Pobyty na statku, návštěvy a zájezdy v roce 2021

Kronika návštěv na statku v roce 2021. Některé z nich jsou popsány i docela obšírně za pomoci úryvků z deníku, protože mi to připadá zajímavé z hlediska toho, co se možná bude v budoucnosti na statku dít. Je pro mě důležité přesně si zapisovat, kdo tu kdy byl a co jsme dělali. Samozřejmě se souhlasem dotyčných. Jak je asi zřejmé, web slouží z velké části jako kronika. — Tento rok se návštěvy hodně prolínaly s rekonstrukcí sednice a s některými hosty jsem na sednici i pracovala. Tady si můžete o sednici v roce 2021 přečíst.

8.–10. ledna. Eva Kuncová

Leden byl velmi zasněžený, na Vysočině bylo snad 25 cm sněhu. Přijela moje kamarádka Eva Kuncová (seznámily jsme se, když poprvé navštívila s rodinou hostiňák) a strávily jsme na statku krásný víkend. Eva vykonala velmi záslužné věci, protože vyrobila krmítko pro ptáčky a pověsila ho na jabloň před vejminkou (bez problémů slouží i v roce 2023), také postavila na dvoře sněhuláka, který tam hlídal ještě dlouho. Krmítko je zdroj velké radosti, slétají se tam hejna nejrůznějších ptačích druhů. Místní specialitou je brhlík (chodí po stromě hlavou dolů).

15.–17. ledna. Jitka

Email od paní Jitky, která byla pár dnů na vejmince, pěkně ilustruje, kvůli čemu někteří na statek jezdí: „(…) jsem divadelní výtvarnice. Letošní rok pro mne byl v mnoha ohledech velmi naročný, bolestivý. Po mateřské jsem se těšila na návrat do práce, která sice nějaká započala, ale vše přerušil covid a já propadla určité deziluzi. Věci se naštěstí začaly trochu vyjasňovat, nicméně jsem pocítila potřebu se s tím sama nějak srovnat, popřemýšlet a začít rok 2021 s čistým štítem. Hledám tudíž místo, kde bych mohla sama strávit tři dny a všechno si v klidu ujasnit. Rozhodila jsem poptávku mezi známé a jeden tip byl právě na Váš statek.“

Jitka úspěšně topila ve vejmince a strávila tam tři dny o samotě. Zimy jsou tady úplně kouzelné, zvlášť ve vejmince, kde je člověk zakutaný do malé vyhřáté místnůstky a kolem něho zasněžená spící zahrada, hluboce tichá. Čas měří jen zimní slunce posouvající se nízko nad obzorem. Okna vejminky vedou na jih a jsou jimi dobře vidět i zimní západy. Jitka mi tam napsala vzkaz, bohužel jsem ho ztratila. Nejspíš jsem jí tam nechala také slunečnice pro ptáčky, takže mohla před oknem vejminky pozorovat jejich hemžení.

18.–24. ledna. Václav a Eva

V hostiňáku byli týden Václav a Eva. Václav Dostál byl kdysi první návštěvník zvenka, který do hostiňáku přijel a kterého jsem předtím neznala (kromě Evy Tomkové, ale to je moje kamarádka, to se nepočítá). Jistě tam konali nějakou hodnotnou práci (Václav vystudoval filosofii, zabývá se např. Ladislavem Hejdánkem), ale já si už nepamatuju, co to bylo. Chodili také na výlety. — Já jsem tam přijela s kocourem Frodem o víkendu. Zima byla stále ukázková, na dvoře zůstal pořád ten sněhulák od Evy Kuncové, někdo mu dal do ruky lucernu a noví návštěvníci tam zapalovali každý večer svíčku, moc se mi to líbilo. Frodo si tyto návštěvníky oblíbil a chodil za nimi do hostiňáku.

Únor a březen 2021

Na statku kupodivu nebyl tyto dva měsíce žádný host. On byl nejspíš nějaký ten lockdown, ale to šlo mimo mě všechno. Já jsem tam jezdila o víkendech jako vždy, jinak jsem byla ve Staré Říši a pečovala o matku. V březnu jsem začala s pracemi na statku, hrabáním zahrady a úpravou záhonů, ale to sem nepatří.

Duben 2021

V dubnu vypukly na statku velké práce kolem nové čističky, bagrování, betonování, pokračovala rekonstrukce sednice. Láďa Ryšavý, který práce řídil, na statku v týdnu se svými pomocníky bydlel. — O tom velkém budování v průběhu celého roku je vše psáno tady.

Od 21. dubna. Tereza Šustková

Pár dní strávila ve vejmince básnířka a členka spolku Tereza Šustková, která na statku už byla vícekrát. Tentokrát s sebou vzala svou tříměsíční dceru. Tereza je vskutku z drsné školy, až to bylo vtipné. V ten samý čas tam totiž probíhala hlavní fáze stavby čističky, na statku byli Láďa s Pavlem, betonovala se zrovna čistička, bagrovalo se, a ty dny, co Tereza přijela, se nesměla pouštět voda a používat záchod, protože při bagrování byla poškozena trubka kanalizace z vejminky. Na mé emailové obavy, jak to tam přečká, odpovídala Tereza stále v duchu jako je tento:

Nefungující WC mě určitě neodradí. Nevadí mi chodit do přírody. (…) Takže chápu to správně tak, že ve vejmince se nemůže použít nic (ani dřez, sprcha…), ale na hlavní budově případně ano? Rýsuje se to jako parádní dobrodružství. Začínám se víc a víc těšit. Vážně.

Pak měla spíše obavy o řemeslníky, zda jim nebude vadit pláč miminka, čímž mne už dočista odbourala a bylo mi jasné, že taková osoba si poradí se vším. Dovezla jsem jí tam tedy škopek na koupání dítěte a bylo to. Prokopnutou trubku o víkendu kluci spravili. Jsou totiž i takoví lidé, a může to být i starší chlap (samozřejmě bez sotva narozeného kojence), kteří když vidí statek, tak se prostě otočí a jedou pryč. Tento rok se to stalo a já to zcela chápu a nijak mi to nevadí. Někdo si prostě objedná ubytování a z fotek si neumí představit, v čem bude žít. O to víc mě ale pak potěší taková osoba jako Tereza.

28. května. Novinář z Jičína

Na víkend přijel novinář Procházka řečený Prochor, chtěl se na něco ptát, na Jirouse samozřejmě hlavně, přespával v hostiňáku. Napsal o tom pak reportáž do místních novin a nazval ji Putování za Magorem. Původně jsme se ovšem domlouvali, že s rozhovorem budu souhlasit jen za podmínky, že nebude pouze o Jirousovi. Ale tak to úplně běžně chodí. Pan Prochor je takový svéráz, akční zajímavý člověk, ne úplně jsme si rozuměli, musím přiznat. Ale vznikla z toho jedna historka, kterou ráda vyprávím a byla také ve výroční zprávě, ale sem ji nedám.

18.–20. června: Eva a Pavel

Na statku pobývají Eva Flanderková (redaktorka z Karolina) a Pavel (lingvista). Měli to spíše jako odpočinek a výletování než nějaké bádání a tvorbu. Chtěli taky nějakou práci, tak jsme poklidili suť v sednici, škrábali jsme zbytky konopné omítky z podlahy. Taky odvozili hromady trávy, když jsem kosila. S Evou si hodně píšu emaily. Byla to pěkná návštěva. Eva měla velmi všímavý vztah k Frodíkovi, to se mi moc líbilo.

