Pobyty na statku a návštěvy v roce 2020

V hostinském pokoji bylo tenhle rok celkem živo. V březnu byl provoz sice přerušen karanténou, ale pak od května až do podzimu tam střídavě žili řemeslníci pracující na rekonstrukci sednice, ale většinou jen v týdnu, o víkendech bylo volno pro hosty. V létě jsem musela některé lidi také odmítnout, protože v chodbě u hostiňáku padala klenba, kterou jsem pak nechala strhnout. Půjčovala jsem na tvůrčí pobyty také vejminku, která je už zcela zrekonstruována, ale jen přátelům. Tito lidé během roku (kromě řemeslníků a brigádníků, o kterých se píše v samostatných textech) na statku pobývali, tvořili a pracovali. Také sem dorazila jedna větší skupina, ale bylo to zrovna při zákazu shromažďování, takže o tom pomlčme.

Únor: Jana a Aleš

Moje dlouholetá kamarádka Jana Bauerová (napsaly jsme spolu knihu Mága) přijela s přítelem a pomohli mi vyklidit tzv. Skalákovu síň, aby se tam mohl vynosit nábytek ze sednice. Tím jsme učinili první krok k rekonstrukci sednice, což je hlavní program letošního roku na statku. Odnosili jsme taky hromadu těch balíků konopné izolace do Skalákovy síně, byly totiž předtím vyskládaný v sednici.

Také jsme řezali dřevo. Navozili jsme dřevo ze stodoly, naskládali to do kozy oregon, na které to řežu (je to důmyslná věc) a já jsem si nařezala jednu kozu, další se mi už nechtělo, přece jen to není nejlehčí. Ale vždycky mě to potěší a rozproudí energii, když si takhle zařežu. Koupila jsem si na to i tzv. protipořezové kalhoty, tak s tím byla taky všeliká legrace.

1.–3. května: Eva a Radek

Na tento víkend byli do Vydří ohlášeni manželé Kuncovi. Eva je porodní asistentka a výtvarnice, Radek je doktor, gerontolog. Byli tady poprvé v červenci 2019, to jsme se vůbec neznali. Já s Evou jsme si ale nějak padly do oka a ona i Radek se chtěli tenhle rok vrátit a pomoct mi s nějakou prací. Děti jim hlídají prarodiče, takže si přijeli užít svobody, venkova a práce na statku. Byl to krásný víkend a udělali jsme hodně práce. Z Evy se stala moje dobrá kamarádka, to je vzácná věc, tak si sem pro vzpomínku dávám část zápisu ze soboty, která končila slavným odhalením starého výklenku v sednici.

Sobota 2. května

Tohle byl dlouhý a pěkný den, slunce svítilo celkem celou dobu, jen s občasnou přeháňkou, Radek to vždy sledoval na meteoradaru a hlásal nám, jak dlouho bude trvat déšť. Vstáváme kousek po deváté, oheň ještě doutná, Eva ho hned rozdělává znova. Hořel tady pak pořád až do neděle večer. Snídáme kolem ohně. (…) Eva jde škrábat spáry, nacházíme různé nástroje. Já ještě řeším různé drobnosti kolem statku, pak se připojuju k Evě. Škrábeme levou zeď, ona přední část, já zadní. Evu napadlo, že by to šlo dobře drátěným kartáčem, tak jedeme hned dopoledne do Dačic. Vracíme basy od piva. Prší zrovna a mně se pod rouškou nesnesitelně zamhlívají brýle. Železářství je ale už zavřené, tak kupujeme v Prioru aspoň rejžáky na tyči. To se ukazuje jako dobrý na šmejkání po zdi. Přemýšlela jsem hodně nad tím stropem, co s tím, nejméně 8 trámů se bude muset vyměnit, mají uhnilé konce. A ostatní se musí očistit, to zabere příšerný množství času, týdny či měsíce, s brigádníkama.

Evu nakonec napadlo, co kdyby se trámy otočily? Šly jsme se podívat na půdu, kde je vidět krásná hladká horní strana trámů. Nejdřív jsme z toho nápadu byly nadšený. Napsala jsem to hned Kučerovi, i že je celý strop zavěšený na těch železech a že se mi to vůbec nelíbí. On potvrdil mé obavy: to zavěšení je nebezpečné, trámy drží čistě na tom, na zdi jsou jen jejich konce, které mohou být poškozené mnohem víc, než je vidět. Celé to zavěšení je podezřelé, proč to tak vůbec předkové dělali, možná měli už poškozené trámy. Takže navrhuje to celé shodit a dát strop nový. Toho jsem se chtěla uchránit samozřejmě, ale asi se nedá nic dělat.

