Pěvecký soubor Těsto. 20.–23. července 2023

Od čtvrtka 20. 7. byly na statku ubytované ženy z vokálního souboru Těsto alias Dívčí soubor z minulého století. Bylo to poprvé, co statek od začátku rekonstrukce hostil někoho z hudebního světa. (Fotka v náhledu je od Abbé Libanského.)

Do sboru patří Křišťanka (Jana Hradilková), Jana Jonáková Vachtová, Míša Antalíková Němcová, Krystýna Skalická, Eliška Rothová, Betyna Landovská. Přijela s nimi také Mirka, ta s nimi ale nezpívá, a Saša Kobranov. Křišťanka přivezla do knihovny knihu 30 let gender studies a Betyna zase Nikdy není pozdě na šťastné dětství.

Přespávalo se hlavně na půdě, někteří v hostinském pokoji. Dopoledne i večer holky zkoušely a povídalo se, vyměnili jsme užitečné informace, vymýšlely legrace a byly i dojemné chvíle. Odpoledne vyjížděl sbor zpívat na různá místa v okolí. V pátek bylo vystoupení ve Slavonicích u Abbého v galerii Masna, zrovna tam končila pozoruhodná výstava krysích soch. Zpívaly i na horním náměstí za velkého zájmu posluchačů. V sobotu bylo vystoupení v Řídelově u kaple, se mší svatou. V neděli zpívaly na přírodní zahradě u Marty Veselé Jirousové ve Staré Říši.

Šestičlenný vokální soubor vznikl někdy v zimě před covidem, tedy asi v zimě 2019. Zpívá lidové písně sesbírané Františkem Sušilem, také něco od Erbena i od dalších sběratelů. Zpívají dvoj- nebo tříhlasně, vždy bez doprovodu hudebních nástrojů.

Namátkou něco z toho, co zaznělo na dvoře statku: Kopala studienku, Stupaj stupaj, Snila jsem jo snila…, Myselko myselko, kudy ty mně chodíš, Beda temu kameňu, Bože můj Bože jenom mě neopusť. Dolino Dolino, Ta naša lavečka, Zacházaj slunéčko za ker malinový.

Zastavování času

Žádné své zpěvy nenahrávají, každé vystoupení je jedinečná, neopakovatelná událost. Člověk by řekl, že je to prchavé, ale právě naopak. Poslouchala jsem je, když zkoušely. Například hned ve čtvrtek v noci. Holky šly ještě ven na zápraží, že budou zkoušet zpěvy na zítřek. Šla jsem si tam taky sednout ke stolu pod ořech s vínem. Zpívaly potichu, aby nerušily lidi na vejmince. Ten jejich zpěv je opravdu podivuhodný. Jak je bez hudby, tak něco zvláštního dělá s prostorem a časem. Připadalo mi, že se znatelně pozastavil čas a všechno naslouchá, všechno se zpomaluje a zcela vpíjí do přítomnosti. Zkoušely sice, ale moc zpěv nepřerušovaly, takže to byl pro mě soukromý koncert, velmi krásný.

V sobotu jsem pracovala na nějakém textu a hned kousek vedle u stolu pod ořechem zkouší Těsto. Působí to jaksi povznesenou, klidnou a krásnou atmosféru na celém dvoře. Zase mi připadá, že si celý statek a dvůr libuje, co se tady děje, a všechno se tím zpěvem napájí, stromy i zdi i střecha ten zpěv vtahují do sebe a ukládají v sobě k proměně v budoucí atmosféru statku.

Na chvíli jsem se ve vedru natáhla na slunci do trávy, poslouchala a dívala se na oblohu s letícími bílými oblaky, jak ten zpěv propojil všechno v jedno a snaží se zastavit čas. Jedna píseň mě velmi dojímala, že kdybych si dovolila, tekly by mi slzy, ale nechtěla jsem se tomu úplně poddat. Pak jsem zjistila, že to byla píseň Dolino Dolino. Ta mi zůstala v hlavě. A statku zůstaly ve zdech, zemi a kůře stromů všechny tóny, které na dvoře zazněly.