Jak se nám to málem podařilo. Práce na stodole v listopadu a prosinci 2023
Práce na stodole pokračovala odstraněním všech starých částí, takže se konečně vyloupl nový tvar. Vzniká veliký vikýř, začínáme laťovat, dávají se plechové lemy a už nosíme tašky nahoru na latě. Pracovali na tom zase Zbyněk a Šimon, jezdil Josef Vrbka, v listopadu přijížděli Schlangerovi jako brigádníci jen tak z dobré vůle. Na mě přišla v listopadu krize z té nekonečnosti, protože když tam s něma pracuju, veškerá moje další práce stojí. Pak 25. listopadu napadl sníh a místo bobrovkami se krov pokryl sněhovou peřinou. V prosinci zase pokračujeme, já, Zbyněk a Šimon, vymýšlíme u toho různé legrace, a stihli jsme do konce roku pokrýt asi tak polovinu střechy.
1. listopadu. Stodola dostává konečný tvar
Stodola ušla dnes velký kus cesty ke svému budoucímu tvaru. Nový tvar se totiž zcela vyloupl. Na place byli Zbyněk, Josef a Šimon. Pustli se do odstranění té třetiny, kterou nebudeme opravovat a která tam stále strašila. Já jsem s nimi opět nebyla, páč mám svou práci. Ale zašla jsem se tam podívat na tu nejnapínavější část, byla to velká událost.
Nejdřív odstranili vršek krovu. Josef se Šimonem to tam velmi šikovně nařezávali, odřezávali krokve, Šimon tam pochodoval po starých latích s motorovkou. Josef ale velmi dbá na bezpečnou práci. Já jsem se za ně aspoň důkladně modlila, tohle je dost nebezpečný všechno. Vršek se jim podařilo odříznout bravurně, žuchlo to dolů na patro. Zbyněk mezitím řešil vyvážečku, potřeboval zajet ke stodole přes sousedův pozemek, Terezka od sousedů mu šla otevřít, přijel tam.
Pak se pustili do těch postraních částí, zbytek vaznice, sloupky, zbytek krokví. Zbyněk vždy chytil „drápem“ nahoře vaznici u sloupku, aby to nespadlo dřív, než je potřeba, a Josef se Šimonem nařezávali příslušné trámy. Pak Zbyněk zabral drápem a téměř stoletá konstrukce se poslušně poroučela k zemi. Takhle to udělali i na druhé straně. A ze stodoly se vyloupl krásný nový tvar. Je o třetinu zmenšená a jak se odstranilo to staré rozklížené trámoví, vykoukla nová konstrukce, všechno už opravené, a vypadá to velmi dobře. Ani není poznat, že něco chybí, opravdu to stodole teď hodně sluší.
Fotila jsem to jen ze začátku, pak mi chcípl mobil, takže se ta proměna odehrála ve skrytosti. Přivezli si sebou rybí polévku a pojedli ji po práci pod ořechem, kousek mi nechali. Já jsem taky vařila. Zbyněk naložil na vyvážečku drápem všechno to strhané dřevo, plná vyvážečka trámů. Přivezl do na dvůr a složil tam. Je to snad na půlku další zimy nebo víc. Ještě nikdy tady nebyla taková zásoba dřeva, mám na další dvě zimy. Šimon říkal, že to pořeže.
2. listopadu. Začátek laťování
Dnes byl velký den stodolní. Vracím se z Telče a vidím, že Zbyněk přivedl na stodolu kromě Josefa a Šimona taky Jiřího a Zdeňku Schlangerovy, už tu jednou byli na brigádě, mají v Domamili chalupu. Všichni už pracují, je to velká akce dnes. Byla to taková nečekaná brigáda. Počasí je zase krásné, svítí slunce, listí podzimní do toho. Dovezla jsem jim nějaký nákup a hřebíky, ale nemohla jsem se účastnit, moje práce by se mi úplně zasekla. Tak jsem tam jen občas zašla, s radostí to sledovala a vařila jsem ji polívku. Na dvoře mi zase vyrůstají hojně václavky hlíznaté, tak jsem z toho vyráběla polévku a přitom pracovala na svém. Není to pro mě úplně v pořádku, takhle být mimo, ale nejde to už jinak, nemůžu stodole zase obětovat svoji práci, to nejde.
Oni totiž dnes začali laťovat! Jedem do finále. Taky předtím uřízli ty zbylé tlusté trámy pod částí, kterou včera shodili. Šimon vykopal ještě jámu na poslední betonovou patku a podpěru stodoly. Josef stále zdůrazňuje, že váha stodoly se musí co nejvíc rozvést do země, ne do zdí. Zbyněk se Šimonem nejdřív taky přibili prkna ze strany toho dlouhého okna, které bude jako dlouhý vikýř vyčuhovat nad střechu. Zdeňka a Jiří dělali asistenty, „podržtašky“, Zdeňka občas něco uřízla pilou taky. A oba nosili a podávali latě, když se začalo laťovat. Latě se musí přibíjet přesně, na vyměřené vzdálenosti. Josef si k sobě přivolal ještě pak syna Adama. Pobíhali tam všichni po latích a s latěmi a krásně to přibývalo.
Té stodole to s latěmi velmi sluší. Vylupuje se z toho opravdu krásný tvar. Jako takový kostelík. Je to pořád velmi fotogenické, občas jsem tam zašla. Na polívku ani nešli, dělali až do tmy, aby toho co nejvíc stihli. Pak už se stmívalo, Josef s Adamem tam pořád ještě bušili do latí, ale ostatní si už dávali polívku pod ořechem. Povídáme si tam ještě chvíli. Josef říká, že už nepřijde, prý mu doma stojí všechna práce, tak to bývá. Pomohl nám zásadně. Dívám se na tu stavbu, na nový krov, je to krásná věc. Latě tak zvláštně svítí do šera. Jsou přibité všude dole, i na zadní straně, a nad tím velkým oknem taky. Asi tak do poloviny to udělali dnes, možná víc. Ještě před pár týdny to skutečně vypadalo, že stodola bude zase další zimu odkrytá a teď je to úplně jiná situace.
4. listopadu
Slyším zezadu míchačku, myslela jsem, že je tam dnes jen Šimon, protože Zbyněk odpoledne něco má. Jdu tam, a ona je tam při práci celá parta: Zbyněk, Šimon, ale i Zdeňka a Jiří Schlangerovi. To je od nich velmi milé, brigádničí tady takhle. Já s nimi zase nejsem, občas si připadám docela dost trapně, ale musím to nějak snést, protože jsem se zařekla, že budu teď už dělat jen nezastupitelnou práci, a bohužel stodola to není.