7.–9. července. Jana Bauerová a Aleš Paroulek

(Úryvek z  deníku) Po čtvrté hodině vyjíždím do Telče, nakupuju v lékárně. Cestou se strhl veliký lijavec a kroupiska jak blázen. Dost to mlátilo do okna, když jsem jela lesem na Vydří, divila jsem se, že to Felix [moje auto] vydržel. — Jana i Aleš jsou na dvoře a vidím, že jsou naprosto geniální. Aleš totiž vyřešil ty sudy všechny! Přidrátoval tam ty hadice, vykopal odvodňovací příkopek, nachýlil ten velkej sud, aby to teklo přes zápraží pryč. Přestávalo pršet. Raduji se z nich obou. Aleš prostě celej den něco musí dělat, všude šmejdí a přináší nápravu. Hned mi taky ukázal, jak vysát ze sudu vodu jen za pomoci hadice, mechanicky; funguje to jako skvělý čerpadlo. Mně se tam čerpadlo spálilo a z té hadice se udělá bez elektriky jiný. Oba konce hadice se dají k sobě a naplní se to konví vodou. Posléze se jeden konec ponoří do sudu, nesmí se tam pustit vzduch, a druhý konec se pohodí ven, a hle, ono to začne vysávat vodu ze sudu, rychle a efektivně, je to skvělý.

Aleš taky najednou přišel, že odklopil ten poklop z čističky! Asi tím lijákem se to nějak uvolnilo. A taky odhrabal ten písek kolem. Tak jsme to s Janou zkusily odklopit znova a šlo to. On je neskutečnej. Nicméně ten pytel vevnitř má na spodku díru… To asi nemá bejt. Jdu si ještě dozadu zařezat trochu motorovou pilou. Ale Aleš už víc než polovinu těch jasanů pokrájel: Šel vařit a Jana tam šla se mnou. Dala jsem si špunty do uší. Jasany byly zmoklý, asi 3x se mi ke konci zasekla pila, že se to nehýbalo. Je to celkem složitý, řezat kmeny ležící na zemi, na ty hodně tlustý jsem si netroufla. A taky asi když je to mokrý. Ale z té cesty to zmizelo, oni to odstranili, a tak ¾ je toho hotovo. Čerpala jsem taky vodu z vrtu. Pak začali jíst, Aleš uvařil vynikající jídlo. Tož jsem jela zase zpátky do Staré Říše.

14.–18. července. Pavel Nepustil

Jako tradičně byl na statku Pavel Nepustil, já jsem tam byla taky pár dnů, každý jsme se ale věnovali své práci a Pavel mi občas pomohl s nějakou drobností, např. vytáhnout starý šicí stroj z auta (krásný šicí stroj jsem dostala od Kamily Míkové, bude z toho nábytek). Kosila jsem zahradu, Pavel taky chvíli. Lidé z Narativu, co jezdí za Pavlem každý rok, tentokrát nepřijeli, už si nepamatuju proč. Jeden večer jsme dělali oheň, Pavel vyprávěl o Narativu, já o tom, co tady chystám a že nenavazuju až tak na Jirouse, jako spíše na Floriana, a mluvili jsme o důležitých věcech, například co bysme dělali, kdyby vznikla nová totalita a byli jsme přímo ohroženi na životě a svobodě.

Tady jedna momentka z deníku, bylo krásné počasí a oba jsme měli kanceláře venku, dobrá ilustrace toho, jak víc lidí může využívat dvůr ke své činnosti nezávisle na sobě: (Úryvek z deníku) „… dnes okamžitě beru židli a stůl a nesu to pod jabloň, kde zřizuji kancelář. Dělám na Rudhyarovi a blaženě pozoruju zahradu. Pavel sedí na dvoře s notebookem, na tom svým místě před pumpou, tam nikdo jiný nikdy nesedával; nijak si nevadíme.  — Po jedné straně práce jdu dozadu na chvály, s Frodíkem. Sedím dlouho nahoře na těch smrkových kládách a konečně pořádně vychutnávám červencovou krajinu. Je dokonalé počasí, ani moc vedro, pofukuje příjemně vítr, někde tam vzadu hučí motorovka, nad polem s hnědnoucími luskami řepky poletují bílí motýli, smrky těžce ševelí, z trávy voní rozkvetlé byliny (taková fialová jedna hlavně). Na tomhle místě by byla dokonalá ta dřevěná filosofická chata. Jestli to takhle půjde dál s matčiným eshopem, tak i věřím, že ji tam ještě uvidím do konce života stát a užiju ji. Frodín vida to všechno, někam vyrazil do krajiny. — Pak dělám zase Rudyho, další stranu a půl, moc dobře mi to tady jde. Pavel taky říkal, že mu to tady jde mnohem rychlejc všechno, tak jsem ráda.“  

28.-29. července. Filmaři z pořadu Nedej se

Režisér Karel Čtveráček natáčel v červenci na statku jeden díl z pořadu Nedej se, s názvem Chválit plevel a lilie pěstovat. Vystupuju tam já a moje sestra Marta Veselá Jirousová. Jsou tam pěkné záběry ze statku a jedna legrace s Frodem ze sednice, kde jsme zrovna měli rozdělanou konopnou podlahu. — Ke shlédnutí online zde: Chválit plevel a lilie pěstovat.

(Deník) Filmaři přijeli nějak po jedný hodině, kdy jsme se Zbyňkem skoro končili pokládání izolace na podlahu v sednici, zůstaly tam jen u okrajů díry bez izolace, tu tam dám zítra. Zbyněk odjíždí, domlouváme se ještě na příští týden, že by přivezl prkna studentům, aby je natřeli fermeží. — 29. 7. Probíhá natáčení přes den, je to pěkný celkem. Ti chlápci jsou fajn. Dopoledne dělám na té podlaze, dávám tam konopnou izolaci. Musím to řezat do všech těch menších plošek. Řezání jde celkem pomalu, ale Zbyněk mi tady na to nechal takovej ten žiletkovej nůž. – Přes celý den různě točíme, oni mě točí při práci nejdřív, začala jsem i natírat parapety, abych něco udělala navíc pěkného, co se dá točit. Natírám to tím Osmem jako trámy, je to pěkný.

Srpen 2021

Srpen byl nesmírně akční měsíc, vlastně vrchol celé roční práce. Hlavní událost srpna, oslava „Démonovy“ (Jiří Michalík) svatby bude zapsaná zvláš´ť [doplním později]. Od oslavy byla tedy v provozu nově zrekonstruovaná sednice, zatím skoro bez nábytku, ale s kuchyňskou linkou. Obyvatelnost sednice, dříve poničené místnosti, ve které bývala v zemi jáma, zahajuje novou etapu života na statku.

2. srpna. Markéta Haiklová a její studenti

(Úryvek z deníku) Dnes mi do Vydří přijíždí Markéta Haiklová (moje bývalá spolužačka z filosofie) s partou svých studentů, má jich být asi 10. Odvážím je na dvakrát na statek, jsou milí a jsou to všechno zajímavé osobnosti, mají zrovna po maturitě, střední škola umělecká na Žižkově. Markéta mi vyřídila zásilky na poště. Ubytovávají se, ukazuju jim statek, stavějí si vzadu na zahradě stany. Jedem s Markétou nakupovat do Lidlu, cestou mi vypráví, co teď prožívá (…).

Vůbec mě překvapilo, že cítím v sobě naprostej klid, v každé situaci s nimi, při nákupech obrovských, co jsme dělaly s Markétou, tváří tvář všem studentům a všemu, co se tam děje. Něco se ve mně opravdu výrazně změnilo za poslední měsíce či roky a přičítám to cvičení jógy, ten klid vnitřní bych těžko jinak získala, protože mou přirozeností byla vnitřní rozervanost. Jóga mi to uspořádala. Vynášíme hory jídla a sedím s něma pod ořechem. Pak jim ukazuju práci, hrabání, dřevo, vyklizení dřevníku částečně, aby se tam dalo naskládat dřevo. Když odjíždím kolem páté hodiny, je to krásný pohled, protože oni už pracují a všude na statku se pohybují pracující lidi.

