Stavitelé chrámu? aneb Práce na stodole v září a říjnu 2023

Rekonstrukce krovu se blíží k závěru. Do poloviny října jsme pracovali jen já a Zbyněk, byla také brigáda s olomouckou partou. Pak se všechno velmi výrazně zrychlilo, když se do práce zapojil Šimon Kirschner a začal jezdit taky tesař Josef Vrbka. A dokončili celý krov! Počasí nám přeje, je pořád teplo a svítí slunce.

16. září. Usazení jižní pozednice neboli „povzdušnice“

Zbyněk přijíždí kolem desáté asi. Chceme pokračovat na stodole, byla skoro tři týdny přestávka. Přišel taky zároveň Proky, podívat se, co konáme. Tak jsem se aspoň v klidu nasnídala, při pochůzkování se Zbyňkem a Prokym a debatování o díle. Proky taky vyprávěl, na Zbyňkův dotaz, jak se sem kdysi přistěhoval a opravoval vlastní statek. — My pak teda se Zbyňkem jdeme do práce, máme na to většinu dne. Zbyněk nejdřív sundává bednění z toho betonu, co jsme děmololali v sobotu. Já odnáším prkna. Přinesla jsem taky svoji akučku, vytahujeme s tím vruty.

Cílem dne bylo udělat tu jižní pozednici. To je velké budování. Museli jsme to vzadu naložit na vyvážečku a převézt dopředu a ke stodole. Zbyněk tam musel vjet velmi opatrně, aby nezničil tu mladou letní jabloň, bylo to o centimetry. Nejdřív ji málem přejel, nevšimli jsme si jí, začala jsem mírně hysterčit, Zbyněk však s klidem pravil, že je „přítel stromů“ a už o mladej kmínek ani nezavadil. Nejdřív shodil tím drápem ty čtyři krátký trámy seshora jedné hromady. Přivazovali jsme to řetězem. Dráp to pak zvedne, ono se to kymácí, ale jde to dobře. Naložily se teda ty čtyři kratší.

Pak přivazujeme ještě pozednici. Zbyněk má takovej geniální ruční nástroj, kterým se dá snadno odšoupnout těžký předmět, i osmimetrový trám jsem s tím snadno šoupla. Holt technika je mocná věc. Přivázali jsme tedy dvě pozednice řetězem, Zbyněk je naložil. Jel pak ze zahrady, hlídala jsem, jestli se to vejde, mají osm metrů. Naskočila jsem pak do traktoru a jeli jsme zadní cestou na náves a pak Zbyněk zacouval kousek na náves a zacouval obezřetně do dvora až ke stodole. — Jdu vařit polívku, abysme měli co žrát, jak říkáme. S houbama, bulgurem a zeleninou. Jíme to pod ořechem a je to kupodivu dobrý. Rozprávíme o životu a situaci v katolické církvi. Vyložila jsem taky Zbyňkovi, že učím s Martinou astrologii, ještě to ode mě neslyšel. Reagoval na to velmi klidně, a hlavně mě překvapilo, s jakým klidem jsem to řekla já, nic jsem u toho neřešila, to nebývalo.

Jdeme to teda dokončit, Zbyněk dává drápem obě pozednice dolů. Pak vždy uřízne kousek toho menšího trámu, udělá tam takovou pěknou šikminu a obrousí to. Pak to chytne drápem, já jdu nahoru na stodolu k betonu a pomáhám to směrovat. Usadili jsme tam takhle čtyři trámy. Dva a dva vedle sebe, přesahují přes ten beton. A na ně pak byla vynesena pozednice, ta potřebovala směrovat trochu víc, ale nakonec pěkně sedla. Musíme ji ještě vyrovnat do vodorovna pomocí laseru. Zbyněk mi to pak vysvětloval, jak laser funguje, že to tam mám zakreslit někdy, až bude šero. Zkouším ještě odnosit lešení, ale jsem unavená. Zbyněk taky pak jede, je nějak po čtvrté hodině. Mnoho jsme toho dnes vykonali!

21. září. Úprava povzdušnice

Jdeme tedy pokračovat v našem díle, zajisté Bohu libém. Cílem dne bylo vyrovnat pozednici, které ovšem říkáme povzdušnice, páč sedí na podkladě jen na krajích. Prý jsem to slovo povzdušnice vymyslela já, říkal Zbyněk. Na to bych měla být patřičně hrdá, komu se podaří razit takový mocný neologismus? — Druhý cíl bylo vyměnit aspoň jeden ten krátký trám, který vede ze stojky k povzdušnici. Všechny tyhle vodorovné trámky (nevím jak se jim říká, nejspíš asi kleština) na jižní straně jsou v bídném stavu. Na severní jsme je zpevňovali dlahami, tady je budeme měnit.