Ale uvařila jsem jim aspoň rizoto a kompot. Oni betonovali ty dva podklady pro sloupky. Šimon tam už vykopal obě díry. Zdeňka míchala, nejdřív se štěrkem, pak bez, ostatní betonovali, já nevím, kdo co přesně dělal, viděla jsem hlavně Zdeňku u míchačky. Udělali obě ty patky, pěkný to mají. Zdeňka si zase nasbírala ořechy. Povídáme si chvíli, taky o zvláštní houbě, co roste na stromě. Šimon je celý divý do práce tady, to mě těší, obešli jsme kus dvora a plánovali, co se tam může udělat. Zbyněk ještě pak naložil nějaké trámy na vozejk, chce je nějak upravit. Snědli si kompot a jeli zase o dům dál.
6. listopadu. Domluva o plechování
Vypadalo to, že dnes nikdo nepřijede, pak skoro před odjezdem na lekci jógy jsem uslyšela zezadu nějaký halas. Stálo tam na patře stodoly několik chlapů, Zbyněk mezi něma, domlouvali se o té klempířině. Josef tam taky byl. Já jsem tam ale nešla, jedu učit jógu.
7. listopadu
Přijeli Zbyněk se Šimonem. Já jsem už měla rozdělanou nutnou práci, přišly tašky do eshopu, tak jsem jim důrazně pravila, že nemůžu jít pracovat, když nevím, kdy přijedou a tak dál, ale Zbyněk mě ujistil, že mě nepotřebují. Dali si svačinu a probírali jsme hlavně ten eshop. Vsadila jsem všechny peníze na prodej tašek s máminými obrázky, je to úplně nový výrobek. Investovala jsem do toho přes 30 000 a šla na účtu do minusu. A Zbyňkovi jsem dala všechny uspořené peníze, co tu mám. A teď budeme s financováním stodoly spoléhat jen na máminy obrázky. Baví mě takhle riskovat, jít až na dno, vsadit na něco, čemu věřím a čekat.
Pak ovšem chlapci šli a vykonali veliké činy. Zbyněk si pak stěžoval, že prý to není vidět, tahle práce, ale když mi ji ukázal na konci časů, velmi mě to potěšilo. Postavili tam takové tři sloupky, poskládané ze dřeva, těžko to popsat, fotka je názorná. To jsou sloupky, které budou podpírat tu povalovou střechu, která musí mít sklon, aby po ní stékala voda. A připravili taky lešení, na kterém se bude střecha stavět. Hovoříme ve stodole, Zbyněk vykládá zajímavé a drsné příběhy o středověkých stavitelích, jak se někteří zabili den předtím, než se mělo sundat lešení z nějaké složité chrámové stavby, ten stavitel neunesl ten tlak nejistoty, jestli stavba bude stát, nebo se zřítí.
Šimon si odveze takové veliké křápy, co tam překážely sto let. I z přízemí stodoly se vytváří funkční prostor a ne křápiště. Skalák si odveze tu bryčku. Já tam chci mít dole čistě funkční sklad dřeva, materiálů a praktické využití. Uvařila jsem taky brambory a bio párky, tak jsme si dali v sednici a probírali u toho záležitosti eshopu a vyúčtování za práci na stodole. Jaksi nemám na klempíře, ale to se poddá.
9. listopadu
Dnes přijela laťovací parta: Zbyněk, Šimon a Zdeňka a Jiří Schlangerovi. Včera byla určitá naděje, že s něma budu moct dělat, ale od rána jsem se nezastavila. Tak jsem je jen chodila občas vyfotit, kafe, uvařila jim polévku. Udělali dost práce. Zbyněk se Šimonem laťovali nejdřív severní stranu, potom ještě jižní, latě jim tam nanosili Zdeňka a Jiří, kteří se pak ale pustili do bourání těch nadrolených zdí pod sundanou částí krovu. Zdeňka demolovala nejdřív celý ten roh a pak ještě odebírala cihly seshora z té druhé části zdi. U kafe pojedli štrudl.
Já jsem jela do Dačic na poštu se zásilkama z eshopu a zašla na Zbyňkův pokyn za Ladinem Hejlem koupit pro Josefa Švehlovu knihu Magor a jeho doba. Říkala jsem Ladinovi o stodole, v jaké jsme fázi, šíří se o tom nejpodivnější zvěsti, kterým je třeba se jen smát. Ukázala jsem mu fotku a řekla, že kdyby potřeboval nějaké místo na literární akce, tak mu ho tam stavíme. Vypadalo to, že je tím vážně zaujat. Prý přišel o místo ve Slavonicích. On je zkušený pořadatel literárních akcí. Mně by se moc líbilo, kdyby tam něco takového bylo. Ladin mi dal taky zákusek, který nechtěl. Byla to veskrze dobrá návštěva. Po návratu jsem jim nahoře na stodole zvěstovala tyto zprávy, vyfotila Zbyňka a Šimona, jak přibíjejí latě a šla zatopit a uklidit dům. Oni pak ještě před setměním přišli na polívku, tak jsme poseděli v sednici při hovoru a oni se ohřáli, už je to zapotřebí.
10. listopadu
Přijela zase akční stodolní parta laťovací: Zbyněk, Šimon a Schlangerovi. Nejdřív ale míchali maltu (nebo beton?) a Zbyněk stavěl takový opěrný komín u té zdi, kterou včera rozebírala Zdeňka. Pak šli dělat ještě nahoru na stodolu, dávali tam ten plech na tu šikmou střechu směrem k pralesu. (A asi něco ještě dělali, ale nemám to zapsané.) Jelikož jsem s nimi opět nemohla být, to už je teď klasika, tak to bohužel přesně nezapíšu. Donesla jsem jim tam aspoň kompot a kafe, chtěla jsem jim dát ještě párky a brambory, ale nestihla jsem to, to mi přišlo dosti trapné, ale prostě jsem to nestihla, oni odjížděli hlady do Prahy. Schlangerovi tady pomáhají z čiré dobroty, jsou to milí lidi, vzácní.
13. listopadu. Klempíř začíná své dílo
Přijeli Zbyněk, Josef a klempíř, Pavel Slavík, už nějak brzo ráno, já jsem vstávala až před devátou, páč mám zase rýmu velikou. Jdu se tam za něma podívat a udělala jsem jim kafe. Klempíř si zrovna vyměřoval takovej velikej plech. Už máme teda všechny plechy nakoupený. Jenže pak začalo pršet a v tom se nedá dělat, tak to zabalili s tím, že přijedou zítra ráno.
Dnes už fungujeme ve změněné situaci. Vsadila jsem totiž všechny peníze na tisk tašek s motivy máminých obrázků, abych měla z čeho zaplatit práci na stodole, dlužila jsem už kolem 30 000 nebo víc, klempíře jsme ani ještě nezapočítali. A od včerejšího večera, kdy jsem rozeslala hlavní email s nabídkou, začaly houfně chodit objednávky. Vrazila jsem do toho 33 000 a už se mi od začátku listopadu, co se prodej tašek pomalu rozjel, vrátily dnes náklady. Připadá mi to jako takové pěkné řízení shůry, že se máma svými obrázky postará o stodolu.