4. srpna: Vyložení prken na strop

(Úryvek z deníku) Na statku sedí studenti v prostoru ohniště, ptám se, jak přežili ty deště ve stanu, vypadá to, že úplně dobře. Je tam taky Ondřej z knihovny v Ufaru, dělal tam celé roky pomocnou vědeckou sílu. Překrásně mi vyrovnali první hraničku dřeva do dřevníku, ale jak to bylo mokrý, tak to nestihli všechno. A pohrabali taky trávu. Jedeme nakupovat s Markétou a Ondřejem. Do Billy tentokrát, já do lékárny taky. Prý si tam udělali včera nějakou vtipnou svatbu, dva z nich se jakoby brali.

Od pondělí bylo pořád přes den pěkně, lilo jen v noci. Teď ale začalo pršet už furt, zatím jen tak krápe, ale je zataženo. Má přijet Zbyněk s tím dřevem na strop. Moc se na to těším. — Rozdělali oheň ve stodole, pomohla jsem tomu, měli mokrý dřevo. Přijel Zbyněk s těmi prkny, když už všichni seděli u ohně, oni velmi akčně vyskákali a začali nosit, udělali jsme řetěz a celou tu hromadu prken jsme tam vynosili, Markéta byla se mnou na žebříku, já nahoře a ještě dva kluci, Markéta má obdivuhodnou sílu. Velmi s tím pomohli, ve třech lidech by to byla hrozná dřina.

Udělali lavičky z trámů. Ondřej hrál na kytaru a zpívalo se. Seděla jsem nejdřív stranou, vyhovovalo mi to tak, pak mě Markéta pozvala na lavičku. Začalo lejt a déšť hodně zesílil, až byla zahrada celá rozčvachtaná, ale na nás ve stodole nepršelo. Hovory: Markéta říká, s kým se na Ufaru viděla, že píše granty a jak ji to štve. Ondřej mi povídá o nějakém systému Parion či co, který bych mohla využít pro Teilhardovu společnost. Ptá se na moje plány, říkám mu o časopisu. Pak už je to trochu ospalé. Pěkný to ale bylo. Jdu spát ve 2 hodiny, Markéta usíná už u ohně.

5. srpna

Vzbudila jsem se v půl 9 a vidím, že oni taky vstávají. Žádnou kocovinu nemám, a to jsem vypila nejspíš litr vína ředěnýho. Ani hlava mě nebolí, jen nepatrná únava. Vyšla jsem na chvíli ven, všude je hrozný mokro. Cesta ke stodole je úplně rozbahněná, připomnělo mi to festivaly. Studenti i Markéta poklízejí, Markéta pak všechno vytřela. Šli prý spát kousek po mně. Jdu se podívat na strop, bude to výborný, ty prkna jsou nádherný, hodně růžový v sobě mají. Ani to teď pořádně nevynikne ještě, když je to otočeno neohoblovanou stranou dolů, ale bude to krásný. (…) Jdu si ještě lehnout. Vstávám ve ¾ na 10, Markéta mi píše, že půjdou pěšky nakonec všichni, já jim dovezu bágly. Dělám si čaj a chci udělat aspoň kousíček nějaký práce (…) Před 11 jedu do Dačic s bágly, nejdřív dávám 3 zásilky na poštu. Oni jsou u nádraží, loučím se tam. Říkám Markétě, že obdivuju její životní sílu a akčnost. Dávám jí dva máminy obrázky jako dárek.

6.-7. srpna. Jakub Fišer a natírání stropu

Zápis o Jakubově návštěvě je v přehledu práce za rok 2021, Dokončení rekonstrukce sednice a stavba čističky. Cílem pobytu bylo natřít nový modřínový strop v sednici fermeží, což jsme také vykonali, a zažili jsme i jiné zajím

8. srpna. Keramička Vladimíra Vávrů

Do nové sednice jsem si nechala udělat sadu nádobí od dačické keramičky Vlaďky. Moc se mi líbil takový žlutozelený vzor. Přivezla mi je v srpnu a přijela si taky nafotit celou sadu na stole pod ořechem. Mám od ní i oranžovožluté hrnky s motivy kostela ve Vydří a v Dačicích, ale ty na fotkách nejsou. Nádobí mi připadá, jako by se vynořilo ze zeleně dvora, ze samé esence statku.

20. srpna. Martina Lukášková

(Deník) Martina přijela myslím nějak po sedmé hodině. Ale nemám zápisky až do neděle, takže to nebude přesný. Uvítaly jsme se na dvoře v objetí, těšila jsem se na ni. Hned jde dovnitř a je to samé „óóó“, když vidí novou chodbu a pak hlavně sednici. Užila jsem si to pořádně až s ní, že je to spravený, protože jsme zjistily, že nás to do sednice velmi táhne, byly jsme tam skoro jak přikovaný, vychutnávaly jsme to a já jsem si to konečně mohla pořádně do dna uvědomit a skutečně si užít tu radost a působení té místnosti. Při té svatbě to úplně nešlo. Až takhle s Martinou, když jsme tam společně plánovaly budoucnost a skutečně sdílely tu radost z té místnosti, mi nakonec připadalo, že je to konečně zkolaudované. — Nejdřív jsme ale taky seděly venku, u stolu venkovního. Martina přivezla ten svůj výtečnej domácí chléb, tak jsme si daly večeři a vykládaly.

Nebudu přesně vědět, co se kdy rozebíralo, ale nejspíš jsem hned řekla o té své krizi a jak nemůžu vidět lidi atd. Potíž je totiž v tom, že se mi s tím dokončením sednice uzavírá ten budovatelskej čas, na kterej jsem zvyklá a umím v tom chodit, je to dost neosobní, schovám se za práci. Ale já budu muset začít vystupovat taky osobně, něco tady učit, pořádat pro lidi a jednou částí své osoby lidi nesnáším, bojím se jich a připadají mi jako ztělesněné peklo, nějak mě silně ohrožují, ale je to hodně podvědomé, pořádně nevím proč a teď se to nějak ve mně řeší. Přitom vím, že tohle je moje cesta k duševní celistvosti, jedině nějaká forma práce s lidma je moje cesta – ta nejtěžší a zároveň nutná. Anebo taky ne… To právě teď musím poznat. – Martina taky říkala, že má „ztrátu smyslu“, i Karel prý. Ale jely jsme sem v naději, že se vzájemně z té krize vyvedeme. (Konec úryvku z deníku) — Dlouhé večerní a noční hovory sem dávat nebudu. Je to jednak velmi osobní, jednak jsou to naše plány ve stavu zrodu a bylo by to jako vytahování nedokončeného dítěte z dělohy.

Sobota. 21. srpna

(Deník) Chtěly jsme spát aspoň do desíti (spíme v hostiňáku, Silvie a Démon jsou ve vejmince), ale vzbudil nás nějakej chlap, co mlátil na dveře, jel si koupit mámy obrázek a já jsem mu zapomněla říct, že má jet do Starý Říše… Takže jsme vstaly po devátý už. Mám mírnou kocovinu, ale jen opravdu velmi mírnou, vlastně jen takovou trochu únavu. Venku je krásně celej den, pravý srpen.

