krombholz si však vystačili při pokládání pozednice sami, tak Eliška, Dana a Františka vytvořily "vzdoropartu s kalačem". V textu vysvětluju nepsaná pravidla práce na statku, která se zvýraznila jejich nezaviněným porušením. 

• Zápis z brigády: Mini-brigáda „mužské“ a „ženské“ práce. Červenec 2023 Zajímavé je, že zápis pojednává o určitém konfliktu a také samotný zápis vyvolal ještě další mrzutost. Chtěla jsem ho úplně z webu stáhnout, ale nakonec jsme se nějak domluvili s těmi, komu se to nezdálo. Asi z toho plyne, že psát o konfliktu tak, aby se neprohloubil, není vůbec jednoduché.
• Fotogalerie z brigády s připojenými Eliščinými obrázky a fotografiemi je zde

Eliška Vrbová. 24.-31. července

Eliška je učitelka výtvarné výchovy na ZUŠ a už minulý rok pobývala na statku a kreslila si různá zákoutí. Letos přijela zas, zůstala týden, bydlela nejdřív ve vejmince, pak se přestěhovala na letní půdu, kde se jí moc líbilo. Zůstala také na brigádu, (gender zážitky). Dobře se s ní na statku žije. Uklidila krásně vejminku před příjezdem návštěvníků z Rakouska, které také do vejminky uvedla a mluvila s nimi anglicky, když jsem já něco nevěděla. Občas uvařila, večer jsme sedávaly chvíli v sednici, ona si kreslila do svého zápisníku. Dozvěděla jsem se něco o situaci ve školství.

Cvičily jsme jógu téměř každý den, vždy v 18:30 a šla také na čtvrteční lekci pro mé studenty. Elišce to dobře jde, cvičily jsme těžší sestavy na posílení břišních svalů, kdysi taky nějaký čas na kundalini jógu chodila. S kocourky si dobře rozuměla, má moc pěknou fotku s Frodíkem a z jógy s oběma kocourky. Fotku jsem použila jako jednu z úvodních na stránce Jóga. — Jeden večer jsme dělaly oheň, ještě s Danou Syslovou, která sem přijela na brigádu. Eliška zůstala také na brigádu a vznikla z toho docela důležitá příhoda, kterou jsem nazvala „vzdoroparta s kalačem“. Ve fotogalerii z brigády jsou také její kresby.

• Tady je odkaz na Elišky web ještě ze školy, jsou zde ukázky jejích prací.

Dana Syslová: 29. července – 2. srpna

Dana přijela na brigádu  28. července a zůstala do středy 2. srpna. Dana je povoláním adiktoložka, je také dlouholetou členkou spolku, tak jsem byla ráda, že využije možnost pobytu (členové mají po třech letech nárok na pobyt zdarma); chce tu zůstat až do středy.

Dana také spoluzakládala (a stále pro něj pracuje) spolek Někdo ti uvěří, tak pokud by vám z jakéhokoli důvodu leželo na srdci zneužívání v církevním prostředí, tohle je jejich web: www.nekdotiuveri.cz, kam se můžete obrátit jak o pomoc, tak třeba i s podporou.

Pondělí 31. července. Oheň a legendy o statku

V pondělí večer si Dana udělala před zápražím oheň, byla noc před úplňkem. Já jsem si tam pak taky v noci přišla sednout, když jsem uložila mámu. Mluvila jsem chvíli o mámině stavu a říkala, že už vypadá jako pár dnů před smrtí. Jak jsem zvyklá od dětství, že se u nás umíralo doma a viděla jsem odcházet babičku. Dana říkala, jak byla u toho, když jí umíral otec. Vyměňily jsme si zkušenosti se zvyky, které se dělají při smrti člověka. Byl to dobrý hovor. Dana nabídla, jestli nemá odjet, když je to s mámou takové, ale já jsem k tomu neviděla žádný důvod.

Pak jsem jí ještě vyprávěla, jak vlastně vzniklo to, že moji rodiče koupili statek, jak tady chtěli původně bydlet s Bondym a Julií a že v knize Bezejmenná od Bondyho je zachyceno celé hledání vhodného místa na bydlení i okamžiky, jak poprvé táta s Bondym vstoupili na území statku. Zmiňovala jsem různé řeči a úskalí, se kterými jsem se setkala při rekonstrukci, „skanze“, „my jsme se rozhodli, že to koupíme“, to už jsou takové legendární vyprávěnky. Přiznala jsem, že neposlouchám Plastiky a z dětství to téměř vůbec neznám a s humorem jsem se ptala, čím tak začít, když je chci zkusit poslouchat. Dana to všechno dobře zná, je přímo z toho okruhu. — Taky vyprávěla, že jezdí hlídat v červnu na pár zřícený kostel ve Skokách (nebo jak se skloňuje název Skoky), napadlo mě, že bych mohla jet s ní, ale to jsou takový ty moje nereálný nápady.

---

Srpen 2023

V srpnu se intenzivně pracuje na stodole. Od začátku měsíce nějak silně cítím, že máma umírá a snažím se to prožít s čistou myslí i srdcem a dobře se s ní rozloučit. Stále dávám materiály na nový web, abychom ho mohli spustit. Spuštěn pro veřejnost byl 8. srpna. Jsem s tím velmi spokojena. S Danielou Iwashitou pracuju na redakci Teilhardova Srdce hmoty. Ze srpna mám dlouhé zápisy, protože to byl zásadní měsíc, maminka umřela 25. srpna, přijížděli různí lidé, statek vcházel do nové etapy.

Počet hostů na vejmince: komerční: 17, tvůrčí: 0
Počet obsazených dnů: 25

Přehled práce na stodole v srpnu

V srpnu pokračuje naše snaha o rekonstrukci stodoly, opravujeme krov. Je to dosti vtipné a zajímavé počínání, protože to děláme bez firmy, po malých kouskách, občas překonáme vlastní hranice. Na konci srpna také zde na statku zemřela moje maminka Juliana, zrovna tu byl Zbyněk na stodole, tak se to promítne i do pracovního zápisu. Ta stodola je zvláštní dílo, nevíme, co vlastně budujeme (k čemu to nakonec bude sloužit) a kdo nám shůry pomáhá, chci to mít zapsané všechno podrobně.

• Všechny texty z deníku o práci na stodole v srpnu 2023 jsou v souhrnném článku Od pozednice k povzdušnici

Zbyněk mě poprosil, jestli bych nevyrobila seznam všeho, co jsme kdy na stodole dělali. Učiním tak, protože se to hodí i do celoročního souhrnu. Pořádně jsme tento rok začali až v srpnu, tak první souhrn je zde:

• 2. srpna. Příprava místa pro traktor. Zbyněk, pomocník jakýsi
• 11. srpna. Začínají se opravovat krokve na severní straně. Zbyněk, Václav
• 12. srpna. Připevňujeme dlahy ke starým krokvím. Zbyněk, Františka
• 15. srpna. Dáváme dlahy ke krokvím. Zbyněk, Františka, Jakub (ten dlahy takto pěkně pojmenoval, od té doby se tomu tak říká)
• 16. srpna. Pracujeme s Antonínem a vytáhli jsme ve třech nahoru dvě krokve vlastní silou. Zbyněk, Antonín, Františka
• 17. srpna. Připevňujeme dlahy ke krokvím a posouváme se už na jižní stranu krovu. Zbyněk, Františka
• 18. srpna. Uřezání shnilých částí krokví z jižní strany a shození staré pozednice na jižní straně
• 24. srpna. Bourání části staré zdi. Františka
• 25. srpna. Příprava bednění. Zbyněk, Václav, Kryštof
• 26. srpna. Betonování jižní zdi. Zbyněk, Václav, Kryštof, Františka

5. srpna. Vtipné historky ze života superhostitele

Mám už druhý rok za pronájem na AirBnb titul superhostitel, také na Bookingu mám většinou jen výborné hodnocení. Lidé bývají z domečku nadšení, ale někdy se stane, že se vejminka někomu vůbec nelíbí… A občas to vypadá třeba takhle:

(Deník) Ráno bylo ne zcela radostné, ale když je člověk superhostitel, žije i takto: Vzbudil mě telefon, že jsou ubytovaní zde. Vyskakuju z postele s nadávkama, házím na sebe jakési odění a venku vidím, že leje a leje, prádlo durch zmoklé nadranc. I to prostěradlo. Naštěstí jsem ve skříni ještě jedno vyhrábla. Statný otec rodu, dvě blond ženy. Prvním jejich krokem bylo šlápnutí do hromady písku vedle auta a úšklebky. I u vchodu na předzahrádku se nejistě pošklíbají. Inu vpřed. Rychle natahuju prostěradlo, které včera nestihlo uschnout, a přátelsky je uvádím dovnitř.

Ženy nemluví nic, obrovskej chlap se sotva do vejminky vejde. Pokouším se o humor, že si budou muset zatopit, nekane to na úrodnou půdu. Včera jsme si s Martou při společném úklidu vejminky říkaly, jak to tady mám dokonale uklizený, že to vůbec není pravidlem, a že je to překrásný domeček. No, když pak člověk vidí reakce některých, není si už tak zcela jist.
Chtějí ještě víc ručníků, nevzali si. Zastírám ten neblahý fakt, že ručníky jsou mokré, nebo příliš staré a optimisticky běžím, že je ráda donesu. Hlavou jsem se rázem třískla do kmene špendlíku, až se mi zatmělo před očima a ujelo mi hlasité „kurva!“ (to mám po otci tuto nadávku, nemohu ji ze své psýché vykořenit). Ručníky jsem naštěstí shledala, dokonce i něco, co se dá považovat za hadr, a běžím v dešti vesele zpět.

Návštěva a práce. Jakub Fišer a Mirka Školová. 14.–19 srpna

Jakub přijel jednak něco natočit a také pomoct s prací na stodole. Zapojil se do akčního týdne, kdy sem jezdil Zbyněk a opravovali jsme krokve na severní straně stodoly. Večer jsme debatovali v sednici a založili „trolí farmu“. Ve středu přijela také Jakubova kamarádka Mirka, studovali spolu v Bratislavě filmovou školu. A na konec z pátka na sobotu tady přespal Jakubův otec Zbyněk, jak je popsáno dále.

14. srpna

Zajela jsem pro něho do Telče. Ubytovává se v hostiňáku, do vejminky mi mezitím přijeli lidi komerčníci, psali mi, že je ubytoval Frodo, zavedl je dovnitř. Je to schopný domovník. Tak jsem se s nimi jen pozdravila oknem. Jdeme s Jakubem na prohlídku stodoly, ukazuju mu vše, co jsme udělali a on zkoumá napojení a fungování krovu a jak fungují ty pospojovaný části. Dole za stodolou si Jakub hned všiml toho jasanu, který tam odkopávám a hned chápal, že ta hlína nedělá stromu dobře. Ještě nikdo si tady toho nevšiml. A hned poté jsme šli kolem máty, co mi sem přinesla Křišťanka na zasazení, byla na stole ve váze, aby pustila kořen, zapomněla jsem na ni a Jakub mi ji připomněl, čímž pádem byla zachráněna.

Pak sedíme v sednici až do noci a povídáme. Vytáhla jsem taky na chvíli z postele mámu a dala jí večeři, taky si zakouřila, už potřebuje asistenci skoro s každým pohybem. Měla jsem chuť na pivo, už dlouho jsem ho neměla, dala jsem si nakonec 3 a půl. Jakub mi na mapách ukázal, jak se tam dá zkoumat krajina ve 3D, procházíme si okolí i a Starou Říši. Já jsem dnes zase řešila různé debaty na Facebooku, (…) mi napsala soukromou zprávu, jestli opravdu podporuju takové zvrácenosti jako Prague Pride a debatovala jsem ještě s (…), který tvrdil, že zkombinovat českou vlajku a vlajku duhovou je zneuctění, které by mělo být trestně stíháno. A sdílel to samé co A., fotku s duhovou vlajkou a satanisty. Během hovoru s Jakubem jsem se občas neudržela a odpovídala mu, čímž pádem jsme se bavili o LGBT tématech a kde má ta propaganda proti LGBT lidem původ. Tím jsme se dostali k Rusku a taky Moldavsku. Říkala jsem Jakubovi, jak jsem si stanovila, že aspoň jednou za týden nebo měsíc napíšu něco někam, abych vyvracela tyhle nebezpečný lži o LGBT, kterým spousta lidí věří, protože neví, jak si opatřit informace. Je do děsivě nebezpečné a míra a podoba těch lží je mi tak odporná, že občas mlčet nemůžu. Smysl to má podle mě ten, že si to přečtou i lidi z okruhu toho, kdo lži sdílí a ty to ovlivnit může, mám s tím zkušenost. Lidi něčemu věří často jen proto, že nemají žádnou informaci proti, nemají nic ke srovnání. — (…) tvrdil, že se vsadí, že nikdo na žádnou vlajku nedával symboly, které tam nepatří, tak mi Jakub našel popsané vlajky fotbalových fanoušků a tím debata utichla. Bavilo nás to. Jdeme spát kousek před půl druhou.

15. a 16. srpna. Práce na stodole

• 15. srpna. Dáváme dlahy ke krokvím. Z, F, Jakub to pěkně pojmenoval, od té doby se tomu tak říká.
• 16. srpna. pracujeme s Antonínem a vytáhli jsme ve třech nahoru dvě krokve vlastní silou, Jakub to natáčel. To byl pro mě osobně nejdůležitější den z celé práce na stodole tohoto roku. Ozkoušela jsem zase jednou hranice svých fyzických sil a bylo to velmi dobrodružné a mocné.

Zápis zde v souhrnném zápisu ze srpnové práce: https://www.statek-uprostred.cz/index.php/od-pozednice-k-povzdusnici-prace-na-stodole-v-srpnu-2023/2615/

15. srpna. Jóga

Uvařila jsem polívku. Jakub mi řekl o světlovodech, dá se tím přivést do tmavé místnosti světlo. Neslyšela jsem o tom a semka by to bylo asi skvělý. Jakub měl zájem zkusit jógu, tak jsme o půl sedmé šli cvičit na půdu. Mně se to taky hodilo, protože si už chystám lekce na září, kdy budu nabírat (snad) nové studenty, tak jsem vybrala sestavu a měřila si čas s celým programem: jak dýchat, sestava, meditace. Dělali jsme meditaci na řešení vnitřního konfliktu. Řekla jsem i kousíček teorie. Jakub říkal, že se mu to líbilo a povzbudí to nejen tělo, ale hlavně mysl. Ano, tak to právě je. Hraju večer na klavír, Jakubovi se líbil asi hlavně Yiruma, River Flows in You. Jakub vaří rybízový čaj, dali jsme si to nakonec i do vína na ředění, je to zajímavej experiment. Jakub si šel ven udělat oheň a opéká si špekáčky. Po uložení mámy si tam za ním jdu sednout a povídáme až do jedné hodiny.

16. srpna. Přijíždí Mirka. Antitrolí farma

Jakub se po práci na stodole vrací v lijáku do sednice, stál ve stodole a ještě tam točil v silném dešti. Běžím uklidit elektriku. Sbírám na půdě prádlo, déšť hustě mlátí do střechy, je to skutečně přívalovej liják, kocourci z toho mají řádivku. — Kolem šesté hodiny jedeme pro Mirku do Dačic. Dáváme si po návratu polívku, já se pokouším psát deník, ale jsem unavená, potřebovala bych se na půl hodiny natáhnout, bohužel není na to kdy. Nestihla jsem ani cvičit.

Večer sedíme dlouho v sednici a hovoříme. Já jsem zase na Facebooku trochu debatovala s těmi lidmi, co postují příspěvky proti LGBT lidem. Rozebíráme ty podivné argumenty, že průvod Prague pride prý nějak ohrožuje děti. Mě napadlo přirovnání ke karnevalu, přirovnání k festivalům, například tady ve Vydří se děly mnohem podivnější a víc sexuální věci než na Pridu a nikdo žádné ohrožení dětí neřešil. A pak nás napadlo přirovnání k té tradici Mikuláše a čertů, kde ti čerti občas bývají naprosto děsiví a podle mě tohle už traumatické být může. Hlavně spojení nějaké děsivé masky a jednání s přístupem k dětem: Byl jsi hodný, Ne? Odnese tě čert do pekla. To je ohavnost. – Tak jsme se smáli, že opět máme antitrolí farmu. To kolektivní přemýšlení je často plodnější a rychlejší než když člověk přemýšlí sám.

Mira má dobré názory, připadalo mi, že to, co já jsem promýšlela několik let, ona dokáže říct jen tak mimochodem, jako by to bylo vždycky jasný. Nejspíš o světě hodně přemýšlí. Rozebírali jsme totiž například příčiny toho, proč někteří propadnou těm konspiračním teoriím a zkoumali, jak to asi funguje, jak takový člověk vnímá svět. Já pořád opakuju jako dva hlavní znaky to dualistické vidění světa a odmítnutí náhody (vše je někým řízeno se zlým úmyslem), ale Mira to uchopila z jiného úhlu a řekla, že to souvisí s odmítnutím adaptovat se na změny. Je to taková porucha adaptace dejme tomu. – Zacyklení do jednoho výkladu, velmi pracně je to udržováno značným úsilím (ti lidé věnují několik hodin denně sledování těch „správných médií“ a šíření svého názoru, nemůžou se spolehnout na většinová média, protože je všechny považují za nástroj nepřítele nebo těch, co ještě „neprohlédli“), ale je to taková přehrávající se smyčka dokola. Není tam prostor pro otevření se něčemu jinému, novému. Shodli jsme se ovšem, že ty změny ve společnosti jsou veřejnosti špatně komunikovány a tím pádem je pro tohle zacyklení v jednoduchém vysvětlení dobro/zlo víc prostoru.

