Parta s „vínem a poezií“ na brigádě. Září 2019

Parta přátel z Brna, kteří se už léta scházejí k tzv. večerům s vínem a poezií, přijela i tento rok v září. Takže tady byli podruhé. Odkrýváme půdovky na půdě a skládáme stavební materiály. Ve výsledku zde byli tihle lidi: Anička s Vojtou, Boris, Adam s Klariskou, Václav s Verčou, Karel, Petr, Ester, Aneta. Lucka tenhle rok přijet nemohla, protože má v pondělí státnice, tak se musí učit. Druhý den přijel ještě Adam Kvítek.

Pátek 20. září

V pátek tam byla většinu dne jen Anička, která přijela jako první. Uklidily jsme sednici. Anička se do toho pustila s vervou, vyházely jsme všechny nahromaděný křápy, přesunuly některý nábytky na palety. Anička dokonce zavěsila nějaký obrázky a udělala výzdobu, takže sednice získala novej vzhled. Přemýšlela jsem, jak to tam zařídím, jestli se to povede rekonstruovat. V sednici je ovšem chcíplina, něco tam prostě chcíplo a nepodařilo se mi to vypátrat, je to někde kolem ledničky. Včera to ještě smrdělo tak moc, že se tam nedalo skoro být.

Pracuju pak chvilku na zahradě, dokončila jsem ten heslář. Slunce svítí, je babí léto, při práci se hřeju na slunci, piju kafe a nedaleko na zápraží sedí Anička a brnká si na kytaru. Byla to taková pěkná chvíle, kdy se čas zpomalil. (…) Anička jde otrhávat šípky, natrhala jich skoro celou velkou skleněnou láhev, vysypala z ní totiž v sednici ty hnusný zavařeniny, který tam zbyly po tátovi ještě, vytekla z toho voda a jen to tam hnilo.

Později odpoledne přijel potom Vojta, byl tady minulý rok taky. Sdělily jsme mu situaci s mršinou v sednici a Vojta ji našel! Bylo to skutečně to kotě, jak jsem si myslela nejdřív, uvízlo škaredě pod ledničkou, zaklesla se mu tam nějak hlava. Vojta ho vypreparoval ven a pohřbili jsme ho, dali jsme mu tam i náhrobní desku se jménem Adolf Josífek (našli jsme ji u Skalákovy síně) a pronesli stručnou pohřební řeč. — Přijíždí Boris, ten tady taky byl minulý rok, přivezl ho někdo, kdo tady před rokem zapomněl ten ručně psaný zpěvník, byla jsem velmi ráda, že se majitel zpěvníku našel.

Večer děláme oheň, přijíždějí ještě dvě auta a přibyli Adam s Klariskou, Václav (byl minulý rok) s Verčou, Karel, Petr, Ester (byla minulý rok) a Aneta (byla). Před rozděláním ohně Boris s Vojtou vykopávají pařezy, Boris totiž říkal, že potřebuje nějak vybít energii, tak jsem jim přidělila tuhle děsnou práci.  Děláme tedy oheň, je v noci už zima, ale u ohně ne. Já mám ale pořád zimní bundu. Hovory jsem si nezapsala, jen vím, jak se mi ten večer líbil, a těšilo mě, že tady tuhle partu zase po roce mám.

Zpívali jsme taky, ale ne tak jako minule. Anička vzala kytaru a někdo další ještě taky. Později v noci si pamatuju, že jsme se bavili taky o církvi, kritizovala jsem úroveň některých kázání a jak se církev uzavírá, říkaly se k tomu různý názory zajímavý. Adam začal taky o celibátu a mnišství, myslím, že říkal něco ve smyslu, že ho mnišství vždy nějak lákalo, ale měl by problém s celibátem. Byla taková dobrá atmosféra, tak jsem jim řekla, jak to mám já. Boris chtěl, abych mu napsala nějaký „tři věci“ do sešitu, z hudby, nebo knih. Seděla jsem tam do půl druhý, pila svůj vinnej střik, ale dala jsem si i skleničku burčáku. Někdo tam prý seděl až do půl čtvrtý.

Sobota 21. září

Vstávám před desátou a nikde nikdo, tak lezu zase zpět. Mám kocovinu a je mi bídně, bolí mě hlava, zalezla jsem do postele a vzala si prášek, přešla mě hlava, ale divný stavy zůstaly. Přemejšlela jsem víc, co to vlastně je v tý kocovině za divnost a nejspíš je to jakási totální ODPOJENOST od všech. V přítomnosti lidí ještě víc děsivá možná než o samotě. Pocit, že jsem úplně mimo, nenapojená do světa, a ten svět je kolem, což je právě děsivý, jak je barevnej a vnímanej smysly, ale nic mě s ním nespojuje, s přírodou jo třeba, ale od lidí mě dělí absolutní propast. Z tohodle patrně vzniká ta úzkost. Ale kdo ví vlastně. Ta kocovina byla nejspíš z tý kombinace vína a burčáku, ačkoli to nechápu. Ostatní vypadali celkem OK, jen Václav pak v neděli přiznal, že se celej den cítil divně.