Jsme v sednici, snídáme, já dělám na Rudym. Chtěla jsem dokončit tu osmou kapitolu a v průběhu dne se mi to po kouskách opravdu podařilo. Démon a Silvie [trávili tady nějaký čas po svatební hostině] začínají poklízet, taky naložili zase myčku Miele, je velmi tichá a Martina říkala, že tahle firma montuje výrobky přímo v Německu, tak to se mi velmi líbí. Povídáme si s těma dvěma, vyprávějí nám, jak jeli do Slavonic a co tam zažívali za šílenosti, byl to den blbec, Démon tam např. v podzemí ztratil svatební prsten a musel se pro něj vrátit. (…) Silvie se se mnou radí ohledně sazby a postupu při redakční práci v nakladatelství. Démon se taky venku Martiny ptal, co dělá, řekla, že astrologii, on na to, jestli tu samou, co Františka, nebo tu tradiční, ona na to, že astrologii Františku učila. Tak to bylo takové pěkné. O knihách jsme se bavili s Démonem a Martina zjistila, že si nedávno koupila jednu z těch, co napsal. A zkoumala ještě jeho další knihy, že je taky chce.

Martina ovšem mezi tím, co jsem dělala na Rudym, smontovala botník. Ona je na montování dobrá, měla to brzo a vzešel z toho krásný botníček z načervenale natřeného akátového dřeva. Vrátily jsme taky ten stůl do boudy a v sednici tím pádem nebyl stůl, jen linka, 6 židlí a ten botník. — Úkolem dne bylo ovšem vybrat barvu na podlahu. Objednala jsem vzorky Osmo, tvrdý voskový olej, čtyři odstíny. Natíraly jsme to venku na jednu z fošen. Můj favorit byla ta tmavě hnědá, ale Martina hned řekla, že je to moc tmavý, že bych tu místnost zabila. Já jsem to bránila, na slunci se mi to líbilo. Pak byla světle šedá a tmavě šedá a jedna studenější hnědá. Daly jsme první nátěr a zavrhly svorně tu světle šedou, že to teda určitě ne. Pak jsme čekaly, až dáme druhý nátěr. Pozvala jsem k tomu i Démona a Silvii, oba by vybrali tu světle hnědou.

Procházka do lesa a podvečer na dvoře

Těšila jsem se, že se konečně pořádně podívám do srpnové krajiny a do lesa. Tož jsme vyrazily na houby, protože jinak bysme neměly vůbec nic k jídlu, nakupovat se nám jet nechtělo. Byla legrace s „košíčkem“, vrazila jsem ho Martině, ať ho nese, že by mi to pokazilo image. Šly jsme do toho lesa, jako minule. Nedostala jsem se za celý léto na procházku; bylo to pěkný. Viděly jsme taky nějakýho hada, možná užovku nebo zmiji. Čekala jsem, že bude hodně hub, ale byla to dost bída, docela i sucho a hodně vysbíraný. Ale prošly jsme velkou část lesa a sbíraly, co se dalo. Holubinky jsem tam taky cpala, ale Martina to nesbírá, tak jsem se s nimi káznila. Našly jsme jednoho překrásnýho křemenáče, taky suchohřiby, bylo jich ale spousta suchejch, nakonec jsme jich tam pár našly, co nám zachránily jídlo. A dvě bedly. A kotrč kadeřavý, ačkoli dost sežraný, přesto kus zbyl.

Martina po celou dobu pozorovala různý detaily přírody a fotila si to, sbírala si taky větvičky na jakési zábradlí. Prošly jsme takovou zvláštní částí lesa, kde bylo několik uschlých keřů, tam jsem si na chvíli sedla, šla na mě najednou únava z toho včerejšího vína. Nesly jsme sebou dvě Zonky. Těch hub bylo nakonec celkem dost. Vracely jsme se a povídaly si zase o našich plánech a bylo to pěkný celý.

Po návratu tam už Démon a Silvie nebyli, rozloučili jsme se s nimi před odchodem. Šla jsem si na chvilku lehnout do hostiňáku, chtělo se mi spát. Martina zůstala na zápraží, očistila ty houby a pak tam měla prý takový pěkný čas, kdy jen pozorovala přírodu, vlaštovky (nejspíš) v jasanu, jak se tam houfují, na nic nemyslela, jen tam tak byla ponořena v přítomnosti. Šla jsem si totiž pak taky ještě zacvičit do vejminky na půl hodiny, bez rozcvičky ale. (…)

Jdeme na tu smaženici, nakrájela jsem to a společně jsme to dusily v hrnci, Martina tam dala koření. Nakonec to bylo děsně dobrý, jedly jsme to u ohniště. A podívaly jsme se taky už dřív na ten druhej nátěr Osma a hle, nakonec z toho nejlíp vychází ta světle šedá. Přenesly jsme tedy milou předlouhou fošnu do sednice, protože tam je přítmí a bylo to úplně jasný: bude to ta světle šedá, kterou jsme nejdřív zavrhly. Martina si ty šedý vytipovala už hned, a pak mě k tomu přesvědčila a mně bylo taky najednou jasný, že je to ono.

Večerní hovory

Pak se už zase přesouváme do sednice, protože tam je to prostě nejlepší. Místo stolu máme ten botník, Martina natrhala vratič proti komárům, a k tomu ta nová sada nádobí v zelenožluté, barevně to bylo dokonalý. Martina přemýšlela o barevném zařízení v sednici a doporučila tam dát něco zeleného. Má dobrý nápady, který bych já sama apriori zavrhla, a pak najednou zjistím, že je to vlastně ono. A zelenej popelník jsme taky měly k tomu zátiší s botníkem. Včera jsme totiž usoudily, že místnost ještě není dokončená, takže se tam bude kouřit. Máme olivy, oříšky a víno, naprostá pohoda a paráda.

Martina mi ukazuje knihy, který má ke studiu, od Greenové o Jungově astrologii, zapomněla jsem se jí zeptat, jak to bylo s tím zatajováním, že Jung astrologii dělal, ale to si vzpomenu příště. Zase jsme průběžně plánovaly sednici, pamatuju si, jak Martina ukazovala, kde má být to vytahovací plátno a projektor. Taky jsme okukovaly nadšeně tu šedou na vzorníku na prkně, je to skvělý. Mám z toho velkou radost, že se nám to takhle podařilo vybrat společně. Ta moje tmavě hnědá působila večer až děsivě, jako pekelná černá díra. A zadání je splněno: chtěla jsem pomocí studenější barvy eliminovat tu načervenale/narůžověle hnědou, která už na podlaze být nesmí, protože ta místnost by ztratila jakýkoli odpich a vcucla by se do sebe přemírou jednoho odstínu. Ta šedá vypadá ideálně. Vždycky jsem chtěla mít někde takhle šedou podlahu.

Vždycky některá z nás třeba šla na záchod nebo pro něco, a když jsme se vracely, musely jsme chválit sednici, protože jsme z toho obě měly pořád znova radost. Probraly jsme taky tu moji petici, vylíčila jsem to Martině všechno, jak to skončilo do ztracena, že mi to zpochybnilo jakoukoli moji veřejnou činnost taky (…). Martina vyprávěla, jak to vypadalo, když se ona už v dětství a mládí zapojovala do veřejných aktivit, třeba že upozornila na podvody ohledně SRPŠ a jak za to byla pronásledovaná. — Pak vypukla velká zábava, protože jsme začaly zkoumat tranzity. (…) Ovšem jsme usoudily, že nás nejspíš zavřou (…). Takový legrace jsme vymýšlely, abychom to vážné spiklenectví a plánování odlehčily. S tím zavíráním to ale až taková sranda není, pokud tady bude nějaká forma totality, jako se to blíží z východu pořád.

Poslední hovor byl, když Martina vyprávěla, jak jí umírala babička. (…). Podrobně mi to vylíčila, věděla jsem zčásti, že něco takového zažila, ale byla jsem ráda, že mi to takhle celý svěřila. Prý se z toho delší čas vzpamatovávala. Člověk při takové smrti umírá drasticky (…). — Šly jsme tentokrát spát dřív, abysme mohly vstát na mši, tedy nějak kolem jedný hodiny. Šla jsem zase spát do hostiňáku, těší mě to tam s Martinou, a z té pohovky ve vejmince mě poslední měsíce bolí záda.