17. srpna

Jakub s Mirou jsou v Telči, pak přicházejí a dělají si večeři. Hraju na klavír asi 3 skladby. Jakub má docela hudební sluch. Přišel si ke mně sednout, když jsem hrála Satieho, aby se podíval na prstoklady. Říkal, že se mu kdysi moc líbila skladba od Schuberta, je to piano trio v Es dur, opus 100. Pustil ji, je krásná. Pak různě posedáváme u stolu, vytáhla jsem mámu z postele, chtěla vstát a sedět za stolem ještě, ona už ale sedí jen se skloněnou hlavou a z vlastní vůle naprosto nic nekoná. Dávám jí ředěné víno do skleničky s brčkem. Má před sebou otevřené noviny. Těžko říct, co vnímá.

Pustili jsme si v noci film Dívka s perlou, o tom obrazu od Vermera. Docela dobrý. A bylo pěkný, jak to pak rozebírali z režisérského pohledu, vedení herců a tak, udělali jsme si takovou krátkou debatu o filmu. Tedy něco, o čem jsem dřív byla přesvědčená, že bych nesnesla, a teď se mi to vyloženě líbilo. — Spát jdeme o půl jedné. Sedla jsem si ještě ven s cigaretou a zazpívala si potichu jednu sloku Matičko božské milosti, pro mámu jen tak zvenka. Máma dnes ani nevykouřila jednu cigaretu, ani si na to naštěstí nevzpomněla. Včera už jí to tak nešlo, že jsem téměř musela kouřit za ní, ani to už neudrží.

Návštěva. Zbyněk Fišer. 18–19. srpna

Pan Zbyněk Fišer, básník, překladatel a literární vědec, přijel na statek na pozvání svého syna Jakuba, který tady zrovna byl, a už ho sem vícekrát lákal. Příjezd byl dobrodružný, protože panu Fišerovi se cestou pokazilo auto a nešly vypnout dálkový světla. Přijel nějak kousek po desáté a vyšli jsme před statek vypínat světla. Rozumovali jsme velice, co s tím. Pan Fišer se to snažil přivázat provázkem, což nešlo. Tak zavolal do servisu, ať mu poradí, jak odmontovat baterii, nevěděli jsme hlavně, jestli se na to může sáhnout, když je to pod proudem. Našla jsem ráčnu a desítku hlavici a naštěstí se to podařilo (další den vyšlo najevo, že se baterka stejně vybila, ale nastartovali jsme auto mými kabely za asistence Vítka tady ze vsi).

Jakub už předtím rozdělal oheň, pan Fišer se ubytoval s ním v hostiňáku a pak jsme seděli u ohně skoro až do půl druhé v noci. Pan Fišer je moc milý člověk, vedli jsme zajímavé hovory. Opékaly se špekáčky, popili jsme nějaké víno. Nad dvorem ležela úplně čistá obloha s jasně viditelnýma hvězdama. Mluvili jsme o literatuře, říkala jsem, že moje sestra, učitelka na gymnáziu velmi chválila jeho knihu o tvůrčím psaní (sama ho také vyučuje), tak pak Fišer navrhl, že by přijel někdy na besedu nebo pro gymnázium uspořádal workshop tvůrčího psaní. To Martu nepochybně potěší. Ptal se mě taky na to, co píšu. S Jakubem mi vyprávěli o jejich zkoumání zdejšího kraje, když jezdívali do Telče do bývalého Bondyho domečku. Je to pěkné, že Bondy s Magorem kdysi objevili tohle místo a teď jejich potomci můžou spolu sedět u ohně v letní noci a povídat si o literatuře i kraji. Probírali jsme ale do hloubky i rodinná témata týkající se péče o nemocného rodiče, vyměňovali jsme si důležité zkušenosti.

Další den pak pan Fišer zasadil před hlavní fasádou kosatce, které sebou vozil nějaký čas v autě, pak šli s Jakubem na výlet po okolí a na houby. Přinesli pár pěkných hub, krásné bedly například. Před odjezdem jsme si vyměnili knihy, Zbyněk Fišer mi dal svoji novou knihu Kikikarantkatr, má to velmi zajímavou literární formu a do hlubin světa jdoucí obsah.

Návštěvy. 20. srpna. Marie Suchánková, Tomáš Stritzko a číslo na dům

Přijela na návštěvu Marie Suchánková, mámy kamarádka, co k nám jezdívala do Staré Říše i do domečku u Ládi ještě. Přijela s manželem. Je to velká budovatelka a sympatická osoba. Ukazuju jí statek. Mají psa. Povídáme. Loučí se s mámou důkladně. [Máma za pár dnů zemřela, tak ji Marie aspoň ještě viděla, po dlouhé době.]

A pak se na třetí hodinu ohlásil Tomáš Stritzko, náš příbuzný z dědečkovy strany. Přivezl číslo na dům, vykované od kováře. Je to velmi krásné, ani bych nedoufala, že takové číslo tady jednou budu mít, vlastně ideální. Zacvakla jsem ho jen hřebíkem do jedné spáry. Máma s námi sedí u stolu, kouká do svých Lidových novin nebo do časopisu o Historii, ale s ní už se povídat nedá, dá se jen být v její přítomnosti. Probírali jsme taky situaci starých lidí a jak by měl člověk včas myslet na své stáří a jak si přeje, aby o něho bylo postaráno a zda je to reálné.

Návštěva. 22. srpna. Hejno špačků

Obrovské hejno špačků přilétlo posoudit úrodu mého pozemku, byla to krásná návštěva, vřískavá, miluju to jejich každoroční vřeštivé dohadování a tu jejich závratnou kropenatou a humornou mnohost. Rozradostňuje mě to velice a naplňuje jakousi blaženou energií. Takovéhle tradiční hodnoty se mi líbí. Špačci tedy pojedli jak lačné mračno černý bez, pak velmi rokovali na jabloni, co tam vykonat, a snad tedy shledali jablka nejedlými. Šla jsem si natrhat trochu černého jeřábu, kdyby se milá delegace vydala i tam, zatím byl netknutý [a netknutý také zůstal]. Žolík z nich byl nejdřív dost vyjevený, pak jsme je pozorovali společně a smáli se jim. Byla to taková chvíle dokonalého štěstí.

23. srpna. Máma pomalu odchází…

Máma dnes poprvé večer nechtěla vstát z postele, dopoledne ještě seděla za stolem, loučíme se, je jasné, že umírá. Je třeba říct, že taky vlivem návštěv, hlavně žen z Těsta, jsem ke konci občas mámu objala, abych si ji užila. Jen párkrát, ale my jsme se nikdy v rodině neobjímaly a já zvlášť ne, od dětství jsem byla velmi těžko fyzicky dotknutelné dítě, ale teď jsem to překonala a jsem za to moc ráda.

Kousíček po osmé přijíždí Marta s Aničkou a Bárou. Bára chtěla ještě vidět babičku. Ale už ji nedáváme z postele, to je první den, kdy zůstala večer v posteli. Pořád spí, a když jsem se jí při hraní zeptala, jestli chce vstávat, řekla, že za chvíli a hned usnula. Jen jí potom převleču. Je to na jednu stranu úleva, otevřel se nový prostor, ale je to taky smutný ji tam tak vidět, opravdu už umírající. Stála jsem u ní chvilku a skoro bez doteku hladila po hlavě a cítila v ruce horko, které z ní pořád vychází. — Pohovořila jsem s holkama všema, byly i legrace různé. Oni pak odjíždí, píšu deník. Máma spí. Taky chvíli sedím na zápraží, je to nová situace, že máma takhle večer leží.

26. srpna zemřela na statku Juliana Jirousová

Maminku jsem si na statek přestěhovala v lednu 2022, abychom o ni mohly s Martou lépe pečovat, já jsem byla konečně ve svém domě a Marta za námi dojížděla. Byl to náročný čas a zároveň velmi krásný, zpětně pak člověk vidí, jak to bylo naprosto zásadně důležité pro statek, pro mě, pro nás všechny, že mohla umřít doma. A pro statek zvlášť, že mohla odejít na věčnost odsud. To se dozvím až po smrti, co se v takových chvílích děje a jak se mění siločáry vesmíru, když odchází tak velká duše, jako měla máma, ale vím, že je to naprosto zásadní věc a promění to celý dům.

Každý, kdo k nám ten poslední rok a půl přijel, bude si ji pamatovat, jak sedí v čele stolu ve svém červeném županu, čte noviny a k večeru pokuřuje. Ještě před dvěma lety by nikoho z nás nenapadlo, že její poslední měsíce budou v domě, který kdysi koupila společně se svým manželem, aby měl kde řádit a měl pro sebe nerušený prostor. Máma si tady ale zvykla velmi brzo, už jí bylo jedno, kde je, chtěla hlavně, aby s ní byl někdo z nás. Svět se jí stáhl na ten stůl s novinami a cigaretou a na tvář a hlas jedné z jejích dcer – ať už s ní byla kterákoli z nás. To jí stačilo. Měla frontotemporální demenci, na tu také umřela. Prodělala minulý rok také rakovinu prsu s poměrně úspěšnou operací.

V den jejího odchodu zrovna probíhala práce na stodole, byl tady Zbyněk, pomáhal mu synovec Kryštof. A neteř Anička byla na vejmince. Když jsem se vrátila z nákupu, kolem 11:15 maminka umřela, klidně, bez zápasu. Ještě u ní byla předtím pečovatelka a umyla ji. Já jsem ji v čas umírání držela, seděla u ní na posteli. (Mám o tom dlouhý zápis v deníku, ale to sem nepatří.) Šla jsem hned říct Aničce na vejminku i Kryštofovi dozadu a volala hned Martě. Všichni se sem do půl hodiny sjeli. Loučili jsme se, brečeli. Byl tady ale taky Zbyněk a šel dovnitř, ještě když tam byli jen Anička a Kryštof, a bylo dobře, že přišel. Tu je úryvek z deníku:

„Zbyněk je s náma v sednici. Pověřuju Kryštofa, aby našel svíčku a zapálil ji. Ventilačky oken jsou otevřený. Chtěla jsem se něco pomodlit, Zbyněk se zeptal, jestli mám kancionál, nebo to možná dokonce navrhl on, já jsem se modlila už předtím. Vzal kancionál, našel dvě modlitby za umírající a zemřelé, a společně jsme to přečetli. Bylo to dobré a důstojné. Jsou tam ty věty: Ježíši, v Tebe věřím; Ježíši, v Tebe doufám; Ježíši, Tebe miluji – to mě kdysi dávno učila máma se modlit.“

S Martou a jejími dětmi jsme se s mámou loučily, zazpívaly jsme jí taky písničku Matičko božské milosti, to je taková rodová tradice naše. Máme v rodě dobrou tradici, že pokud je to možné, mělo by se umírat doma. Viděla jsem od dětství už několik zemřelých, babičku jsem hlídala v noci v roce 1998, když umřela. Ten přechod ze života do Jiného života, odchod duše z těla je tak hluboce mocná a velká věc, že to prostoupí celým člověkem a promění ho to navždy. Možná proto považuju smrt, tedy dobrou smrt, nenásilnou, za přirozenou součást života a mám ji i nějakým způsobem ráda.

Děkuju Bohu z hloubi srdce, že se nám maminku podařilo s Martou a s pomocí pečovatelek dochovat k smrti doma, jak si přála. Její pobyt tady ten poslední rok a půl, co jsem si ji sem přestěhovala, byl nějak zásadně důležitý i pro budoucnost statku, to vím, i když nemůžu přesně říct jak a proč. Ale nějakým způsobem to tady požehnala. A na některé pečovatelky, zvlášť z Ledaxu, budu vzpomínat ještě dlouho, byly to moc milé ženy.

Po mámě zůstaly na statku její obrázky, tedy tisky na hliníku, které prodávám v eshopu a které sídlí v prosklené skříni v sednici. Máma se s jejich pomocí stará o další zvelebování statku, protože hlavně díky jejich prodeji mám taky na financování oprav: https://www.juliana-jirousova.cz/ 

Práce. 26. srpna. Betonování jižní zdi

Měla být brigáda, ale nikoho zvenka jsme nebrali. Jen Zbyněk, já, Václav a Kryštof, Marty syn. Já jsem se důkladně zkoumala, jak mi je, přistupuju k sobě teď s pozornou laskavostí, protože to maminky úmrtí je velký proces a bude to ještě dlouho probíhat, a chci odpočívat kdykoli budu mít potřebu odpočinku (taky jsem o ni pečovala přes tři a půl roku a ta odpovědnost a vše ostatní člověku proniknou až do poslední buňky a pak trvá déle, než se tělo zase nahodí do jiného fungování). Mysl se s úmrtím srovná nejrychleji, ale v celku těla a psýché je mnoho jiných složek a ty mají úplně jiný čas a je třeba to respektovat. Nicméně betonovat se mi prostě chtělo, těšila jsem se na to, tak jsem se do toho pustila a šlo to dobře.

Zápis je v souhrnném článku Od pozednice k povzdušnici: https://www.statek-uprostred.cz/index.php/od-pozednice-k-povzdusnici-prace-na-stodole-v-srpnu-2023/2615/

Návštěva. 26. srpna. Martina Lukášková

Dnes přijíždí Martina, nějak po sedmé hodině. Jsme zrovna s Aničkou před domem a obhýčkáváme Frodíka, který se válí v hromadě písku. Martina má docela zásadní události, protože udělala těžkou zkoušku z angličtiny, na kterou se dlouho připravovala a tak nějak žila v domnění, že ji neudělá a uvízne ve 2. ročníku studia teologie. Nicméně ji udělala a je ve třeťáku. Přemýšlela, jestli má přijet takhle den po mámině smrti, ale ujistila jsem ji, že mi to nevadí a naopak ji tady budu ráda mít.

Nemám zápisky, nestíhám, ale seděly jsme v sednici a povídaly kousek přes půlnoc. Moc ráda ji vidím. Má výbornej nápad, že bysme měly nějak zužitkovat to, co jsme učily v kurzu o Saturnovi a napsat o tom článek. Chtěla by ho dvojjazyčný. Nu to by bylo jistě pěkné něco takhle společně psát. Jdeme spát po dvanácté, jsem najednou nějaká uondaná, jdu si lehnout na chvíli na máminu postel.

Neděle 27. srpna

Mám dobrou náladu, jsem ráda, že tu mám Martinu, připadá mi to takový samozřejmý. Mluvíme o astrologii, Uran a Prométeus například, Martina nesouhlasí s Tarnasem, který je ztotožňuje. O Saturnu ještě, jak bysme to psaly. O mámině smrti trochu vyprávím, a o tom procesu „předávání“, že mi připadá, že možná budu vlídnější k lidem. Je mi dobře, žádné pnutí necítím nikde, tak snad je to dobrý.

Chceme ovšem jet na Satoriu. Anička chce jet s náma [je na vejmince zrovna]. Řídím. Krajina je promoklá, ale je teplo. Sedly jsme si dozadu. A Satoria tam naštěstí byl! Zase velmi dobře kázal. Martina měla dnes takové rozpoložení, že chtěla jít k přijímání. Ona je evangelička, tohle chtěla udělat už celé roky, a přišel čas dnes u Satorii. Tak jdeme všechny tři, já první, Martina, Anička. Přijímá se pod obojí. Já jsem dnes eucharistii potřebovala kvůli mámině smrti na posílení. Klekla jsem si pak a cítila, jak to mnou prochází jako oheň, je to velmi silná věc občas. Prosila jsem Krista, aby mě neopouštěl a byl se mnou, že je mojí jedinou silou, žádnou jinou nemám. — Když jde Satoria do sakristie, zastavuje se u mě a podává mi ruku na vyjádření soustrasti. Ani jsem nevěděla, že mě zná. Jdu za ním po mši do sakristie pozvat ho na pohřeb, ale bude mít přednášku někde v pátek. Obcházíme ještě kostel a mluvíme tam s nějakou paní pak před kostelem, která nahrává Satoriovy kázání, Martina se jí přihlásila na mail list. Cestou zpět se stavujeme na hřbitůvku.

Pořád přibývají objednávky, je jich už přes 60. V jednom článku o mámině smrti byl totiž odkaz na eshop a tímto máma shůry pomůže opravě stodoly. Úkolem dne je aspoň spořádat eshop a napravit tu chybu v počtech. Nejdřív si dáváme oběd. Martina pak počítá obrázky, já kontroluju počty podle prodaných a zapisuju správné.

Pondělí 28. srpna. Přijíždí Jana Bauerová

Martina zajela pro Janu do Staré Říše, protože já musím čekat na lidi do vejminky. Jsem ráda, že je tady mám obě, to se ještě nikdy nepřihodilo. Ukázalo se záhy, že si dobře rozumí a připadá mi, že jsou si i v něčem podobné, ačkoli to nemohu přesněji definovat. Holt jsou to mé dvě nejlepší kamarádky. — Jdeme se s Janou podívat na stodolu, vysvětluju jí, co a jak. Říká taky, že začala psát. Já jdu ještě nahoru na půdu meditovat a Martina jde se mnou.

Úkolem dne bylo zabalit aspoň pár zásilek. Je teď přes 70 objednávek, je to nadělení shůry skutečné. Vytvořily jsme řetězec: Jana vybírá obrázky a strká do obálky, Martina kouká do systému eshopu, kontroluje, zalepuje obálku a píše jméno. Já pak platím v Balíkovně a zapisuju údaje pro doručení. Takhle jsme do půl deváté udělaly přes 20 zásilek. Kdybych to dělala sama, bylo by to fakt příšerný.

Večer byl podařený velmi, páč Martina s Janou si dost rozumí a mají podobný styl řeči a takové tě vnitřní divočiny, když jsou v náladě. Rozebíráme všeliké horoskopy. Chtěla jsem ovšem jít spát po dvanácté, ale bylo to dobrý a ty dvě se dost rozšouply. V jednu hodinu se divily, že si čistím zuby, tak jsem je vykázala z místnosti, ať jdou někam jinam. Ony tam na zápraží ještě chvíli povídají.

