Mini-brigáda „mužské“ a „ženské“ práce. Červenec 2023

Poslední červencový týden (od 24. do 31.) pobývala na statku výtvarnice Eliška Vrbová, na víkend pak přijela Dana Syslová na další stodolní brigádu. Zbyněk Burian a Honza Krombholz si však vystačili při pokládání pozednice sami, tak Eliška, Dana a Františka vytvořily „vzdoropartu s kalačem“. V textu vysvětluju nepsaná pravidla práce na statku, která se zvýraznila jejich nezaviněným porušením. — Galerie z brigády s připojenými Eliščinými obrázky a fotografiemi je zde —

Na sobotu 29. července byla vyhlášena další, už třetí letošní brigáda na opravu stodoly. Bylo to úplně jiné než ty předchozí, ale zase velmi pěkné nakonec. Jednak tedy nemohly přijet tři holky, co se ohlásily, z vážných důvodů, se kterými nelze nic dělat. Psala jsem ještě Hance a Kubovi, když jsem se dozvěděla, že nikdo moc nepřijede, ale ani oni nemohli. Nakonec nás ale bylo přesně tolik, kolik bylo potřeba.

Zbyněk si povolal ku pomoci Honzu Krombholze z Telče, ten chodí ke mně na jógu a taky tady občas pracuje (nařezal například celou tu hromadu dřeva, co na první letošní brigádě vyskládali dva Petrové). Honza je taky takový „dar shůry“ statku jako býval Proky, nebo teď Zbyněk. Se Zbyňkem přijel také elektrikář Marek Virgl, který ale šel dokončovat elektriku na půdě, dělá nové vedení po celé půdě i ve Skalákově síni. Eliška Vrbová tady je už od pondělí na „umělecké rezidenci“, jak tomu s humorem říkáme, je to učitelka výtvarné výchovy a už podruhé sem přijela v létě kreslit zákoutí. Strávily jsme tu pěkný týden, Eliška přes den kreslila, vypomohla mi s prací kolem domu a večer jsme cvičily jógu. Říkala, že zůstane i na brigádu a včera se přestěhovala z vejminky na půdu, protože na vejminku přijeli komerční návštěvníci z Rakouska.

Jako jediná z těch, co ohlásili, že přijedou, mohla přijet Dana Syslová. Dana je povoláním adiktoložka, je také dlouholetou členkou spolku, tak jsem byla ráda, že využije možnost pobytu (členové mají po třech letech nárok na pobyt zdarma); chce tu zůstat až do středy. Dana taky spoluzakládala (a stále pro něj pracuje) spolek Někdo ti uvěří, tak pokud by vám z jakéhokoli důvodu leželo na srdci zneužívání v církevním prostředí, tohle je jejich web: www.nekdotiuveri.cz, kam se můžete obrátit jak o pomoc, tak třeba i s podporou.

Zbyněk přijel kolem deváté s Markem a vyrušili na půdě Elišku, která tam spala, šla totiž spát později. Byla to moje chyba, měla jsem Zbyňkovi napsat večer, že na půdě někdo spí, ne až ráno, nestihl si to přečíst. Já jedu nakoupit do lékárny a beru i basu piv, ale nikdo tady pivo přes den nepil. Pak přijíždí Honza taky. A nakonec ještě Dana. Ukazuju jí dům, kde co je, ubytovává se v hostiňáku. Ještě si dáváme trochu snídaně. Eliška mi říkala, že se chtěla o samotě nasnídat a kamkoli šla, někdo tam přišel, ale zalezla si pak někam za dřevo.

Práce na stodole: Umístění pozednice na severní stranu

Zbyněk s Honzou sundali bednění z toho betonového věnce na severní stěně. Vypadá to moc dobře. Chtěly jsme jim s Eliškou a Danou nějak pomoct, byla přece brigáda, tak jsme odnesly pár věcí, matky a tyče, ale pak nás už nepotřebovali. Vznikl z toho takový tvůrčí konflikt, ale o tom až později. Zbyněk s Honzou si totiž vystačili naprostou většinu času sami, tam opravdu dnes nebylo práce pro víc lidí. Zbyněk tam měl ten svůj traktor s „drapákem“, tedy vyvážečku, posunuli nejdřív na stranu to dřevěné molo. Pak vyřezávají do budoucí pozednice přesné zářezy, takové to „vykousnutí“, aby se pozednice spojila s dalšími trámy, které jsou už na té zdi dělící stodolu od spadlé části. Pozednice se bude dávat na tu severní stěnu, na betonový věnec, který jsme dělali minule.