14. listopadu. Začátek laťování, pokrývání pultové střechy plechem
Dnes přijeli hoši už taky brzo ráno, šla jsem se za něma podívat, byli tam Josef a klempíř nejdřív jenom, pak přijel Šimon, Jiří taky se ukázal, Zbyněk přijel až po poledni. Donesla jsem jim kafe a vyfotila práci, je to paráda už. Klempíř dnes přidělal za pomoci Josefa všechny ty plechy na tu menší pultovou střechu nad zdí směrem do pralesa. — Pak přijel Zbyněk a pustili se do laťování se Šimonem, Jiří podával latě. Skoro celé to dnes udělali, je to naprosto krásná stavba. Pak jim došly ty tlusté latě. Uvařila jsem jim horu párků a brambory a chleba, pojedli u stolu.
15. listopadu. Plechové lemy na krov stodoly a dokončení laťování
Počasí je dnes docela drsný, divoký jak v dubnu nebo co, je ale zima, chvílemi studeně prší, takový ten drobný pichlavý déšť, pak zase vysvitne slunce, občas i prší a svítí slunce zároveň. Stodolní parta ale přece jen přijela a pustili se do toho. — Byl tu klempíř, plechy na malé střeše jsou už hotový, dnes dával ty plechové lemy přímo na krov, na štíty, a taky háky na dešťové okapy všechny přidělal. Zbyněk, Šimon a Jiří dokončovali laťování, ti dva břeskně pobíhali po už přibitých latích, Jiří jim podával latě k přibytí.
Já jsem musela na poštu s dvaceti zásilkama, tak jsem pověřila Aleše s Janou, ať hochům pochystají oběd. Přivezli totiž zmražené polívky od bajdy Bauerů a Aleš k tomu přidělal ještě párky. Šli se najíst dovnitř a Aleš je prý vzorně obsluhoval. Byla jsem velmi ráda, že tu mám takové zastání ve všem, protože bych jinak nenašla ani půl hodiny na odpočinek. Na poště v Dačicích mi nevzali všechny zásilky, musela jsem ještě do Telče a vrátila se před čtvtou hodinou. Na střeše se ještě dělalo, až do stmívání. Šla jsem to ukázat Janě, stály jsme na dvoře a pozorovaly, jak ta stavba působí. Jana pak taky říkala, že je to jako nějaký chrám. Líbilo se mi, jak se všichni v domě podle svých sil a možností zapojují do stavby stodoly, naše parta v zázemí se věnuje balení a odeslání hromady zásilek, které mají financovat práci těch na střeše. Je to teď dost velkej šrumec kolem té stodoly, jako by se všechno rozproudilo a kolem té stavby vířil neviditelný, mocný vír.
16. listopadu. Začínáme pokrývat
Dnes se už začalo na stodole pokrývat! Už se to chýlí do finále, tedy střecha, vnitřek ještě nějaký čas zabere, ale bude to přikryté. Přijeli Zbyněk, Šimon a Jiří. Počasí bylo celkem pěkné, místy drobně zapršelo, spíše takový poprašek deště, ale i svítilo slunce. Zbyněk přivezl několik nových bobrovek na ty kraje. Šimon některé z nich nařezal na půlky. Ty krajní bobrovky se totiž musí přibíjet nebo přidrátovat, aby držely u plechového lemu. Kluci už dnes položili první kousek bobrovek. Je to paráda. A Zbyněk se Šimonem dokončili laťování, Jiří zase podával latě. Vypadá to parádně. Já jsem jela na poštu s velikou hromadou zásilek, 36 jich bylo, Aleš mezitím uvařil polívku. Já jsem koupila pizzu. Oni se pak přišli ve tři hodiny najíst do sednice.
22. listopadu. Nošení tašek na střechu
Dnes jdeme všichni na střechu. Ráno už drobně sněžilo, na zemi i na latích je drobný poprašek. Přijíždí Šimon a vzal rovnou taky Schlangerovy. Oni sem jezdí jen tak pomáhat, protože chtějí, jsou to podivuhodní lidé. A jakou mají výdrž. Dělám ještě kafe, beru si sebou snídani a jdu za něma. — Šimon s Jiřím se pustili do toho dřeva, co Šimon včera pokácel. Šimon nařezal tu lísku a založil ve stodole na paletě pro ni místo, tam to rovnali, Jiří vozil. A takhle tam uspořádali krásně i nařezané staré trámy ze stodoly, zase na jinou paletu.
Já se Zdeňkou jdeme na ty tašky. (Já jsem jich včera nanosila na střechu 40 hromádek, ale ono je to jak nic…) Zdeňka je nosí od skladu na zahradě po molu nahoru, já lezu po latích, vozím si to na tom vozejku, co po latích jezdí, a rozmisťuju to po hromádkách na latě. Molo klouže, musela jsem se jít přezout, jsou tam zbytky sněhu, Zdeňce to taky klouže. Latě nekloužou. Ale je zima. Pak se přesouváme na patro stodoly a dáváme nahoru tu várku tašek od studentů. Zase jsme utvořily pěkný systém. Zdeňka vybírá dole, pak mi to podává na latě, já to rozmisťuju. Zbyněk přijel kousek po dvanácté a odváží něco s vyvážečkou, naložili tam s klukama nějaké trámy a konali ještě další velké činy, však já jsem je nezapsala.
Pak už toho musím nechat, potřebuju ještě zabalit nějaké zásilky a odvézt je na poštu. Ohřála jsem taky tu bílou polívku od pana Bauera. Bauer mě totiž s těma polívkama zachránil. Přiznávám, že už té stodoly mám docela dost, potřebovala bych už nějaký odpočinek zimní a soustředit se jen na vymýšlení filosofie s astrologií a knihy, ale pořád je práce na stodole, nikdy nevím, kolik přijde lidí, a když jsem je k tomu ještě potřebovala nějak nasytit (představa, že tu dělají většinu dne a ani se nenají je pro mě docela nesnesitelná), tak už mě to stresovalo opravdu. Ale bajda (tak Jany tátu nazýváme již léta) vaří rád a sám to navrhl, že mi navaří pro lidi polívku. Šimon se tomu ráno smál, jak pořád to jídlo řeším, ale jo, řeším, mám tu na starosti bandu lidí, chci aby se jim u mě líbilo, kdyby byli hlady, tak to budu velmi těžko snášet. A stejně tak těžko snáším, že se musím věnovat vaření pro tolik lidí, když k tomu nemám pražádné vlohy. — Přišli si ji sníst do sednice, zahřáli se, Zdeňka se hřeje u kamen. Pak šli ještě dělat, až do tmy skoro tam pobíhali na patře i pod patrem, já jsem ovšem jela na poštu.
