Pobyty na statku, návštěvy, zájezdy a akce 2018 a 2019

Pokoj pro hosty byl hojně využíván jak pro umělecké a studijní pobyty, tak odpočinek. V roce 2019 zde byly také dva literární zájezdy. Poprvé přijeli Eva Kuncová a také Ota Bureš, jedni z návštěvníků, kteří se pak každoročně vraceli. A v červnu se přes Jakuba Fišera ozřejmilo, jak vlastně došlo ke koupi statku a koho to napadlo.

Studijní a tvůrčí pobyty 2018

V roce 2018 byl na statku např. student sociologie a ekonomie z FF a psal závěrečnou práci (a bojoval se zanesenými kamny); parta doktorandů filosofie zde četla nějaký filosofický text, pomáhali s úklidem větví ze dvora a podařilo se jim vyčistit rouru od kamen vedoucí přes celou koupelnu, což dokáže jen málokdo. (Vlivem již nesnesitelného boje se zanesenou rourou jsem se rozhodla koupit dražší roury s čistícími okénky, které se nebudou muset už vysazovat.) Asi týden či víc strávila na statku výtvarnice s přítelem.

Téměř tři týdny zde v září pobýval Honza Hubík, student filosofie píšící magisterskou práci o Heideggerovi. Natírali jsme spolu také štítovou fasádu statku vápnem, v září se fasáda zrovna kompletně dokončovala. 16. září jsme pak společně s Prokym a Honzou za tmy lešení rozebírali.

Renáta Malá z organizace Paměť národa využila klid statku k zapsání několika nahraných rozhovorů. Na začátku prosince zde pobýval student, který po maturitě vykonal 50denní pěší pouť z Prahy do Říma a potřeboval si své zážitky sepsat pro otištění ve studentském časopise.

Platforma a Pavel Nepustil

Tradičně využil statek pan Nepustil s lidmi z Platformy, o svém pobytu mi napsal email. Na konci zprávy uvádí krásný příběh o ptáčeti z hnízda v chodbě do sednice.   

I ve Vydří to letos bylo spíš živější, právě proto, že jsem tam nebyl sám, bylo nás tam asi osm z Platformy pro komplexní přístup k drogám a závislostem, většinou lidí z neziskovek, které se zabývají drogami a závislostmi. Ačkoliv to bylo krátké, bylo to parádní. Zašli jsme se vykoupat, projít se lesem, počasí vyšlo skvěle, společně jsme naštípali část toho dřeva a uvařili oběd s využitím mangoldu a ačokči, byl vynikající! Viz foto. A u toho jsme probrali vše, co bylo potřeba, odjížděli jsme spokojení a skvěle namotivovaní k další práci, je to opravdu kouzelné místo. Zápis do kroniky letos dělali kolegové.

Ještě mám jednu zprávu, která se váže k další fotce, co mi pak posílala kolegyně, která tam zůstala o den déle s rodinou, cituji: Poslední den pobytu ve Vydří jsme byli svědky velkého zázraku přírody. Poslední dva obyvatelé škvíry u kabelů nad dveřmi se odhodlali opustit hnízdo. Jeden to zvládl bez komplikací a rovnou sebejistě přistál na ořechu uprostřed zahrady. Druhého jsme našli na zemi u studně. V zahradě plné hladových koček trochu riskantní stanoviště… Po konzultaci s kamarády ze záchranné stanice pro zvířata jsme ho přemístili na větev ořechu, kde si opakovaně trénoval start, padal a my ho vraceli zpátky na strom. Na noc jsme ho přesunuli zpět do hnízda, ve vlastní posteli se spí nejlíp, že jo, tak aby nabral síly na další letecký den. Druhý den se zdál v letu jistější. Před odjezdem jsme ho vynesli na nejvyšší dosažitelnou větev lísky, kde jsme naposledy viděli bráchu (nebo ségru) a já si myslím, že to dal.