Na povzdušnici jsme hodili vodováhu, a hle, je rovně! Když se nám to stalo i u toho vyměněného trámku, v pozdním odpoledni, řekl Zbyněk: „Nebesa se na nás usmívají.“ Já na to: „Lepší než kdyby se nám vysmívala.“ Tak snad to tak zůstane. — Povzdušnici jsme podložili menším trámkem. Myslela jsem, že nepůjde tak snadno posunout, je to obrovskej trám, ale Zbyněk ji šoupnul poměrně snadno pomocí páky, já jsem tam šupla trámek. Ty páky jsou zázračná věc. Doplnili jsme taky povzdušnici o ty krajní trámy, uřízlo se to dole, poponesli jsme to ke traktoru a Zbyněk to pak vyzvedl „drápem“, já jsem to nahoře mírně směřovala, pak jsme to urovnali a trochu zbrousili flexou, aby si to pěkně sedlo.

Zbyněk má nové nástroje značky Parkside. Vyzkoušela jsem si flexu na staré rezavé závitovce. Musela se jí obrousit hlava, jinak bysme starý trám nedostali ven. Flexa mi chcípla, páč byla vybitá, pak jsem to dokončila. To železo je pak úplně rozžhavené. Líbilo se mi to, naučila jsem se dnes novou věc, nikdy jsem s flexou na kov zatím nezacházela. Vysadili jsme tedy starý dočista rozežraný trám, kleštinu, a uřízli nový a pak nastalo velké nasazování. Trámek se měl zakousnout do pozvdušnice, stojky i vzpěry. Zbyněk to vyměřoval, ale nesedělo to, páč – jak nám pak došlo – nebyl tam pravý úhel na konstrukci, ke které to mělo přiléhat. Zbyněk si s tím ještě hrál, já jsem už ale musela jít, páč bylo pět hodin a v 6 mám tady na statku jógu a musím si trochu odpočinout a přesměrovat se v mozku z tesařova nádeníka na lektorku jógy. A taky jsem si chtěla dát kafe. — Projížděl předtím kolem taky Proky, sekl, stavil se na kus řeči, ukázali jsme mu, co činíme.

28. září – 1. října. Brigáda s olomouckou partou

Na podzimní brigádu přijela stará dobrá olomoucká parta, Darja, Ondřej a Alžběta a dva noví lidé, Jirka a Klára. Ota s Lucií pobývali na statku už od neděle. A byli s námi taky Zbyněk s Honzou, kteří odřízli ze stodoly 89 let starý trám. Začali jsem také se stavbou opěrného pilíře u zdi, vykopali jsme mocné „koleso dějin“ ze země a sbírali jabka. Bylo to dobré a intenzivní. Počasí bylo krásné, ale podivné, stále svítí slunce jako v létě.  — Akce má samostatný zápis zde a tady bude fotogalerie toho víkendu.

2. října. Umístění nového průčelního trámu

Zbyněk dnes opět přijel na stodolu, je potřeba co nejdřív nahradit ten vyndaný trám s letopočtem, protože ty dlouhé trámy, co nesou podlahu, tam visí ve vzduchu pověšené za povzdušnici. Jsou podepřené ještě uprostřed, ale stejně. —Zrovna když vycházím na práci, přijíždí David Bartoň a Zuzana z Gymnázia Paměti národa, budou zde pořádat vzdělávací pobyt studentů. (Zápis o akci je zde.) Ukazuju jim, kde co v sednici je, hlavně Zuzaně, ta si vzala na starost vaření pro celou tu obrovskou bandu studentů. Vystřídá se jich tu po dvou partách celkem 56! To jsme tu ještě neměli. Odnesla jsem si ještě potraviny, ať mají kam dávat svoje zásoby. Je toho neskutečná hora pro tolik lidí.

Zbyněk odjel přes vesnici traktorem dozadu. Jdu tam a uvazujeme milý tlustý trám na řetěz. Zbyněk ho zvedá drápem a já koriguju, když pak vyjíždí ze zahrady. Skočila jsem do traktoru a jedeme s trámiskem přes ves. Zbyněk zase pak nacouval ze hřiště do dvora a dovezl trám až před stodolu. To couvání s obrovskou vyvážečkou přes zarostlý dvůr není jen tak.