23. listopadu. Pokládání trámů druhé pultové střechy. Nošení tašek na latě
Na stodolní práci se zde opět sešel vskutku akční tým Zbyněk, Šimon a nezdolní Schlangerovi. Obdivuju je čím dál víc, jak vydrží pracovat v té zimě většinu dne, jen tak z dobré vůle, jsou to dva zázraci poslaní na stodolu, ale to se tady holt děje. Pro mě je to závazek, že až ten kostel – či co to je… – postavíme (nebo oni ho postaví), musí se tam něco dobrého dít pro lidstvo, jinak zhatím tu energii, se kterou to bylo stavěno.
Dnes svítí slunce, ostře a studeně, ale je už zima, teplota klesá k nule a Jiří říkal, že tašky už byly přimrzlé k sobě. Před polednem jsem jim udělala kafe a Zdeňka vytáhla štrůdl, vždycky přinese něco výtečného na svačinu. Při té příležitosti jsem se Zbyňka optala, proč se musí začít s pokládáním tašek od východní strany a on pravil, že je to kvůli hřebenáčům. Hřebenáče se totiž mají správně položit tak, aby byly po větru, a nejsilnější větry vanou ze severu na jih a ze západu na východ.
Zbyněk mi popsal, co konali: „Schlangerovi nanosili tašky z dřevěných palet na severní stranu střechy, pak uvolnili fošny, co se budou zítra nakládat a odvážet. Tedy vznikla úhledná hromádka drekuprken poskládaná tak, aby se dala pokrajet motorovkou jedním šmahem. Pak jsme všichni společně asistovali hydraulické ruce v kladbě trámů.“ — Zbyněk se Šimonem se totiž pustili do velikého díla, stavby té verandy navazující na stodolu, bude přesně v té části, o kterou jsme zkrátili krov. Na vyvážečce už byly připravené trámy a kluci je dávali nahoru, kde z nich vznikne hlavní konstrukce podlahy. Jsou taky už udělané různé podpěry a sloupky pro verandu.
Šimon taky vydlabal ve zdi kapsy pro povzdušnice č2, které ponesou krokve pultové střechy směrem k Navrátilům. Schlangerovi namíchali beton, aby se daly povzdušnice ve zdi usadit. Mně z toho bylo už šoufl, když jsem je viděla, že v té zimě tam ještě roztahují cement a míchačku… Ale oni jsou opravdu akční, je to podivuhodné takoví lidé. Hlavně jakou mají pořád dobrou náladu, já se vztekám při každé hovadině, na nich vidím jen setrvalý klid a pracovní nasazení. Dnes jsem s něma pracovat nemohla, vyřizovala jsem zásilky a jela do Jihlavy a do Telčem a když jsem přijela, vidím, že tam vzniká úplně nevídaná stavba. Přijela jsem po třetí hodině a ohřála osazenstvu polívku. Zatopila jsem taky. Oni se pak přišli najíst, když se stmívalo. Byl zbytek té bílé polívky a Šimon si dal párky. Poseděli jsme u kamen, plánovali, co se bude dělat, a různě jsme povídali.
24. listopadu. Plechování a pokračování stavby pultové střechy
Opět přijel velký tým na stodolu, Zbyněk, Šimon, Schlangerovi, a přivezli zase klempíře, Pavla Slavíka, to je vzácný muž. Počasí, ačkoli je už zima, se zase vydařilo, slunce svítilo, na obloze bílé mraky a studené slunce do toho. — Pavel dával zbylé plechy, kde se dá. Pracoval bez rukavic a už je opravdu zima. Zbyněk a Šimon budovali tu velkou pultovou střechu, rozmístili tam ty silné spodní trámy na podlahu a řešili jejich vzdálenost. Ráno se také nakládaly fošny ze stodoly, aby tam bylo místo, pak Jiří překopával nánosy sutě v rohu stodoly (téměř haldu) a vybíral použitelné cihly, Zdeňka je úhledně skládala na palety, kde nebudou zavazet. Sem tam asistovali klempířovi.
Udělala jsem jim kafe, měla jsem celý den zase nabitý program, pomáhat jsem nemohla. Pak šli na polívku gulášovou od pana Bauera, zasedli v sednici, nicméně polévka nebyla dobrá, ale nikdo to neřekl, já jsem ji neochutnala, asi zkysla. Tak neměli moc povyražení, ale nikdo nic neříkal, těžce zkoušení jsou vskutku. Někdo si dal ještě na zajedení rizoto, který jsem uvařila. — K večeru se pak strhla sněhová vánice, ale to už nikoho nezajímalo.
25. listopadu. Všechno nám zapadlo sněhem. Bourání severní zdi
Dnes měla být původně velká brigáda na pokrývání stodoly, nebylo však nic moc. Nikdo totiž nemohl přijet, naštěstí přijel Kryštof, synovec. Zbyněk včera nakázal, že jest třeba ubourat ty zdi co zůstaly pod strženou částí stodoly, namísto tašek pokrývání. Mě to nejdřív dočista zhnusilo, těšila jsem se, že se s tím už pohne, je to už takové velmi nekonečné a v zimě bych výrazně potřebovala soustředěný čas na psaní a přemýšlení, ale stodolu jsme prostě nestihli. Je to marný, nedá se nic dělat, nestihli jsme to pokrýt, protože nám to zapadlo sněhem.
Kryštof mě ovšem zachránil, sama bych tam umřela dozajista. Celý den totiž padal sníh, ráno ležela tenčí pokrývka, přesto jsme si s Kryštofem napsali, že jdeme na to. Bylo asi 2 stupně nad nulou. Marta Kryštofa přivezla, šla jsem jí ukázat, co ve stodole děláme a za vymýšlení různých legrací jsme se děsily této zimní řehole. Vyprávěla jsem jí taky o Schlangerových, stanou se legendou nejspíš.
Kryštof zůstal, jdeme na to. Bylo třeba ubourat tu zeď, která tam zůstala jako zbytek po části stodoly, kterou jsme zkrátili, zarovnat zeď s budoucí terasou. Stáli jsme nahoře na podlážkách na trámech terasy a různými nástroji to rozebírali. Zametli jsme si nejdřív sníh, že. Další sníh nám foukal ze zahrady do tváře. Nicméně práce byla celkem i zábavná, protože předkové slepovali ty zdi jen hlínou a rozebírat to je opravdu dost zábavný a hlavně to velmi dobře jde. Nedřív jsme vykutali několik šárů cihel a jsme vykutávali balvany, některý hodně velký. Házeli jsme to dolů pod podlahu, částečně jsme to už třídili.
