Divadelní hra „Co je v bytí, nelze odejmouti“
Členky brněnského divadla Mikro-teatro Veronika Všianská, Eva Lietavová a Ludmila Rousová psaly na statku v březnu 2023 divadelní hru „Co je v bytí, nelze odejmouti“ inspirovanou osudy představitelů skryté církve Koinótés Felixe M. Davídka a Ludmily Javorové. Vznikla pozoruhodná bytová hra pro jednu herečku. V květnu 2024 bude hra provedena také na statku --- Ženy v bytě představují inscenaci o ženě v církvi. Má žena v katolické církvi své místo? Co může žena církvi přinést? Může být žena knězem? --- Zde najdete FOTOGALERII a ZÁPIS z představení hry na statku v roce 2024.
Termíny představení a vstupenky najdete zde: https://goout.net/en/co-je-v-byti-nelze-odejmouti/szxkkcw/
Příběh o odvaze ptát se a dělat skutky ve správný okamžik, o radosti, o odpovědnosti za svět, protože „každý z nás má podíl na tvářnosti nám svěřené části světa“. Režie inscenace se ujala Eva Lietavová, která je zároveň s Veronikou Všianskou autorkou scénáře. O hudbu se postará Radim Hanousek. A hrát bude herečka Hanka Jagošová. Scénografkou inscenace je Věra Vtípilová.
Řada členů katolické církve a zejména kněží dospěla během komunistické totality k přesvědčení, že církev musí mít kromě své oficiální linie, ať už její části perzekvované, trpěné nebo té kolaborující s režimem, také skrytou část, která bude působit ve vnitřní svobodě. Postupně se začala ustavovat nikoli jednotná organizace, ale spíše rozbíhavá síť, jejíž činnost pochopitelně komplikovala nezbytná konspirační opatření proti odhalení. Autorky Veronika Všianská a Eva Lietavová si jako východisko pro svou inscenaci zvolily osudy dvou významných představitelů moravské části této skryté církve. Ludmila Javorová je jedinou ženou u nás, o níž se veřejně ví, že byla – proti oficiálním pravidlům katolické církve – vysvěcena na katolického kněze. Felix Maria Davídek byl její světitel. Ačkoli se tento akt uskutečnil před více než 50 lety, stále provokuje naše představy. Mohlo se uskutečnit něco, co je podle pravidel nemožné? Existuje a působí dále to, co bylo katolickou církví několikrát popřeno?
Křesťanský magazín vysílal 10. září o hře reportáž.


Recenze Zdeňka Jančaříka: Javorová i Davídek na scéně
Kamarádka Veronika mě pozvala na divadlo o sr. Lídě Javorové. Myslel jsem, že to bude stručný přepis Bílé Vody K. Tučkové, ale bylo to divadlo jednoho herce v prostorném retrobytě po básníkovi Zeno Kaprálovi poblíž Červeného kostela. A na scéně v mnoha rolích (církev s bolavýma nohama, Javorová, Davídek, bachař) jedna jediná herečka Hana Jagošová. Nádherně se vcítila do všech postav, vizuálně i subtilností připomínala jak Lídu, tak Felixe, scénáristky Všianská a Lietavová krásně vystihly neuchopitelnost příběhu ženy, která si své kněžské tajemství nesla po léta úplně sama se svým Bohem. Díky, dámy, za překrásný večer i za následnou diskusi. A díky, Veroniko, za pozvání!
Salesián Zdeněk Jančařík na Facebooku 18. 9. 2023
Úryvek z deníku Františky Jirousové: 4. března. Hovory o Davídkově významu a krizi církve
Kousek po osmé přicházejí dvě holky ze tří z vejminky na posezení. (Jména jsem si hned nezapsala a už nevím, pardon…) Byly to velmi dobré silné rozhovory, až do čtvrt na jedenáct jsme seděly. Dozvěděla jsem se o tom jejich projektu vše, co jsem potřebovala, ony se ptaly na Teilharda, rozebraly jsme důkladně situaci v církvi, příběh Davídka i Ludmily Javorové. Vysvětlila jsem něco z Teilhardovy filosofie a občas jsem i měla dojem, že jsem to trochu smysluplně podala. Ony vyprávěly o tom, co dělají, divadle, hrách, které píšou.
Ale hlavně ty hovory o církvi a její krizi a současné podobě byly naprosto skvělý. Nebyla to jen výměna názorů, ale došlo u mě ke skutečnému posunu ve vnímání situace, a to je to nejcennější, co může z rozhovoru vzejít. Ustoupil ten můj pocit ztroskotání církve a naprosté zrady, kterou na skryté církvi spáchala. Ta obrovská síť, kterou Davídek vytvořil, sice nepřetrvala, ale v té informační síti myšlení něco natrvalo zůstalo a můžeme se na to napojit. Když to jednou otevřel, vykonal, provedl, někde to v té síti přetrvalo, náboj, energie toho díla i jednou už prosekané cesty. Ale bez modliteb a obrovského úsilí a daně utrpení by se to takhle neproměnilo, ta síť by se takhle neroztahovala a nepůsobila by ještě dnes. O druhém vatikánském koncilu taky mluvíme a o tom, jak lidé vnímají změny.
Holky si tady ve výsledku ujasnily nápady na formu toho dramatu: Církev se zpovídá, prolínalo by se to s formou mše: confiteor a pak proměňování. Holky taky napadlo, že by se ta hra mohla hrát tady v sednici! Prý je to určeno pro komorní provedení v nějakém bytě. To mě docela nadchlo. Bylo by to jen pro členy Teilhardova spolku a nejspíš v květnu 2024.
5. března. První návštěva Kostelní Myslové
Slíbila jsem včera holkám, že je ve čtvrt na 11 hodím do Kostelní Myslové, kde mívá mši Satoria. Mámě jsem to vyložila, že může vstávat až později, byla ráda. Jedeme tedy. Lída (? už si bohužel přesně nepamatuju) říkala, že se jí zdálo o té jejich hře, prý tu bylo v Prostředním Vydří železniční nádraží a já jsem navrhla, aby tu hru zahrály tam a ony souhlasily. V Kostelní Myslové jsem nikdy nebyla, vede tam moc pěkná úzká silnička s alejí a kostelík jsem taky viděla poprvé. Vysadila jsem ženy a jedu zpátky. — Tím ovšem vznikla tradice, že vozím návštěvníky statku na mše do Kostelní Myslové.