Nu, Zbyněk byl dnes velmi duševně připraven na velké dílo. Muselo to být ovšem s pomocí Boží, jak jsme si oba řekli, já jsem se pomodlila za to dílo, páč to opravdu není jen tak. Beru do ruky rýč, abych mohla zezdola trám usměrňovat a Zbyněk ho zvedá. Kousíček ho uřízl, seřízl, ale má to 8 metrů a je to prostě tlustej bytelnej trám, stejný jako pozednice. Je potřeba ho zasunout drápem do toho otvoru nahoře ve zdi, druhá zeď je zčásti vybouraná, tam to jde snadněji. Směruju ho rýčem, ale Zbyněk ho do té díry tak šikovně šoupnul, že to bylo velmi rychle. Já jsem se ani pořádně nestačila přeštelovat do režimu velkého budování a ono už to jelo. Zbyněk se tak radostně chechtal, když to tam najednou sedělo, to byl dobrej moment. Na druhé straně to taky pěkně sedí. Dáváme to ještě do vodováhy a Zbyněk to celé uvázal za povzdušnici a pak nadzvedl. Zespoda se totiž musí dozdít zeď. A dozdít celý ten pravý pilíř, aby tam byl trám zazděn, jak má být.

To zdění bylo mnohem zdlouhavější a úmornější. Páč bylo skutečný vedro. Míchám zdící maltu, vápno ještě máme. Zbyněk zdí, já vybírám cihly a namáčím je, podávám Zbyňkovi nahoru, on zdí na žebříku. Maltu podávám. Neměla jsem dnes stání, páč jsem se potřebovala ještě pochystat na lekci jógy, která začíná v 17 hodin. Zbyněk si nosil cihly taky sám, chvíli také míchal. Celkem jsme míchali tři míchačky. Zbyněk tam vyzdil takový zkosený pilíř, kam se pak dá několik bobrovek, aby po tom stékala voda. Pěkně to vypadá. Potím se, to počasí je opravdu podivnost.

Mezitím studenti už zaplnili dvůr, někteří si postavili vzadu na zahradě stan a taky na dvoře. Na půdě se usazovali a bylo slyšet nadšené výkřiky, to se mi líbilo. Pak jim tam začala výuka na zápraží. David Bartoň mluví o dějinách náboženství nějak na základě symbolů a přišlo mi to tak zajímavé, že bych si tam nejradši sedla a něma, ale nebyla ani minuta času na to. — Přinesla jsem nám dozadu ještě něco jako oběd, salám a paštiku ze Sasova, a jabka nakrájený. Pak jsem tam zanechala Zbyňka jeho osudu, dozdívá ještě tu levou zeď pod trámem, ale tam je toho málo.

6. října. Přemisťování bobrovek se studenty gymnázia

Udělali jsme se studenty „lidský řetěž“ a dostali tak nahoru na patro nějaké tašky. Úryvek z deníku je v zápise o pobytu studentů.

11. října. Jsme nemocní a máme černé myšlenky

Přichází Zbyněk, má prý možná covid, je prostě nějak nemocný. Přivezl písek a cement, skládá to sám, já pracuju na svém. Jak teď kvůli nemoci nepracoval, napadaly ho černé myšlenky, že tu stodolu nikdy nedokončíme. Nu… jako ono to tak vypadá, že jo, ale říkala jsem, že pokud to přece nedokončíme tenhle rok, tak příští určitě už jo, budeme-li živi a zdrávi. Většinu máme hotovou. Jen to musíme na zimu přikrýt. Mám moc práce na té astrologii, ale ptala jsem se Kryštofa, jestli by nechtěl na brigádu v sobotu a prý jo, tak to je nadějné. — Já jsem taky nějak unavená, jako by tělo pořád bojovalo s nemocí.

(Myslím, že jsme měli oba, já i Zbyněk covid, mně se ta nemoc pak nechtěla dlouho pustit, pořád se mi vracely takové ty těžké únavové stavy. Dokonce jsem i jeden týden zrušila lekci jógy v pondělí, což jsem od začátku roku neudělala. Na testech jsem ale nebyla, páč tam nechodím, takže nevím, ale to je nakonec úplně jedno.)

