Pěvecký soubor Těsto. 20.–23. července 2023
Od čtvrtka 20. 7. byly na statku ubytované ženy z vokálního souboru Těsto alias Dívčí soubor z minulého století. Bylo to poprvé, co statek od začátku rekonstrukce hostil někoho z hudebního světa. Byli také jedni z posledních, kdo tu ještě mohli potkat Julianu Jirousovou, než potom v srpnu zemřela. Z deníku jsem vybrala pár silných momentů, když jí zpívaly před usnutím a pak se s ní loučily. (Fotka v náhledu je od Abbé Libanského.)
Do sboru patří Křišťanka (Jana Hradilková), Jana Jonáková Vachtová, Míša Antalíková Němcová, Krystýna Skalická, Eliška Rothová, Betyna Landovská. Přijela s nimi také Mirka, ta s nimi ale nezpívá, a Saša Kobranov. Křišťanka přivezla do knihovny knihu 30 let gender studies a Betyna zase Nikdy není pozdě na šťastné dětství.
Přespávalo se hlavně na půdě, někteří v hostinském pokoji. Dopoledne i večer holky zkoušely a povídalo se, vyměnili jsme užitečné informace, vymýšlely legrace a byly i dojemné chvíle. Odpoledne vyjížděl sbor zpívat na různá místa v okolí. V pátek bylo vystoupení ve Slavonicích u Abbého v galerii Masna, zrovna tam končila pozoruhodná výstava krysích soch. Zpívaly i na horním náměstí za velkého zájmu posluchačů. V sobotu bylo vystoupení v Řídelově u kaple, se mší svatou. V neděli zpívaly na přírodní zahradě u Marty Veselé Jirousové ve Staré Říši.
Šestičlenný vokální soubor vznikl někdy v zimě před covidem, tedy asi v zimě 2019. Zpívá lidové písně sesbírané Františkem Sušilem, také něco od Erbena i od dalších sběratelů. Zpívají dvoj- nebo tříhlasně, vždy bez doprovodu hudebních nástrojů. — Namátkou něco z toho, co zaznělo na dvoře statku: Kopala studienku, Stupaj stupaj, Snila jsem jo snila…, Myselko myselko, kudy ty mně chodíš, Beda temu kameňu, Bože můj Bože jenom mě neopusť. Dolino Dolino, Ta naša lavečka, Zacházaj slunéčko za ker malinový. — Žádné své zpěvy nenahrávají, každé vystoupení je jedinečná, neopakovatelná událost.
Čtvrtek 20. července.
Těsto se sjíždělo večer, dvěma auty. Budou tady přespávat na půdě a v hostiňáku. Ukazuju jim půdu a hostiňák a vše, jdou do sednice a vaří si tam večeři a pěkně se tu zabydlely. Já si píšu svůj deník, sedím s tím chvíli venku pod ořechem, převzala jsem knižní dárky, pohovořila, dělám si svoje, a těší mě, jako vždy, když je to tady obydleno a já se do toho nemusím nutně zapojovat. Máma v sednici kouří, tak ji pak jdu uložit.
Udělaly si salát a brambory a hodovaly v sednici. Nalily si místní vodu z vrtu a Betyna několikrát opakovala, jaká je to lahůdka. To bylo vtipné. Přes rok jsem žila v domnění, že ta voda není pitná, a nakonec se z toho stane oblíbená minerálka. On je tam totiž 3x zvýšený mangan, zdravotně to závadné není, jen to znečišťuje přístroje rezavostí a vytváří to na povrchu vody takovej potah. Ale stejně mi to furt připadá jako zázrak, že tady mám pitnou vodu.
Uspávání Juliany a zastavování času
Máma už leží v posteli, ale ještě neusnula. Zmiňuju to holkám u stolu. A už začaly zpívat Dobrú noc, pěkně jim to zní. Vyfotila jsem je u toho. Uspaly mámu raz dva. Žolík nejdřív vytřeštil oči a uši nastražil, když začaly zpívat, pak to shledal ladným a taky usnul. — Šly ještě ven, že budou zkoušet zpěvy na zítřek. Šla jsem si tam taky sednout ke stolu pod ořech s vínem. Zpívaly potichu, aby nerušily lidi na vejmince. Ten jejich zpěv je opravdu podivuhodný. Jak je to bez hudby, tak to něco zvláštního dělá s prostorem a časem. Připadalo mi, že se znatelně pozastavil čas a všechno naslouchá, všechno se zpomaluje a zcela vpíjí do přítomnosti. Zkoušely, ale moc to nepřerušovaly, takže to byl pro mě soukromý koncert, velmi krásný.