Úterý 29. srpna

Holky pak vstávají. Martina si pochvaluje, že se dobře vyspala. Dělá mi snídani, stejně jako včera. Navrhuje, že budeme dělat ty zásilky. Jana pracuje do Libri Prohibiti, má to zase ofocený. Martina hledá obrázky a balí je, já zase platím a zadávám údaje. Udělaly jsme toho několik a došly nám obálky. Naštěstí objednávky už skoro nechodí, andělé jsou vyprodaní, Franta není, takže nic.

Jana uvařila výtečnou kaši jáhlovo-zeleninovou. Mě to povzbudilo na těle, takové vlídně působící jídlo, byla jsem nějaká unavená. Jdu si i tak do postele zalézt a píšu tam deník. Byla legrace s rozhovorem pro magazín Proboha, kde se mnou chtěli dělat rozhovor, aby mě potěšili, a prý si mám vybrat téma, které by mě těšilo. Napsala jsem, že děkuju, ale že mě potěší hlavně to, když se mnou nikdo žádný rozhovor nedělá. Martina z toho vymyslela velké legrace, že bych měla mluvit hlavně o nich dvou, o ní a Janě, a o tom, že s nimi žiju v polyamorickém vztahu, ale můj regulérní manžel je Frodo. Bečela jsem smíchy, když jsem si to představila. — Kolem čtvrté hodiny Martina odjíždí.

Návštěva. 29.–31. Jana Bauerová

Jana tady zůstala až do začátku září, pomáhala mi s balením zásilek do eshopu, už na to máme perfektně fungující systém. Já bych to sama nemohla zvládnout, protože zařizujeme ještě s Martou pohřeb. Objednávek bylo desítky, bylo to velmi krásné, jak se o statek máma postarala takhle po smrti. Platím z toho všechny náklady na opravu stodoly. Jana tady taky začala po delší době psát a šlo jí to, tak to bylo velmi dobré. 

30. srpna. Chaotický úplněk a chyba v eshopu

Dlíme u stolu, Jana píše deník, pak pracuje do Libri Prohibiti. Já vyřizuju všelicos, pak jedu do Dačic na poštu s obrovskou horou zásilek do Balíkovny. Naštěstí mi to všechno vzali. (…) Odpoledne balíme zásilky. Nefungují banky, hackerský útok, tak píšu adresy ručně, jde to pomalejc. Pak už jedeme přes Balíkovnu. Udělaly jsme jich 19. — Vznikla taky veliká sranda. Řvaly jsme a bečely smíchy. Je to ten náš absurdní humor. Vymyslely jsme, že té paní, která si chudák objednala 7x Hvězdu nad vodami (neexistující, páč v eshopu byla chyba, jen jsme zatím nevěděly jaká), napíšeme jen „Nemáme to. S úctou.“ Bez oslovení, bez podpisu.

V 7 začíná ve Staré Říši mše, pak je modlení za mámu. Vyjíždíme v 7, vysazuju Janu u nich, jdu na modlení. Nic už neřeším emočně, mám v sobě klid a trochu únavu z té organizace. Chvíli vzpomínám na to, jak nás máma vodila do staroříšského kostela, pak se jen modlím. S Maruškou Kozákovou mluvíme před kostelem o odchodu maminek. Posléze je zkouška v kostele na pohřeb. Klárka doprovází na housle a má nádherně čistej zvuk.

Jedeme domů po deváté kousek, pak mrtvě sedíme v sednici, je úplněk za pár hodin a je velmi těžká atmosféra chaotická. Jana zkoušela psát a vůbec jí to nejde. Já jsem zase zjistila, že v eshopu naskákaly nesmyslný čísla, je tam zase víc obrázků, než jsme spočítaly s Martinou. Musely jsme to s Janou všechno přepočítat a napsala jsem programátorovi, ať to sleduje. — Frodíkovi hráblo, nosí pořád myši, už tři dnes, a všechny je žere, nechává jen vnitřnosti. Popíjíme vinný střik, občas se něčemu velice chechtáme, bylo to pěkný posezení, jen jsme říkaly, že nám připadá, že hlavu máme v lisu. Mně to pak trochu povolilo aspoň vpravo nahoře. Spát jdeme v jednu hodinu.

---

Září 2023

Září začalo maminčiným pohřbem ve Staré Říši, na statku poté přespalo pár lidí. Pracuju na redakci Teilhardova Srdce hmoty a dávám materiály na nový web. Pokračují lekce jógy na půdě. A najíždím do svého "klášterního" způsobu života, který zcela miluji a připadá mi, že jsem teď dosáhla ve 43 letech způsobu života, který mi dokonale vyhovuje. Už to není žádné čekání na něco, „až to bude“, ono to je teď a tady, jsem na svém místě, na jediném správném místě na Zemi, které pro mě je, a v nejsvobodnějším, nejradostnějším stavu, jakého jsem zatím kdy dosáhla. Nevím, jestli tenhle pocit náhodou není jeden z největších darů v životě, které mohou člověka potkat. 

Počasí: je úplně letní, slunce svítí a pálí 
Počet hostů na vejmince: komerční: 12, tvůrčí: 2 
Počet obsazených dnů: 21

1. září. Pohřeb Juliany Jirousové

Inu, vstávám kolem půl deváté asi a pak se snažím všechno uvést do pořádku a připravit pro Evu, která večer přijede s rodinou a uvaří, kdyby sem někdo chtěl jet přespat. Jana taky vstává dřív a různě tady vše konáme. Vyjely jsme dřív, než jsme čekaly, o půl dvanácté už. — V Říši jedu nejdřív k Bauerům, vykládám Janu a nakládám s Růmou a matičkou Bauerů to, co napekla Růma. Vezeme to do hospody. Radek tam zrovna taky dováží to od nich. Pak jedu nahoru k Martě a trávím tam čas do pohřbu. Dávám si s Martou kafe, pak ležíme se Sirískem [kocour, Frodův bratr] v sednici na pohovce, on se na mě přišel natáhnout. — Přichází pak lidi už, Němcovi, sedím s něma v sednici a povídáme. Hanky, Ulrychová a Svanovská, měly v kostele zkoušku zpěvu, pak jsem je pozvala k nám na kafe. Hanka Ulrychová k naší radosti souhlasila, že na pohřbu něco mámě zazpívá.

Pohřebáci nám přivezli otevřenou rakev a dali ji na chodbu. To bylo velmi silné. Maminka vypadala tak krásně, dojemně, miloučce. Všichni jsme zase brečeli. Dávaly jsme jí tam s Martou svaté obrázky, já jsem přivezla ten perník z pouti, co jsem jí koupila s Evou a ona ho ani už neměla čas a chuť ochutnat. Musela bych ho vyhazovat a to bych nesnesla, tak jsem jí ho dala do rakve. Déle u ní stojíme. Veselovi taky už přijeli a Aleš s Aťkou Florianovi. Pak už víko zadělali a vynesli ven. Venku se houfuje mnoho lidí.

Jdu k rakvi a vidím, že na ní sedí Sirísek! Černý pan Síra tam prostě dřepěl nějak velmi významně. Nechtěl dolů, musely jsme ho sundat. Láďa Heryán se obléká do mešního roucha u mého auta a zahajuje obřady. Marta nám udělala krásné kytice do ruky. Sbor je taky na místě. Zpívají a průvod vychází. Měli jsme nosiče už od domu, nabídli se hasiči ze Staré Říše.

Průvod je mocný. Je to mámy poslední cesta, to mi chodí stále na mysl. Jdeme s Martou za rakví, Marta se vede s Radkem, za námi děti. Sbor jde před rakví, jak to bývá. Krásně zpívají ty dvouhlasé žalmy. Je to mocný průvod a všechny domy naslouchají a pozorně sledují. Ale nejen domy! Za Dvořákovou zahradou jsem si všimla dalšího černého kocoura, co přihlížel. A pak na Facebooku druhý den byla báseň Miloše Doležala, který vyfotil kočky, jak sledují průvod ze střechy domu Mařky Linhartové, tedy mámina rodného domu. A Květa od Marty říkala, že viděla kočky i jinde na domech, jak mámu provázejí. Prý se někdo ptal: „Paní Jirousová měla ráda kočky“? když to viděl. No ano, měla. Celý život měla kolem sebe nějaké kočičoury. Já jsem si teda ničeho už nevšimla, ale pak jsme si Martou říkaly, že to zahájil pan Síra a dal nějaké znamení ostatním kočičákům a byl to takový prazvláštní doprovod. Kdo ví, jak to bylo, to se jednou dozvíme. — Chvílemi na mě jde pláč. Připomínám si, jak nás máma po té cestě vozila v té káře na nákup, pak co se tam sama najezdila na kole, chodila do kostela. Byla to její cesta.

Zádušní mše, kázání a zpěvy v kostele

Vcházíme do kostela, sedíme v první lavici, kostel je plný, lidi i stojí vpředu v kaplích a někteří sedí venku na lavičkách, co tam nechal připravit Radek. Obřad byl velmi krásný. Láďa na začátku řekl, že je to slavnost a to měl pravdu. Jak začaly varhany hrát Matko Boží neslýcháno, rozbrečelo mě to, je to pořád takovej pláč z hloubi. Ale Marta začala mocně zpívat, tak jsem taky zpívala. Ten zpěv ve Staré Říši naplní celý prostor, je to jedinečný. Jedno čtení četla Marta, žalm zpíval Aleš, krásně, pak další čtení Aťka, jeho žena. Láďa výborně kázal. Vzpomínal na mámu, jak k ní jezdil na návštěvy, že tam měla všude židovské knihy, vozil jí dvě Plzně a zakouřili si spolu, a dodal: Ale ona tak moc nekouřila, a lidi se smáli. Na konci kázání vyprávěl jeden drsnej příběh o nějaké matce, která utopila svého šestiletého syna a až po dlouhé době dokázala Láďovi říct (on totiž chodí do věznice), jak se jmenuje. Řekla to v přítomnosti. Na tom ukazoval nějak sílu přítomnosti, už přesně nevím, ale bylo to dobré. A řekl, že Juliana teď už všechno vidí v zářivých barvách, ještě zářivějších, než byly její pastelky, že už ani nepotřebuje pastelky z Ameriky.

Zpěvy byly překrásné. Marta totiž zazpívala ten židovský žalm Jeva rechecha, nebo jak se to jmenuje, s doprovodem houslí, bylo to dočista nadzemsky krásné. Obdivovala jsem ji, že to tak dokázala. Pak ještě Veliký tvůrce náš. Taky úžasný, ten její hlas se mocně nesl kostelem. A při přijímání zpívala Hanka Ulrychová tu Modlitbu, taky nádherně, opět doprovod houslí, nějaká Klárka, dcera Martiny kolegyně Květy. A Blíž k tobě Bože můj se zpívalo s lidem. Ke konci po přijímání jdu na kůr zazpívat si s něma Matičko božské milosti. Bylo nás tam hodně a prý to znělo jako mocný sbor, tak se i staroříšský sbor ukázal v plné kráse.

(…) Průvod mezitím došel na hřbitov a chviličku ještě na mě Láďa čekal. Propletla jsem se lidmi a stanula u hrobu. Náš sbor ještě zpíval, pak ukládání do hrobu, zasypávání. Obrečely jsme to zase s Martou. Pak si jdeme stoupnout ke zdi a defilují před náma řady a řady kondolentů. Různí zvláštní lidi tam taky byli. Čtyři ženy z Těsta taky pak zpívají, ale já jsem to moc nemohla poslouchat kvůli těm kondolentům. Jana zpívala samozřejmě se staroříšským sborem.

Pak si mě vyhledala a přesouváme se do bistra na občerstvení. Hora lidí už je tam, řeší se, co kdo platí, jen guláš je zdarma. Dost těžko snáším ten chaotickej ruch, usedly jsme s Janou na chvíli, pak jsem vymyslela, že budeme aspoň roznášet guláš, Honza to ocenil. Ptala jsme se tedy stolů, rozdělily jsme si to a nosily chleby a guláše. Dost lidí nechtělo, tak prý část druhého hrnce zbyla. Různě pochůzkuju, mluvím s některými lidmi, s Tomášem Stritzkem například. — Jela jsem ale brzo domů, páč mě to opravdu začalo už velmi unavovat a rozhašovat mozek. Jakub měl přijet na statek, byl tam v družné zábavě s Betynou a ještě někým, ti ho pak vzali.

Večer na statku s Evou a posezení u ohně

Na statku je už Eva s rodinou, je tam klid a mír. Ale Frodík nepřišel ani k večeři, potřebuju ho nutně najít, jdeme ho hledat s Honzovými dětmi, jsou bezvadný. Objevili jsme ho vzadu na zahradě. Eva uvařila výtečnou bramboračku, já jsem přivezla cukroví nějaký. A taky v sednici zatopili! Sedíme v míru a klidu v sednici a povídáme. Hrála jsem taky pak na klavír, chtělo se mi. Evu dojal Kánon, i když jsem nehrála nijak zvlášť dobře. Při River mi Frodík vyskočil na záda, tak přerušil hru, ale Eva nás ještě stačila vyfotit. Vznikla z toho krásná fotka.

A pak taky najednou přijela Marta, že bude dnes spát na statku. To bylo pěkné. Přivezl ji Dan [Degtěv, náš bratr]. Rozdělal se venku oheň, páč Křišťanka zavolala, že jedou sem. Nakonec tedy bylo ještě posezení u ohně. Mně se už nikam nechtělo, ale nějak jsem to přežila a bylo to snesitelné. Přijel Petr Placák, již v podroušeném stavu, ale on je milej. Dana Syslová, Křišťanka, Betyna, Jakub Fišer a taky Marie Křížová. A David Bartoň. Ten si povídal déle s Jakubem. Zpívalo se, byly rozpory, zda zpívat Nohavicu, já, Marta a Betyna jsme byly pro, Křišťanka ale nemohla. Nakonec to dobře rozjel ještě Honza (pan Lev), hrál nějaké drsné plzeňské songy, to bylo překvapení, že mu to tak dobře jde.

Sedíme vedle sebe s Újkou. Petr tancoval s Danou a různě se kácel taky. Mě to opravdu už netěší a nechci se hlavně vůbec opít, potřebuju mít čistou mysl, abych mohla prožívat mámy odchod. Naštěstí přichází Frodík, jako by zase vytušil, že mám dost, uvelebil se na mě a dlouho, snad hodinu na mě ležel, já jsem ho drbala, on se vyvaloval a dodával mi svoji miloučkou, ničím nenahraditelnou energii kocourkovskou. Eva s rodinou jdou spát kolem jedné hodiny. Jdu si lehnout pak za chvíli a Marta taky.

2. září: Betyna a spol.

Marta vstává po sedmé hodině, já pospávám dál, Marta jde ven s čajem a ranními chválami, pak dělá kytku na stůl. Byla jsem ráda, že tu ještě je. Postupně všichni lezeme ven a sedíme na zápraží. Snídáme, je tady cukroví. Počasí je nádherný, slunce jasně podzimně svítí z čisté oblohy. Eva s rodinou uklidila ve vejmince, pak odjíždějí, pomohla mi. Betyna vykládá různé legrace, Petr má kocovinu, Marta ho zachraňuje prášky. Legrace se zapomenutým Machovcovým mobilem. Hovory jsou zajímavý i vtipný. Sem se ale některé nedají psát, např. příhoda „Karel! Karel!“ (…)

Křišťanka odjíždí za Kateřinou (…). Marta pak odjíždí taky, berou Jakuba. Zůstává mi tu Betyna s Danou. David s Petrem se ještě vrací s tou bustou Ferninanda Dobrotivého (a mým mobilem, který si omylem vzal). Bustu dáváme na knihovnu, nasazuju Ferdinandovi věneček, je to vtipné. Jdu do vejminky poklízet, Betyna mi pomáhá, všelijak rokujeme. Vytírám na vejmince, meju záchod. Já už jsem pak potřebovala být nutně sama, trochu jsme se poškorpily s Betynou, začala povídat něco, jak se mám vyrovnat s otcem a napsat o něm vzpomínky a hagiografii, což myslela trochu z legrace, ale ona vůbec nečetla Mágu a neví, že takové vzpomínky už vznikly. Mě to rozčílilo. Chtěla jsem se hlavně už o samotě vyrovnávat s mámou, otec mě absolutně nezajímal. Pak už tedy holky odjely. Já mám Betynu ovšem moc ráda, píšeme si občas emaily o životě i astrologii a jsme obě prudší povahy a máme podobný osud s otcem.

Jsem jako obnažená až do dna po mámině smrti, tak to vnímám a cítím a musím se chránit před vším, co by mohlo působit jako otřes, aby se tam neuzavřelo něco špatně. Musím znova srůst. Jsem ráda, že brečím, teď při psaní, jak jsem tu sama, je to dobré, to je to „srůstání“. Ono ale nic nesrůstá ještě, je to otevřená rána, která nijak zle nebolí, ale jednoznačně je.

Marie mi pak ve čtvrtek na józe vypravovala krásnej sen, co se jí zdál tady na statku v noci z pátku na sobotu po třetí hodině, když zakokrhal v noci ten sousedů kohout. Jakýmsi pohybem těla vzad její duše opustila tělo a vznášela se nad domy v prostoru bezpečí a jasných barev, jiných než na tomhle světě, vše mělo precizní detaily. Asi to byl nějaký svět podobný tomu, o kterém mluvil Láďa Heryán, svět ve kterém je teď máma, s barvami jasnějšími, než můžou nakreslit všechny pastelky.