12. října. Začátek konstrukce sedlové střechy a bába semletá v kukuřici

Přijíždí Zbyněk něco trochu udělat na stodole, přiváží žárovky taky. Je pořád nemocný, na mě taky něco už pár dnů leze. Já si dělám na svém dnes, Zbyněk ve stodole přidělává dlouhý trám sestrojený ze tří dílů, který ponese tu sedlovou střechu směrem k „pralesu“. Napojoval na sebe tři díly. Přinesla jsem mu tam horkou vodu, to on teď pije, a sladkosti z Polska. Kombajny začaly séct kukuřici, koukáme na to chvíli, Zbyněk říkal, že takový stroj dokáže semlet člověka, vyprávěl příběh, jak se nějaká bába přikrčila do pole zrovna když sekli, a našli po ní jen boty. Po bábě nezůstane nic, kromě bot. Ani v té směsi pak nic není asi poznat. Tak tak.

13. října. Přípravné práce pro dokončení krovu

Zbyněk přijíždí nějak po dvanácté, pojídá jakési jídlo, já se taky jdu najíst nejdřív. Je krásně, slunce zase svítí, stromy už jsou podzimní, ale je teplo. Chceme dnes celé odpoledne dělat na stodole. Zbyněk praví, že už je mu dobře a prý si zase začal myslet, že se nám stodolu podaří dokončit. V nemoci na něho šly černé myšlenky.

Udělali jsme tam takový sled různých podpůrných prací. Zbyněk s tesařem Josefem chtějí příští týden měnit krokve na jižní straně, tak Zbyněk přivrtával ty horní kleštiny ke trámu, aby měly za co držet, až krokve nebudou. Společně jsme to pak utahovali. Rozebrali jsme to slavné žebříkovité lešení, které Zbyněk na podzim 2020 (to jsme začínali s opravou) sestrojil na sundávání tašek, ale teď už nebylo k ničemu. Já jsem nejdřív nesouhlasila, posléze však vyšlo najevo, že je to dobrej nápad. O poznání víc místa je teď. Postavili jsme lešení nové. Na kleštiny dáváme trámy, přes to prkna, lešení hotovo. A další hromadu prken jsme nejdřív narovnali na sebe, Zbyněk to řízl na patřičnou délku a dali jsme to na místo, kde bude ta povalová střecha.

Taky byla trochu legrace s řetězem. Zbyněk řekl, ať přinesu z auta řetěz, chtěl taky tu jižní pozednici/povzdušnici přivázat k betonu, jako je to na druhé straně. Domníval se však, že řetěz neunesu. Já jsem ale nepochopila, že řetěz nedokážu unést, tak jsem ho celkem v klidu nesla, rozvěsila jsem si ho různě na ramena (byl dlouhý), jen jsem si tak povzdechla, když jsme s ním vystupovala nahoru na molo a padal mi, a Zbyněk se už dole chechtal, že to byl vtip. Však vida, že řetěz nesu, vyfotil mě s ním. — Nanosila jsem ze zahrady ještě zbytek těch prken. Pak se pouštím do odbíjení latí z jižní části, kde jsme postavili lešení. Házím je dolů, Zbyněk se musel jít dle mého nařízení podívat, jestli tam není někde Žolík, aby to na něj nespadlo. Pak už je před pátou hodinou, tak Zbyňka zanechávám osudu nahoře a jdu ještě odtahat hromadu latí k ohništi. Ale ani jsem to všechno nestihla, přijíždí mi lidi na vejminku a chtěla jsem stihnout aspoň kousek své práce, což se až tak nepodařilo.

14. října. Kamenný pilíř v rohu stodoly

Zbyněk přijíždí pracovat na stodole a přivezl sebou rovnou Kryštofa (můj synovec), který nám bude dnes pomáhat. Přijíždí kolem půl 11. Chceme dokončit stavbu toho kamenného pilíře v rohu stodoly, který podepírá drolící se zeď. Já s Kryštofem mícháme beton, vyklápíme, Kryštof vozí kolečka a přiváží nový cement. Zbyněk zdí pilíř z velkých šutrů a každou chvíli zavolá: „Beton!“ Zdělali jsme tak asi 5 pytlů. Pak na pilíř vysazujeme dva veliký balvany. Vypadá to pěkně.