V jednu hodinu se jdeme najít do sednice, ani nám zima nebyla, páč jsme se hýbali. Ohřívám Kryštofovi párky a mluvíme taky o parkuru, chce být trenérem parkuru, udělá si na to kurz, už teď působí jako pomocný trenér. Pak jdeme ještě hodinu pokračovat, Kryštof uboural zbytek zdi, já zatím rovnám cihly a třídím kamení. Pak třídíme spolu na dvě hromady, zbyla nám tam ještě suť, ale Kryštof potřeboval jet už domů, tak jsem ho odvezla. Pěkně jsme pracovali.
27. listopadu. Vše je sněhem pokryté…
Vše je zapadlé sněhem, nic se tedy nemůže na stodole konat. Tak jsem to do zimy nestihli, a zbýval takový kousíček. Je to docela bída, tašky zapadly sněhem, jsou tam vyložené na latích po šesti, nechápu, jak to tam může držet na sobě. Pevně doufám, že sníh brzo roztaje a nějak to do konce roku dokončíme.
13. prosince. Pokrýváme severní stranu
Dnes je ten velký den přátelé, protože sníh zase roztál, střecha je volná, počasí kolem nuly, tak jsme se včera dohodli, že jdeme na to a začneme konečně pokrývat. Zbyněk se Šimonem přijeli kousek po dvanácté, já jedu nejdřív na poštu. Pak se vracím a oni jsou na střeše, přidala jsem se k nim taky konečně.
Pokrýváme a stihli jsme toho docela dost, víc než bych čekala. Musí se začínat z té severní strany zleva. Chyběly tam ještě ty krajové bobrovky, které se přivazují drátem a některé z nich musejí být přepůleny. Takže Šimon dole krájel tašky na půlku a různě je upravoval podle Zbyňkova přání, nosil je nahoru. Já jsem se vložila do díla jako střední článek, Šimon mi tašky podával, předávala jsem je Zbyňkovi, který dělal u hrany střechy. Já jsem pokládala tašky tam, kde to bylo možné. Máme na střeše připravenou spoustu hromádek tašek po šesti na sobě, tak to šlo celkem rychle. Divila jsem se, že tašky vydržely tu sněhovou kalamitu, drželo to jen za ty zobáčky a šest na sobě, ale oni k sobě asi přimrzly.
A u dolního kraje nad okapy se tašky zase musejí přibít dvěma hřebíky, Zbyněk tam přibíjí tašky nové, co koupil. Jinak máme dvojí typ bobrovek, delší a kratší, protože kombinujeme ty, co byly na stodole dřív a ty, co jsme si sundali ze sousedovic stodoly. Ale je nám to zcela fuk, že to vypadá zubatě, páč jde hlavně o funkci. A mně se to líbí tak, jak to je. — Šimon pak taky jde nahoru a pokrýváme, co se dá, necháváme si tam cestičku na přesuny. Povídáme si různě, o plánech na Silvestra, Zbyněk vypráví historky ze svých silvestrovských akcí. Šimon bude u Skaláka, to je jasné, mně přijedou olomoučáci.
Po úzké cestě laťové mezi bobrovkami se trochu hůř chodí, tak když jsem uklouzla, uklouzlo mi i sprosté slovo. Mistr Zbyněk však pravil, že takhle se tady mluvit nebude! Tak jsem na to pak už dbala, a když někdo řekl omylem sprosté slovo, upozornila jsem jej, že dá do kasičky desetník – jak to měli zavedeno Rychlé šípy. Šimon to ani neznal, není vychován Foglarem. Zbyněk taky možná ne. Jsou to bídné mravy… Zahradili jsme si cestu dolů po tom molu (které velmi klouzalo) a museli pak chodit dolů tak, že jsme přelézali vršek střechy po latích a lezli po té plechové střeše, což byla pěkná procházka s výhledem. Donesla jsem nám kafe a sušenky, polívku chlapci nechtěli, prý chvátají. Inu, to je jejich boj. Polévka však byla, od pana Bauera.
Pokrývali jsme do smrákání, pak jsme toho zanechali, páč ve tmě to nějak moc nejde. Je to pěkná práce, pro mě zábavná. A taky nějak cítím s tou stodolou a připadá mi, že s každou položenou taškou si vyloženě libuje. Ta konstrukce je úplně prosáklá vodou, pochopitelně.
14. prosince. Pokračujeme v pokrývání a vymýšlíme legrace s „mistrem“
Hoši přijíždějí kolem jedenácté nějak, Zbyněk, Šimon, Schlangerovi teď už jezdit nebudou. Přivezli vozejk plný prken na terasu, takový úzký pěkný smrkový prkna. A byli ještě pro další nový bobrovky, Zbyněk je od někoho dostal za práci a nám se to velmi hodí. Používáme to na ty kraje a spodní lem střechy.
Nejdřív jsme vynosili ty prkna z vozejku. Dvůr je rozbahněný, takže Zbyňkovo auto skončilo v polovině, zkoušeli jsme tlačit vozejk a popojet, marnost to byla. Já a Šimon nosíme prkna, na rameni jsme to nosili po dvou, páč to je čerstvý dřevo a ještě mokrý, takže bylo těžký fest. Zbyněk prkna skládá nahoru na západní, velkou terasu. Jsou to velmi krásná prkýnka, ta terasa je úplně nečekaná vymoženost a bude to dočista parádní.
Všelijak si taky povídáme samozřejmě. Zbyněk a Šimon už jsou spolu hodně sžití pracovně, jezdili teď taky do Znojma pracovat na nějakém podkroví, tak mají svoje různé legrácky a řeči. Zbyňkovi se říká mistr a on nás různě kázní a poučuje, když nevykonáme něco tak, jak máme, příliš otálíme nebo projevujeme slabost ducha a nevíme, jak něco udělat – což se stává poměrně často, holt jen mistr tomu rozumí. Jsou z toho všeliké zábavy. Kupříkladu Šimon se Zbyňka na střeše zeptal, jestli si vzal ty vruty a Zbyněk na to: „Tak jsem snad mistr!“
Pak jdeme pokračovat v pokrývání. Šimon už předtím zase nařezal ty krajový bobrovky. Než je začne připevňovat, chtěl ještě podbít ty kraje, pod plechovými lemy. Našla jsem prkna dohromady široká 19 cm a kluci to tam přibyli. Nastrkala jsem si taky na mistrovu radu mezi latě tašky, aby byly při pokrývání po ruce. — Pak Zbyněk přidělává ty krajové tašky, ukázal mi taky, jak se to dělá, musí se to přidrátovat totiž. Já jdu nahoru na střechu na ten vikýř pokrývat tam, kde už jsou krajovky hotové. Položila jsem nejdřív celou spodní řadu nad vikýřem. Šimon nám zezdola podává ty nové bobrovky, ze kterých se dělá spodní lem, přibila jsem si to tam hřebíky, půjčujeme si se Zbyňkem kladivo. Je to pěkná práce, to pokrývání mě vyloženě těší i takhle v zimě. To betonování například mě už dost štvalo a nešlo to vydržet. Pak se i drobně rozpršelo, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. Objevil se tam taky dole na dvoře soused a něco jsme na sebe chvíli volali. Šimon mi pak podává tašky a strká jich mezi latě celou hromádku.