V sobotu brzo ráno odjíždějí Boris, Anička a Vojta (pokud se nepletu, ale tihle tři prostě odjeli). Vstali jsme pozdě vlivem nočního života, ale stejně se nikam nechvátalo. Vyřizuju furt tu přepravu prken a dalšího z Prahy do Vydří, jak mi ten přepravce volal, že mu selhaly obě auta, tak včera se mu podařilo sehnat někoho jinýho, náhradního. Volám si se Světlanou, tam to mají naložený, trvalo jim to kolem dvou hodin, sem přijedou prý po obědě.

Snídáme kolem ohně a pak jdeme dělat na půdu. To je dost drsná práce, vykopávání půdovek, pod něma je vrstva izolace z hlíny a pod tím trámy hustě vedle sebe. Je potřeba to odkrýt až na ty trámy a s předchozíma brigádníkama se udělal jen kousek. Bereme si respirátory, protože ten prach je drsnej. Vytvořili jsme takovej systém, řetěz. Nahoře jsou asi tři nebo čtyři lidi, největší zápřah je na schodech, tam musí někdo přebírat kýbly plný hlíny, to je skutečně dřina, i to neustálý vynášení kýblů, ony se plní nesmírně rychle, je to nekonečná věc. Kromě toho se musí po „schodech“ dávat dolů půdovky. Rovnaly se do hraničky a další lidi je otloukali a rovnali do Skalákovy síně, a další člověk vyvážel kolečka hlíny, kolečko se taky zaplní velmi rychle. Omlouvám se, že nevyjmenuju, kdo co dělal, popletla bych to. Všichni jsme se nějak zapojili, trvalo to několik hodin, ale odkryli jsme téměř kompletně všechny půdovky, až na pár. Já jsem vykopávala půdovky z těch nedostupných míst a nakonec mi tam taky kousíček zbyl. Dokonce jsme část stihli zamést. Nějaká hlína tam asi zůstala, bylo to přerušeno příjezdem dopravce, a už jsem neměla sílu se tam jít dívat, ačkoli někteří kluci tam ještě nahoru pak k večeru šli. Ten prach ale všude zalézá i přes respirátor.

Holky vařily oběd, celý hrnec nějaký výtečný omáčky se zeleninou a k tomu kotel rýže (v rýžovaru), jedli jsme to u ohně, já jsem ale měla jídlo ze včerejška, co jsem si večer uvařila. A v tý kocovině to byla docela úmornost, ne ani tak fyzicky, ale tou nekončící dřinou v tom prachu. Ale říkala jsem si, že na kocovinu vlastně tohle přesně sedí, nějaká dřina.

Odpoledne přijel ten dopravce a přivezl plnej náklaďák stavebního materiálu od Světlany: Prkna (palubky a na podlahu), míchačku, OSB desky, sádrokarton, 3 koberce dokonce. Nějaký cihly. Vyložili jsme to z auta, šlo to pěkně rychle, jak nás bylo tolik. Pak jsme seděli na těch prknech a měli přestávku a povídali. Nakonec jsme to odnosili do stodoly, všichni se zapojili, prkna jsme nosili na ramenou, Adam, truhlář, řídil skládání, takže z toho vznikla velmi úhledná hranice. Na ty fošny ve stodole jsme to naskládali. Půdu jsme už nechali bejt, zbývá tam vynosit část té hlíny, ale kluci se tam na to ještě vrhli. Já jsem měla už dost (ne prací, ale spíše tím, že mi bylo pořád nějak trochu špatně), tak jsem se šla osprchovat.

Večer děláme zase oheň, samozřejmě, počasí je krásný. Už to nebylo tak akční jako minulej večer. Vojta, Adam a Karel se dokonce šli ještě koupat, za tmy už. Byla skutečně ale zima, nechápu, jak to někdo může podstupovat, ale oni se vrátili nadšeni, že je to obrodilo. Pečou se špekoni. Pak odjíždí celá jedna parta, Adam, Klariska, Aneta a Ester. Zůstalo nás tam pomálu: Václav a Verča, Petr, Karel. Byli jsme unavení prací i včerejším nočním životem, tak jsme nic zásadního neprobírali, Václav s Verčou pak vymysleli hru, že se vyťukává na takovým nástroji hudebním jen rytmus a ostatní hádají, co to je. Mně se to náhodou povedlo poprvé, pak už vůbec. Měla jsem takovou tichou útlumovou náladu, ale bylo pěkný jen tak sedět u ohně. Pamatuju si ale, že se mě holky předtím ptaly, co pracuju, tak jsem jim říkala o práci pro nakladatelství a pak o tom, jak funguje proces psaní a že mám rozepsaný pokračování Vyhnanců.