Já jdu ovšem vařit polévku a už je nechávám dělat samotné, páč se na mě zase pokouší lézt ta nemoc, bolí mě na plicích při nádechu, je to možná covid, Zbyněk ho asi měl teď, tak se chci trochu šetřit. Polívku jíme pod ořechem. Zbyněk vypráví, jak pobýval v Římě a prováděl tam. — Říkala jsem něco o tom, jak si připravuju, co budu říkat ve 3. ročníku astrologické školy a Zbyněk se mě na to vyptal, jak to je s tou školou a jak to vůbec myslím s tou astrologií. Tak jsem tam vyložila pokud možno stručně, co je to humanistická astrologie, jak funguje, že je to vlastně rozhovor nad symboly. Planety jsou symboly pro různé potřeby člověka a horoskop osvětlí, jaké potřeby a vrozené motivy máme, a může ukázat, kde nás okolí tlačí k něčemu, co nám nesedí. Ukáže, jaký typ nástroje jsme a k čemu bychom se tak nejvíc asi hodili. Ale už nemůže z podstaty věci ukázat, jaká konkrétní díla bude ten „nástroj“ dělat a jestli se mu podaří udělat něco hodnotného, takové informace v tom grafu nejsou. Taky v čem se liší od té tradiční, která se snaží něco předpovídat a mluví o neměnném lidském osudu. Shodli jsme se se Zbyňkem, že chápat astrologii jako předvídání je nebezpečné pojetí, kterým se dá snadno manipulovat. Nu, byla jsem ráda, že se mi to podařilo snad nějak přibližně a stručně osvětlit.

Oni to pak krásně dokončili sami, je to pěknej pilířek. Stojí na místě, kde jsme vykopali s olomouckou partou to „koleso dějin“, tedy žentour. Ten tam kdysi pomocí zvířecí síly poháněl mlátičku, která stála v rohu. Mlátička je rozmlácena, páč překážela, žentour si tam stojí a už nemusí pracovat. Kluci jdou pracovat ještě nahoru na stodolu. Přivrtávají zbylé horní kleštiny. Šla jsem je tam taky vyfotit.

16. října. Stavba východní terasy

Zbyněk dnes přijel, ale ví, že jsem nemocná, tak si naplánoval činnost, kterou může vykonávat sám. Přivezl mi taky chléb, předali jsme si ho s biblickými slovy. Já: „Chléb náš vezdejší!“ Zbyněk: „Dal jsem ti dnes.“ Tímto předáním chleba bylo učiněno zadost křesťanské ctnosti nemocné navštěvovat. Já si pak pracuju na Teilhardovi v posteli.

Zbyněk vyrábí ve stodole tu pultovou střechu na východní straně. Přibíjí tam jednotlivý prkna, na ty ještě přijde pak plech, až ho někdy budeme mít. Bude z toho nakonec i taková dlouhá úzká terasa zakrývající zeď, která odděluje stodolu od té spadlé pralesní části. Uvařila jsem si kompot, miluju to s chlebem, a donesla jsem taky Zbyňkovi do stodoly, zjevně mu to chutnalo. Pak jsem se zašla podívat až na výsledek jeho díla. Je to velmi dobré, taková jakoby úzká terasa po celé kratší délce stodoly z toho vzniklo, vymýšleli jsme legrace, co by se tam dalo konat. Na to se dá ještě ten plech potom.

Zbyněk mi taky přinesl vyúčtování za práci a materiály za delší čas, na účtu mi nezbyde nic, pak bude třeba, aby se začala dít vůle Boží ohledně tašek s potiskem s máminými obrázky, protože jinak se neuživím těmi ostatními třemi živnostmi, které mám, a budu muset si najít nějakou práci v okolí. Jsem na to zvědavá, jak to půjde, jestli bude o tašky zájem. Obrázky jsou krásné, ale nestíhají se tisknout (hlavně v té plechárně, kde se ohýbají, to nestíhají) v potřebném množství, takže nemám co prodávat vždy delší čas a urychlit to nelze.

18. října. Dokončení pultové střechy

Přichází Zbyněk, měří teplotu chladicí kapaliny v traktoru, tak jdeme i do mého auta. Včera v noci mi zrovna chladicí kapalina přišla na mysl. — Zbyněk dokončil ve stodole tu pultovou střechu, ani jsem se tam ale nešla podívat, jsem zalezlá v posteli, páč jsem nemocná.

19. října. Se Zbyňkem začíná pracovat Šimon

Zbyněk přijel dnes pracovat dopoledne na stodolu a přivezl sebou Šimona Kirschnera, který sem jezdíval dřív na festivaly a pomáhal nám taky s jejich přípravou, bývali jsme taková parta, já, Jana a Honza Bauerovi a Šimon. Je to zaznamenáno taky v knize Mága.  Ráda jsem ho zase viděla. Bydlí teď u Skaláka, tak ho Zbyněk nabral a možná by rád jezdil častěji. Popovídali jsme, ukázala jsem mu sednici, zavzpomínali jsme na staré časy. Pak šli se Zbyňkem na stodolu, já dnes s nimi pracovat nemůžu, nestihla bych nic ze své vlastní práce.