22. srpna, neděle

Vstávám v půl devátý. Jsem vyspaná a je mi úplně dobře. Upravujeme se, abysme nějak slušně vypadaly, já mám punčochy, sukni, ale nahoře jen tričko. Martina má krásné černé šaty, velmi jí to sluší. Stíháme jen vypít čaj a pak jedeme. Chtěla jsem se svézt Martiny novým autem, je to Volkswagen (a něco dál), velké auto, dobře se v něm sedí, je to vychytaný různě, jmenuje se Prokop Diviš.

Počasí je pěkný, teplo, polojasno a nad krajinou se stahuje voda, jako by mělo pršet, velká vlhkost ve vzduchu, ale zároveň lehkost a vzdušnost, netísní to. Na parkovišti je skoro plno. Je tu pouť Panny Marie růžencové, mši slouží mně neznámý karmelitán s jasnou myslí a pronikavým pohledem. V kostele panuje příjemná anarchie, většina lidí nemá náhubky, tak jsme je taky neměly, dokonce pak vyzval k podání rukou, to se teď vůbec nedělá.

Zpívá se 807, Matko Boží, neslýcháno, tu mám ráda. Druhé čtení je z listu sv. Pavla, že má být žena podřízena muži, úplně mi zatrnulo, když to začal číst. Je to odporné, nechápu, proč to ještě čtou. Je to nesnesitelný v podstatě, ty ženský tam sedí, ani se nehnou, a každej rok musí poslouchat takovouhle hrůzu, kterou jim čte kněz, nad nima celá hierarchie chlapů a zákaz svěcení žen na farářky – jediná instituce v západní Evropě, která takhle pohrdá ženami. Dřív mi to vůbec nedocházelo, jak se katolická církev nesnesitelně odporně chová k ženám, ačkoli Ježíš byl ve své době naprostý revolucionář ve vztahu k ženám i jejich zapojování do služby Bohu. Naštěstí ten karmelitán to hned na začátku kázání jadrně okomentoval, že se to nemůže brát za platný takhle samo o sobě a navázal na první čtení. Moc dobře mluvil, v palici to má srovnaný, mluvil o potřebě každodenního rozhodování a stvrzování víry.

(…) Modlila jsem se intenzivně za Martiny studium teologie a za naše plány se školou, aby byly tak, jak to Bůh chce. Pořád mě něco při mši dojímá a vůbec není vlastně důvod, ale byla jsem nějak celkově zasažená v hloubi tím víkendem s Martinou, nějak s ní propojená, a to mi působilo určitou příjemnou nervovou slabost, která ovšem vedla neustále k dojetí. Při závěrečným zpěvu jsem si intenzivně vzpomněla, jak Martina včera v noci mluvila o umírání své babičky, když to vyprávěla, necítila jsem vůbec nic, jen zájem o to, co říká, a teď to mnou projelo v takovém soustředěném intenzivním obrazu a vyhrkly mi slzy. Takže já vlastně asi vnímám takhle zvláštně, že při tom většinou nic necítím, když se jedná o cizí zážitky, ale ono se to tam stejně někde usadí v hloubi v podobě nějakýho mimoslovního zážitku. Je to celé příjemné, vůbec na tom není nic, co by mi připadalo nepříjemný, ačkoli ten Martiny zážitek je v podstatě hrozný.

Po mši se jdeme podívat do knihkupectví, Martina si kupuje jednoho Eliade, já pak ty rozhovory s Javorovou, konečně to budu mít. Chvilku se procházíme po areálu, ta obloha s vodou chystající se spadnout je zajímavá a na celém kraji leží takový blažený klid, tedy aspoň mně to tak připadá. Zeptala jsem se ještě znova na holotropní dýchání a Martina zmínila některé svoje zážitky. Jdeme si s kafem sednout nahoru do knihkupectví, povídám Martině o Ludmile Javorové a tajné církvi, čteme si pár vět z textu, mluvíme o církvi, jak to s ní bude a hlavně o údělu žen a příčinách té trapnosti církevní ve vztahu k ženám. — Pak se ptám Martiny ještě na ten náš časopis, jestli by se to mohlo jmenovat (…). Ve 12 najednou knihkupectví ztichlo, tak jsme se taky vysáčkovaly ven.

Cestou se stavujeme na tátově hrobě. Je to tam zarostlý, tak plejeme. Dáváme si cigaretu, to je takový Martiny zvyk z hrobu jejího otce. Vracíme se a užíváme si klidu na statku. Martina chtěla jet ještě do Slavonic (nebo kam) za Radkem, ale nechtělo se jí, máme obě takovou příjemně línou a společnou asociální náladu. Pak zkoušela Radkovi volat a on se neozval, tak tím to bylo vyřízeno. Sedíme v sednici, pijeme čaj a kafe, posloucháme nedělní zvuky (znějí v neděli jinak, ačkoli jsou tytéž), něco drobně jíme, povídáme si, já se dívám na tu Javorovou. Občas plánujeme, co ještě bude v sednici (…).

Jdeme se podívat na zahradu, Martina ještě neviděla tu obrovskou hromadu dřeva na opravu stodoly. Cestou nacházíme zvláštní bílou houbu, tak Martina úkoluje po telefonu Karla, aby zjistil, co to je. Vypadá a voní to úplně jako hlíva, bílá (hlíva plicní), jenom to neroste ze dřeva. Vymýšlíme kolem toho různé legrace, ale sníst bysme se to neodvážily. — Jdeme do vejminky, už ani nevím proč, a je nám tak příjemně líno, že se tam natahujeme obě dvě na pohovce a málem jsme tam usnuly. Byla to pěkná chvíle, pořád mi stejně připadalo, že jsme dost propojený, v našich plánech i náladě, že to námi tak všechno prochází a rozumíme si ve všem, je to pro mě velmi neobvyklý pocit a bylo to vskutku příjemný. Opravdu můžu říct, že jsem se s Martinou zase nějak trochu obrodila, je mi jasný, co mám dělat, kam to směřuje, a je v tom klid. Nechce se nám loučit, ale už to nejde dál, takže nosíme věci do auta, Martina si odváží ten koberec. Pak si ještě dává cigáro, loučíme se objetím a jede. Na chvíli mi vlezly slzy do očí, když odjela, ale brzo to přešlo a užívala jsem si klidu, který do mě tím víkendem vstoupil.

27.–29. srpna. Eva Kuncová

Eva přijela už v pátek. Zápis je hodně proškrtaný, protože jsme řešily velmi mnoho Eviných osobních věcí a to na veřejnost nepatří. Eva přijela v pátek se svojí matkou, která pak odjela na výlet. Je to milá žena, mají s Evou velmi pěkný vztah, mi připadalo. 

(Deník) Chtěla jsem vstát v 9, ale je mi nějak divně, dokonce se mi chtělo zvracet. Tak ležím, s Frodínem si užíváme postele. Vstávám před desátou. Eva s mámou jsou venku u ohně, říkám jim, že je mi špatně. Ale lehnout jsem si hned jít nemusela. Je celkem pěkně. Evy matka odjíždí na své výlety. — Nemám zápisky, tak to nebude přesný. Pustily jsme se do úklidu sednice. Vynosily jsme ty prkna, já jsem zametala atd. A Eva hlavně hned uklidila tu suť nahoře na lince. Já jsem měla vlivem nemoci trochu zpomalené tempo. Vynesly jsme si na stůl ven ty lišty od Zbyňka a natřely je Osmem, jako ty trámy. Eva se mě ptala na konopnou fasádu. U ohniště mi pak Eva vyprávěla celý ten svůj příběh (…)

Bylo mi ale čím dál hůř, tak jsem holt musela říct, že si jdu lehnout. Ale šla jsem do hostiňáku, abysme tam byly spolu. Eva si taky zalezla do postele a četla si Foglara, kterýho tam objevila, celou tu krabici všech Foglarů, co jsem koupila. Já jsem ležela několik hodin jak lazar, fakt mi bylo zle, naštěstí všechno už ze mě vyšlo. Eva mi udělala výbornej čaj, přikryla mě dekou a pěkně se o mě starala, líbilo se mi to a nevadilo mi, že mě vidí v tom stavu. Frodík tam občas přišel s mňaučením, nechtěl jíst ani spát, on to tak mívá ten první den. Pak ale přišel a lehl si za mnou.