Návštěva. 6.– 10. září. Jana Bauerová

Jana sem přijela zase bydlet a pracovat na pár dní. Přivezla jsem ji 6. září ve středu večer ze Staré Říše. Pobýváme venku v kanceláři pod ořechem a pracujeme tam na svém, Jana dělá práci do Libri Prohibiti, já redakci Teilharda de Chardin. Zašly jsme si taky na procházku do lesa. A plánovaly jsme Jany případné budoucí bydlení na statku. 10. září ji odvážím do Staré Říše. —— Zde dvě situace z 8. září.

Pátek 8. září. Sbírání špendlíků a sprostonárodní píseň

Jdu do vejminky pak douklidit pro nájemníky a chystám ten barel na špendlíky. Zjistila jsem včera totiž velkou nepravost, že milý špendlík shodil všechny špendlíky a je to tam poseto jako deka. To ale komerčníci nemohou vidět, takové krásné nadělení. Jana mi pak jde pomoct sbírat. Šlo nám to naprosto parádně, chvíli jsem u toho i trochu meditovala „na práci“ a chtěla si zapamatovat ten pocit dokonalosti života. Jsem na statku, s Janou, po zemi barevné špendlíky vypadající malebně jako na japonské zahradě, a ruce sbírají. Je toho tenhle rok veliká horda, nasbíraly jsme celý barel a ještě dvě menší umyvadla.

Kolem projížděl odporný kuškař  a vyhrával neskutečně hnusnou, sprostou kanální píseň, o nějakým podělaným kominíkovi, který ošukává ženy. Byly tam doslova texty například tyto: „Já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám, pěkně zezadu, abys měla náladu.“ A pak nějaký kreténi si budou stěžovat, že Prague pride ohrožuje děti, a tohle je jako v pořádku? Takový kanální pojízdný „tradiční hodnoty“?

(…) Jana mezitím dosbírala všechny špendlíky úplně dočista. Pak se chápeme své práce. Jdu na Teilharda. Nejdřív v kanceláři v posteli, pak se přesouvám na půdu též do postele, udělala jsem celkem něco dost. I mám půlhodinku na odpočinek. V 6 jdu cvičit. Přišla mi naprosto skvělá kniha s jógovými sestavami pro pečující, tak jsem si hned jednu zacvičila. Jana je mezitím v sednici a pracuje na Libri. — Na vejminku přijely dvě ženy, jedna tu byla už s Charitou. Ukazuju jim taky půdu a povídáme, prý klienti na ten pobyt vzpomínají ještě teď, jak to bylo pěkné.  Obě sem jezdily na festivaly a teď by tady chtěly ty pobyty pro klienty pořádat každý rok, to mě opravdu velmi těší.

(…) Večer děláme oheň. (…) Táhnu taky Janu do Skalákovy síně, ať se podívá, kde by chtěla mít ten byt. Plánujeme totiž již delší čas, že by tady Jana mohla časem bydlet, s Alešem nějak. Chci tady někoho v posledku mít, spíše více lidí nakonec, ale Janu určitě. Ona souhlasí, to je celkem podstatný. Nějak mě náhle napadlo, že by se mohl z toho vestavěného bytu u Skaláka, udělat samostatný vchod ven, směrem k sousedům, a hned jsem vymyslela, jak by se tam zarovnala ta zem (i sousedi by byli rádi) a že by tam byla i úzká zahrádka a chodník. Jsem z toho nadšena, jdu to ještě změřit. Na šířku to má dva metry. Demonstruju to Janě hned, tu to taky těší.

Pobyt na vejmince a návštěva. 15.–17. září. Tereza Šustková a Marta

(Úryvek z deníku 15. září) Na večer je naplánováno posezení. Přijíždí Marta s holkama a Fáňou. Tereza přijela včera na vejminku a je ještě na návštěvě u Filipa. Sedíme v sednici a je to velmi pěkné. Marta přivezla děsně dobrý víno a síry. Povídáme, Tereza pak taky přišla, šly jsme si i ven zapálit. Holky, Anička s Bárou, šly spát na půdu, ale trápí je tam sršně. Uspávaly taky Fáňu. Marta čte teď Mágu a kdekomu z toho prý předčítá, to je zajímavá věc. Vůbec mi teď chodí různé ohlasy na mé texty, na filosofické například. Radek Kopečný, učitel na gymplu, četl něco, co jsem napsala o Teilhardovi a byl z toho prý dočista nadšen. Napsal mi taky email. Mně se to tak holt občas děje, pak zase roky mlčení nebo občasné zdrcující kritiky z oficiálních míst.

Ale Kopečnej vyprávěl Martě taky velmi legrační historku, jak kdysi náš výchovný poradce na gymplu [Gymnázium Otakara Březiny v Telči] zjišťoval ve formuláři, čím chceme být, a já jsem tam prý napsala „svobodný člověk“. On to přinesl do sborovny, práskl tam těmi papíry a stěžoval si, co jsem napsala. To je velmi vtipné a vůbec bych si nevzpomněla, že jsem kdy něco takového udělala. V 18 mi bylo příšerně zle, měla jsem psychózu a bojovala proti celému světu, zavedeným zvyklostem mužů a žen, proti té kariéře, kterou na nás chystali. Byly to příšerný doby, co do té psychické hrůzy, ale nakonec je fakt, že jsem se stala svobodným člověkem a to by bez toho prožitýho pekla rozhodně nešlo, aspoň v mém případě.

Tereza zajímavě vypráví o sboru, kde zpívala, Olejníkův sbor, a jak teď má sbor pro mládež. O panu Mlejnkovi taky povídá. Tereza pak jde spát. — Sedíme ještě s Újkou. Jak čte Mágu, začalo ji trápit, že Janě nevyšel žádný její román [vyšla jí poema Severní kříž a Mága, ale ona píše hlavně romány], rozebíráme to, prý to tak nemůže být, nakonec v neděli vymyslela takový plán, který je zatím tajný a asi z toho stejně nic nebude. Spát jdeme kolem dvanácté.

Pobyt na vejmince. 24.–28. září: Ota a Lucie

Ota si vůbec nepamatuje, že tu byl, tak mu tady musím nechat co nejvíc zápisů. Byli tu ten týden před stodolní brigádou a pak se k ní připojili.

Neděle 24. září

Po čtvrté hodině jedu pro Otu a Lucii, přijeli sem na týden a ke konci týdne bude brigáda. Lucii jsem neviděla přes rok, je dobré, že se sem konečně taky dostala. Nabírám je oba u Tesca. Po příjezdu řešíme, kde bude kdo spát, protože Lucie si přivezla Andyho samozřejmě, tak aby kocourci měli svobodný průchod do domu. Na půdě je to teď vyšperkované jak v salónu, nakonec tedy Lucie bude tam a Ota se uhnízdil ve vejmince. Tam se i bude vařit.
Jdu na procházku, zkoušet si řeči na zítřejší lekci jógy. (…) Lucie sedí u stolu a krájí něco na vaření. Kocourci jsou někde v trapu, pak přišel Frodo, Žolík až k večeru a hned šel k Andymu a hrdinně na něho zíral. Nevypadá, že by ho přítomnost psa nějak zvlášť rozrušovala, tak z něho mám radost. — Jdu si zacvičit tu sestavu na zítra, v sednici. Pak hraju na klavír. Ota mezitím rozdělal oheň, jdu tam pak za něma.

Pondělí 25. září

Lucie začala sbírat ty spadaný jabka pod stromy, našla si na to nějaký bedýnky. A krásně to vyhrabala všechno zepředu a odvozila na kompost, to je velká pomoc pro mě, já jsem na to nějak nenacházela času. — Po návratu [z jógy] mám velmi krásnou klidnou náladu. Ota sedí u vyhaslého ohniště. Jdu přebírat oblečení do hostiňáku a vyklidila jsem ještě zbytek toho máminýho oblečení a to nejdůležitější jsem si schovala. Připravila jsem ještě dvě bedýnky na jabka. Lucie s Andym se šla projít, předtím uklidila ty jabka všechny.

Ota rozdělal oheň, já tam jdu taky psát. Lucie mi přinesla výtečnou polívku, co včera udělal Ota. Rozprávíme o takových oddechových tématech, o Americe vyprávím, Ota o tom, kde byli různě, Lucie nějaké legrační historky s policií, jak ji vrátili do Ponorky. O kauze Petráčkově na katolické fakultě. Andy spí zakutaný v tašce vedle Lucie. Frodo zešílel z vepřového masa, které Lucie uvařila Andymu a vrhal se tam na to. Žolík si ulovil myšku a hraje si s ní. Je už trochu zima, ale u ohně je dobře. Rozmysleli jsme si taky plán na další dny. Pěkné to je zde s nimi.

Úterý 26. září. Luciin příběh s pitbulem

Zase je krásně jako v létě, ani se nemusí topit večer. Překrásný den, dokonalý komunitní život tu máme, tak mi to dnes připadá. (…) Říkám Lucii, jak se mi tady na statku líbí a že mi to připadá úplně dokonalé, nic mi nechybí. Cítím to jako dluh vůči ostatním lidem, abych jim toho mohla co nejvíc z toho, co mi bylo dáno, předat a umožnit jim, aby mohli z toho pozemku čerpat. Nepatří to mně, jsem správce. Ale abych toho byla schopná, musím to prokládat samotou právě tady na tomhle pozemku, ze které čerpám nejvíc sil. Lucie taky říkala, že si zvyká na samotu a je jí už dobře bez Ivana, zažila krásný léto a těší ji žít. Tak to jsem opravdu ráda slyšela. Lucie řeší ty jabka pod stromem. Šla jsem to tam pokosit. Je tady taková šílená drsná tráva, kterou tu kdysi po bagrování rozházel bagrista, říkáme tomu „bagristova tráva“.

Lucie mi při kosení vyprávěla naprosto šílenej příběh, co se jí stal v Olomouci. Šla na procházku s Andym a nějakej debilní chlap tam pustil pitbula, kterej začal rvát jednu starší paní se dvěma yorkšírama. Zatáhl jednoho psíka do křoví, ta paní se ho snažila chránit vlastním tělem, pitbul ji rval. Lucie to viděla a běžela jí na pomoc. Trvalo to dlouho, snad 20 minut, pes trhal, Lucie volala o pomoc a snažila se ho odervat. Zachránila život nebo zdraví možná té paní a určitě jejím dvěma psům. Andy se do toho taky zapojil, ukázal tomu druhýmu psíkovi, jak se schovat pod auto. Je to obrovská odvaha od ní. Pak přijela městská policie a i státní nakonec. Tu paní odvezla sanitka. Zachraňovali jí prst. Odvezli Lucii na veterinu s tím jedním psem a Andym (ten byl naštěstí v pořádku). Pes byl celej dokousanej, Lucie s ním zůstala na veterině. Pak si ho vyzvedl syn té ženy. Lucie půjde podat svědectví na polici. Je to teda síla. Ta paní je teď s Lucií v kontaktu.

Lucie shrabala tu trávu, kterou jsem posekla. Sbírá pak ty popadaný jabka a vyváží je na kompost. Opláchla taky starý pivní lahve, zítra to vyvezeme. Já jsem šla nasbírat první bedýnku jablek. A nakonec jsem taky uklidila část zápraží, co byla zadělaná už dlouho. Takže jsme vykonali mnohé. Ota pracoval na dvoře na redakci Deníku Referendum. Zašli pak s Lucií taky k Zuzce Prokůpkové pro brambory.

Ota vařil brambory a čočku se zelím, velmi dobré. Jíme to pod ořechem. Ota jde pak připojit Pavla Flosse kvůli přednášce, já jdu do sednice odpočívat a koukat na kurz Word Pressu. Vyfotila jsem taky kousek sednice a to zápraží. Chvilku jsem si i dáchla, většinou teď kolem čtvrté jsem unavená a jdu si na chvíli lehnout. Lucie se šla projít k rybníku a vykoupat, pak se sušila nahá v trávě, ale jezdil tam nějakej šílenej traktor. Ota se taky na chvilku šel projít, do lesa, ale vrátil se s poznatkem, že je to tam hrozně suchý. Potkal zajímavé vzorky obyvatel vesnice, Dereka a tu černošku, co se sem přestěhovala nedávno, ale já nevím, jak se jmenuje.

(…) Večer jsme se s Otou pustili do toho zábradlí v sednici. Potřebuju ho přesunout o kousek dál, upravit k současné situaci, když už ho máma nepotřebuje. Přidělali jsme tam tři ty podpěry, vyrovnávali to vodováhou, nakonec se nám to podařilo. Dokonce se nám podařilo i vrchní část té tabule připevnit. Spodní necháme Zbyňkovi. Je to velmi krásné, v sednici to bude úplně přesně, jak má bejt. — Sedíme u ohně a debatujeme. O letošní LFŠ se hodně mluvilo, Ota se ptá Lucie na dojmy, které tam z toho měla.  

Středa 27. září

Měli jsme takový pěkný podvečer. Lucie sedí na zápraží a v důlku v kameni louská ořechy do zítřejšího štrudlu. Jsou to loňské ořechy a pořád dobré. Vysbírala zase dnes pár těch spadaných jablek. Ota se stěhuje z vejminky, zítra tam přijedou komerčníci. Všechno tam pěkně uklidil, já jsem tam pak jenom nanesla peřiny a doklidila, co bylo třeba. Lucie hraje v hostiňáku na kytaru, přinesla jsem jí tam Já písničku. Nad vejminkou vychází měsíc, stmívá se, v pátek bude úplněk. Koukám na něj, z hostiňáku je slyšet kytara, je to krásná chvíle. 

Oheň dnes nějak neděláme. Já jsem vyhlásila, že mám odpočinkový den od společnosti, což spočívá v tom, že nic nechci říkat, hlavně nic vážného. Potěšilo mě, že Ota hned řekl, že to budou respektovat. Takhle by se dala občas řešit má potřeba poustevnictví. Jsem ráda s lidma, ale po pár dnech mě trochu vyčerpává moje domněnka, že musím reagovat na hovory. Což je ovšem jen moje domněnka. Sedím na zápraží a píšu deník.

Žolík si přinesl myšici lesní, což jsou inteligentní zvířátka, tak jsem mu ji sebrala, on chvíli bečel, ale nikdy naštěstí nepochopí, že jsem mu myš vzala já. Jak ji zvednu do vzduchu (tuhle jsem vynesla v krabici, kam sama skočila), tak kočka ztratí pachovou stopu a úplně ji to zmate. Pak si s něma ale povídám, jsou různé legrácky. S nějakým veleještěrem tam něco zkoumají pořád, nechápu to, chechtají se. — Zaktualizovala jsem taky trochu Virtuální prohlídku na webu. U ohně je pěkně, ale já musím zalézt.

Olomoucká parta na brigádě a „koleso dějin“. 28. září – 1. října

Na podzimní brigádu přijela stará dobrá olomoucká parta, Darja, Ondřej a Alžběta a dva noví lidé, Jirka a Klára. Ota s Lucií pobývali na statku už od neděle. A byli s námi taky Zbyněk s Honzou, kteří odřízli ze stodoly 89 let starý trám. Začali jsme také se stavbou opěrného pilíře u zdi a sbírali jabka. Bylo to dobré a intenzivní. Počasí bylo krásné, ale podivné, stále svítí slunce jako v létě. (Dřív jsem psávala, že je to parta lidí kolem LFŠ, ale Démon už nejezdí a z LFŠ je to jen Ota, tak budu psát prostě olomoucká parta.)

• Podrobný zápis z brigády a všeho konání i hovorů na webu: Olomoucká parta na brigádě a „koleso dějin“. Září 2023

Politické názory, feminismus a solidarita

Postupně za ty léta začínám více rozumět názorům, které tahle parta má, obohacuje to moje vnímání světa. Já sama nijak zvlášť konkrétní společenské a politické postoje nemám, stačí mi obecná teorie o potřebné jednotě v různosti v evolučním vesmíru podle Teilharda de Chardin a pak každodenní snaha o vytváření kousku dobrého místa na zemi. Lidé z téhle party mají konkrétnější programy založené na představě vzájemné pomoci lidí, vzájemné solidarity, hlavně s lidmi utlačovanými, menšinami, všemi koho systém vylučuje nebo znevýhodňuje. To se mi obecně moc líbí. Kapitalismus vnímají jako spojený s mnoha formami útlaku, což je jistě v mnohém pravda. A tihle lidé jen neteoretizují, ale své myšlenky o nápravě světa prověřují v praxi. V Olomouci například rozdávají jídlo bezdomovcům, abych jmenovala to, o čem vím. Každopádně zcela souhlasím s myšlenkou, že člověk není samostatná jednotka, ale je ve svých možnostech bytostně závislý na síti vztahů, a státní systém výrazně ovlivňuje to, jaké možnosti jsou v té síti uskutečnitelné.