Udělali velmi důležitou věc: Zbyněk se totiž rozhodl, že udělá dlahy po celé délce krokví na severní straně, kterou jsme už sice považovali za hotovou, ale ty „dlahy“ byly jen do ¾ délky krokví. Takže dnes byly přidělány až úplně nahoru. Tím pádem je ale opravdu už ta severní strana hotová. Kluci tam byli asi až do čtyř, nevařila jsem nic, ale donesla jsem Zbyňkovi aspoň kompot. Zbyněk říkal, že se se Šimonem dobře dělá a chce ho vzít i zítra. Šimon přijel svým autem, udělal si nedávno řidičák a je rád, že může jezdit.

20. října. Josef se zapojuje do práce. Nové krokve na jižní straně

Dnes byl významný den v práci na stodole, protože přijel tesař Josef Vrbka a zároveň tu byl se Zbyňkem i Šimon. Vznikla z toho velmi akční parta a udělali takovou hromadu práce, až to bylo s podivem. Já jsem s něma ovšem být nemohla, odjíždím dnes do Prahy za Martinou. Pracovali až do půl páté nebo do pěti a umístili na jižní stranu čtyři krokve! Ani je netahali na laně, prostě je tam dávali rukama, bez rukavic. Koukala jsem na to celkem teda s podivem. Šimon je nejspíš hodně silnej. Všichni vypadali, jako že vyzvedávat nahoru těžké krokve je práce zcela běžná a mohli by to dělat neustále.

Uvařila jsem jim polívku, snědli jsme si to pod ořechem, Josef se taky šel podívat, jak to teď vypadá v sednici, byl tu naposled na podzim 2020, když jsme se stodolou začínali. — Zbyněk pravil, že když tu teď je Šimon, tak stodolu do zimy stihneme a co nevidět budeme moct začít laťovat. To má pravdu, je to velký posun vpřed. Šimon si taky nasbíral pár padaných jablek, jsem ráda, že to někdo užije.

23. října. Zbyněk a Šimon pokračují

Práce na stodole pokračuje, dnes tu jsou Zbyněk a Šimon sami. Přijeli dopoledne. Domlouváme se nejdřív v sednici na další práci a hovoříme o životě. Já jsem tam s nimi zase nebyla, páč jsem ráda, že můžu dělat na svém a že Šimon může jezdit častěji. Dělali až do čtyř hodin asi a prý pracovali na různých výztuhách, aby budoucí nové krokve lépe držely. Nevím tedy přesně, co tam vykonali, ale jistě mnohé. Taky dokončili všechny ty „dlahy“ na severní straně, takže tam jsou všechny krokve zpevněné. Furt tam něco řezali a přenášeli. Počasí bylo dnes zase krásný, svítí slunce celý den a všechno má parádní podzimní barvy.

Vařila jsem jakési rizoto, ale oni si vzali svoje jídlo, jen jsem jim tam dala jablečný mošt od Martiny a dělala kafe. Domlouvali jsme se taky se Šimonem, že by zasadil hrušku, kterou snad ve středu koupím, hledali jsme pro ni místo a domlouvali se na budoucím prokácení křovin a lísek. O vysazování nových vícedruhových lesů jsme rozprávěli.

24. října. Začátek stavby vikýře a vůbec se to už všechno rýsuje

Zbyněk se Šimonem a Josefem pracují po poledni na stodole, už jsem myslela, že v tom mrholení nepřijedou. V jednu chvíli i trochu pršelo, ale jen takový drobný kapičky. Zbyňka a Josefa jsem ani neslyšela přijet, pak jsem se tam ale šla podívat. Šimon jel přezouvat auto a pak se k nim připojil. Neskutečně dnes pracovali bez přestání až do tmy. Já pracuju na svých věcech, vařila jsem jim polívku, ale ani si pro ni nezašli. Šimon měl chuť na kafe, ale nenašel si na něj čas.