Ostatní návštěvníci 2018

Hostiňák jsem tento rok využívala hodně také já, protože vejminka byla v závěrečné fázi rekonstrukce a u toho někdo musí být. Přijeli také moji kamarádi, dík patří hlavně Martině Lukáškové, která kompletně sestavila jednu skříň, a s dcerami smontovaly nový zahradní nábytek. Podívat se přijely také dvě milé a zasloužilé členky spolku Radka Müllerová a Jitka Šubrtová. — 14. června přijela kamarádka z Libri Prohibiti Renáta Malá (natáčela předtím s mojí matkou Julianou vzpomínky do Paměti národa, bohužel nahrávka pak shořela…) a natřely jsme spolu trám ve vejmince a jedny dveře.

Renáta Malá 23. až 29. září

Renátka tu se mnou pobývala několik dnů, bylo to dobré soužití, vařila, sbírala ořechy, špricovala průčelní zeď statku, já jsem dokončovala bílení fasády.

26. září se udála historická událost, zprovoznění sporáku KVS Moravia na vejmince. Jsou to první kvalitní kamna zde. Dávám sem kousek zápisu z deníku: „Přichází Proky a jde zasazovat rouru do sporáku. Jdu s ním a pracuju u toho na počítači a občas mu asistuju. Řezal rouru a zasazoval to tam celkem s potížemi občas, takže je jasný, že to sama nevysadím a musíme tam dát to čistící koleno později. Popotáhli jsme sporák do správný polohy a vyndali zpod něho deku a ty popruhy. Přišel Maty přihlížet. Po různých potížích, kdy jsem už trochu pochybovala, že zatopím, to bylo! Naložila jsem tam štípky a Proky prál: „Škrtni si!“ Tož jsem škrtla a milá sporačka Klaudie se rozhořela. V tu chvíli přišla Zuzana, kde jako Proky je (už byla tma) a oni všichni byli u mě. Na usmířenou jsem ji pozvala, ať se podívá na sporák. Předtím jsem si přečetla, jak se v tom zatápí, je to nesmírně jednoduché. Proky ještě zašel pro Renátku, aby to viděla.

Prokůpkovi odešli a já s Ren jsme ve vytržení sledovali dílo prvního zatopení. Zhasly jsme, řekla jsem Ren, ať si přinese víno, já jsem si vzala pivo, a sledovaly jsme prosklenými dvířkami oheň. Je to nádhernej, dokonalej přístroj, nemá to kaz, to teplo je úžasný, a hlavně: obávala jsem se, že se spálí moc dřeva, ale to hoření je tak DOKONALE vychytaný, že stačí přiložit poleno, zavřít všechny přívody vzduchu a ono to DLOUHO hoří a žhne. Nemám slov, jak je to úžasný, předčilo to moje očekávání. Poseděly jsme s Ren, přišla ta černá kočka a akčně po nás skákala, já ji bohužel nemám až tak ráda, Ren víc. Ren pak šla taky ještě pracovat, já jsem taky musela, zbývalo mi asi 6 filmů [redigovala jsem zrovna katalog Ji.hlavy]. Je to úplně jinej život se sporákem, naprosto úžasná dokonalá atmosféra najednou. Sedím u stolu, nemusím bejt zasutá v posteli, je tady krásný teplo. To teplo je hebký jak ráj sám, povídám si chvílema se sporačkou, tu a tam jí strčím polínko k snědku, nemá to kaz. Je to všechno podivné, musím to sdílet s ostatními toto bydlení, protože něco tak krásnýho člověk NESMÍ mít pro sebe. Tím nemyslím to pronajímat, ale mít to jako svou základnu, do které si občas pozvu návštěvu a hlavně to bude moje základna pro dění v dalších částech statku.“

Leden 2019

Vejminku jsem v lednu půjčila kamarádům Renátě a Honzovi. Renátka tam mimo jiné jela uzavřít jednu kapitolu svého života, protože kompletně shořel dům, ve kterém měla pokoj a všechny svoje věci, a chtěla si ve Vydří přebrat své texty, které jsem vytáhla ze spáleniště.