Darja, která věří, že řešením společenských problém je hlavně feminismus, mi pak napsala v emailu několik myšlenek, které bych nerada nechala bez čtenářů:

Vlastně vnímám jako příznačné to, že naše noční hovory u ohně se často stáčely jednak k otázkám identitárním nebo feministickým anebo k otázce strukturálního útlaku / patriarchálnímu útlaku a co s ním (i když „co s ním“ je otázka nejtěžší a moc konkrétních kontur „boje“ zatím není). Myslím, že jedinou alternativou k poměrně děsivé vizi budoucnosti – jakéhosi absolutního totalitarismu kapitálu již ani bez současné iluze liberální společnosti anebo společností populismu postavené na témže či stále frekventovanějšího klerofašismu – je feminismus. Líbí se mi strašně tato definice, nemohu si už vzpomenout od koho tedy: „Feminismus je vlastně jenom o tom přijmout rozdíl, aniž by se stal rozdílem negativním.“

Myslím, že kromě přijetí do nějakého „normálu“ je ale třeba, aby ty lidské zkušenosti, které nebývají příliš slyšet anebo jsou slyšet jen tak, jak jim to společnost dovolí (ten rozdíl, jinakost) aktivně budovaly a přetvářely náš svět a ukázaly, že každý v sobě máme nemožnost redukce, trochu queeru, zranitelnost a že každý jednou budeme znovu bezmocní či potřebující péči. Zahrnutí těchto zkušeností do přetváření společnosti vnímám jako jednu z mála dobrých variant pro planetu jako takovou. Genderové role, do kterých jsme od mala tlačeni a jejichž snad jediným účelem je kontrola lidské reprodukce a udržení moci pár mužů (tyhle věci samozřejmě neprobíhají většinou reflektovaně, je to zvláštní, jak patriarchát jede jako dobře namazaný stroj… přes to vepisování do těl) souvisí také s podobou ekonomiky, se skutečností, že reprodukční práce na jedné straně nejsou placené a na straně druhé se muži (obvyklí) sdírají v práci z kůže pro těch pár mocných – potažmo se sdíráme všichni – a ještě to vnímají jako ctnost. Spokojený v tom není nikdo.

Takže velebím fluiditu a vyjadřuji touho po společnosti, kde je člověk i zvíře vnímán jako osobnost per se a ve které mu nikdo v rámci výchovy neříká, jak se má chovat a kam má směřovat – podle toho, jak vypadá. S uskutečněním této vize jde v ruku v ruce i společnost nerůstová a decentralizovaná a také změna podoby rodiny a vnímání vztahů jako takových. A já tak nějak věřím, že se to blíží – minimálně v mém okolí začíná tato vize prosakovat a až přijdou aktivisté na to, jak mluvit s těmi mimo bublinu, jak jim pomoci a jak bez paternalismu a s pokorou poukázat na zdroj útlaku, tak to snad bude lepší…až dobré. — Koleso dějin jsme vykopali právě my – fluidní, queer, naštvané, neredukovatelné, utlačované a láskyplné bytosti – věřím tomu, že přesně takové bytosti tím kolem teď budou otáčet.

Darja Dočekalová

Práce na stodole

Rekonstrukce krovu se blíží k závěru. Do poloviny října jsme pracovali jen já a Zbyněk, byla také brigáda s olomouckou partou. — Zápis o všem, co jsme na stodole činili v září, kromě brigády, je na webu v článku Stavitelé chrámu? aneb Práce na stodole v září a říjnu 2023

• 16. září, jdeme na stodolu po téměř třítýdenní přestávce. Usazování trámů na jižní betonový věnec, 4 malé a pak na ně pozednice
• 21. září Vyrovnání povzdušnice a výměna jedné kleštiny
• 28.–30. září: Brigáda s olomouckou partou

---

Říjen 2023

V říjnu mám krizi s prodejem obrázků, poptávka je vysoká, ale v tiskárně se nějak mění poměry, nestíhají tisknout, je vyprodáno, nemám z čeho financovat opravy, napadlo mě tisknout obrázky taky na plátěné tašky. Prošel tu covid asi, Zbyněk ho měl, já nejspíš taky, ale na testy nechodíme, jen mi bylo několik týdnů bídně, vracela se těžká únava, zrušila jsem jednu lekci pondělní jógy, to bylo jediné vynechání jógy v pondělí za celý tento rok.

Počasí: Pořád trvá jakési "věčné léto", jak tomu říkám. Stromy jsou nádherně barevné, slunce svítí, práce venku jde dobře.
Počet hostů na vejmince: komerční: 14, tvůrčí: 1, skupiny: cca 50 studentů z Paměti národa. 
Počet obsazených dnů: 25

Práce na stodole

Počasí nám přeje, je pořád teplo a svítí slunce. Nejdřív pracuju se Zbyňkem já, pak začíná pracovat Šimon Kirschner a jezdí taky tesař Josef Vrbka, tak se to výrazně pohnulo.

• 2. října Výměna průčelního trámu a dozdění otvorů pro něj
• 6. října – podávání tašek se studenty
• 12. října – Upevňování trojdílného základního trámu pro sedlovou střechu na východní straně
• 13. října – Přivrtávání horních kleštin ke trámům, lešení na patře
• 14. října – Dokončení pilíře v rohu stodoly
• 16. října – Přibíjení prken na úzkou pultovou střechu
• 18. října – Dokončení úzké pultové střechy
• 19. října – Prodloužení dlah ke krokvím až nahoru, na severní straně. Severní strana střechy hotova. Šimon začíná pracovat
• 20. října – Umístění čtyř nových krokví na jižní stranu krovu. Josef Vrbka. Šimon
• 24. října – Tři další krokve na jižní stranu. Posazení trámu pro vikýř. Josef, Šimon
• 25. října – Stavba a betonování dalšího pilíře na hranici stodoly. Šimon
• 26. října – Tenké krokve nad vikýřem. Jižní strana střechy hotova. Josef
• 20. října – Přivezli latě na vikýřovou část střechy. Sešroubování krokví vikýře s krokvemi střechy.

Zápis o všem, co jsme na stodole činili v říjnu je na webu v článku Stavitelé chrámu? aneb Práce na stodole v září a říjnu 2023

Religionistický výjezd studentů Gymnázia Paměti národa. 2.–6. října 2023

Studenti z pražského Gymnázia Paměti národa pobývali týden na statku během religionistického výjezdu Prameny života (2.–6. října). Celkem asi 50 studentů se vystřídalo ve dvou skupinkách, výuka pod vedením Davida Bartoně probíhala v sednici a na zápraží, spali na půdě a vyšlo jim nádherné podzimní počasí. Půjčila jsem jim hlavní budovu a s kocourky jsem se přestěhovala na vejminku a dobré to bylo. Tím vyšlo také najevo, že do sednice (kde je už tabule pro výuku) se vejde kolem 25 lidí, když tedy sedí na podlaze a všude.

Článek na webu: Religionistický výjezd studentů Gymnázia Paměti národa. Říjen 2023

Psaní. 7. října. Jak vznikla moje odpověď na anketu do Salve

Jdu se pomodlit ranní chvály dozadu na zahradu, kocourci jdou se mnou. Volám na ně hlasitě přes dvůr: „Pojďte, chlapci, jdeme chválit Hospodina!“ Oni jsou zvyklí se mnou takhle chodit. A pak vidím, že vedle stodoly stojí soused se synem a sbírají jabka. Ale nepodívali se na mě, snad mě neslyšeli. — Frodo chválí Hospodina lezením do kukuřice, Žolík dostal řádivku jako vždy když takhle vyjdeme k poli, já chodím sem a tam a recituju žalmy. Kukuřice stojí, slunce svítí bíle a ostře, na jabloních visí uzrálá jabka, Hospodin na nebesích téměř hmatatelně trůní.

Vzpomněla jsem si na Kláru Jelínkovou ze Salve, požádala mě o odpověď na anketní otázku Promítá se nějak do vaší víry a jejího prožívání vaše LGBTQ+ identita? Pokud ano, jak? A pokud ne, proč?, tak jsem poprosila Ducha svatého, aby to ve mně začal nějak tkát pomalu. Chtěla jsem to napsat někdy ke konci října. Už delší čas vím, že musím udělat nějaké křesťanské prohlášení o své identitě, protože v rámci hrozící totality je tohle už povinnost, ale nechtělo se mi do toho, a hlavně jsem nevěděla, kam to dát, protože na Facebook to dávat nechci. Tak mi Salve velice přispěchalo na pomoc. Ale sedla jsem ke stolu (sedávám teď na tom mámině místě v té její staré židli ze sednice ve Staré Říši), napsala si první větu a pak to nějak vzniklo samo už a téměř hned. Zmírnila jsem tam pak při korektuře jen dvě věci, aby to neznělo tak drsně.

• Odkaz na webu Salve: Anketa Salve 3/2023

Tvůrčí pobyt. 20.–23. října: Tereza Šustková a Josef Mlejnek

Na víkend jsem jela do Prahy učit, na pobyt sem ale zrovna přijela Tereza Šustková s Josefem Mlejnkem, což je překladatel, spisovatel, básník, literární a divadelní kritik; já ho znám hlavně jako florianologa. Tereza mi ale také pohlídala kocourky, bydlela v sednici. Za takové služby jsem velmi vděčná vždycky. Podávala mi zprávy, s přehledem zvládla i topení a všechno. Důležité ale bylo, že si tady mohla připravit jeden kulturní program, čtení z dopisů mých rodičů Ahoj můj miláčku. Čtení pak proběhlo 15. listopadu v Olomouci v Café na zábradlí. Tereza mi o přípravě čtení napsala v emailu:

Vlastně jsem Ti neřekla, že teď chystám ve středu u nás ve Velké Bystřici četbu z vězeňské korespondence tvých rodičů. Vyšlo to tak samo (úžasně), že jsem si to mohla připravovat právě, když jsem byla na statku: číst si ty dopisy nahlas, promýšlet úvodní slovo… Kocourci mi u toho dělali příjemné publikum. (…) Já jsem prostě letos v létě cítila nutkání připravit z té korespondence dialogické čtení, protože tam zaznívají tak silné věci…

Tereza Šustková, email pro FJ 24. 10. 2023

31. října. Vtipné příhody z ubytování

Jako jedna z mála v okolí nabízím pobyty na jednu noc, takže tu mám poměrně často v týdnu lidi na pracovní cestě. Přijedou k večeru, přespí, brzo ráno zase zmizí. Já jim vždy jen ukážu vnitřek vejminky, vysvětlím, kde co je a jak se topí, pokud to neví sami.

(Deník) Chlapík na vejminek přijel kolem půl dvanácté, sympatický, sám tam bude. Po celou dobu, co jsem ho uváděla dovnitř a vysvětlovala topení, mi Frodo seděl za krkem, to se těžko zachovává důstojnost, bylo to vtipné. Byl to takovej byznys chlápek vysokej, v černým, s černým drahým fárem. Já taky v černým – a za krkem černobílej chlupatec.

---

Listopad 2023

V listopadu trvá krásné počasí, pohnulo se velmi výrazně se stodolou. Pracovali tam zase Zbyněk a Šimon, jezdil Josef a začali přijíždět Schlangerovi jako brigádníci jen tak z dobré vůle, prý jako důchodci mají čas. Jsou to skvělí lidi. Na mě přišla v listopadu krize z té nekonečnosti stodoly, protože když tam s něma pracuju, nikdo mi to nezaplatí a stojí mi veškerá moje ostatní práce. Je to nekonečný, úmorný, v listopadu jsem nevěděla nikdy, kdo přijede a kdy, to si člověk nemůže rozvrhnout ani vlastní práci. Já jsem musela dělat svoji práci, taky jsem jim vařila aspoň, snažila jsem se vydělat nějaké peníze, protože všechny došly také vlivem krize s tiskárnou obrázků.

Počasí je krásné, úplně dokonalý barevný a teplý podzim. 
Počet hostů na vejmince: komerční: 10, tvůrčí: 2, jen tak: 2
Počet obsazených dnů: 17

Přehled práce na stodole v listopadu

• 1. listopadu – Odstranění staré části stodoly, která se nebude opravovat. Zbyněk, Josef, Šimon
• 2. listopadu – Začátek laťování. Zbyněk, Josef, Šimon, Schlangerovi
• 4. listopadu –  Betonování podkladů pro sloupky. Zbyněk, Šimon, Schlangerovi
• 6. listopadu – Domluva s klempíři o plechování. Zbyněk, Josef, Pavel Slavík
• 7. listopadu – Stavba sloupků na podpěru druhé povalové střechy, stavba lešení. Zbyněk, Šimon
• 9. listopadu – Začátek laťování a bourání starých zdí. Zbyněk, Šimon, Schlangerovi
• 13. listopadu – Klempíř začíná své dílo. Plech na úzkou sedlovou střechu. Zbyněk, Slavík
• 14. listopadu – Laťování, pokrývání menší pultové střechy plechem
• 15. listopadu – Laťování a už se dávají plechové lemy. Zbyněk, Šimon, P. Slavík
• 16. listopadu – Začátek pokrývání. Zbyněk, Šimon, Jiří
• 21. listopadu – Nošení tašek na střechu. Františka
• 22. listopadu – Nošení tašek na střechu. Šimon, Františka, Schlangerovi
• 23. listopadu – Kladení trámů na velkou pultovou střechu. Nošení tašek na střechu. Zbyněk, Šimon, Schlangerovi
• 24. listopadu – Plechování, pokračování pultové střechy. Zbyněk, Šimon, Pavel, Schlangerovi
• 25. listopadu – Bourání severní zdi. Františka, Kryštof
• 26. listopadu – Vše zapadlo sněhem…

Zápisy o práci na stodole v listopadu jsou ve společném článku o práci v listopadu a prosinci: Jak se nám to málem podařilo. Práce na stodole v listopadu a prosinci 2023

„Svatý byznys“. 7. listopadu: Tisk obrázků na tašky

Vsadila jsem všechny peníze na prodej tašek s máminými obrázky, je to úplně nový výrobek. Investovala jsem do toho přes 30 000 a šla na účtu do minusu. A teď budeme s financováním stodoly spoléhat jen na máminy obrázky. Baví mě takhle riskovat, jít až na dno, vsadit na něco, čemu věřím a čekat. [Ve výsledku to fungovalo docela slušně, dokud byly zároveň s taškami i obrázky, to objednávky jely skvěle a zaplatila jsem hodně stodoly. Jakmile se před Vánocemi obrázky vyprodaly a další nebyly, zůstaly mi tašky viset nad hlavou – doslova, páč je mám uložené na věšácích nad postelí. Časem se určitě prodají…]

Práce. 8. listopadu: Řezání dřeva na dvoře

Je tu Šimon hodně dlouho, 5 a půl hodiny pracuje, řezal dřevo ze stodoly, ale otupil se mu řetěz, srovnal spadlé dříví z hromady, vařím vývar a polívku jíme, povídáme.

Návštěva. 10.–12. listopadu: Hanka Svanovská

Hanka přijela k večeru. Jíme něco, pak si zajela na mši do Kostelního, já mezitím cvičím. Večer vaříme společně omáčku z těch lišek, co přinesl Šimon. Velmi výtečné jsme to uvařily. Pijeme víno a povídáme.  Jdeme spát až v půl druhý. Mluvili jsme taky o Novákových a přátelství mámy a Zuzany Novákové Renčové, je to trochu tajemné.

Sobota 11. listopadu: Pochod na výročí smrti I. M. Jirouse

Hanka vstává, já mám ovšem od devíti online setkání s učiteli jógy v naší organizaci 3HO, tak si to pouštím. Hanka snídá a já před ní říkám mantry a pak zpíváme se skupinou meditaci Pavan pavan. Nijak mi to nevadí, mám v tom úplný klid. A to bývala Hanka příznivkyně Kodeta, teď je ale naopak nesmírně tolerantní. Ona je důkazem, že lidé mohou změnit své názory velmi moc; mně se ostatně stalo kdysi něco podobného, a vlatně už 2x. — Hanka pak vyjíždí do Staré Říše, kde nechává auto a připojuje se k pochodu na výročí tátovy smrti. Vychází se každý rok ze Staré Říše a jdou pěšky až do Kostelního Vydří. V 6 večer je v Kostelním mše, kterou vždy ten pochod končí. Bylo zataženo a zima celý den, drobně pršelo a pak když jsem vyjížděla kousek před šestou do kostela, začalo pršet silněji. No mě by na ten pochod nedostali ani padesáti páry koní.

Mše byla pěkná, nejdřív je úplná tma v kostele, hledám Hanku, obcházím lavice, Marta s rodem je tam. Sedím u Hanky. Heryán slouží mši, dobré to má, i to osazenstvo kostela, kdyby to takhle vypadalo v církvi, tak by to bylo lepší zajisté. Písně dobré se zpívají, na konci Mochomurky bílé. Betyna chce u mě taky přespat, ale jde ještě do hotelu Dyje na tu svatomartinskou husu. Hodně lidí z pochodu tam odchází, tak to bývá.

My s Hankou jedeme a Hanka se velmi těší ke kamnům, já taky. Promokly jí po cestě úplně vlasy, naštěstí bundu měla nepromokavou. Pak si slastně užíváme skutečných hmotných slastí, páč v sednici je vytopeno, kamna hoří, Hanka se nahřívá u kamen a pozoruje oheň, dáváme si výtečnou večeři, pečené brambory s dipem, párky, kousky lososa. Povídáme. Zahrála jsem taky na klavír pár skladeb. Venku jsme si zapálily cígo. Hanka dnes víno nepije, já svůj střik ano. — Mám tu rýmu velmi silnou, jdeme si před jedenáctou zalézt do postelí, Hanka spí v sednici, čte si Hochy od bobří řeky. Já píšu deník. Betyna přichází přespat až v jednu, Machovec si totiž na kole rozbil hlavu, volali mu záchranku, snad to s ním dobře dopadne.

Neděle 12. listopadu

Vstáváme po deváté až, rýma je dnes lepší. Snídaně s Betynou a Hankou. O astro škole Betyny se bavíme, o Machovcovi. Dělám jim kafe, snídaně bohatá. Vezu Hanku do Staré Říše, má tam u kostela auto. Betyna je ještě tady, povídáme, jdu jí ukázat stodolu, možná by si tam taky dělala nějaké své akce.