Zbyněk mě pak nechal zavolat, když se umisťovala ta pozednice, protože věděl, že bych u toho ráda byla. Měl naložené čtyři silné trámy, ten nejdelší zvedl tím drápem, Honza ho přivázal ještě a směrovali jsme ho, aby to někam nenarazilo a podobně. Pozednice sedla na betonový věnec a kluci ještě precizně vyřešili to zakousnutí do trámů, které tam už byly. Vypadalo to nakonec úplně perfektně. Drobně jsem jim asistovala ještě s vyměřováním, kde pozednice bude. Ostatní tři trámy si tam už umístili sami, byly kratší a nemuseli je usměrňovat dva lidi. Pozednice je složená ze dvou trámů, které jsou zakousnuty do sebe. Vypadá to parádně a už se teď na té severní straně může začít s opravou krokví. Takže takováhle jedna práce to tuhle sobotu byla, ale velmi podstatná.

Rodit děti a péct dorty

Pravdou totiž je, že když jsme přišly klukům pomoct a odnášely jsme ty šrouby, došlo k jistému konfliktu. Já jsem ale od začátku tušila, že tam asi nebudeme mít co na práci, ale měla jsem to nějak líp vyřešit, zeptat se Zbyňka pořádně a najít nám třem práci jinou. Nedorozumění vzniklo jednak z Honzova speciálního humoru, jednak ze Zbyňkovy připomínky ke mně. Eliška se v upřímné snaze být k užitku zeptala, co můžeme dělat, a Honza jí odpověděl, že v South parku bylo, že ženy mají „rodit děti a péct dorty“. On takhle občas říká nějaké hlášky. Ona se zeptala znova a on to zopakoval. Já jsem u toho nebyla, abych to nějak urovnala, on má Honza takovej speciální humor, kterej někteří lidi asi ani nerozeznají. Eliška Honzu nezná a nemohla si to zasadit do kontextu. Takže se naštvala a odešla, už s těmi dvěma nechtěla mít nic společného a taky že jim nic nebude vařit. Chtěla totiž nejdřív vařit pro všechny. Z jejího pohledu to bylo naprosto oprávněné. Kromě toho byla nejspíš nevyspaná a to vyrušení na půdě tomu taky nedodalo.

A já jsem taky dostala na frak. Zbyněk mi totiž řekl, že přivezl kalač a že si není jistý, jestli je to práce vhodná pro ženy. Zbyněk už roky takovou větu ke mně nepronesl, dělali jsme spolu různé práce jako rovný s rovným, a když jsem něco neunesla třeba, neměla jsem problém to sama říct. Myslela jsem, že to máme vyřešené, tak mě to taky překvapilo. Tož jsem mlčela a taky jsem od nich šla už pryč. Zbyněk měl občas jakési pnutí či znepokojení z toho, že ho v zápisech výroční zprávy pořád chválím, tak se mu třeba trochu uleví, když si přečte tohle. Tuším, že řekli něco i Daně, holomci jedni, ale nevím přesně co, tak to tu nebudu rozpitvávat. Nedala jsem tedy nic najevo, jen jsem Zbyňkovi řekla, že jdeme dělat něco jiného a ať mi kdyžtak řekne, kdyby něco potřebovali. On věděl, že se těším, až se bude dávat ta pozednice.

Nepsaná pravidla statku a jejich prosazování

Eliška mi vyprávěla tu příhodu a řekla, že pro ně nebude vařit. Úplně jsem jí rozuměla. Byl to ale můj problém, budu si to muset zase nějak líp organizovat a nepsaná pravidla výslovně zmiňovat, protože mi sem jezdí noví lidé. Kvůli těm pravidlům to taky takhle obšírně popisuju, je to důležité.