Děkuji – se zpožděním – za vše, právě jsem poděkovala i účetně, s pár kačkama navíc pro Vydrýsky, jsou totiž boží. Jablka jsem vytřídila a ujedla z nich. (…) Byli jsme na krásných výletech, objeli autem půl kraje, aby na závěr posledního výletu ortodoxní bezvěrec Honza plesal na přenádherném výhledu v klášteře, s karmelitány v pytlích za zády, se slovy, že tohle je nejkrásnější a vrchol výletu a mohli jsme sem dojít pěšky. — Sporačka spolykala přepsané a ohořelé stránky, které jsi vyhrabala ze zámeckého popeliště. Dokonce se mi povedlo připojit sem tam nový řádek či vyhrabat v paměti slova ohněm pohlcená úplně čili misi považuji za dokončenou, dokonavou, dokonalou. — Těším se na další úkoly ve světě, však na to zas máme fungl nový dlouhý rok.

Březen 2019: Umístění náhrobního kamene na hrob Ivana Martina Jirouse

V březnu jsme na Jirousův hrob umístili kámen s básní „Jestli mne necháš umřít dřív“. Táta ji považoval za svoji nejlepší. Do zápražáku, který pochází ze statku v Prostředním Vydří, ji vytesal restaurátor Daniel Chadim z Nové Říše. Děkujeme za toto krásné dílo.

15. května 2019: Studenti z gymnázia v Bystřici nad Pernštejnem

Paní Ludmila Císařová mi napsala tento email: „… vyučuji český jazyk a literaturu na Gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem. Se studenty se pravidelně vydáváme na poznávací exkurze, jejichž cílem jsou místa spojená s literaturou či výtvarným uměním, a podobně. Před několika roky jsme navštívili hrob Vašeho otce, také krajina kolem Kostelního Vydří  je velmi působivá. Při vyhledávání různých informací jsem objevila odkaz na statek, který je spjat s Vaší rodinou. Myslíte, že bychom mohli poprosit o umožnění návštěvy, popř. krátké setkání s Vámi? Autentické  vzpomínky (samozřejmě i ty knižní) mají velkou sílu, ráda bych našim studentům (18 let, septima) umožnila docela ojedinělý zážitek. Před léty nás vlídně přijali bratři Reynkové v Petrkově, absolventi dodnes vzpomínají. Neberte tuto poznámku jako nátlak, spíše důkaz pro náš opravdový zájem.“

Tož jsem jim odpověděla a nachystala i nějaké pohoštění. Přijíždějí po třetí hodině, je jich celej obrovskej autobus. 31 studentů, maturitní ročník, a jejich učitelka, paní Císařová. Do vejminky bysme se nevešli, tak jdeme do sednice. Jsou tam všude. Nabízím pohoštění, skoro všechno naštěstí snědli, zbyla bábovka. Jedna studentka chudák zakopla a skácela se do tý jámy. Pak mě hodně mrzelo, že jsem to hned neobrátila v nějakou legraci, napadla mě správná věta až potom. Do té jámy tam totiž spadlo už nejméně tisíc lidí (během festivalů), včetně různých celebrit.

Vyprávěla jsem dlouho o historii statku, o rodě Florianů, soužití s tátou, co se teď na statku děje. Oni se pak ptali, hodně je zajímal můj vztah s tátou samozřejmě. Taky o psaní něco, o tom, co mi dali rodiče, jak to tady mám ráda, jak byla máma pro tátu důležitá, o tátově maniodepresi a postvězeňské psychóze. Těšilo mě to celkem, nic mi nevadilo. Ukázala jsem jim stodolu, nahlídli do hostiňáku a do vejminky. Paní učitelka byla z toho nějaká dojatá, jak jsem je přátelsky přijala a co všechno jsem jim řekla osobního. Tohle nikdy nechápu, přijde mi to naprosto normální a osobní ani ne. Ty hranice osobní–veřejný mám asi nastavený nějak jinak. O skutečně osobních věcech nemůžu pořádně mluvit s nikým, všechno ostatní mi přijde veřejný. Jedou tedy. Nechali mi tady 1500 Kč, takže jsem vydělala a budu mít na brigádu v červnu. Ta ekonomika „dávání“ se vyplácí mnohem víc než ekonomika výdělku.