Udělali hromadu práce na jižní straně. Dali tam tři krokve, taky tu krajní, což je těžký a nebezpečný. K večeru jsem jim tam nesla kafe, tak toho Zbyněk využil a donesli jsme – on, Šimon a já – velký trám, který poslouží jako základ na vikýř. Těžké to bylo dosti, ale Zbyněk správně říkal, že se mu nechce používat vyvážečka, že si to doneseme. Pak už to kluci nahoře převzali a ještě to vysadili na lešení a na čepy. Udělali do trámu zářezy a posadili ho. Vznikl takový velký podlouhlý obdelník nad novou pozednicí, kam přijde okno! Okno na dvůr. To jsou věci! Zbyněk tomu říká vikýř, ale je to dlouhé několik metrů, já tomu říkám spíše okno, což je taky nepřesné.

Stodola se už opravdu najednou s příchodem Šimona a Josefa rýsuje ke svému dokončení: Je to velký skok, takový náhlý, nečekaný, velmi výrazný. Snad se jim to dokonce podaří dokončit tenhle rok? K večeru jsem se šla dozadu za zahradu ještě pomodlit nešpory, oni pořád pracovali na stodole, stmívalo se, ozývaly se zvuky pily, hlasy. Chodila jsem kolem pole sem a tam, pozorovala krajinu, recitovala žalmy a říkala si, že nechávám zcela na Bohu, co tady v té stodole vlastně stavíme. Je v tom velká svoboda být jen správce a nechat to na rozhodnutí nějaké lepší síly, která vidí dál, co z té stodoly bude a k čemu jednou bude. Můj úkol je zajišťovat, aby se to dílo realizovalo, najít na to lidi, peníze, motivovat je případně (ale tihle mají motivace hojnost, jak se zdá).

25. října. Stavitelé chrámu?

Zbyněk dnes přijel jen se Šimonem, přivezl ho. Mají v plánu betonovat. Šimon míchá beton, Zbyněk staví další pilíř na hranici stodoly a sousedova pozemku. Myslím, že ho dokončili celý a nejspíš ještě něco upravovali na stodole, ale já jsem si zase užívala možnosti pracovat na svých věcech a hřát si záda u kamen. Moc se mi líbí, jak to teď funguje, když je tady Šimon. Obecně takhle pozdě na podzim už nemám moc energie na venkovní práci. Dala jsem jim taky ven polívku a pohovořili jsme.

Koupila jsem v zahradnictví hrušku, odrůda Blanka, Šimon ji totiž zasadí, pracoval nějaký čas jako zahradník v Německu, tak s tím má zkušenosti. Vybrali jsme místo včera, ale Šimon pak ještě vybral lepší, v té zadní levé části zahrady, kam „lidská noha nevkročila“, je tam místo kousek od plotu. Šli jsme se tam podívat a obdivovali ten obrovský jasan, Šimon taky zkoušel, jestli když ten strom obejme, jde z něho nějaká energie. Rozhodně jde, ono je to cítit i kousek od stromu. Shodli jsme se, že celý ten kout vzadu vlevo, kde by jednou měla stát nějaká chata či maringotka, působí z hlediska klidu a energie neobyčejně dobře. — Šimon pak hrušku zasadil, pěkně ji uvázal z obou stran. Tak jsou tady už vysazené tři nové ovocné stromy za mého působení. Táta nechal vysadit dva ořechy. Já letní jabloň, švesku a teď hrušku.

Zbyněk je ještě na patře stodoly, jdu se tam k večeru kochat výhledem z budoucího okna. Je to úplně parádní prostě, takové řídící místo jakoby, člověk si tam může opřít ruce a dívat se po vesnici i po kraji. Zbyněk mě upozornil, že je vzdušnou čarou vidět přímo na klášter! To by se moc líbilo mámě, říkala jsem. A vymýšleli jsme taky legrace, že si můžeme posílat s klášterem tzv. střelné modlitby. Zbyněk taky navrhl, že by se vnitřek konstrukce stodoly nakonec natřel na bílo, prý to viděl někde v Polsku a působí to tak vznešeně. Není to marnej nápad, protože ta konstrukce působí chaoticky, je z nejrůznějších prken a trámů, různého stáří a barev, různého poškození a novosti. Bílá barva by to sjednotila. Uvidíme.

Jak jsem tam stála a dívala se na vesnici a klášter na kopci zalitý zlatavou září od západu slunce, znova mi nějak přišlo silněji na mysl, jestli mi tady nestavíme něco jako chrám. Chrám čeho? Kdo ví. Chrám konzumu, pravil Zbyněk. To asi nebude. Nejlepší mi na tom pořád připadá, že se o to nemusím starat, jen to svěřuju Bohu, ať si tu udělá chrám, čeho potřebuje. Pomalu se stmívá, jdu se pomodlit nešpory, chodím kolem pole. Kluci si balí věci. Šimon si vzal nějaké křápky, nějaký menší nábytek, a prý by si vzal ke Skalákovi i ten kočár ze stodoly, což jsem velmi ráda. Já na ten sběr starých křápků moc nejsem, lepší je, když to má někdo, komu se to líbí a najde na to místo.