Vyprávěla jsem Elišce a Daně, jak jsem tady ty první roky rekonstrukce musela všechny „vychovávat“, aby nedělili práce na mužské a ženské a neměli takovýhle řeči, nenabízeli mi například pomoc, když si o ni neřeknu a podobně. Mě to hrozně rozčilovalo, až k tajnému běsnění někdy. Byl to náročnej proces, ale tyhle věci se musí vyjednávat, protože nejsou samozřejmostí, normy ve společnosti jsou nastavený jinak a není to nutně špatně, jen já tady chci jiná pravidla. Pak mi sem celý roky jezdili lidi, které by ani nenapadlo takovéhle řeči mít, byli z kruhů, kde platí jiné normy, tak jsem si až moc rychle zvykla, že je to tady samozřejmostí. A až za tenhle poslední rok se mi to zase začalo vracet, při druhé letošní brigádě jsem sama kvůli tomu měla konflikt. Tyhle řeči jsou myšleny jako humor nebo jako dobře myšlená pomoc, ale já to tady tolerovat nemůžu a nebudu, i když to spousta chlapů nepochopí. Jen to musím umět vyjednat bez konfliktu a nátlaku a do toho se mi zrovna prostě nechtělo, protože je to dost psychicky náročný a člověk může čekat, že se setká s nějakým odporem.

Je ale čirý fakt, že o tom, co je vhodná práce pro ženu, si rozhoduje ve 21. století žena sama, nadto ještě když je „paní domácí“. Pokud bych potřebovala znát názor, ráda se zeptám, stejně jako když nějakou práci nezvládnu, poprosím o pomoc a nemám s tím vůbec žádný problém a jsem za pomoc v takovém případě ráda. Budu asi muset tyhle dosud nepsaný pravidla sepsat, protože to je jedna z věcí, na které mi tady opravdu velmi záleží. Shrnuto a zdůrazněno: Důvod, proč zde nerozděluju práce na mužské a ženské a nebudu tady podobné řeči trpět, je ten, že je to velmi neefektivní! A to jak z hlediska množství vykonané práce, tak z hlediska psychické pohody lidí. Kdyby například někdo měl takový kecy na Hanku, co tu byla minule, opravdu by nakonec přivrtala ty hambálky? Já nevím. Třeba jo, ale třeba taky vůbec ne. Ale já vlastně nevím, co jí tam Zbyněk říkal, nebyla jsem tam, když si dělili práci. Cožpak by nějaký muž strpěl, aby mu tady někdo vykládal, jaká práce je pro něho vhodná? Každý si svou práci najde sám! A již vícekrát se ukázalo, že když se předem práce nedělí, každý si najde to, co mu jde nejlépe, muži občas vaří nebo poklízejí, ženy štípou dřevo nebo nosí předměty, vytvářejí se skupinky spontánní organizací. 

Vzdoroparta s kalačem

Vlivem těchto událostí do nás ovšem vjela divá rebelská nálada a bylo to celé nakonec dobré a vtipné. Teda začala to Eliška, která uchopila kalač a jala se mocně štípat ty velký kuláky, sukatý smrky a nejtvrdší jasany. Dobře jí to šlo, dřevo od špalku jen lítalo. S Danou jsme tedy chvíli uklízely dřevo, které od Elišky mocně odletovalo, pak rovnání dřeva převzala Dana už jenom. Vyskládala tam nakonec všechno, co jsme naštípaly a naskládala i něco do dřevníku. Tím završila práci na hromadě dřeva pro zimu 2024, kterou začali lidi z Následné péče, přes Vlastu až k Daně. Předtím ještě zametla suť ve Skalákově síni. Já jsem odvezla  ze zahrádky u vejminky střešní tašky, které tam trčely už dlouho.