Květen 2019: Petra a Pavlína

V květnu hostinský pokoj užily Petra Veselá a Pavlína, které mi účinně pomohly s postavení plotu u vejminky. Je to naprosto skvělý plot, tzv. štípaný, vyrobený z akátového dřeva, nemusí se ničím natírat, vše vydrží, nezplesniví, časem ještě zešedne. Firma Dřevěné štípané ploty (http://www.stipaneploty.cz/) ho zasílá už ve sdrátované podobě (mají i bez drátů), může vytvářet různé křivky i stoupat a klesat po terénu, stačí ho jen natáhnout. Je to trochu dřina, ale ve dvou či třech se to lépe táhne!

A Renátka s Honzou se zastavili znovu, aby mi mohli předat sazenice, které Renata vypěstovala na svém balkóně v Praze. Přivezla i hromadu dalších na vyzkoušení. Přivezli mi také krásný, obrovský špalek na štípání dřeva, přímo z lesa. Shrabali obrovské hromady trávy, kterou jsem posekla.

Červen 2019: Jakub Fišer

Jakub ještě týden zůstal na statku po červnové brigádě, aby studoval materiály, které potřebuje k natáčení dokumentu o svém dědovi Egonu Bondym. Společně jsme vždy na pár hodin vyrazili do práce na dokončení zdi, kterou jsme začali při brigádě. Byl to důležitý týden, ve kterém se osvětlila historie statku, jak vůbec došlo k tomu, že ho Magor koupil. Tu je úryvek z mého deníku 17. června 2019.

Sedíme pak u ohně až do noci a bylo to velmi zvláštní. Byl taky úplněk, ale nebyl moc vidět, většinou se skrýval za mraky. Jakub se různě vyptával na zážitky s tátou, rozebírali jsme dlouho Bondyho. (…) Jakub taky vyprávěl, jak vlastně na nápad přijet na statek přišel, navrhla to prý Helena Všetečková, když přemýšleli nad tím dokumentem o Bondym. Pak Jakub řekl, že Bondymu vyšla nějaká kniha s názvem Bezejmenná, kde popisuje, jak s Magorem jezdili po okolí hledat statek, kde by mohli všichni bydlet, tedy naše rodina a Bondy s Julií, a byli se s Dvořáčkem podívat i tady na statku. Prý to byl Juliany, tedy mojí mámy, nápad. Nikdy jsem neslyšela, že by nápad na koupi statku ve Vydří vznikl tímhle způsobem, bylo to pro mě velké překvapení. Musím se na to zeptat mámy.

Červenec 2019: Pavel Nepustil a Platforma

Tradičně využil hostiňák Pavel Nepustil a Platforma pro komplexní přístup k užívání drog a závislostem, opět zde pořádali své roční setkání. Tentokrát jsme se i viděli osobně. Pavel mi pak napsal:

Dobrý den, Františko, zrovna sedím u počítače, tak rovnou píšu. Mám z toho opět moc dobrý pocit, vždycky nás to tak stmelí, před loni to už začínalo vypadat, že platforma zanikne, ale je hrozně důležité se takto vidět, něco hezkého spolu zažít, a to se opět povedlo, byli jsme na výletě, vzali jsme to přes les obloukem do Kostelního Vydří, cestou jsme se vykoupali a navštívili jsme hřbitov, skončili jsme na pouti, kde jsme se všichni projeli na kolotoči. Probrali jsme všechno, co jsme potřebovali, užili jsme si taky srandu s dětmi, a bavilo nás to tak, že jsme si rovnou naplánovali setkání už na podzim – to uděláme ale jinde, nejspíš v České Třebové, aby se tam všichni lépe dostali. Písek jsme odvezli, pítka vyrobili, trávu jsme taky dali na kompost, však uvidíte.

Určitě udělám všechno pro to, aby se členská základna rozrůstala, zbavit se nálepky „Magor“ mi přijde dobrý směr, naprosto to chápu. Je to tedy tak, že zájemci o členství Vám napíší e-mail? Anebo jenom zaplatí poplatek a do zprávy napíšou svou e-mailovou adresu? Já už jsem to po tom minulém setkání rozesílal, ale teď to ještě víc popíšu. — Moc Vám držím palce a rád budu jakkoliv nápomocen i takto na dálku, kdyby Vás napadalo jak mě zapojit ještě jinak, dejte prosím vědět. Bylo pro mě taky moc fajn, že jsme se mohli potkat osobně, příjemné setkání to bylo. Mějte se dobře.