Já jsem nicméně náhle kolem čtvrtý nebo tak nějak pocítila příliv sil, tak jsem šla pracovat, Eva zrovna trochu usnula, pak se ke mně přidala. Frodín neuměl sám spát, chtěl spát na mě, vylezl za mnou nahoru na žebřík a pokoušel si na mě lehnout, když jsem stála na žebříku! Pustila jsem se totiž do natírání té přibité lišty, co tam dal Zbyněk včera. To jsem možná nenapsala, vymyslel takovou geniální lištu, co se dá ke zdi na přelom prken a zdi, aby tam nepadala ta příšerná suť. Eva začala venku natírat ty dveře. Já jsem vylila barvu na podlahu, namočila jsem si do toho vlasy, děsně jsem si nadávala. Pak jdu natírat dveře s Evou. Bylo mi najednou celkem dobře. Bohužel došla barva, tak jsme natřely jen jednu stranu. Je to moc pěkný. Ale nepodařilo se nám dveře nasadit.

Eva pak šla chystat večeři, daly jsme vařit brambory a vajíčka. Já jsem si šla zacvičit, bez rozcvičky, je to šichta opravdu, člověk by někdy bečel, jak se mu nechce. Zatopila jsem pak ve vejmince, protože bylo opravdu sychravo. První letošní topení, paráda. Krásně to chytlo, nekouří to, ačkoli není vymetená roura. Vzaly jsme si večeři tam, Eva to překrásně připravila, brambory s máslem a vajíčka, vše posypáno pažitkou, na těch zelenožlutých talířích to vypadalo jak sám ráj. Zalezly jsme si s tím do postele, pojídaly, pozorovaly oheň a byl to naprostej ráj. — Chvilku jsem si poležela a odpočinula si, Eva si četla komiks Rychlé šípy. (…) [Večerní rozhovory tady nebudou. Zabývaly jsme se Eviným horoskopem hodně.]

29. srpna. Poklízení zápraží a dvora

Vstala jsem v půl 10 a je mi celkem slušně, hlava nebolí. Jdu do sednice. Eva připravila k snídani puding, je to děsně milé. Sedíme v uklizený sednici, povídáme, snídáme. Eva vypráví, jak si nechala věštit z karet a jak se jí v krizové situaci stal takový dojemný zázrak, kdy jí neznámá paní dala květiny. Taky mě to dojímalo, když to vyprávěla.

Eva chce něco dělat, tak jsem vymyslela, že poklidíme zápraží a dvůr. To jsem pořád chtěla s někým udělat, ale nikdy na to nebyl v tom shonu čas. Odnesly jsme zbylé křápy a vynesly ty odpornosti z trávy, tu černou roli a dlouhý prkno. Zametla jsem chodbu i kuchyň znova, zapnuly jsme myčku. Eva našla ten koš proutěnej u Skaláka a chtěla z něj dát pryč víko, uštípla jsem ho tedy a daly jsme koš do sednice, že bude na dřevo. Jest překrásný. Pak do něho ale Eva vsadila tři tašky na odpad a vznikl z toho úplně geniální řád.

Eva rozdělala taky venku oheň, pálíme tam karton. Pak se pouštíme do toho obludného kouta pod oknem vejminky, bylo to hustě zarostlé kopřivami a bodláky a stál tam ten starý tátův stůl na mytí nádobí, co se postupně rozpadal. Eva ho prostě rozebrala na částice, já jsem tomu byla ráda, i když jsem se v jednu chvíli nad tím zarazila. Eva roztřídila ty křápky na něm. Já jsem vytrhala bodáky a kopřivy a vyvezla hromadu všeho na kompost. Celej ten prostor jsme krásně uklidily.

Eva šla vařit těstoviny, já jsem ještě nakládala cihly. Eva pak zavolala ode dveří hlasitě a divným tónem: „Frantí!!!“, napodobovala z legrace moji mámu a její volání, já jsem se ale opravdu lekla, podařenej vtip. Eva mě ovšem volala k obědu. Seděly jsme u ohně s těstovinama a povídaly. O tátovi taky, Eva se mě ptala, jak jsem ho snášela (…) Vrátila se Evy matka, poseděly jsme u ohně, Eva jí vypověděla o našich činnostech a odjely. Loučily jsme se pak už, bylo to s Evou pěkný čas.

3.–5. září. Hana Svanovská

Na statku je od čtvrtka Hana Svanovská, toho času pracující jako redaktorka křesťanského radia Proglas.  

 (Úryvek z deníku) Hanka tam je, je velmi milá. Daly jsme si nejdřív kafe na zápraží a povídáme. Přivrtávám strop, s přestávkama. Vzala jsem si Zbyňkovu akučku, páč nevím, jak z ní vyndat ten bit. Ale už jsem si přivezla i svoji překrásnou novou Makitu aku vrtací šroubovák, miluji to velice. I ta práce mě hrozně baví, ve výsledku jsem přivrtala 20 prken. Hrozně mě těší, že to umím pomocí těch klínů, je to jednoduchý a přitom to nikdo moc nezná. Povídám si u toho, užívám si to, cítím se dobře. I ty vruty mi tam jdou samy, vůbec se to neprotáčí, když je novej bit, jde to jak po másle a na vrtačku nemusím ani nijak tlačit. Zbyněk mi tam poprvé dal ošoupanej bit, konečně se mi objasnilo, proč mi to nešlo.

Večer děláme s Hankou oheň, nanosily jsme si dřevo. Pijeme víno a sedíme tam až do 12. Hanka vypráví o rádiu Proglas, kde dělá, jak se to změnilo a že z toho udělali progresivní rádio. Mám z toho radost, je to takové pozitivní v té církevní hrůze [pozn. březen 2022: bohužel to už skončilo…]. Jsou financováni posluchači a mají problém s ČBK. Hodně vypráví o (…) jak nepřijaly to, že je Hanka lesba (…). Rozebíráme to. Hanka má dělat rozhovor s Renatou Kalenskou taky o svém životě, „jiné vztahové orientaci“ (to je Hanky nový termín, moc se mi líbí, snad se uchytí), všechno to probíráme do hloubky, i situaci v církvi a postoj katolíků k tomuhle, byly to hluboké a dobré hovory.

— Dodatek: Rozhovor je důležitý pro mnoho křesťanů, kteří mají vůči gayům a lesbám (o translidech nemluvě) nesmyslné předsudky, nezaložené absolutně na ničem (Ježíš o tom neřekl ani jediné písmeno, z jeho osobního příkladu je však zcela zřejmé, že lidi odsuzované většinovou společností měl v lásce a přednostně je zval k sobě). Toto odsuzování jinakosti velmi poškozuje církev a já to už nejsem schopna vůbec nijak omlouvat, stydím se hluboce za to, co se ohledně LGBT lidí tak často v katolické církvi děje! (Za jiné církve mluvit nemůžu, do toho nevidím.) — Rozhovor vyšel v DeníkuN, odemčený je v celku pro předplatitele, ale i bez předplatného je tam toho na začátku ke čtení dost.