Pak jsme se vystřídaly ve štípání. Hned jsem si všimla, že Eliška rozštípla v zápalu boje velkej silnej šutr pod špalkem, praskl vejpůl. Překvapilo mě, jak se s tím kalačem dobře pracuje. Ovšemže je těžký, ale přesně tak akorát, aby rozštípal ty „nerozštípatelné“ kuláky, co se tu nahromadily. Mám sekeru Fiskars, která je skvělá, ale všechno nedá. Vyprávěla jsem taky holkám, jak sem kdysi přijel nějaký novinář a sdělil mi, že prý tahle moje sekera je pro mě moc těžká. Přitom mě chvíli předtím viděl štípat dřevo, jenom to lítalo, sotva stačil sbírat. Nu, to jsou takové zážitky… Kdož pronášejí podobné řeči, mohou být rádi, že odejdou živi a zdrávi.

Tak jsem postupně zpracovávala v průběhu dne zbylé kuláky, některé i obrovské a jen to lítalo. Já i Eliška jsme se u toho zapotily, ale mně taková práce dělá velmi dobře, nabíjí mne to energií. Zezačátku se mi klepaly svaly na rukou a kde co mě bolelo, ale pak si tělo krásně zvyklo a najelo na strojový výkon. Ty největší jasanové sukatce asi dva či tři jsem tam nechala Honzovi, fakt nemám problém říct: Hele tohle jsem už nedala. (Však ani pro něho to nebude úplná hračka…)

Eliška se pustila do vyrábění štípků (třísek) onou pověstnou „těžkou“ sekerou Fiskars. Naštípala hromadu štípků, ještě i v neděli potom pokračovala, tři bedny toho jsou, budu to mít pro komerční lidi na vejmince v zimě, je to paráda. U mámy byla pečovatelka, jsou to bezvadné ženy, mám je moc ráda, tak krásně se o ni starají. Občas se přišla na něco zeptat. Ti Rakušani se taky zrovna odněkud vraceli a nahlíželi mezerou mezi vraty do dvora a viděli nás s Eliškou, jak se činíme. Pak napsali do hodnocení, že majitelka je milá a tvrdě pracující. To bylo vtipné. Marek pokračoval s elektřinou, na půdě to má už hotový a stáhl to dolů do Skalákovy síně, kde dnes pracoval několik hodin. Slyšel nás nejspíš, jak tam řešíme „ženskou práci“, ale on k takovým věcem nikdy nic neříká, je mlčenlivý a zaměřuje se výhradně na své dílo.

Oběd a večerní posezení u ohně

Dana říkala, že jí nevadí uvařit těm dvěma oběd, tak ho uvařila tím pádem pro všechny a byli jsme všichni spokojeni. Rozpršelo se, sedíme na zápraží, kluci taky, hovoříme přátelsky, oni se asi ani nedozvěděli, co jejich řeči způsobily. Když jsem pak Honzu upozorňovala, že v zápise popisuju i jistý konflikt, který vznikl, odpověděl: „Nevím o žádném konfliktu. Akorát jsem zlámal kladívko a to jsem opravil. No a pár lučních květin dostalo od traktoru na prdel.“ Právě, já jsem jim o tom nic neřekla, nechtělo se mi. A pak to rozmazávám na webu… Ale je to obecný problém, chlapci milí jen posloužili jako materiál k písemnému projednání případu. — Dáváme si všichni oběd v sednici, Dana uvařila lilek a cuketu s těstovinami a nivou, dobré to máme. Oni pak k večeru po další práci odjeli, říkali, že jedou spravovat ke Zbyňkovi loď.

Uložila jsem mámu a jdu si odkopat zase další část hlíny od jasanu za stodolou. Holky se šly mezitím koupat. Když mám čas, snažím se odkopat navozenou suť od kmene, tomu jasanu se to nelíbí, je to obrovský jasan hned za stodolou, největší na pozemku, mám ho velmi ráda, a on je z té suti kolem kmene nešťastný, to mi nedávno sdělil. Tož jsem mu slíbila, že při volných chvílích to odvozím. Odvezla jsem jedno kolečko a další nakopala, pohovořila s jasanem. Je třeba se k němu chovat co nejlépe, kdyby mu uhnil kvůli suti kmen, může spadnout na stodolu.