Svatý byznys. 14. listopadu: Jana, Aleš a zásilkový gang

Večer si jedu pro Janu a Aleše, aby mi pomohli balit objednávky obrázků a tašek, kterých přišlo teď docela hodně, a takto vyděláme na stodolu. Už jsou nachystaní u Bauerů, jedeme o půl osmé, stavujeme se v Tescu v Telči, drobně prší cestou. Jsem moc ráda, že je tady zase budu mít, na Janu se těším. Dáváme si venku čásek a pak si už užíváme tepla v sednici a pouštíme se do velké manufaktury balení zásilek. Nějak spontánně se rozdělily role, Jana si ujasnila, kde co je, pak hledala obrázky, Aleš balil, já píšu adresy (Aleš občas píše zpáteční) a obsluhuju eshop. Jedeme parádně rychle, udělali jsme přes 20 zásilek, to jsem nečekala. Měli jsme jich tam navalíno 37 asi. Jdeme si asi 3x ven zapálit a hovoříme. — Spát jdeme v jednu hodinu. Oni si museli přitopit v Petrách v hostiňáku, páč radiátor to tam nevytopí. Zato tady kamna trochu přetápějí, teda mně se změnila termoregulace rok po nastěhování, tak mi to tak připadá. Hlavně že to hoří, co by člověk ještě chtěl pořád.

Středa 15. listopadu

Počasí je dnes docela drsný, divoký jak v dubnu nebo co, je ale zima, chvílemi studeně prší, takový ten drobný pichlavý déšť, pak zase vysvitne slunce, občas i prší a svítí slunce zároveň. Stodolní parta ale přece jen přijela a pustili se do toho, už dávají plechové lemy. Já jsem musela na poštu s dvaceti zásilkama, tak jsem pověřila Aleše s Janou, ať hochům pochystají oběd. Přivezli totiž zmražené polívky od bajdy Bauerů a Aleš k tomu přidělal ještě párky. Šli se najíst dovnitř a Aleš je prý vzorně obsluhoval. Byla jsem velmi ráda, že tu mám takové zastání ve všem, protože bych jinak nenašla ani půl hodiny na odpočinek. Na poště v Dačicích mi nevzali všechny zásilky, musela jsem ještě do Telče a vrátila se před čtvrtou hodinou. Na střeše se ještě dělalo, až do stmívání. Šla jsem to ukázat Janě, stály jsme na dvoře a pozorovaly, jak ta stavba působí. Jana pak taky říkala, že je to jako nějaký chrám.

Líbilo se mi, jak se všichni v domě podle svých sil a možností zapojují do stavby stodoly, naše parta v zázemí se věnuje balení a odeslání hromady zásilek, které mají financovat práci těch na střeše. Je to teď dost velkej šrumec kolem té stodoly, jako by se všechno rozproudilo a kolem té stavby vířil neviditelný, mocný vír.

(…) Nu a pak zase balíme, dneska to ale bylo jen nějakých 17 zásilek či tak. Jde to dobře, baví nás to. Jana zase vybírá obrázky i tašky, Aleš občas lepí obálky páskou, pak šel už ale v 11 spát. Já píšu adresy a dělám ten dodací arch, to mi na poště v Telči řekli, že to musím příště mít. Jsou u toho i různé legrace, Jana třeba začala najednou adorovat ten držák na pásku a vymýšlely jsme, že to bude v nebi. Ale ono jako jo, to je až neuvěřitelný, kolik to ušetří času. Přidělala jsem si taky v mezičase jednu tyč na strop, na takový háčky, a zavěsila na ni tašky, chci je takhle skladovat, protože se jinak mačkají. Nemohla jsem předtím najít nebozízek, vyvolávala jsem pozdvižení, ale při vytírání jsem ho našla.

Dnes bylo spousta dobírek a taky skoro nikdo nechtěl tašku. Říkaly jsme, že jim tam dáme výhrůžné dopisy. Svatý byznys je nevyzpytatelný. Jdeme si ještě na chodbu dát cígo. Říkám Janě některý nápady, co by se možná mohlo ve stodole dělat, ale ono se to stejně sem natáhne samo, to se asi bát nemusím.

Čtvrtek 16. listopadu

Jana vstala, pomohla mi srovnat zásilky podle seznamu v dodacím listu. Čte Hochy od bobří řeky. Kluci jsou zase na střeše, Aleš jim udělal polívku a já koupím pizzu. Jedu do Dačic na poštu, vzala mi to Petra, s těmi dodáky to jde docela rychle, vezla jsem 36 zásilek! Celkem jsme jich tedy odeslaly nějak 55. Objednala jsem ale dnes ještě další obrázky a zaplatila tisk obrázků za polovinu listopadu. Včera jsem objednala ještě černýho anděla a koně na tašku. A zbytek už půjde na stodolu. — K večeru jsem Janu a Aleše odvezla do Staré Říše, jsou tam na návštěvě u Janiných rodičů.

17. listopadu. Skalák odvezl staré křápky

Skalák si přijel pro tu starou bryčku ze stodoly, Šimon a ještě jeden chlapík byli s ním. Naložili i další křápky, jsem ráda. Je pěkné, že to bude u někoho, kdo k tomu má vztah a postará se o to. A mně díky tomu vznikl krásný prostor ve stodole.

Tvůrčí pobyt. 18.–19. listopadu. Eva Kuncová

Eva Kuncová přijela na víkend, aby si tady rozkreslila nějaké ilustrace, doma by na to neměla soustředění. Stihla přijet dřív, než jsem ji čekala. Chce tady dělat takovou pěknou práci: přepsat si do počítače nějaké printscreeny básní, které se už delší čas ukládá a nemá to pohromadě. A pak dělala tři ilustrace, tedy návrhy ilustrací k básničkám pro své dcery, které napsal Radek. Přivezla taky nějaký drobný jídlo, ale nic jsme nevařily.

Strávily jsme takhle odpoledne ve velmi pěkné, svorné činnosti u stolu, kde jsme si každá dělaly svoje a prokládaly jsme to občasným povídáním, historkami vtipnými i vážnými. — Daly jsme si s Evou taky lekci jógy. Eva je velmi schopná, všechno s přehledem dávala, pak si to velmi chválila, hledala jsem jí, jestli u Rakovníka není někdo, kdo taky cvičí kundalini jógu.

Neděle 19. prosince

Eva jde na procházku, říká, že venku napadl sníh. Šla se projít k Zadnímu Vydří. To je první letošní sníh, dělá to takovou krásnou odpočinkovou a tichou atmosféru. Ale zase během dne roztál. Jsem ráda, páč my nemáme pokrytou stodolu, že. — Uvařila jsem nám kompot k snídani, Eva zase udělala míchaný vajíčka, takže to byla snídaně dočista sváteční. — Chtěla jsem jet na mši do Kostelní Myslové, už jsem tam dlouho nebyla, Eva se rozhodla jet se mnou a pak rovnou domů. Měly jsme štěstí na Satoriu. Sedly jsme si dokonce do zadní lavice, někteří pravidelní návštěvníci chyběli. Jsou tam totiž vyhřívané dečky na sezení, takže nejen duše, ale i tělo si celkem lebedilo.

Satoria zase kázal o radosti a měl tam hodně zajímavé detaily. Obecně mluvil o radosti ze služby Bohu. A že nejde o to, abychom sloužili Bohu, ale uvědomili si, že Bůh přišel sloužit nám. Máme ho zvát do života, aby nám sloužil, a díky tomu si uvědomíme, že sloužit Bohu znamená vnášet do světa Boží radost a lásku. Tak nějak byl asi ten smysl. A zmiňoval velmi zajímavou věc, že se našel kdysi nějaký velmi starý zápis Starého zákona, kde byla věta Abrahám stál před Hospodinem. Stát před někým znamená v hebrejštině být jeho služebníkem, být připraven mu sloužit. Nicméně se zjistilo, že ta věta je už retušovaná, protože i tehdy to už někoho pobuřovalo, a původně tam prý bylo: „Hospodin stál před Abrahámem“, tedy Hospodin byl připraven sloužit Abrahámovi. — Nu, Eva byla ze mše potěšena, já též, Eva do kostela jinak chodí jen naprosto výjimečně, ale do Kostelní Myslové se dá vzít snad kdokoli. Loučíme se na parkovišti a Eva vyráží směr sever. Jsem moc ráda, že se jí podařilo přijet. Poslala mi pak pěkné zimní fotky statku, když už byl sníh pryč.

Práce. 21. listopadu. Prokácení křovin na dvoře a nošení bobrovek na střechu

Šimon se pustil do kácení na dvoře, to jsem kdysi říkala, že by bylo dobrý udělat, roste tam všechno pořád pryč, že… Počasí bylo taky dobrý, místama sprchlo, ale i vysvitlo slunce. Šimon krásně prořezal a zkrátil tu obrovskou lísku uprostřed dvora, o které mi bylo jasné, že se s ní musí něco udělat. Vykácel takový pás křoví, upravil lísku u vejminky a vyčistil okapy u vejminky. Já jsem šla nosit tašky na střechu stodoly. Na zemi byly připravené hromádky bobrovek po šesti, vynesla jsem je a rozmístila na střechu, asi tak 40 hromádek celkem. Ale to molo klouže, když je zmoklé, jednou jsem tam sebou řízla. Navozila jsem ještě 20 hromádek na kolečku. Přemýšlela jsem u toho o Neptunovi a něco mě napadlo do výuky do 3. ročníku, tak jsem si to pak šla zapsat a už těch bobrovek nechala. Se Šimonem jsme si taky dali polívku a kafe. On se činil na pozemku u stromů až do stmívání.

Návštěva. 28. –30. listopadu. Jana Bauerová. Sněhový pobyt

Vše je zasněženo, k večeru začíná mrznout, nehody na cestách. (…) Ve Staré Říši vyzvedávám Janu, bajda nám navařil zase 10 litrů polévky, je to génius. Dávám Růmě tašky ještě, natiskli mi místo 50 černých koňů 50 bílých… ach jo. Vracet to nebudu, vzala jsem je. Jsem ráda, že Jana jede. Cesta je velmi nevalná, ale nějak jedeme. Tož přijely jsme, kamna hoří. Jana si zatopila v hostiňáku, začíná mrznout. Jana pracuje do Libri. Já čučím do astrologie chvíli, najedly jsme se mé polévky.

Jana čte Strach nad bobří řekou, píšu deník. Jdeme si zapálit. Klid a mír. Píchla jsem jí taky injekci do ruky, to jsem dávno nedělala už. Koukám se na horoskop M. Rozebíráme dost věcí, různé drby pěkné o lidech, ale taky Gruntíka [Jiří Gruntorád], ten jeho případ s hladovkou, řeším to na příkladu horoskopu. Jana s ním vypráví historky: „Věnoval jsem vám dvě hodiny požehnaného času. Ale co se dá dělat.“ Rozebíráme naše minulé životy a dojmy z nich. (…) Chodíme si zapálit ven, pak na chodbu. Spát jdeme kousek po jedné hodině až, nebo o půl druhé, byly holt hovory.

Středa 29. listopadu

Jana vstává. Jde na svoji práci. Vedeme velmi krásné hovory o astrologii (Saturn a „velký tatínek“, naplnění archetypu), o našich případných minulých životech, že Janu už nic nezajímá, já bych se měla ještě obětovat, legrace s tím. Jdu na ranní chvály, kocourci běží se mnou. Obloha překrásně modrá, je to úplně jiné než včera. — Tisknu dodací list a kolem půl druhé vyjíždím do Dačic. Jana sedí v sednici a pečuje o kamna a pracuje, je to fakt radost. Na poště dobrý, nakupuju i něco v potravinách. Vracím se kolem třetí. Jelo se naštěstí docela dobře, není to až tak namrzlý.

A jdu ještě vyčerpat vodu ze sudů. Zase jsem to tuhle zimu nestihla včas, a všechen zahradní nábytek je venku. Našla jsem ve sklepě čerpadlo, tak to celkem jde. Pak jdu vynést čističku a to je peklo, je přetečená. Jana mi jde pomoct, už jen tím, že tam zezačátku stojí, mi výrazně pomáhá, i meleme nějaký srandy. Pak přidržuje ten kýbl i nádobu. Konečně mám čas sníst polívku, Jana taky si dává. Pak si lebedím v posteli u kafe a koláče. Píšu deník u stolu, kocourci chrupou, venku mrzne, Jana čte Hochy od Bobří řeky. Zabalily jsme pět zásilek, jsme zase úplně vyprodaní, je to fakt bída. Zkoumám nové možnosti tisku, protože tiskárna v Brně teď prostě nefunguje.

Čtvrtek 30. listopadu

Odklidily jsme ten zahradní nábytek, Jana naštípala horu dřeva zase. Já jsem zatopila ve vejmince v jednu a pak ve tři přijeli lidi, tak jsem je uvedla, jsou kamen znalí, to je paráda. (…) Jana jde do práce, tj. začíná s Librou, já mám konečně čas věnovat se astrologii. Jana se tomu podivuje, kolik je tady pořád práce, no ano, je, člověk je opravdu rád, když najde dvě hodiny denně na nějakou soustředěnou činnost.

Začala jsem si taky balit už tašku na zítra, aby toho nebylo moc. [Měla jsem jet do Prahy učit s Martinou astrologii do 3. ročníku naší astro školy.] Sněhové řetězy jsem v autě jaksi nenašla… Zítra má sněžit, chvíli uvažujeme s Martinou, zda neudělat výuku online, ale online to nemá vůbec wert.  Ale s Janou dobře hovoříme astrologicky a probíráme různý témata, takže to bylo přínosný. [Nakonec jsme s Martinou usoudily, že výuku zrušíme a přeložíme ji na leden, protože nejen my, ale ani studenti by se tam kvůli sněhové kalamitě nedostali.]

---

Prosinec 2023

Hned na začátku prosince další sníh, desítky centimetrů, byla sněhová kalamita, všechno zapadlo, doprava zkolabovala, bylo to úplně pohádkové, pokud člověk měl teplo a co jíst. Na statku to bylo zcela kouzelné. Cesty jsou ale hrozné, jezdí se pak v ledových kolejích. Krize s obrázky, lidi nechtějí kupovat samotné tašky, ale v tiskárně se změnila situace a je třeba počkat do půlky ledna, abych se s nimi znova domluvila. --- 15. prosince začínám s výroční zprávou, čímž pádem také čtu deník od začátku roku a je to zajímavé bilancování. 

Počasí: na Štědrý den tu byly záplavy (štědré :), zateklo do vrtu a do sklepa s přístroji na čističku
Počet hostů na vejmince: komerční: 7, tvůrčí: 5 
Počet obsazených dnů: 15

Práce na stodole v prosinci

• 13. prosince: pokrýváme zase konečně, severní strana. Zbyněk, Šimon, Františka
• 14. prosince: Nošení prken na povalovou střechu. Pokračujeme v pokrývání, Zbyněk, Šimon, Františka
• 15. prosince. Františka, Šimon. Bourání zdi
• 18. prosince. Zbyněk, Šimon, Františka. Pokrývání, předělávání již pokrytého
• 19. prosince. Zdění pilířů, Zbyněk, Šimon, Františka
• 20. prosince. Další modřínová prkna na pultovou střechu. Pokrývání. Zbyněk, Šimon, Františka
• 27. prosince. Pokrývání, přibíjení prken na pultovku. Zbyněk, Šimon, Bohdan, Františka
• 28. prosince. Pokrývání. Zbyněk, Šimon, Tomáš, Bohdan
• 29. prosince. Pokrývání a zabezpečení proti větru. Zbyněk, Bohdan, Františka

Zápisy z práce na stodole jsou na webu v souhrnném textu za listopad a prosinec: Jak se nám to málem podařilo. Práce na stodole v listopadu a prosinci 2023

Tvůrčí pobyt, pokračování. 1.–4. prosince: Jana Bauerová

Jana je tady od 28. prosince, zapadly jsme tu sněhem, Jana se ale pak pustila do pokračování v psaní svého románu, takže se jí pobyt změnil na tvůrčí.

Sobota 2. prosince

Jdu odhazovat sníh. Překvapilo mě, jak je ho moc, to jsem tady ještě nikdy neviděla, vysoká vrstva sněhu i na zápraží, na autech. Beru ten Fiskars na listí a asi hodinu či tak prohazuju cestičky. Fiskarsem to jde úplně skvěle, lehce to nabírá sníh, je lehoučký a velmi funkční, člověk vůbec není pak unavenej jako z lopaty. Vykopala jsem ze sněhu auto výměnkářů i svoje, proházela taky cestičky ke krmítkům a nasypala tam slunečnice. Martina mi psala, že u nich napadlo až 40 cm sněhu. Šla jsem taky naštípat dřevo.

Je to tady úplně dokonalý, cením si toho, že tady Janu můžu mít, máme tu skutečnou idylku. Ten výhled z okna do zasněžených předzahrádek je úplně lahodnej. V sednici jsou vlídné stíny, v kamnech oheň, sedíme obě u stolu a máme tam tu malou lampu na svícení (i ve dne, ale neruší to jako velký světlo). Chvíli jsem cvičila na klavír. — Zkoumám teď poslední dny podstatu znamení Vodnáře, mohla jsem to kvalitně rozebírat taky s Janou na příkladu různých Vodnářů, které známe, například jejího dědy, a dobíraly jsme se použitelných výsledků. Čtu k tomu různé knihy a dělám si hesla do Canvy.

Jana se pustila do psaní, to je dobrá a vzácná věc. Já jsem si zdřímla. Pomodlila jsem se v posteli taky nešpory, nedá se nikam jít, všechno je tak zapadlý, že nemám žádný boty do sněhu. Pak jdu cvičit (…) Zatopila jsem Janě v hostiňáku, donesla jsem dříví i uhlí, psacího člověka je třeba si velice předcházet. A zahrála jsem si na klavír, už i adventní věci, páč v breviáři je předvečer adventní neděle.