Na střechu za mnou přišel Žolík a něco mi pořád rozčileně povídal. Až jsem pochopila, že chce, abych šla s ním, a v sednici mi ukázal, že mu tam zaběhla myš pod koš, tak jsem mu ji pomohla najít a zase šla na střechu. On se umí takhle dobře domluvit, už je zvyklej, že mu myši hledám, a šel mi to říct až na střechu. To mě přece jen překvapilo, jakej je to šikula. Mistr pak praví k večeru, ať jdu ohřát polívku, a to má teda pravdu. Já jsem jim tu polívku furt nutila dnes, páč jsem se bála, že se zkazí, jestli ji nesežereme. Zatopila jsem rychle, polívku ohřála, zapálila jsem na adventním věnci dva kalíšky. Takto jsem v mžiku vyrobila útulnou atmosféru a pojedli jsme polévku onu, fazolovou s uzeným od pana Bauera, hojně si přidávajíce. Hoši pak jedou, jsou nějak čtyři hodiny a stmívá se.
15. prosince. Bourání zdi
Šimon přijíždí v 11. Dávám mu přečíst nový článek na webu, je tam o něm psáno. Jde nejdřív dělat sám, máme dnes dle mistrova příkazu bourat tu druhou zeď, naproti té, co jsem bourala s Kryštofem. Já ještě řeším potíž s tiskárnou na obrázky, to v průběhu celého dne, vykládám to taky Šimonovi. Jdu za ním bourat. Je to ta zeď, co vede k Navrátilům. Rozebíráme to, jde to celkem rychle, Šimon už něco měl. Pouštíme dolů cihly, kamení házíme, hlídám Žolíka, který tam pochůzkuje s námi a je zvědavý. Počasí je přijatelné, chvilkama spadla taková sněhová krupice, ale je kolem nuly. Nějaký cihly napadaly dolů k sousedovi, tak jsem tam zajela s kolečkem a vyvezla to. Nejdřív mi to srandovně klouzalo v bahnu.
Povídáme si různě, o plánech na příští rok, finanční situaci a tak. Šimon pracuje v Německu jako zahradník a přechodně pobývá tady, hlavně takhle v zimě. Já dnes furt řeším ten tisk máminých obrázků, mám krizi s tiskárnou. Jdu si ještě položit pár tašek na střechu tam, kde se to dá. Odbíhám přikládat. Přibila jsem si tam zbylé tašky na ten spodní lem a pak zpracovala vše, co tam Šimon včera vyskládal do děr mezi latěmi. Podával mi pak ještě další tašky, když dokončil bourání. Krásně tu zeď ubouranou zeď očistil a zametl, vypadá to dobře. Chvílemi ostře svítí slunce, to je pěkný. Žolík taky za mnou přišel na střechu, je to srandovní pomocník. Ve čtvrt na čtyři jsme to zabalili.
18. prosince. Léto v Mordoru
Hošani zrovna jedou, když meju okno. Meleme jakési legrace, oni hned na to chtějí kafe. Nicméně nandala jsem jim i své nepodařené jídlo, rozvařenou rýži se zeleninou a konopným semínkem. Pobízela jsem je, ať mi to kdyžtak vyhodí, oni však statečně požírali. Přivezli pár modřínových prken takových tlustších, Zbyněk z toho chce udělat ještě jakési podpůrné výztuhy do krovu. Já si ještě chystám meditaci na dnešní lekci a pak jdu za něma. Měla jsem čas akorát hodinu. Oni mezitím jistě něco vykonali.
Počasí je dneska úplně nádherný, ostře svítí bílé zimní slunce, místy i hřeje, na střeše tedy aspoň ano. Žolík tam chvíli chodí zase se mnou. Mistr však vylezl na střechu, chtěla jsem zrovna pokračovat v pokrývání. Zbyněk však přehlédl svým mistrovským okem, co jsme položili se Šimonem v pátek – a řekl, že se to musí přeložit. Vysvětlil mi proč, nepřekrývají se tam spáry, jsou na některých místech nad sebou, máme různě široké tašky. Myslela jsem, že ho z té střechy srazím, měla jsem vztek jak čert. Nenávidím předělávání práce a měla jsem jen tu pitomou hodinu. A už je prosinec, a my to do prdele nemáme pořád hotový, jsme jak imbecilové s tím už, je to k nesnesení. A Šimon ještě vida, že se čílím a Zbyněk mele svou, měl z nás srandu a říkal, že bysme mohli hrát v nějakým filmu. Oba se mi chechtali, když jsem se rozčilovala. Chtěla jsem je zabít oba na hromadu!
Nicméně jsem se pustila do díla a dávala pryč ty tašky, co jsme tam dali, a dělala z nich znova hromádky. Chtělo se mi i bečet z toho vzteku pak nakonec. Šimon ale pak začal mlet další srandy, pořád jsme totiž hledali nějaký nástroje! Nenašli jsme vůbec kleště, nedalo se pokračovat! A Šimon řekl: „To je Mordor!“ nebo tak něco. Já na to „léto v Mordoru“ a skoro hned se mi obrátila nálada ze vztekobreku do vtipnosti a začali jsme rozvíjet legraci, že je to tady jak v Mordoru. A vymysleli jsme, že v Mordoru taky takhle pořád něco dělají a nemají žádné nástroje, všechny se jim ztratí, a kdykoli něco konečně udělají, přijde mistr a řekne jim, že se to musí předělat. Už jsem se chechtala a bylo to pěkný, jak ty Šímovy řeči a vlastně jeho způsob bytí dokáže obrátit věci v legraci. To je taky dar. — Oni dva hledali pořád ty podělaný kleště a našli hrábě, který jsme zase nemohli najít já a Šimon a říkali jsme, že je ztratil Zbyněk, že všechno ztratí. Takovej druh humoru nás prostě postihl. Jak v Mordoru to bylo. Tam taky mistr pořád ztrácí nástroje. (Zbyněk je samozřejmě neztrácí, ale sranda musí bejt a mistr musí taky trochu trpět, páč je mistrem.)