Měl ale ještě přijet jakýsi Adam Kvítek, kterého zná Aneta, nikdo z nás ho neznal ale. Jel z Brna a ve 21:10 dorazil do Dačic. Petr pro něho jel a Václav jel s ním, Václav totiž už pil, tak řídil Petr. Adam přijel a vnesl do večera jiný náboj, protože se kluci začali bavit o tom, co dělají, o různých počítačových technologiích. Adam vykládal různý věci, taky že chce možná dělat doktorát u Karfíkové, tak jsme mu o tom něco říkala. Je to zajímavej člověk, zná spoustu věcí, má podivuhodnou schopnost neustále načínat nový a nový hovor, jeho zásoba slov se zdá být naprosto nevyčerpatelná a přitom mluví dobře a k věci, to jsem ještě nikdy neviděla. Je milej a bylo dobrý, že přijel. Chtěli jsme ale jít dřív spát, ve 12 už jsme se chystali. Oheň ale stále núprosně hořel, tak tam Václav dlouho preparoval od sebe hořící trámy, zalili jsme to taky kolem. Adam s Petrem ještě zkoumali nějakej program na určování souhvězdí, či co to bylo, pozorovali jsme chvilku oblohu a povídali si o hvězdách, že je vidíme tak, jak byly předaleko v historii, ne jak jsou teď.

Neděle 22. září

Vstávám až v 9, spala jsem tedy téměř 9 hodin, to se mi nestalo už pěkně dlouho. Je mi konečně dobře, žádná kocovina, to člověk po tom divným dni skutečně ocení. Dáváme si pod ořechem krátkou snídani a jedeme všichni (i Adam Kvítek) na mši do Dačic ke karmelitánkám. Vyprávěly se zkazky o faráři, který tam byl před rokem, jak podivně kázal (prostě „bizár“, jak by řekl „první“ Adam, co už odjel), tak jsme byli zvědaví, jestli tam ještě je. Já vezu Karla, vyjíždíme o trochu dřív, protože nechci parkovat nahoře u kostela, tam je to malý. Zaparkovala jsem dole na náměstí, takhle v neděli je tam skoro prázdno, ke kostelu je to kousek.

Na mši byl nějakej kytarovej sbor. Farář kázal podle mýho názoru stejně bizarně jako minule, ale on je to celkem milej člověk a nejde se na něho zlobit, naopak to vypadalo, že se to brigádníkům líbí. Smáli jsme se tomu. Karel mi ale pak hned řekl, jak se mu to líbilo. Zbytek společnýho času trávíme na zahradě, většinou pod ořechem. Počasí je úplně dokonalý, slunce svítí a hřeje, přesto je to už úplně podzimní, pravé babí léto. Verča vaří boloňské špagety, jdu jí krájet cibuli, Karel to míchá a podílí se na vaření.

Václav s Adamem zkoumali nějaký foťák či kameru, asi foťák, natáčeli s tím něco a různě to řešili. Vznikla pozoruhodná situace, protože Adam měl takový orientální svetr a ten svůj pěknej kabát a velmi se to celé hodilo k tomu modrýmu koberci, který byl stále rozložen na trávníku. Adam si tam sedl to důstojného tureckého sedu a Václav ho fotil či točil, Adam tam vypadal tak esteticky a jakoby na tom koberci přilétl z nějakýho jinýho světa. On vůbec působí jako by přiletěl z kosmu; myšleno v dobrém.

Jíme u toho venkovního stolu, je to tam s tím stolem teď mnohem lepší, to venkovní vaření a život takhle na dvoře v zeleni je paráda. Vykládáme různě, Adam se ptá například na různý práce, co kdo měl, povídáme si o vztazích obecně a Adam vykládá svoje dramatický zážitky z jednoho vztahu, který nedopadl. Taky jsem Adamovi pak povídala u ohně (pořád tam doutnalo to dřevo ze včera) o svý dizertaci a on bavili jsme se o čase, že oba máme společnej ten dojem, že čas hrozně rychle utíká a člověku je z toho úzko, že vlastně žádná přítomnost neexistuje.

Celkově poklízíme, Verča taky vytřela, Petr myl nádobí a všechno se prostě uvedlo do úpravného stavu. Přichází taky sousedka se svým klukem a tím režisérem amatérským, co tady chtějí točit příští týden film. Řeší něco v sednici a domlouváme se, co a jak. Nějak po čtvrtý hodině jdeme všichni k autům, páč já taky jedu pryč, loučíme se a rozjíždíme se do svých domovů. Udělal se obrovskej kus práce, ta půda není jen tak, i parta čtyř lidí by to dělala mnohem dýl, takhle to skutečně poskočilo vpřed mílovým krokem.