Člověk by řekl, že je ten zpěv prchavý, ale právě naopak. Poslouchala jsem je, když zkoušely. Například hned ve čtvrtek v noci. Holky šly ještě ven na zápraží, že budou zkoušet zpěvy na zítřek. Šla jsem si tam taky sednout ke stolu pod ořech s vínem. Zpívaly potichu, aby nerušily lidi na vejmince. Ten jejich zpěv je opravdu podivuhodný. Jak je bez hudby, tak něco zvláštního dělá s prostorem a časem. Připadalo mi, že se znatelně pozastavil čas a všechno naslouchá, všechno se zpomaluje a zcela vpíjí do přítomnosti. Zkoušely sice, ale moc zpěv nepřerušovaly, takže to byl pro mě soukromý koncert, velmi krásný.
Pátek. 21. července.
Vracejí se kolem půl jedenácté a přibyli k nim další lidi, i nějaký chlapík. Pochvalovali si, jak to pěkně šlo ve Slavonicích, zpívali na náměstí. A byli u Abbého, je tam výstava krásných soch krys. Koupili kocourkům přes dvě kila masa, takže nemusím jezdit na nákup zítra. Jdou do sednice a dělají si večeři.
Betyna se pustila do přebírání a čištění ledničky. Jsem z tohoto jevu velmi nadšena, protože já tyto věci nezvládám. Pravím k ní: „To činíš velké věci pro lidstvo!“ Betyna: „Já s činy pro lidstvo nemám problém.“ Holky mi taky umyly zase všechno nádobí, nevytvářejí ani atom nepořádku. Sedíme ještě za stolem a povídáme. O zbraních taky byla debata, kdo z čeho kdy střílel. O Policejní akademii chvíli vyprávím. Pěkně jsme poseděli a o půl jedné šli spát.
Sobota 22. července: „Lepší pila bez debila“ a večerní zpívání
Holky snídají venku pod ořechem. O půl 12 přišla pečovatelka, tak jsem se mohla nasnídat s něma. Míša nějak zmínila, že si koupila motorovou pilu kdysi a jak ji bavilo řezat, a dodala, že motorová pila je lepší než debil s pilou, na kterýho by musela čekat, aby jí nařezal dřevo. Vznikla z toho rozsáhlejší legrace, protože holky začaly vymýšlet, že by si založily nějakou instalatérskou firmu žen. Já jsem se taky k tomu přidala, myslela jsem na přesně to samý kdysi, že by bylo dobré vyučit se nějakému řemeslu. Křišťanka notovala song „Lepší pila bez debila“ a začaly se vymýšlet velké srandy kolem toho. Říkala jsem, jak je kreténský, že chlap řemeslník, když vleze do baráku, často se zeptá: „Kde máte chlapa?“ Tak že bysme jako první větu po vstupu do domu používaly: „Kde máte ženskou? Nebo „kde máte manželku?“ Vymýšlely se různé slogany, hýkaly jsme smíchy. Jen se nikdo nehlásil k tomu, že by čistil ucpané záchody, tak jsem řekla, že mi to nevadí, že bych byla spojka z Jižních Čech a jezdila na zavolanou. A už z toho vznikl slogan „Na sračky je Františka“ a pak hned „Františka je na sračky.“ – Další hláška: „Lepší pila bez debila nežli debil bez pily.“
Jdu zahrát ještě pečovatelce na klavír, zmínila to. Dala jsem Yirumu a Passacagliu, už to nějak přeškobrtám. Sedím u vyhaslého ohniště na křesle a pracuju na astrologii, zpracovám si Saturna ve Štíru a v 8. domě. A hned kousek vedle u stolu pod ořechem zkouší Těsto. Působí to jaksi povznesenou, klidnou a krásnou atmosféru na celém dvoře. Zase mi připadá, že si celý statek a dvůr libuje, co se tady děje, a všechno se tím zpěvem napájí, stromy i zdi i střecha ten zpěv vtahují do sebe a ukládají v sobě k proměně v budoucí atmosféru statku.
Na chvíli jsem se ve vedru natáhla na slunci do trávy a poslouchala a dívala se na oblohu, jak ten zpěv propojil všechno v jedno a snaží se zastavit čas. Jedna píseň mě velmi dojímala, že kdybych si dovolila, tekly by mi slzy, ale nechtěla jsem se tomu úplně poddat. Pak jsem zjistila, že to byla píseň Dolino Dolino. A statku zůstaly ve zdech, zemi a kůře stromů všechny tóny, které na dvoře zazněly.