Večer si dobře žijeme na statku, každá si dělá své. Eliška se usadila na studni a kreslila tu rozpadající se zeď s trávou. Frodo tam šel za ní, ona ho drbala na bradě, byla to malebná scéna. Dana ještě dokončuje skládání dřeva, říká, že u toho nemusí na nic myslet, jen na ten „Tetris“ (pro mladší ročníky: to byla taková počítačová hra, kde se k sobě skládaly kostičky). Udělaly jsme si večer oheň, s Eliškou jsme se k tomu za celý týden nedostaly. Holky si opékají chleby a hermelín, Daně jsem vytáhla z mrazáku „kamenný špekáček“. Zajímala mě Dany práce, adiktologie, taky že prý dřív dělala na inspekci sociálních služeb, tak jsem se vyptávala, jak to funguje.

Neopomněly jsme zmínit debatu o Istanbulské úmluvě a „tradiční rodině“ a hrozbě totality vzniklé spojením ultra-křesťanů a pravicových extremistů, to je takový zdejší evergreen. Tím jsme přešly s Danou na domluvu, jestli a kam zajedeme zítra do kostela. Navrhla jsem Kostelní Myslovou a Satoriu. Dana odešla spát dřív, já s Eliškou jsme tam u ohně ještě koukaly na video ze statku z roku 2003, z jednoho festivalu. Eliška si totiž neuměla představit, že tu bývalo o festivalech až 3000 lidí, tak jsem jí řekla o videích, které tady někdo natáčel, a podívaly jsme se na větší část. Eliška odešla spát na půdu, já jsem si otevřela ještě jedno pivo předtím a u dohasínajícího ohně vzpomínala na minulé časy (to se mi děje zřídka) a na jednu osobu, která mi tu občas chybí a ráda bych ji tu měla třeba i natrvalo.

Radostná mše v Kostelní Myslové. 30. července

A jen kousek z deníku o neděli a duchovním povzbuzení od Satorii: „Ráno prší, úplně leje, tak jsem pojala nekřesťanský úmysl zůstat v posteli. Naštěstí Dana pak přišla do sednice s tím, že by na mši asi šla, tož jsem se vzchopila. Zrovna na chvíli pršet přestalo, pak zase začalo při mši. Jedeme do Kostelní Myslové na půl jedenáctou, řídím. A naštěstí tam byl Satoria. Mše byla zase velmi povzbuzující, z toho člověka vychází radost a pozvedne celý kostel a všechno v něm. Po proměňování mi zase připadalo, že je kostel naplněný zlatou září. Na začátku mluvil o tom, že máme žádat od Boha všechno a že všechno, co se nám děje, může Bůh proměnit v dobro. A na konci zase zmiňoval tu svoji větu, kterou opakuje častěji, že máme být láskou Boha ke světu.“

Již celé roky mám jako takovou svou životní metu dokázat se uzpůsobit tak, aby skrze mě přicházela do světa Boží láska, což je v podstatě nadlidský úkol a člověk sám si to nemůže dát, lze to jen ve spolupráci s Bohem. Ale to Satoriovo heslo „BÝT láskou Boha ke světu“ je úplně přesné vyjádření toho nadlidského cíle. Zvolila jsem si to jako své osobní heslo a opravdu ani v nejmenším netvrdím, že toho dosahuji, je to jen meta, ke které se chci přibližovat. Nejlepší na tom  je, že člověk je jen nástroj, „potrubí“, přístroj, o který se musí stále starat, ale to, co jím prochází, ten proud, to už není jeho. Je to spolupráce „drátů“ a „proudu“ a proud je božský. Člověk si může jen štelovat a čistit a upravovat ty dráty, ale není v jeho moci ten „proud“ vytvořit, o ten může jen prosit. No… Satoria všechno říká velmi prostě, jednoduše, ale jeho slova znějí často jak zákon tesaný do kamene. Já všechno moc rozmazávám, nicméně kněží jako Satoria (a také Láďa Heryán) mě učí mít se ráda tak, jak jsem, jsem speciální přístroj, netřeba se srovnávat s ostatními.