Září. Erik Gilk

Na statku pobývá Erik Gilk, literární historik a kritik z Univerzity Palackého v Olomouci. Byl tu celkem dlouho, určitě přes týden, ale nemám to přesně zapsáno. Já jsem přijela na víkend. Vykonali jsme nějakou práci.

6. září (Úryvek z deníku) (…) Jdu vyvézt pytel z čističky. Tentokrát nepraskl, je plný hnědé hovnovité kvalitní kaše. Čistička nesmrdí, takže to funguje, jak má. Vytáhla jsem to nahoru i s tou nádobou a naložila na kolečko. Bála jsem se, že se mi to po cestě vyleje, tak jsem povolala Erika, že potřebuju pomoc, a na rovinu jsem řekla, že se jedná o „hromada hoven“. On tomu čelil velmi prakticky, vyvezl to, teklo to dírama ven, to není moc vymyšlený teda. Nateklo to do kolečka. Vyklopila jsem to na kompost a on vylil kolečko. Inu, ta recyklace se mi velmi líbí, ale hodně lidem by to přišlo odporný. Erik z toho měl naštěstí legraci. Je to dobrej týpek. Pak mu jdu ukázat a vysvětlit to dřevo, chce tady něco pracovat, a jestli bude takhle pěkně, je ideální počasí na skládání dřeva. [Během pobytu potom vyskládal velkou hromadu dřeva do dřevníku, vozil to zezadu ze zahrady.]

9. září (Úryvek z deníku) Jedu do Vydří přivrtat zbytek toho stropu. Erik tam sedí na zápraží. Vzala jsem si rovnou do auta spacák, na sobotu. Chvíli povídáme. Erik mi ukazuje v dřevníku, jak tam vyrovnal hromadu dřeva, je to dočista krásné a přesné, celou jednu hromadu ze zahrady už zpracoval. Jdeme na tu půdu přivrtávat zbylý prkna, Erik mi už předtím navrhl, že mi pomůže. A v klidu přiznal, že neumí s vrtačkou, ukázala jsem mu to a hned to šlo. Bohužel jsem zjistila, že ta moje Makita je slabá, nedovrtá vrut úplně. Erik si ji vzal, já jsem měla tu Zbyňkovu a přivrtávala jsem po něm vruty až na doraz. Trochu mě tedy Makita zklamala, ale třeba je chyba někde ve mně, poradím se se Zbyňkem.

Přivrtali jsme asi 10 prken. Museli jsme dvě uříznout, Erik nejdřív našel tu obrovskou pilu, ale ani jednomu z nás s ní nešlo řezat. Hledali jsme další, nic, Erik si vzpomněl na motorovku, já jsem na ni ani nepomyslela! Inu, vzala jsem ji tedy na půdu, Erik seděl na prkně, já jsem uřízla dvě prkna s tím. On zase v klidu přiznal, že s tím neumí zacházet, to je velmi vzácné a sympatické u muže. Zbytek prken jsme nechali na Zbyňkovi, jen tři už. — Na zápraží si ještě povídáme o statku, říkám, co tam chci dělat, kdo tam jezdí; o literatuře, literárních soutěžích, Zbyňkovi Fišerovi, o místech v okolí, houbách. Erik tam bude ještě celej příští týden, tak říkal, že bude pán statku.

2. října: Zájezd studentů z Ostrova nad Ohří

Pan Ivan Machek z gymnázia v Ostrově nad Ohří, učitel dějepisu a filosofie, mi napsal email, že by rád přijel s asi dvaceti studenty podívat se na statek. Byli zrovna na adaptačním kurzu na Vysočině a navštívili i Kostelní Vydří.

(Úryvek z deníku) „Studenti nejedou, tak si už rozmíchávám barvu. Vtom však se dostavili, tedy nejdřív jejich učitel, studentů byl celý autobus. Šla jsem se s Frodem podívat, jak jdou, byla jich hromada, snad víc než dvacet. Vysvitlo krásně slunce, tak jsme byli u stolu venku, přinesla jsem tam předtím tátovy knihy, Mágu a od Bondyho. Barvu jsem zase nalila do nádoby, aby mi nevyschla. Vyprávěla jsem jim o statku, jak ho rodiče koupili a proč, co se tady dělo za táty, co se tady děje za mě, jaké s tím mám plány. Pak jsem jim ukázala obě stodoly, zahradu, hlavní budovu i vejminku, tam chodili po částech. Dvě holky měly otázku, jak zvládám tu rekonstrukci a jestli jsem to někdy nechtěla vzdát. Pravila jsem, že to zvládám velmi dobře, protože mě to baví ze všeho nejvíc. Pak jedou, trvalo to asi hodinu, dají mi za to 2000, což je dobrej kšeft! Například jedna nádoba barvy Osmo, 2,5 litrů, stojí přes 3000 totiž.“

27.–29. října: Tereza Šustková

Básnířka Tereza opět pobývá na statku, je na vejmince, topí a něco pěkného tam jistě koná. Možná i píše, kdo ví?

20. listopadu. Leoš a Jitka Zedníčkovi

Zedníčkovi přijíždí nějak kolem třetí asi, jedou až z Jizerských hor. Leoš a jeho žena Jitka, majitelé chalupy Tara. Vezou mi matrace, kterých se zbavují, a k tomu 6 kusů peřin, polštářů a pěkného povlečení. Mají to na vozejku. Zdarma mi to dávají, jsou to výborní lidé, takhle pomáhají ostatním, Leoš pak říká, že se snaží pomáhat, jak může, protože hmotné statky jsou tak pomíjející. Jsou to oba vzácní lidé, vážím si jich a podivuju se jim, pomáhají, kde můžou a přitom jsou velmi podnikatelsky schopní, tak to má vypadat.

Vynosili jsme to do hostiňáku, zvu je pak na čaj, nic jiného nemám. Přivezli mi velkou horu klobás. Sedíme u nového stolu a povídáme. Jitka se mě ptá, jestli taky něco píšu. Vyprávějí o tom, jak provozují tu Taru, že tam např. pořádají rauty, hostiny pro ubytované. Frodín je s náma, jim se moc líbí, fotí si ho pořád a zkouší ho chovat. Leoš ho taky chvilku drží jako mimino, když jsme mu ho na chvilku předala (stočil se na mě, že bude spát). Pak jedou ještě do Slavonic.

30.–31. prosince. Silvestr

(Úryvek z deníku) Večer přijíždí Jakub Fišer do Staré Říše, mluví s mámou i Martou. Loučím se s Frodíkem, leží na mě dlouho, nechávám ho tady, protože jsem myslela, že na statek přijede Lucie s Andym. — Jsme s Jakubem v sednici, obdivuje to tam. Zatápím hned. Pak máme pěknej večer, dlouho jsme povídali při víně. Zapisovala jsem zase teploty kamen na tabuli. Rozebrali jsme všechno možný, o stěhování, o našich rodinách, popisovala jsem, proč už nemůžu být ve Staré Říši, i ty finanční okolnosti. Jakub taky vyprávěl o Vánocích (…). Jakub často začínal s tou knihovnou, jak se těší, až to tam budu rovnat, tak jsem mluvila o Florianovi, jeho knihovně a komunitnímu životu nahoře v domě, že mě to v dětství ovlivnilo úplně nejvíc a podvědomě tady na to chci navázat. Ale že jsem zároveň samotář a nechápu, proč si kolem sebe vytvářím takovou komunitu. Tak Jakub z toho pak byl nadšen druhý den, protože našel téma toho filmu, který o Vydří točí. — Nový stůl jsme ale pro velké řeči nesmontovali. Šli jsme spát až o půl třetí, chtěla jsem dřív, ale nějak to nešlo. Jakub je v hostiňáku, já v sednici.