Parta se vrací nějak po deváté či tak. Vyprávějí, jak to bylo podařené, byli i na mši, potkali taky Vystrčila, prý na mě vzpomínal, jak jsme na gymplu hrávali divadlo. Já na něho taky v dobrém vzpomínám. Dělají si večeři, já zrovna chci uložit mámu. Pak si šli sednout ven, ale někoho napadlo, že by zase ještě měli mámě zazpívat na dobrou noc. Tak se sbor vrátil a zpívaly asi 3 písničky, taky nějaké křesťanské, například Laudáte omnes gentes, laudáte Dominum, dala jsem si to s něma. Stály přitom u máminý postele. — Zůstala jsem chvíli uvnitř s Míšou, povídaly jsme si o situaci v církvi, jak je to neblahé, o tajné církvi v Praze mi vyprávěla. A včera mi zase vyprávěla o domě, který kdysi opravovala a musela pak prodat.
Pak se ještě sedí venku na zápraží a povídá se něco. Betyna se na mě ovšem obrátila, jestli bych nechtěla ukázat tu astrologickou techniku „planeta spásy“. Tak jsem řekla, že určitě jo a odebraly jsme se do sednice, kde jsme zabředly radostně do astrologie až do dvou hodin v noci. (…) Oni prý měli venku na zápraží nějaký závažný hovor o jakési těžké životní situaci jedné z přítomných žen.
Neděle 23. července. Mše a loučení s Julianou
Chci řídit, kromě Betyny jede ještě Míša a Krystýna. Na mši přišel skutečně Satoria, člověk předem nikdy neví. Zasedly jsme vzadu ty lavice, Betyna seděla naproti nám. Zpívaly jsme hojně. Satoria mluvil výborně, bylo to velmi povzbuzující. To podobenství o koukolu a pšenici vyložil tak, že Bůh s námi nechce mluvit o našich hříších, ale o naší velikosti a kráse. Když se staráme o to, aby v nás rostlo dobro a radost, zažene to i stíny, není třeba řešit zlo a zabývat se jím. A že nemáme žádat méně, než nám Bůh může dát. Dát si pozor, abychom nežádali méně, než můžeme dostat. Člověk se po takových řečech cítí skutečně povznesen, i všichni ti lidi mi připadali, že je to nadnáší radostí a že rostou.
Na zpáteční cestě se holky chtěly zastavit u rybníka, že se vykoupou. To bylo pěkné, pozorovala jsem je ze břehu, mě koupání většinou nebaví, chodila jsem po kolena ve vodě. Vracíme se, oni sedí pod ořechem a povídají. Zahrála jsem si na klavír. Mám tu pečovatelku, tak si tam jdu sednout s něma. Křišťanka byla u Kateřiny ve Vydří (ta se tady včera taky stavila pro harmoniku a podívala se do sednice) a přivezla mi odtud mátu. Prý si ji mám zasadit. Dokonce vybrala místo a vykopala dvě jámy na ni. Já někdy jen koukám, co se mi tu děje. Mirka slyšela ten příběh s nehořícími kamny, vyprávěla jsem to tady někomu, tak mi napsala kontakt na nějakého člověka ze sdružení obrany spotřebitelů, prý se s ním můžu poradit.
Pak se už balí, aby vyrazili do Staré Říše na Marty zahradu, kde budou zpívat. Vracet se už nebudou, kromě Betyny, která tu ještě přespí, tak jsme se rozloučili. Šly se ještě rozloučit s mámou a vznikla z toho velmi dojemná situace. Nejdřív jí zazpívaly, stály kolem stolu. Pak jedna z nich přišla k ní, že jí udělá křížek, a požádala mámu, aby jí taky udělala křížek na čele. Přidřepla si k ní a máma jí udělala křížek. A takhle jich tam šlo víc. Máma u toho vypadala skoro jako by už byla duch po smrti, žehnající duch. Pečovatelka tam seděla vedle mámy u stolu a tekly jí slzy dojetí. Já jsem se nedojímala, ale pak mě napadlo, že bych mámě mohla dělat taky křížek před spaním a pohladit ji po hlavě, tak jsem to začala dělat. A možná i vlivem této návštěvy jsem si pak usmyslela, že občas mámu obejmu a chvíli ji budu držet. U nás se to nikdy nedělalo, Marta si uměla o objetí říct, já jsem tu potřebu neměla, ale chtěla jsem se s mámou takhle loučit a jsem ráda, že jsem to dokázala.