26. října. Dokončení krovu včetně okna

Dnes tu na stodole pracují Zbyněk a Josef. Přijeli nějak po poledni až. A do večera, asi tak do pěti hodin, vykonali velké věci. Přidělali totiž krokve nad ten velký rámec okna, takže střecha je komplet celá hotová. Jsou tam čtyři krokve udělané z těch užších trámů, co dáváme taky jako dlahy. Jsou napojené nad vaznicí na krokve staré, které byly nahoře ještě dobře zachovalé. Vypadá to úplně skvěle, je to mocná stavba.

Chlapi to proložili polévkou bramboračkou, kterou se mi podařilo nějak uvařit, poseděli jsme pod ořechem a povídali chvíli. Josef mi přivezl med, má včely, i jeho tři bratři jsou včelaři. Má ještě jednoho bratra a čtyři sestry. Já jsem mu dala CD s tátovými básněmi, co tu nechal Lábus. Zbyněk říkal, že Josefa přemluvil, ať prý ještě jednou přijde. Pohnuli s tím neskutečně. Zbyněk to prý ještě nějak nahoře trochu zpevní a může se začít laťovat.

Ptala jsem se Josefa, co si myslí o té vyžrané vaznici, která se mi vůbec nelíbí, je zevnitř hodně už poškozená. Ale on říkal, že viděl mnohem horší a pokud je dřevo v pořádku kolem, tak vyžraný vnitřek nevadí, když to bude v suchu. Prý pracoval s památkáři a ti chtěli zachovávat trámy v ještě mnohem horším stavu. Tak to mě vskutku uklidnilo, ne že bych byla neklidná, ale nelíbilo se mi to, že tam necháme takový kousek nedobrého trámu.

Kluci odjeli, když se stmívalo skoro už. Jdu si vylézt nahoru na patro k tomu novému oknu, dívám se do kraje, na vesnici, ke klášteru, na podzimní krajinu. To místo je velmi silné. Tím oknem se do krovu vlila ještě nějaká nová energie, která tam dřív nebyla. Je to opravdu hodně silné. Nějak mě to dojalo, když jsem sahala na ty nové krokve a čuchala k nim.  I slza mi ukápla. Mám tyhle chvíle ráda, kdy něco skutečně cítím skrze tělo a hmotnou realitu a neúčastní se toho mysl, nemá k tomu jaksi co říct, je to spontánní reakce těla. Tenhle pocit jakéhosi tajemného dojetí byl velmi zemský, byl dočista dřevní a krovový.

30. října. Úprava konstrukce nad vikýřem

Zbyněk se Šimonem přijeli kolem desáté, zvěstuju jim, že dnes tady nejde proud, tak nebude ani ta teplá voda, co Zbyněk pije. Jdu se pomodlit zrovna ranní chvály dozadu za zahradu, kocourci jdou se mnou, jak to tak bývá. Na krajině leží mlha, pohlcuje obzor a je to pěkné. Zbyněk přivezl na vleku takový širší, tlustší latě, který se budou dávat nad to velké okno.

Jelikož jsem nebyla s nima, nevěděla bych, co činili, pověřila jsem tedy Zbyňka, ať mi to napíše. A hle: „Nejprve se uklízalo pod nohama, pak postavila kostka haki lešení, z které se laťovati bude, a složily latě 5/4 k ní. Pak jsem jel pro písek a tužky, Šimon uklízel za stodolou. Po návratu jsme sešroubovali krokve vikýře s krokvemi (či dlahami) v horní části střechy  a krokve z jižní strany s krokvemi ze severní strany ve špici.  Pak se písek skládal a jelo se pro naohýbané lemy z pozinkovaného plechu, kde jsme od klempíře vyslechli mnoho praktických rad. – Tak přesně to proběhlo.“ — Udělala jsem jim kafe, Zbyňkovi kompot, Šimonovi dala misku rizota.

31. října

Přijíždí Šimon, má dnes sebou Floriana, to je syn Petrušky Šustrové. Dělali asi hodinu nebo tak, odnosili nějaký starý latě a prkna a Šimon kopal díru na další podpěry ve stodole. — A jak to bylo dál se dozvíte v zápise z listopadu [dodám později].