Neděle 3. prosince

Můj program dne je hlavně studium Rudhyarovy Astrologie transformace. A podařilo se, bylo to krásný, takovej delší studijní čas. Zatopila jsem a sedím s tím u kamen. Ta sednice v příjemných stínech s výhledem na zasněženou vesnici a stromy je dokonalá. — Jana píše a velmi si to tady libuje. Zjistila, že se jí píše nejlíp s tou lampou na stole a když má před sebou kamna s ohněm, velmi záleží na prostředí, hlavně na přítomnosti toho ohně a přítmí. Je z toho vcelku nadšená a já taky docela, páč to vypadá schůdně, to její budoucí spolubydlení zde. Ona o tom mluví jako o hotové věci, že je to domluveno a bude se snažit to provést, až dokončí v Libri toho Janáčka. — 4. prosince Janu odvážím, jede se ve sněhu, aspoň jsem se tuhle zimu rozjezdila na sněhu a ledu.

Návštěva. 8.–10. prosince. Jakub Fišer

Na víkend přijel Jakub, k večeru. Pak máme pěkné posezení. Já jsem při tom udělala těsto na rohlíčky. Povídáme o všem možném. Probíráme možnost digitalizace video materiálů u Skaláka, abych tady zřídila ten Jirousův video archiv, to bych opravdu ráda. Jakub je ochoten ke Skalákovi jet na víc dnů a digitalizovat, já bych se pokusila sehnat peníze, Jakub mi dal tip, že vypisují někde půlročně granty na digitalizace. Na příští rok bych to měla mít za úkol. Našla jsem taky Jakubovi příběh o Davidovi a Jonatánovi ve Starém zákoně, on to neznal.

A rozebíráme potíž s hostiňákem, který se nevytopí, bádáme, kde by mohla být příčina, zkoumáme trubky od radiátorů, do kamen se vrací úplně ledová voda totiž. Jakub mě upozornil, že by zrovna tady mohl bejt problém, já jsem myslela, že studená voda na zpátečce je normální.

Pak jsme se nějak dostali k tématu, kam se po smrti ukládají informace, to byla dobrá debata. Bondy o tom prý také něco psal. Dostali jsme se k představě, že se informace ukládají do nějakého úložiště nehmotného, do kterého ale lze ukládat i za života. A přemýšleli jsme, jak by mohla vypadat ta situace, kdy se myšlenky ukládají, kdy se tam ta informace takzvaně reje. Byla to opravdu dobrá filosofická debata, jako by se naše myšlení propojilo a vymysleli jsme docela zajímavý obraz toho „rytí“, za jakých podmínek a okolností by se to mohlo dít.

Sobota 9. prosince

Přišel kominík, vymetl komín, debatovali jsme všichni o kamnech, že nevytopí hostiňák. Vysvětlil nám, že topenáři nemají rádi seřizování radiátorů a že bysme měli zkusit seřídit, odstupňovat otevření radiátorů, aby šla horká voda nejdřív dozadu a naposled do sednice. Řekl taky, který speciální klíč si na to mám objednat, IMI Heimeier se jmenuje. — Dnes je pečící den, to jsme si vymyslely s Martou, že budeme společně péct cukroví u ní, páč já nemám troubu a netěší mě to samotnou. Odvezla jsem Jakuba do Telče, chtěl jít na výlet. (…) Jedu zpátky před šestou nějak, vezu linecký a ještě polovinu rohlíčků. Jakub šel pěšky z Telče přes Kostelní Myslovou, byl na statku dřív, než jsem ho mohla nabrat. Z cesty je ledovka, zmrzlo to, jedu většinou dvacítkou, třicítkou.

Jakub už je doma, zatopil, kamna ale kouří nějak moc, je to divný, větráme. Chvíli debatujeme, vypráví mi, jak šel pěšky, splývala obloha s krajinou, nebylo poznat, kde končí pole a začíná obloha, muselo to být velmi příběhovité až mystické. Jakub zná v krajině z dětství nějaké stromy, a teď je potkával v té zasněžené pustině; zná krajinu velmi dobře, prochodili to tady s tátou a bratrem. — Zacvičili jsme si spolu sestavu na šestou čakru, kterou chci dávat v pondělí. Jakub chtěl zkusit jógu. Meditaci Re man jsem si zazpívala v autě po cestě, nešlo to jinak. A překvapilo mě, jak to bylo pěkný i takhle v autě.

Film Zpráva o nultém ročníku

Jakub mi pak pustil ten svůj film o inkluzi a nultém ročníku pro Romy, co se hlásí na pedagogickou fakultu v Brně. Točil ho přímo pro fakultu. Nemá to ještě oficiální název a nemělo to premiéru. Je ale v úplně závěrečné fázi. Měla jsem jen pár drobných připomínek k textům ve filmu, ale obecně mi to připadá hodně dobré a ten problém inkluze romských studentů je tam dobře pojednán tak, aby to bylo zřejmé z více stran. Fakulta totiž ten nultý ročník nakonec zrušila, snad by mohl film pomoct k jeho obnovení. Jakuba pak zajímalo, jestli se na základě filmu dají zrekonstruovat argumenty pro inkluzi, tak jsem řekla tři, které si pamatuju, a Jakub byl potěšen, že jsou to prý ty hlavní.

Z argumentů si ale teď pamatuju už jen dva: 1) Testy studijních předpokladů, které se používají u přijímaček, měří jen získané znalosti, nikoli vrozené předpoklady ke studiu. (Nultý ročník pak funguje jako možnost pro znevýhodněné studenty, aby se srovnali na stejnou úroveň v těch získaných znalostech, není to žádná pozitivní diskriminace, jak se někteří domnívají, ale naopak stejná startovní čára pro všechny. Kdyby testy měřily vrozené schopnosti, tak nultý ročník není potřeba.) 2) Finančně se státu vyplatí víc, když se Romy snaží do vysokoškolského vzdělání integrovat a ti lidé pak mohou pracovat přímo ve své komunitě. Dá se tak předcházet problémům, jejichž „řešení“ je finančně nesrovnatelně nákladnější.

Neděle 10. prosince

K mým ranním činnostem patří teď hlavně proházení cestiček, zase trochu sněžilo, odhrabala jsem auto sobě i paní na vejmince. Nasypala slunečnice ptáčkům do obou krmítek, jako každý den. Štípu dříví a zatápím. Kamna ale příšerně čmoudí. Potom když pak Jakub vstal, ukázal mi, že celý hostiňák je naprosto začouzený, ten kouř leze tam! A to včera kominík vymetl komín! Nechápu to. Napadlo mě, že snad komín při vymetání ucpal, ale hned jsem si nadávala, že jsem hnusně paranoidní a takhle nemůžu přece přemýšlet. Musím mu zítra zavolat. [Kominík pak další den přijel a opravdu se zjistilo, že se při čištění ucpal komín. Přiznal ale hned chybu a nic si za opravu nevzal, on je dobrej. Vyložil mi, jak to vzniklo, komínová vložka má totiž dvě kolena a je třeba používat jinou štětku.]

Dáváme si kafe a povídáme ještě. Hledáme nějaký dokument, kde by byly vidět takový ty čáry, co se někdy objevují u časosběrných filmů, ráda bych to jako ilustraci něčeho do astrologie, to mě napadlo včera. Pak ještě mluvíme o koncepci Jakubova filmu o Vydří. Spojily se mi ty čáry nějak se „vzorci věčnosti“, které nejspíš ve světě a hlavně v psaní hledám, a Jakubovi se to zase nějak napojilo na zamýšlené téma toho časosběrného filmu o Vydří. — Nu a jedeme, vezu Jakuba do Telče. Cesta je tak hrozná, že jedu přes Dačice a do Telče až pak. Na návsi auto hrabalo ve sněhu, ale jelo. Kolem kláštera je pořád ta vysoká břečka. Jel zrovna prohrnovač, ale nebylo vidět žádný moc rozdíl mezi stavem před a po. Vysadila jsem Jakuba v Telči, stihl autobus na minutu.

19. prosince. Pan Lev na cestách necestách

Jedu před osmou pro Honzu, pana Lva od Evy, který uvízl na cestách a přespí tady. Vystoupil omylem ve Staré Říši. Čekal v bistru, přivezla jsem tam aspoň Honzovi Bauerovi tašky, ale má jich dost, nikdo to nekupuje. Cestou Honza vykládá, kterak se přihodilo, že takhle uvízl. Jel Evě pro nové auto do bazaru, ale spletli si s Evou název vesnice a skončil o 100 km dál, než byla ta správná vesnice, pak se autobusem pokoušel dostat zpátky, procestoval celý den, ale nedostal se, kam měl, tak s Evou vymysleli, jestli bych ho neubytovala. — Nemám tu nic k jídlu, dala jsem mu sledě a kousek starýho tvrdýho chleba. Píšu deník, dáváme si trochu vína, chvíli povídáme, Honza přespal v hostiňáku. — Ráno jsem ho odvezla do té vesnice s autobazarem, i když chtěl původně jet z Želetavy autobusem. Bylo to kousek u Moravských Budějovic, chtělo se mi projet.

Jóga. 21. prosince. Vánoční lekce jógy v sednici

Dnes mi sem mají přijít lidi na lekci jógy, škola, kde cvičíme, je zavřená. Připravila jsem tady pěkné prostředí, na stole adventní svícen, yogi čaj. Honza přijel jako první, pomohl mi přenést stůl o kousek dál. Nakonec přijelo 5 lidí a vešli se akorát. Honza, Monika, Maruška, Veronika (ty jely s Monikou) a poslední přiběhla i Marie. Obhýčkali kocourky. Cvičíme tu Základnu pro nekonečno jako v pondělí, a stejnou meditaci, Gobinde, Mukande. Při relaxaci byl Žolík vtipný, seskočil ze skříně a obcházel lidi, Veronice čichal k nosu, zkoumal, co to tady divného provádíme. Předtím při tom cviku, kdy jsme vykopávali nohy a říkali HAR HAR! se vztyčil na skříni a s doširoka vykulenýma očima na nás seshora koukal. — Monika říká, že jí to stačí na celé Vánoce, tahle lekce jógy.

Při relaxaci se vždycky za ty lidi na lekci modlím a dnes ke mně přišla taková věta, jak jsem si je všechny představovala, jak tu leží: Jejich duše je nejdůležitější na světě. – Viděla jsem v nějaké vizi, že každá duše je důležitá jako samotný vesmír, nejdůležitější ze všeho, je středem vesmíru. A že to vůbec není v žádném rozporu s ostatními dušemi, to na tom bylo taky hodně zajímavé. Každá duše je absolutně důležitá a je středem vesmíru a miliardy těchto středů vedle sebe existují a žádný není méně významný než ten druhý. Ono se to nedá totiž napsat, ale když to člověk vidí, tak je to jasné.

Mluvím při lekci o místu v těle, kde můžeme najít klid, vnitřní světlo z lidské duše a přítomnost Nekonečna. Krájíme si ještě kousky z té vánoční štoly. Přejeme si svátky a dobré náladě se rozcházíme. Bylo to velmi pěkné dnes, taková oáza klidu a míru. Jakoby se to vnitřní světlo rozšířilo do sednice, i když kolem zuří střelba [dnes byla ta střelba na Filosofické fakultě], válka a velmi nevlídné deštivé počasí. Takhle bych si to tady přála mít. Aby sednice byla takovým útočištěm uprostřed bouří světa. To ale předpokládá moji každodenní práci na mém vlastním vnitřním klidu.

Návštěva. 26.–28. prosince. Míša Antalíková

Na vejminku přijíždí na dvě noci Míša Antalíková, byla tu už se sborem Těsto. Má to jako takový zašívací čtecí a přemýšlecí odpočinek, ale taky zaplatila jako komerčník, jen s drobnou slevou. Uvedla jsem ji do vejminky, Frodo jí vyskočil na záda, je to mamlas. Pozvala jsem ji večer na jógu, kdyby chtěla. Připojila se. Začaly jsme o půl sedmé. Udělala jsem jí takovou úvodní lekci do kundalini jógy, vysvětlila co to je a co to dělá. Začaly jsme hlubokým dechem a ukázalo se, že vlivem vzdělání ve zpěvu má Míša perfektní základy a pamatuje si to dýchání třífázové, stejně jako v józe. Řekla mi i pojem, který jsem neznala: Plicní hroty. Vyměňovaly jsme si znalosti. Daly jsme pak minutový dech. Míša tedy říkala, že to dýchání hluboké do bránice zná, ale že na to zapomíná a tak se jí to připomnělo. Pak dávám Sestavu na rozproudění energie. Relaxace. Pěkné to bylo, obohatilo mě to o různé zajímavosti, včetně důležitých psychologických postřehů (rozptýlená psychika, návrat k sobě pomocí dechu). Míša pak odchází zakutat se opět do vejminky.

Další den nám pak Míša přišla pomoct, když jsme pokrývali na stodole. Potřebovali jsme zrovna někoho dalšího. Udělali jsme řetěz, Míša si vylezla na žebřík v prvním patře a tak si podáváme tašky, já jsem nahoře. Míša vypráví, jak učí děti v takové jakoby soukromé škole, ale není to vlastně škola, je to určeno pro domácí vzdělávání. Má tam děti od první do páté třídy. To je hodně zajímavé a dobré, že to takhle jde uskutečnit. Prý ji moc baví vymýšlet, co budou s dětmi každý den dělat. — 28. prosince Míša odjíždí, v jednu se přišla rozloučit, říkala, že je to tady oáza, prý tady udělala jedno důležité rozhodnutí. To mě těší. Jdu tam rychle uklidit a před třetí hodinou uvádím nového návštěvníka, mně neznámého „komerčníka“. Míša nechala hořet kamna, takže to měl luxusní.

Silvestr s olomouckou partou. 29. prosince – 3. ledna

Byli jsme domluveni, že se tady na Silvestra sejdeme s „olomouckou partou“ a začne se přijíždět už nějak dřív. Sjeli se tu Ota Bureš, Jakub Fišer, Alžběta Homolová, Ondřej Gogela, Darja Dočekalová a její partner Jirka Rameš. Jezdí sem nejdéle ze všech, od roku 2017, a jsou vlastně už jediní, kdo jezdí pravidelně, ačkoli se ta skupina trochu proměňuje. Démon už s nimi nejezdí, zato jezdí nově Alžběta (druhý rok), Ondřej (třetí rok) a Jirka.

Jirka Rameš tu byl poprvé na brigádě v září (viz zápis Olomoucká parta na brigádě a koleso dějin), je to dobrej kluk, výborně sem zapadl, vnímám v něm takový praktický, racionální klid a asi i značnou dovednost zvládat realitu a krizové situace. Je to sociální pracovník, zabývá se prevencí závislostí, dělá si teď taky psychoterapeutický výcvik a občas píše pro Deník Referendum.

Můžu říct, že jsem se na ně opravdu těšila, občas se divím, jak se v tomhle proměňuju, dokážu být s lidma mnohem líp než dřív… Bylo to velmi pěkných pět dní, tedy mně se to líbilo dosti, takový zároveň i sociální experiment, protože jsme žili nasáčkovaní v sednici, kde se taky spalo, tak nám to chci zapsat detailně, ať máme památku. Jak se zjistilo vícekrát při rozhovorech, máloco si přesně pamatujeme a dívali jsme se do starých zápisů, kdy kdo přijel poprvé atd. Kromě toho se takto cvičím v soužití s lidmi (jsem podstatou spíše poustevník), protože mým cílem je pořádat tady v budoucnu různé semináře, právěže i vícedenní, a k tomu jest nutno umět pobývati více dní s lidmi a být na to důkladně připravena. Můžu říct, že za tu dobu, co rekonstruuju statek a lidi mi sem jezdí, jsem popojela v socializaci tak moc, že se ani nepoznávám. Připomínám, že v roce 2012 jsem začínala tak, že když mi na dvoře pracovali lidi, které ještě tehdy přiváděl Jára Prokůpek, nebyla jsem někdy ani schopna za nimi vyjít na dvůr, skrývala jsem se v budově a pokukovala po nich oknem…

Pátek 29. prosince

Dojeli z Brna přes Třebíč do Telče, zatím jen Alžběta, Darja, Ota a Ondra, ostatní dva, Jakub a Jirka, přijedou po vlastní trase. Stavili se na hřbitově v Třebíči a zamkli je tam prý, nicméně je zase odemkli. Zajela jsem pro ně do Telče autem kolem půl sedmé. Nakoupili mezitím, i vody koupili, vrt pořád ještě není úplně čistý. Povídáme cestou o všem možném, o bezpečnosti osobních zápisů a jak je uložit například. Ota k tomu pak poslal odkazy i s komentářem, může se to někomu hodit:

„Zde můžete ověřit, zda nebyl váš e-mailový účet pravděpodobně určitým způsobem ohrožen, ba odcizeno heslo atp.: https://haveibeenpwned.com/ — Zde když nahrajete fotku, AI vás prozkoumá a vyplivne, kde přibližně je na internetu váš ksicht. S naší identitou se ve světě dohledu a cloudu bude obchodovat čím dál víc. https://pimeyes.com/en „

V hostiňáku je kupodivu trochu vytopeno, seštelovala jsem včera radiátory a vypadá to líp. Někteří tam budou spát, další v sednici. Oni mají hlad, nestihli se přes den pořádně najíst. Tak Alžběta s Darjou začaly vařit, já jsem přispěla rýží. Vzniklo z toho děsně dobrý jídlo. Cvičila jsem chvilku na klavír. Povídáme a popíjíme, co kdo potřebuje.

Ondra se přestěhoval už, líbí se mu to. Darja vyprávěla, co má teď za trable, psát sem to asi nejde. Plánujeme trochu, co zítra. Ondra tady má práci do školy. Darja má rozepsaný článek do nějakého časopisu, zajímavé téma o péči a zranitelnosti, říkala, že tím psaním teď žije. Alžběta má rozečtenou knihu Metafyzický kurník od Xaviera Galmische (což jsem pak taky začala číst chvílemi, je to dobrý) a bude tady pracovat taky na něčem do školy. Chodíme si ven zakouřit. Ekologické věci se zmiňují, topení dřevem a čerpadla, líčím peripetie s kamny. No příjemný večer to je, nic vážnýho neřešíme, každý má nějakou svou knihu, já píšu deník přitom, Ota přečet taky nějakou báseň. A pravil též zásadní heslo: „Pesimismus rozumu, ale optimismus vůle,“ (týkalo se to obecně přístupu ke světu a snahy o jeho nápravu) hned jsem to musela zapsat.