Srpen 2019: Eva a Radek Kuncovi

V srpnu jsem byla na statku a hostinský pokoj měl zároveň velmi milé obyvatele (25.–29. srpna), Evu a Radka Kuncovi a jejich dvě malé dcery, Rozárku a Barborku. Společně jsme odpoledne pracovali na oškrabování stěny hlavní budovy směrem do dvora, večer se dělaly ohně a povídalo se do noci. Dozvěděla jsem se tak například, že Eva je výtvarnice, ukázala mi na fotkách některé své pozoruhodné obrazy, a Radek je specialista na stařeckou demenci, hlavně na Alzheimerovu chorobu. Strávila jsem s těmito návštěvníky moc příjemný čas a obdivovala jejich akční postoj k práci. Byli zde na dovolené a přitom pracovali s neutuchající chutí mnoho hodin (samozřejmě jezdili také na výlety a tak). Radek doškrábal během pobytu kompletně celou zeď do dvora, Eva pomáhala (měla na starosti děti), ale zapojila se i malá Rozárka. Také krásně uklidili zápraží od oškrábané suti, Radek toho odvozil 10 koleček. Opět se mi potvrdila moje „dávací ekonomika“, která zde funguje (netvrdím, že funguje všude, tady ano): Kdo zdarma dává, víc dostává.

Srpen 2019: Martina a Karel

Na konci srpna přijela ještě moje kamarádka a spolupracovnice Martina Lukášková (již podruhé tu byla) s manželem Karlem Jeriem a dcerami Živou a Iris, naskládali se do hostiňáku, Karel obýval „poustevnickou celu“ vedle. Užili jsme si spolu pár krásných dnů a intenzivních, hlubokých rozhovorů u nočních ohňů, z čehož mimochodem vzniklo mé rozhodnutí začít cvičit jógu (a činím tak dosud), snídali a obědvali jsme na dvoře pod ořechem, byli na procházce v lese, řezala jsem zase motorovou pilou, a byl to krásný závěr srpna.

28. září 2019: Studenti z FF MU v Brně

Tereza Blažková mi napsala tento email: „Milá paní Jirousová, píšu Vám za studentstvo bohemistiky v Brně na FF MU. Pořádáme tradiční akci pro nadšence s názvem Literární toulky, vždy vyrazíme na místo spojené s nějakou významnou osobností, a tak si uděláme příjemný literární víkend. Tentokrát máme namířeno do Telče a jejího okolí, s čímž souvisí moje prosba – rádi bychom navštívili Magorův statek a jeho hrob, myslíte, že by byla možná např. nějaká prohlídka Statku či jakékoliv setkání třeba s Vámi? Bylo by nám ctí, kdybychom se s Vámi mohli setkat a poslechnout si nějaké zajímavosti. Návštěvu hrobu a statku máme naplánovanou na 28. 9. Jsem si vědoma toho, že je to, tak říkajíc „na poslední chvíli“, nicméně oceníme jakoukoliv spolupráci, za takovouto službu bychom samozřejmě Statku rádi věnovali nějakou symbolickou sumu.“

Tak jsem jim samozřejmě napsala, že je to v pořádku, zrovna jsem totiž v té době měla být na statku. Studenti přijíždějí kolem půl třetí, je jich asi 12. Tentokrát jsem žádné pohoštění už nechystala, nestihla jsem to, a minule to bylo nakonec až přehnaný. V sednici to zahajuju, vykládám o historii statku, festivalech, oni se ptají. Prohlížejí si hostiňák a píšou do kroniky dlouho, část jich zůstala na dvoře a povídáme si. Jdeme se podívat do stodoly a vedu je i do džungle. Nemají tam žádného vedoucího, jak to vypadá, vedou si to nějak sami, je tam taková akční dobrá holka, která se hodně ptá. Pak je na konec vedu do vejminky. Oni mi převelice děkují. Jsou milí všichni. Někteří z nich chtějí jít zpátky krajinou, vyprovodila je přes zahradu a ukázala cestu na Zadní Vydří. Udělali z toho pěknou fotku:

Říjen 2019. Ota Bureš

Na podzim využil pohostinství statku Ota Bureš, půjčila jsem mu vejminku. Napsal mi krásný email a dokonce vypátral místo, kde roste „les václavek“:

Ahoj Františko!
Moc děkuji za poskytnutí vejminky! Byl jsem sám a bylo to krásné – stačilo tam být den a hned mi bylo líp, a taky jsem leccos udělal, co už moc spěchá – příspěvek na zítřejší konferenci v Bratislavě a zásadní pokrok v článku, co už měl být odeslán… Mezitím jsem si udělal pár procházek (kdyby Tě zajímal celý les václavek, pošlu mapu) a to bylo uklidňující, ty nábožné barvy tam, ten život, hvězdy a to ticho!  
Hned po příjezdu jsem si poznamenal: přivítal mě holub, pozdravil mě rehek krásnou písní a vrtěním ocasem, pozornost si vyžádala mladá kočka, ach jak vrněla, a za okny (pominu-li sekačku s chlapem na návsi), proběhla veverka (většina vlašských ořechů na zahradě je rozlouskaná). Čímžto sděluji, že s ořechy to není slavné (…)

Ano, já k tomu dodávám, že tento rok mi zlotřilá veverka ukradla veškeré, opakuji veškeré vlašské ořechy. Minulý rok se jich nedotkla. Nezazlívám jí to, protože vidět ji pravidelně z okna, jak mete po dvoře s ořechem v tlamičce, bylo tak vtipné, že se na ni nelze zlobit. Nejspíš je potřebovala… (Já ale taky… příště je musím někam zavřít). A možná jí pomohli i různí hraboši a jim podobný pronárod, protože tenhle rok byli velmi přemnožení.

Natáčení filmu Můj otec zvíře

Pavel Šebesta, amatérský filmař, mě poprosil, jestli by na statku mohl točit některé scény svého filmu, prý se jim velmi těžko shání dobové scenérie. Nechala jsem si stručně představit scénář a k natáčení dala souhlas. Zuzana Musilová z Jihlavského deníku napsala o filmu článek:

—Film se jmenuje Můj otec zvíře. Válečné scény vznikaly u Slavonic při srpnové akci spojené s přepadením řopíků, natáčelo se i v září a pokračovat se bude na jaře příštího roku. Natáčení by mělo skončit v červenci 2020. Pokud vše půjde dobře, premiéra filmu je v plánu na Vánoce. „Mnoho pokusů předtím nevyšlo, ale řekl jsem si, že i tak vytrvám. Povedlo se, napsal jsem scénář a za asistence řady skvělých lidí, kteří mi neváhali podat pomocnou ruku, jsem začal točit. Většinu věcí dělám já sám. Hlavní role se zhostil Miroslav Mojha, ale neméně důležití jsou i ostatní protagonisté,“ říká k tomu amatérský filmař Pavel Šebesta s tím, že film by se měl objevit i v místních kinech.

Jedná se o drama, dá se tedy předpokládat, jak skončí. Příběh je inspirovaný skutečnými událostmi, které se odehrály v Polsku. Amatérský filmař děj převedl do československého pohraničí v době, kdy tam vstupují vojska SS s jejich velitelem, který nedává moc šancí na život. Pavel Šebesta se snaží o co největší autenticitu, ale přiznává, že někdy to není vůbec snadné. Ve filmu se objeví například statek Františky Jirousové v Prostředním Vydří, kostel ve Slavonicích, okolí Studnic u Telče, Telč, Plzeň a další lokace. Ve filmu si vedle představitele hlavní role dále zahráli herci i neherci Marie Šrůmová, Stanislava Kalendová, Filip Beran nebo Roman Vojtíšek.

Autor: Zuzana Musilová, Zdroj: https://jihlavsky.denik.cz/kultura_region/pribeh-patera-ho-zaujal-natolik-ze-o-nem-toci-film-20191012.html