Slunce zapadá za obzor, vidím na něj ze střechy, oranžové slunce, kulička taková oranžová, se celkem rychle sune, až je pryč a na vesnici padá stín. Zapadá to velmi výrazně na východě. Ve ¾ na čtyři už. Ještě jsme rychle nandali na střechu další tašky a já musím jít. — Jdu se chystat na jógu v Telči. V závěru chlapci odcházejí, připomínám poněkolikáté Zbyňkovi, ať mi zítra přiveze stromek ze svého lesa, na ukázku. On už radši nic neříká a Šimon mluví za něho: „Mistr ti určitě stromek přiveze“ atd. Tak to mě taky úplně už rozchechtalo zase.
19. prosince. Zdění pilířů
Hoši přijeli už v 9 nějak. Udělala jsem jim kafe a musím na poštu. Pak se k nim připojuju, koupila jsem nám pizzu v Dačicích. Zbyněk dnes rozhodl, že se budou zdít dva pilíře na těch zdech, co jsme bourali s Kryštofem a se Šimonem. Zdili jsme až do západu slunce zase, kluci nejdřív sami. Já to zdění dost nesnáším, a ještě takhle ke konci roku, když už je jasný, že za celej rok jsem neměla šanci věnovat se aspoň týden v kuse nějaké své práci a jak jsem po tom prahla po celý rok. Nenapsala jsem ani řádek tenhle rok, Teilhard není hotový, v textech a přemýšlení je můj život a nějak není čas se tomu věnovat. Nicméně stodola je teď důležitější, to je jasný, ale opravdu už se to občas u mě blíží krizovému stavu, jak je mi to protivný. Naštěstí vymýšlíme furt nějaký legrácky a Zbyněk i Šimon jsou lidi, se kterýma se dá dobře vyjít. Dnes byla legrace s mistrem zase, to je taková klasika. A Mordor.
Rozdělení prací bylo takové: Šimon míchá, on míchá jak ďas a vypadá, že mu to vůbec nějak nevadí. Mistr samozřejmě zdil, a houkal dolů své pokyny: Cihly! Malta! Kýbly! Celý! Čistý! Půlky! Tříčtvrtky! Malta! Je to řídký! – A tak furt no… Pak jsme takhle na sebe pokřikovali jen tak z legrace. Já jsem chvíli dole oškrabovala cihly, pak jsem nosila maltu, sháněla cihly a dělala asistentku mistrovi. Šimon vytahoval nahoru kýbly na kladce, to lano ale pořád spadávalo z toho kolečka, říkali jsme, že je to jak v Mordoru. Slunce zapadalo a byl neskutečně nádhernej západ. Fotila jsem to, ale to ani nešlo. Vypadalo to jako láva, která obráceně teče seshora z obloha. A zrovna dnes vybuchla na Islandu sopka a všude je láva. Měla jsem nějakou krizovitou náladu, pozoroval jsem západ, kluci zrovna odjížděli. Pak jsem náladu ze sebe vycvičila při józe.
20. prosince. Modřínová prkna na pultovou střechu a pokrývání
Chlapci přijeli po dvanácté, tak všelijak poprchávalo. Přivezli zase vozík naložený krásnými modřínovými prkny. Zbyněk jich vezl víc, i co nepotřebujeme teď na stodolu, v domnění, že si je budu chtít na něco nechat. A taky že jo. Jsou to ty krajový modřínový, ze kterých mám strop, v Jemnici je prodávají velmi levně, páč je to pro ně odpadní dřevo, středy modřínové kupují Rakušáci a Italové.
Jdou nejdřív na kafe a Zbyněk tam začal mudrovat kolem kamen, proč to nevyhřeje hostiňák a začal štelovat termostat a vytáhl to až na 75. Mě to nejdřív rozčilovalo, ale Zbyněk mě zná a jen se chechtá, když se rozčiluju, čímž působí, že ho mám opravdu chuť zabít a pak pochopím, že je to marný, tak se s tím nějak popasuju. Dělali jsme si z něho se Šimonem srandu, že je topenář a jen sedí u kamen. On však měl dobrý úmysl to vyřešit, narval kamna na doraz dřevem a vytáhl teplotu na chvilku až na 70°, což se mi nepodařilo ještě. Ono to ale hned klesne, když se spustí čerpadlo. Nechali jsme to teda takhle naštelovaný až do tmy, ale potíž s nevytopeným hostiňákem to nevyřešilo, radiátor byl celý teplý jen v tom největším fajru, pak už ne. Ale kamna skutečně líp hoří, když čerpadlo spíná na vyšší teplotu, než mi říkali topenáři. Má to lepší spalování a snad se i méně často musí přikládat.
Jdeme nejdřív složit to dřevo, část na dvůr, část jsme nosili do stodoly rovnou. Ve stodole jsme šli kupodivu dělat na střechu, to jsem ani netušila a potěšilo mě to velmi. Zbyněk přidělává krajovky, Šimon mu řeže potřebné míry, já jsem nejdřív jich pár přibila, pak pokrývám. Nosíme taky se Šimonem další tašky, když došly. Zase je to dnes jako v Mordoru, teda hlavně u mě, páč se mi pokazil zip u té mé jediné zimně pracovní bundy, ve které chodím ¾ roku, je to fakt bída. Musela jsem si pak dojít pro „školní“ bundu a v tom se nedá moc pracovat. Máme opět legrácky s mistrem. Završila to Šimonova věta: „Hlavně, že máme mistra“, když jsme líčili, co tady v Mordoru všechno nemáme a co je špatně. Zbyněk pak začal prorokovat, jak nám jednou bude chybět, „až tady nebude“ a jak budem hořce litovat, že jsme si ho nevážili. Inu, slunce zase zapadlo nad naším radostným pachtěním, kluci ještě přikryli ty obě zdi cihlové s pilíři, aby to bylo na zimu chráněné. Něco trochu jsme prostě zas pokryli, no.
27. prosince. Pokrývání a pultová střecha
Tak jsem se po Vánocích zase sešli, co naplat, že. Počasí je skoro až jarní, celý den svítí slunce, sice zimně nízko, ale i trochu hřeje. Přijeli Zbyněk a Šimon, dnes je s nimi ještě Bohdan, mladý kluk, ještě tu nebyl. Líčím jim své trápení s vrtem, ukazuju tu díru na skruži, je z toho hned legrace, páč Zbyněk vyjmenovává, co tady musí hned všechno řešit, místo práce. A děsně se chechtá tomu smradu z myši, kvůli kterému jsem se nevyspala. On nemá rád kočky a vítá každou příležitost se zplna hrdla vysmát mému kočičímu životu. Navrhl ale, že se k vrtu a ke sklepu dá takový zával z hlíny, jak to dělali předkové. Pak šel montovat tu čističku, já jsem ji měla jen vypojenou, čekala jsem na elektrikáře, ten však není. Zbyněk odpojil vzduchový filtr a z něho začala lejt voda, byl zcela zaplaven. Tak jsem to zapnuli bez vzduchovéh filtru a já zavolám na tu firmu. Zkusila jsem znova vodu z vrtu a už vypadala čistě, k večeru ale zase byla žlutá, nerozumím tomu už.