Sobota 31. prosince

Naštěstí mi nic moc nebylo ráno, pila jsem celkem střídmě, ale bolela mě hned od rána hlava, vzala jsem si prášek. Chtělo se mi vstávat už o půl desátý a užívat si sednice. — Roztápím kamna a zrovna přijíždí Zbyněk. Jde dělat to zábradlí pro mámu. Měl přijet s Josefem Kubešem, ale ten nepřijel. (…) Za chvíli přijel taky Honza Vraspír. Já poklízím, chodím s odpadky a průběžně uvádím dům do stavu přijatelného. Vynášíme z auta ty trámky na zábradlí. Jsou to smrkové trámy, silnější, než jsem čekala, ale velmi krásné. Zbyněk ale nejdřív přidělal dvířka pro Frodína do okna do cely, vypadá to velmi funkčně a dobře.

Jakub pak taky vstává. Zbyněk s Honzou montují to zábradlí. Neměla jsem pro ně žádné pohoštění, tak jsem aspoň nakrájela jabka. Zábradlí se tam přidělává jen pomocí krátkých vzpěr, stojek jakýchsi, takže to není pevně spojeno se stropem. Řešíme, kde ty čtyři stojky budou rozmístěné a kde mezi nimi udělat mezeru, aby se tam dalo procházet. Zbyněk s Honzou to pak velmi schopně přidělávají. Výsledek je zcela úžasný! To zábradlí překvapivě funguje i jako jakýsi nábytek, dokreslilo to místnost, příjemně ji to rozčlenilo a jaksi zlidštilo, že to nevypadá jak velká hala, ale je to zabydlenější. Vymýšlíme různé legrace, k čemu to zábradlí bude sloužit, ale už začalo hned fungovat jako dobrý věšák na bundy. Mám z toho dobrý pocit, překvapilo mě to vzhledem a všem se to taky líbí.

Jedeme s Jakubem nakoupit, taky něco pro ně dva, do Billy, bereme basu piva a hory zásob. Zrovna píše Ota SMS, že vzal ještě dva další lidi, omlouval se za to, ale co naděláme. Měla jsem trochu ale už pokažený nervy z toho včerejška, takovou tu stresovou rozrušenost mozku z moc lidí a trochu kocoviny. Ovšem stejně s tím nic nelze dělat a chci se trénovat ve snášení lidstva.

Mezitím co jsme byli pryč, namontoval Zbyněk další kočičí dvířka do dveří sednice, velmi se tomu vzpěčoval samozřejmě, ale potichu, neb mě zná. Pak smontoval ještě ten nový stůl. Usoudili jsme kolektivně, že lepší bude dát nohy od šicích strojů na délku a umístit stůl k tomu zábradlí. Je to nádherný úplně. Ta modřínová deska je krásná a celý je to úplně dokonalý, nic lepšího si tam neumím představit. A stůl je taky příjemně vysoký, jen 75 cm. Bude i pro mámu.

Oni pak teda odjíždějí, Zbyněk nestihl jen připevnit krásné krmítko, které přivezl. Taky nám na závěr řekl, že bude v příštím roce tatínkem. To je výtečná zpráva, moc mu to přeju. Hlava mě pořád šeredně bolela ovšem, musela jsem si vzít další prášek a jít si na chvilku lehnout. Zůstala jsem ale v sednici, natáhla se tam na postel v rohu a Jakub tam vyráběl jednohubky. To byla celkem pěkná klidná chvíle.

Silvestrovský večer

Ota a spol. dorazili do Telče v 16:15, tak jsem je jela vyzvednout. To mi vyhovovalo, že se s těma novýma lidma aspoň seznámím takhle v procesu, to je nejlepší. Čekají na nádraží v Telči. Jsou tam Ota a Darja, s nimi dva noví lidé, Ondřej, a pak jakýsi Juna (Honza, asi), takovej větší chlapík. Darja zapomněla v autobuse peněženku, ale prý se to už nějak řeší po telefonu. Povídáme cestou různě. — Na statku se zabydlují a obhlížejí situaci. Já jsem si šla zatopit do vejminky a taky si zacvičit. Jen bez rozcvičky ale. Sedíme u stolu a pojídáme ty Jakubovy jednohubky. Ota nově příchozí provádí po domě a dvoře. Já zase ukazuju topení, Ondřej o to jeví největší zájem, tak bude topičem. Rozsvítila jsem ten vánoční řetěz, ale na Ondřeje to bylo moc, tak se to vyplo, což jsem čekala, je to divočina.

Přijíždějí ještě Marie Křížová, přivádí nějakou Ivu a jakéhosi Káju, milí lidé jsou to. Sedíme u stolu, povídáme, je to dobrý. Oni přivezli chlebíčky i cukroví. Nejdřív jim dal Jakub hádat, k čemu je v místnosti to zábradlí, až z toho byla taková společenská hra. Vyprávějí, co dělají, jak se stěhovali, sehnala jsem taky možná zubařku přes Marii. Ten Kája žije v klášteře teď, je nějak fest duchovní, je v nějakém křesťanském společenství. Vedly se s ním hovory, Darja se s ním jednu chvíli hodně bavila. Já jsem občas chodila přikládat do kamen do vejminky a zapálit si ven. Ale kouřilo se i uvnitř. Venku jsem se taky před půlnocí pomodlila za statek a činnost tam a za stěhování.

Ota říkal, že na půlnoc musíme jít dozadu k poli, že jsou krásně vidět hvězdy. Tak jdeme. Byla to celkem dobrá a silná chvíle, pro mne, nevím jak pro ostatní. Obloha byla rozklenutá nad polem, na severním obzoru z Telče byly vidět ohňostroje. Stáli jsme tam mlčky, pozorovali to, připili si. Ondřej totiž odpočítával vteřiny. Stáli jsme tam pořád a já jsem se vzchopila, aby se tam dělo i něco duchovního. Vyzvala jsem přítomné křesťany, že jestli chtějí, můžeme se pomodlit Otčenáš a pak jestli je tam někdo z jiného náboženství, ať se pomodlí svou modlitbu. Přidali se ke mně minimálně ti s Marií. Já jsem pak připojila spontánně ještě takovou asi dost neumělou modlitbu, že jsme každý jedinečný nebo co a ať nás Bůh vede po svých cestách a už nevím co. Jenže to byla moje první veřejná modlitba vůbec a jsem hrozně ráda, že jsem to dokázala. A jako další modlitba se ozvaly slova Ondřeje, ateisty, krásná modlitba, mně se to moc líbilo. Mluvil o prázdné obloze a že jediná naděje je v tom, že lidé kolem něho jsou stejně rozložené maso jako on sám. To bylo velmi pravdivé, hluboké, čisté. Pochválila jsem mu to. Někteří odcházeli, zůstala jsem tam jako poslední s Darjou, napalovaly jsme si cigarety o sebe, byla to taková pěkná chvilka.

Jdeme ještě na náves, někteří tam už stojí v kruhu s Navrátilovými. Ale nikdy nikdo jiný! Dřív vycházeli ven prý všichni a teď už jen Navrátilovi. Popřáli jsme si Nový rok, já jsem se s Petrou objala. Juna nechal kolovat slivovici. Povídali jsme si. Mě to všechno hodně bavilo, měla jsem velmi společenskou náladu a byla jsem už opilá samozřejmě, ale nijak moc. — Pak jdeme dovnitř, někteří už šli předtím. A sedíme tam ještě, ale už to nemám zapsáno pořádně. Darja pouští hudbu, probíhají velké duchovní hovory s Kájou, taky jsem se pak zapojila. Dala jsem mu a Ivě svou dizertaci. A pak už nevím, nemám zápisky. Pěkný to bylo.