O půl jedné jdeme na poslední cigáro ven, oni se šli ještě projít za stodolu, Frodo s něma. Rozložili jsme se po domě, v sednici spí Alžběta a Ota na matraci u klavíru, zbytek v hostiňáku. Na vejmince totiž dlí komerčníci, tak je nelze rušit. Já mám teď vejminku jako důležitý příspěvek ke svému výdělku. Ota byl ovšem po celý čas pobytu podroben utrpení v podobě smradu ze chcíplé myši. Některý z kocourů ji onehdá přinesl, chcípla zde a mně se ji nepodařilo najít, ačkoli jsem prohledala vše. Ota ležel přímo v tratolišti myšího rozkladu, který byl sice už slabší, nicméně stále znatelný.

Sobota 30. prosince

Počasí je takové až předjarní, je teď pořád nad nulou, dnes svítí slunce, divoké mraky na obloze. Zdály se mi zvláštní sny o vstupu do jiné dimenze. V noci jsem se probudila a nevěděla, jestli se Frodo vrátil domů z pochůzky, viděla jsem ho ve snu v kádi s vodou. Žolík byl u mě v posteli, svítila jsem mobilem po sednici a našla Frodíka u Alžběty, tak to byl potěšlivý nález.

Jak vypadá dokonalé soužití?

Vstávám, poklízím včerejší nádobí a vše, dávám do myčky. Oni pak brzo vstávají taky, s Alžbětou jsme poklidily stůl a sesypaly cukroví do jedné bedničky, ať máme pracovní stůl. Ota je na své matraci, dává na web Deníku Referendum nový článek. Darja si zabrala ten stůl u okna pro psaní svého článku. Já jsem na svém seslíku na rohu, jako vždy, jdu dělat na výroční zprávě. Alžběta je u stolu, studuje nějakou knihu, o které má psát esej, a dělá si poznámky, nevzala si sebou totiž notebook. Ondřej si pak našel místo na tom křesle u skříně a dělá něco do školy. Každý si dělá své, něco souvisejícího s textem, přitom jsme společně v domě, místnosti, budeme si společně vařit, kdo chce, půjde pracovat fyzicky odpoledne. Pravila jsem nadšeně, vida ten intelektuální ponor: „To toho dnes vykonáme!“ Alžběta na to: „Vypadá to tak.“

Každý má nějakou představu dokonalého soužití lidí, pro většinu je to rodina nebo partnerství, pro mě je to tohle. Určitě mám tuhle ideu z Florianova domu, zůstalo to ve mně v dětství jako ideál lidského soužití. Umělci a spisovatelé přijížděli za Florianem a pracovali na vydávání knih, žili v jeho domě, debatovali a pracovali v knihovně, kterou mám v paměti jako „obraz nebes“, kreslili, překládali, psali a zasedali u jednoho stolu. Jen teda nepracovali, tam všechno oddřely ženské, vaření a i práci kolem domu, tady je jiný mrav.

Ne všichni jsme tuto ideu asi sdíleli, připadalo mi pak už další dny, že třeba Ota by byl radši, kdybychom dělali něco jiného, chtěl například vnášet více kultury a podněcovat nějaké dění, ale já to mám holt takhle a mám nejradši, když se události mimo společnou práci samoorganizují, připadá mi, že v tom je největší svoboda a taková jemná cesta pro vynoření se nových věcí i nějaké případné společné činnosti a rozhovorů.

Vynášení tašek na stodolu

Pak jdeme do práce na stodolu, chceme nanosit nahoru zase pár tašek. Jdou ti, kdo se potřebují trochu zahýbat. Darja je v procesu psaní článku, tak se stará o kamna. Alžběta ještě udělala děsně dobrý kafe, bereme si ho sebou. Ukazuju jim, v jaké fázi je stodola. Pak děláme řetěz a podáváme tašky nejdřív nahoru do patra, pak ještě do toho nejvrchnějšího patra nahoru. Jednu celou řadu a půl jsme udělali za hodinu a půl. Zbyněk si přál, abysme vytahali nahoru na nejvyšší patro aspoň 100 tašek, tak jsme jich dali asi 150.

Ondru nahoře na tom nejvyšším patře, kde je krásný výhled, napadlo, že bysme si tu mohli udělat zítra přípitek, což jsem ovšem zamítla, páč jsem nudná a dbám na bezpečnost lidstva. A taky nevíme, jaký mají ostatní účastníci vztah k výškám. Jdu se ještě dozadu za zahradu pomodlit nešpory, protože zapadá slunce. Alžběta pozoruje západ z patra stodoly.

Přijíždí Jakub a Jirka, cvičíme jógu

Komunikujeme s Jakubem, který jede z Brna a má přijet do Telče ve 4 hodiny. Jde ale ještě nakupovat. Tak jsem se rozhodla, že si půjdu zacvičit teď, nabídla jsem osazenstvu, zda chce někdo jít se mnou, Alžběta chtěla. Zašily jsme se do hostiňáku, dávám tu základní lekci od Nirvaira a řešíme dechové základy. Relaxaci jsme si daly v sednici, kde je větší teplo, všeliký ruch taky, ale to nevadilo. Jóga člověka tak nějak úplně vyklidní, Alžběta to potvrdila, což mě vždy potěší, když vidím, že to někomu funguje. — Přijel taky už Jirka Rameš. Šel pěšky z Pěčína.

Kolem páté jedu do Telče pro Jakuba. Ota jede se mnou. Jakub čeká u těch Vietnamců tam, ráda ho zase vidím, Ota kupuje ještě pivo. Cestou rozebíráme plán na zítřek, měl být výlet, ale mně se tam už nechce vůbec, i když jsem předem souhlasila, páč jsem si neuvědomila, že chci na mši a pak na ten vršek u Zadního Vydří. Ota se domnívá, že by mne výlet potěšil, což by byla pravda, kdyby… Já se na to už pak rozčiluju, že mě potěší jedině a nejvíc pár hodin času na práci. Jenže já si vždy chvíli myslím, že bych přece jen na procházku mohla, pak si to rozmyslím. Působí to jisté mrzení, ale Ota mě v tom už holt zná, chudák. — V sednici vše v cajku. Darja uvařila vynikající polívku, říkám jí, že by si mohla otevřít veganskou restauraci.

Večerní zimní oheň

Jakub s Otou rozdělali venku oheň, Jakub to rozfajroval velice moc, aby z toho šlo nějaký teplo. Já bych radši psala výroční zprávu, ale co naděláme. Většině lidí je ten oheň vzácnej, mně až tak moc ne, ale poseděli jsme a bylo to zajímavé. Vyprávěly se nejdřív různé vtipné historky z absurdních situací, co se komu staly. — Darja s Jiřím se už čas věnovali aktualizaci na instagram, dávají nový příspěvek na eFko, to je jejich feministická olomoucká skupina, kterou založili asi nějak v říjnu minulého roku, chci o tom sem napsat někdy víc. Pak to i přečetli, vysvětlují, co znamená pojem „cripp“.

Ondra přečetl na naše přání kousek z toho svého románu, který píše už dlouho. Uvedl nás do kontextu, je to příběh z roku 2069. Je to zajímavé, ráda jsem do toho takhle nahlédla z té jedné kapitoly, už v tom začínám rozeznávat takovou specifickou atmosféru. Podebatovali jsme o tom ještě. — Pak už nemám zápisky, co jsme mluvili. Jakub šel spát dřív, byl znaven vínem. Ota hledá cosi ztraceného, marně však. Já jsem se pak odpojila a šla ještě psát výroční zprávu, jsem tím obsednutá, chci to mít hotové tenhle rok dřív. Chvíli jsme ještě poseděli v sednici, spát jdeme v jednu.

Neděle 31. prosince

Chci jet ráno na mši. Alžběta jede se mnou, je prý zvědavá. Počasí je šedivě zatažené a mlha. V kostele je Satoria, to je dobré. Ale bohužel jsem si neuvědomila, že je svátek svaté rodiny, nikoho bych sebou nebrala, to se čte ten příšernej hanebnej text od svatého Pavla, který začíná velmi pěkně a končí tím, že „ženy mají být podřízeny mužům, jak se to sluší na křesťanky“, člověk by blil. Satoria dobře mluvil o Bohu, který se v nás má narodit a tak, bylo to velmi dobré, ale Alžběta se na něčem zasekla a už si k sobě nic dalšího nemohla pustit, jak mi pak řekla. Šla pak ke konci mše ven. My jsme ještě zpívali Bože chválíme Tebe, největší zpěv církve, neudržela jsem se a tekly mi slzy, připomnělo mi to celou tu moji historii s láskou k církvi, když ostatní v pubertě randili, já jsem řešila jenom svoji službu církvi a Bohu a teď jsem úplně někde jinde, překročila jsem hranice církve a vidím ji už úplně odjinud, ale je to stará láska, veliká láska, a vzpomínka občas bolí.

Vracíme se. Po návratu zatápím, Alžběta zpracovává nádobí. Opět zde propukla naše studijní skupina, což považuju za nejlepší možný stav bytí, každý holt máme svou vizi. Kamna hřejou do zad, pojídáme cukroví (tedy jen nemnozí z nás, páč většina jsou vegani). Vytiskla jsem si už půlku výročky na korekturu, Darji jsem taky vytiskla její korekturu článku. Alžběta pokračuje v četbě a výpiscích, Jiří píše nějakou zprávu, Ondřej dělá na té věci pro školu. 

Výlet a kultura-nekultura

Ota s Jakubem jdou na výlet do Dačic, nikomu dalšímu se nechce, já jsem sice působila předtím, jako že půjdu, ale pranic mě to pak už netěšilo, chci co nejvíc využít čas na tu výročku. K obědu vaříme bramboráky, rozdělili jsme si práci, Darja to šéfovala. S Jirkou jsem mluvila o Podcestném mlýně, kde se doléčují lidé ze závislosti, a terapeutickém výcviku, co dělá, to bylo zajímavý, taky jsem sdělila, že případně po dokončení té terapeutické jógy plánuju oslovit právě Podcestný mlýn, jestli by tam něco s jógou nechtěli, jinde takové programy jsou.

Ve čtyři hodiny se jdu s místními lidmi podívat nahoru k Zadnímu Vydří na kopec, zapalují tam prskavky, je to pěkný, ale mě to nebaví, ukazuju se tam jenom ze společenských důvodů tentokrát, aby viděli, že existuju a nejsem nějak naprosto úplně divná. Šla jsem se Zuzkou. Brzo se vracím.

Ota s Jakubem se vrací, Ota je trochu naštvaný, že jsme ho chtěli poslat nakupovat do obchodních řetězců, já jsem však nakoupila tajně v Rohlíku, aby to Ota „neviděl“, on to samozřejmě postřehl. Nemá Rohlík rád, páč to tedy opravdu není lokální soukromý obchůdek. Ondra se zeptal, kdy skončí činnost a začnou oslavy Silvestra, řekla jsem, že žádné oslavy nebudou. Těmito výroky provokuju ovšem Otu, páč nemám ráda organizovanou zábavu nebo vůbec program v těchto věcech. Všelijak jsme se hašteřili, ale přátelsky celkem. Ota vlivem těchto neblahých událostí ležel ztrápeně na své matraci, čichaje rozkládající se myš, a kocouři se velmi legračně natáhli k němu, byli si všichni nějak podobní, postojem i zbarvením, fotily jsme je s Alžbětou. Ota trousí chmurné připomínky, že ani o kulturu nemáme zájem, ale náhodou kultury bylo podle mě docela dost nakonec.

Zahrála jsem na klavír, což ovšem kulturní asi moc nebylo, když mě poslouchá víc lidí (někteří přišli, radši jsem se nedívala, kdo, jen Jakub stál poblíž, Alžběta taky poslouchala), motám to. Ale Vzpomínku na Jadran jsem dala slušně, jenže na konci jsem měla okno chvilku. Alžběta mi pak později řekla, že by si klavíru poslechla ráda víc, což já vím, ale nebyla jsem schopna hrát tak, jak jsem jindy zvyklá, v přítomnosti tolika lidí. Myslela jsem, že to budu umět, ale zatím neumím jen tak volně cvičit a hrát, co mě napadne, když mám víc různorodých posluchačů. Asi tři roky mi trvalo, než jsem vůbec byla schopná hrát před lidmi, cíleně jsem si to trénovala tenhle rok na pečovatelkách, což bylo nakonec velmi pěkné, některé mě i žádaly, abych jim zahrála a jedna se u toho velmi dojímala.

Silvestrovský oheň, rachejtle a vyděšený Žolík

Pak teda jdeme k ohni nějak postupně. Udělali jsme bujnou vatru, abysme se zahřáli. Oheň vždy rozdělávali Ota s Jakubem. Oni jsou vůbec teď taková dobrá dvojka. V hostiňáku se taky muselo zatopit, ten radiátor to nevytopí. Byly různé hovory, všechny si nepamatuju, bylo to ale pěkné posezení. Mně je venku furt zima, vzala jsem si tam různé podestýlky. Rozebírali jsme například ten příběh o vzkříšení Lazara z Nového zákona. Ota vypráví, jak musel jít kupovat boty do obchodního domu a velice u toho trpěl, Lucie mu dělala průvodce. Zavolal taky Lucii a mluvila s ní i Alžběta. Je nemocná, leží doma. Volal taky pan Floss a přál nám nový rok, mluvil s každým zvlášť, já jsem „nenápadně“ uprchla, páč těžko snáším ty náhlé hovory po telefonu a předání telefonu do ruky, když na to nejsem pochystána. Ota pak čte úryvky z různých knih, z rozhovoru Sylvy Fischerové s Karlem Floseem, o Ječné, Jiřím Němcovi a jak to tam fungovalo, to mě bavilo, pak úryvky z Bondyho díla. O nějakém básníku Šebkovi taky četl, jak se mnohokrát chtěl zabít a nikdy se mu to nepodařilo.

Pak už je půlnoc. Připili jsme si tím, co jsme zrovna měli, Ota všechny poobjímal, a venku začaly mlátit rachejtle. Jak je ve vsi zvykem, chtěla jsem vyjít na náves a případně si připít se sousedy nebo těmi dvěma, co jsou na vejmince. Šla jsem se ještě kouknout na kocourky, Frodo byl v klidu, Žolík se lekal trochu těch ran, ale přišli mi v pohodě. Tak jsem šla. Vyšli jsme všichni, připili jsme si s „výměnkáři“, kteří vyšli na předzahrádku, ale Navrátilovi na návsi nebyli, jen přes náves někdo, tam se mi ale nechtělo. Pomodlila jsem se v duchu za statek, všechny tady, za celý další rok, aby mě Bůh vedl po svých cestách.

Podívala jsem se oknem, jak je na tom Žolík a viděla jeho doširoka otevřený vytřeštěný oči, měl dost. Ale nešla jsem tam a ještě postávala. Pak když začali odpalovat velmi hlučné rachejtle přímo za boudou, tedy naproti domu, chvátala jsem do sednice za kocourky. Frodo byl statečně připlesklý na židli a jen stříhal ušima, ale Žolíka jsem nenašla. To bylo velmi zlé. On se tak vyděsil, chudák, že někam utekl. Udělalo se mi úplně šoufl z představy, že by se někam ztratil (což se stává, ty zvířata se hrozně vyděsí a ztratí se, hlavně psi, ale Žolík minulý rok vypadal v pohodě), začala jsem ho všude hledat a volat. Ondra chodil se mnou, Alžběta taky a nějak to všichni museli řešit, páč viděli, že nejsem schopna zabývat se naprosto ničím jiným. Příšerně bych si vyčítala, že jsem s ním nebyla, ani si neumím představit, jak bych to snášela, jsem za ty zvířátka odpovědná, jsou to mí životní druzi nejvěrnější. Tak jdu až dozadu na zahradu, Alžběta říkala, že tam viděla něco pobíhat, já taky pobíhám a volám pořád „Žolík! Žolík!“ a chrastím pamlskama. Ještě nebrečím, ale kdyby to trvalo o čtvrt hodiny dýl, už bych se začala sypat, jako tehdy, když se ztratil Frodo. A najednou něco zasvítilo očima u vchodu do stodoly a Žolíček byl zde. Uf uf, to mi opravdu spadl kámen ze srdce. Žolík byl vynervovaný fest, ale pomalu se vracel, cukal sebou při každém zvuku, zůstala jsem s ním ještě delší čas v sednici, než se trochu víc uklidnil, omlouvala jsem se mu, podstrkovala mu pamlsky i hračky. Frodo byl v klidu.

Pak jsem zase nabyla své dřívější psýché a vrátila se k ohni. Už nevím, co jsme řešili, ale seděli jsme tam až do dvou, bylo to takové příjemné posezení u toho zcela už novoročního ohně a mě těšilo tam takhle sedět na prahu zcela nového roku. Nicméně tímto extempore mé vycházky na náves o silvestru končí a ať se to komu líbí, nebo ne, budu příští rok sedět u svých kocourků a ani se nehnu, i kdyby mi celý svět vyčítal, že jsem nespolečenská.

Kolem druhé hodiny odcházíme spát, pouštěla jsem jim před usnutím různé šílené barevné programy pro světlo na lince, dá se to ovládat z mobilu totiž, tak jsme se tomu chechtali, nejlepší bylo osvětlení Chanuka. — (Pokračování našich zážitků až v zápisu z příštího roku, přátelé… odjíždělo se až 2. ledna.)