Podstrčila jsem hned chlapcům celou krabičku cukroví a vylíčila jim své další trápení a to, že je mi naprosto špatně z toho cukru. Oni se na to však vrhli jak kobylky a cukroví radostně mizelo. Uvařila jsem jim k tomu kafe. Oni pak jdou pracovat, já jedu na poštu a taky do pečovatelského domu, kde chci starouškům nechat někde ležet jednu vánoční štolu, kterou jsem si ve své nenasytnosti objednala a teď vidím, že ji nemůžu sníst.
Po návratu z pošty něco málo jím a přidávám se k práci. Zbyněk se Šimonem přitloukají prkna na tu širší sedlovou střechu, vypadá to krásně. Soused tam s námi chvíli rokuje. Bohdan nabírá do kýblů suť. Jdeme podávat další tašky, na střeše už nejsou, podávám je sesdola z té hromady, Bohdan je nahoře na terase bere a skládá. Pak je zas posouváme na střechu. Zezdola se ozvala Míša, jestli nepotřebujeme pomoct. Potřebovali jsme zrovna někoho dalšího, to bylo jak na zavolanou. Udělali jsme řetěz, Míša si vylezla na žebřík a tak si podáváme tašky, já jsem nahoře. Míša vypráví, jak učí děti v takové jakoby soukromé škole, ale není to vlastně škola, je to pro domácí vzdělávání. Zůstala jsem na střeše a pokryla si slastně další kus. Jdu zase dolů a podáváme další tašky. Zbyněk mezitím pracuje na té sedlové střeše, Šimona jsme si půjčovali. Jsou zase legrácky s mistrem, mně říkají statkářka, to je už taky zavedené. Slunce zase kousek před čtvrtou hodinou zapadá. Pokryla jsem už skoro celou tu část nad vikýřem. Zbyněk se Šimonem tam ještě přitloukají takové šikmé podpěry, nevím jak to nazvat. Moří se tam s tím, není to asi jen tak. Já si jdu zatopit, padá šero.
28. prosince. Pokrývání pokračuje
Na práci na stodole dnes přijela čtyřčlená parta: Zbyněk, Šimon, Bohdan, co tu byl včera a ještě Tomáš Dohnal. Dala jsem jim zase ke kafi krabičku cukroví. Jdou pokrývat, já jsem s nimi ovšem nedělala, páč bych zase nic nestihla ze svého, tak nevím, co přesně dělali, ale pořád jsem je viděla na střeše a kolem střechy. Přidělávali další krajové tašky, co se musí přidrátovávat, chodili všichni po latích a pokryli další kus střechy. — Ohřála jsem polívku s játrovými knedlíčky od pana Bauera a povolala hochy k jídlu, šli nějak ve tři, ještě před tmou. V sednici jsme pojedli. S Tomášem jsem se vídala kdysi ve Staré Říši u Honzy Bauerů, tak jsem pohovořili. O farářích v okolních kostelích se taky mluvilo, Tomáš asi chce nechat křtít dítě.
Kluci pak odcházeli a Bohdan zůstal ještě stát u ledničky, kde mám přilepený obrázek Zelenského od začátku války. pak tak významně stál u ledničky a pak se zeptal: Proč tady máš Zelenského?“ Odpověděla jsem trochu hloupě: „Protože jsme si ho sem chtěly dát“, jako s mámou jsem myslela. A on na to: Pocházíme ze stejného města. – Vyšlo najevo, že je to Ukrajinec a je tu rok a půl, mluví bezvadně česky. To byl docela silnej moment. Připadalo mi, že tam toho Zelenskýho rád vidí. Ale Zelenského tam mám proto, že ho považuju za velkého hrdinu současnosti a Ukrajina bojuje i za nás, Čechy, a za celou Evropu. — Kluci pak jdou ještě na střechu a dělají až do tmy, i za úplnýho šera.
29. prosince. Pokrýváme a zabezpečujeme proti větru
Kluci přijíždějí na stodolu nějak kolem jedenácté či dřív, už přesně nevím. Zbyněk a Bohdan, Šimon s nimi dnes není. Zbyněk praví, co chce vykonat, aby byla stodola zabezpečena proti divému větru, který prý má přijít. Přišly už dva divé větry a naštěstí se nic nestalo. Kluci jdou nejdřív sami, já ještě něco poklízím a pak jdu za něma. Pokračujeme v pokrývání. Zbyněk dělá ty krajové tašky, Bohdan mu podává materiál. Pak nosíme s Bohdanem další tašky, je to nekonečná věc. Podávám to zezdola, rovnáme to nakonec úplně do horního patra.
Povídám si s Bohdanem při taškách. Řekla jsem mu, že umí dobře česky, nepoznala bych, že je z Ukrajiny. To ho potěšilo, říkal, že moc nemluví kvůli tomu, aby nebyl znát jeho přízvuk. Bohužel v Čechách Ukrajinec opravdu neví, s kým se setká, jestli mu někdo neřekne něco hnusnýho, nebo i nezačne vyhrožovat. Se Zbyňkem taky vedeme srandovní hovor nahoře na střeše, jak to asi musí vypadat z vesnice, když se s tím tak táhneme, a že je to vlastně schválně, pěkně s rozvahou opravovat i pokrývat, a v zimě, tři roky a pár měsíců, to je dobrej čas.
Zůstávám už v sednici a něco poklízím a chystám, protože dnes už má přijet silvestrovská parta. Věším na půdě prádlo. A hlavně zatápím. Kluci odjížděli těsně před setměním. Rozloučili jsme se s Bohdanem, páč není jisté, jestli sem ještě přijede. Zbyněk se otázal, zda zapíšu Bohdana do „zpravodaje“, tak jsem ho ujistila, že rozhodně ano. Vida vida, jaké tento zpravodaj nabývá proslulosti. Ono se to nejdřív lidem nezdá a pak si na to tak zvyknou, že jo, a ještě by jim to pak chybělo… Jak mi Ota kdysi říkal, člověk už s tím do Vydří jezdí, že se o něm bude psát, patří to ke statku.
A tím jsme pro tento rok skončili s prací na stodole a zůstavili ji možná tak zpoloviny pokrytou do dalšího roku. Čeká tam na svůj osud. Čtvrtou zimu je krov obnažený, ale už ho postupně zakrýváme, dřevo vysychá, uvidíme, jaké škody tam budeme muset opravit příští rok, hlavně na podlaze, ale je jisté, že krov bude zdravý, jen možná ty podlahové trámy se budou muset místy opravit. — Pokračování v roce 2024.