(…) Sázím odpoledne ten chudák eleuterokok, co mi přišel tak dodělanej ze zahradnictví. Vybrala jsem mu místo před sousedovým štítem. Kopu jámu a našla jsem tam nějaký divný ložisko bílého materiálu, tak musím kopat o kus dál. Eva se jede podívat na hrob Jirousův, pak přijíždí rozrušená, že v básni na náhrobním kameni je chyba, ale vysvětlila jsem, že není. To by táta v hrobě rotoval, ech, kdybysme mu tam nechali chybu. Radek šel běhat, ukazuju mu cestu k Zadnímu Vydří. Vycházím na zahradu a vidím, že mi přivezli dřevo, kamion smrkovýho dřeva, obrovský kmeny tam jsou.

Jedu si tam pro kompost, ale kompost je dřevem zahrazen, vracím se pro kýbl, potkávám Evu, tak jdeme dozadu spolu. Ukazuju jí dřevo, vylezly jsme nahoru, slunce se pomalu chýlilo k západu a tak jsme tam seděly v podvečer a povídaly si, vedle pole se zeleným osením a výhledem do široké krajiny. Obklopeny mladou zelení stromů a zpíváním ptáků ze všech houštin. Eva říkala, jak se jí ve Vydří líbí, jak je ráda, že se dostala z Plzně a může si odpočnout od všech povinností doma, a že je tady opravdu nějaká zvláštní atmosféra. Shodly jsme se potom, že to na nás působí jako vlídná zelená náruč, která člověka zabalí a napájí životní silou. Mluvím o tom, jak těžko snáším, že tady nemůžu přes týden být, a co by se s tím dalo dělat. Ležíme nahoře na těch kmenech. Eva se ptá, jestli mi někdy nechybí v té mé samotě, že to nemůžu s nikým sdílet. Říkám, že mi to nechybí, protože všechnu realitu používám jako materiál pro psaní. A že nikdy se atmosféra úplně sdílet nedá, to mi vždycky vadilo, moje představa vztahu je úplná propojenost dvou lidí a to v realitě nelze. Ale v téhle chvíli jsme právě s Evou sdílely docela dost. Byl to takový ten okamžik, když se změní plynutí času a on má tendenci se zastavit.

„Uctívání výklenku“

Slezly jsme dolů a šly nakopat kompost pro eleuterokok. Zasadily jsme ho spolu a promlouvaly k němu, aby se uchytil, protože je opravdu zuboženej. Pak škrábeme a škrábeme, až do noci. Udělaly jsme docela dost. Každá to vyškrábává nástrojem, který se nejlíp hodí, různě je střídáme, zednické kladivo, kramle, různé železné cajky, rejžák. V té levé zdi to nejdřív vypadalo, že je tam zazděné okno. Eva škrábala kolem a zjistila, že je to zazděný výklenek. S vervou se do toho pustila a celý ho vyzdila. Odhalil se opravdu pěkný výklenek vzadu se starou omítkou a nahoře zachovalou klenbičkou. Řekla jsem, že to bude ten Jirousův památník, tam budou totiž tátovy spisy! [Nakonec je z toho ale „náboženský výklenek“.] Evu taky napadla bezvadná věc, že se tady udělá jakási „zeď nářků“, každý si bude moct do díry ve zdi zasunout nějaký vzkaz, něco co nemůže nikomu říct, nebo přání, nebo modlitbu. A taky ji napadlo, že se zakope do země hrnec s dobovými předměty, tátovými básněmi apod. Aby po sto letech to mohl někdo objevit. My jsme totiž samozřejmě čekaly, že tady něco už konečně odhalíme, vykopeme nebo najdeme v tom výklenku třeba, ale předkové to jaksi zanedbali. Tak je potřeba to napravit.

Eviny nápady jsem obdivovala a dělala si z ní legraci, že jí tady musím udělat pamětní desku. Nejdřív za ten nápad s obrácením trámů na stropě, i když to asi nevyjde, ale i tak jsou její další nápady hodny pamětní desky. [Bohužel hrnec s „pokladem“ se ve spádu rekonstrukce nějak zakopat nestihlo.] Eva teda odkryla celej ten výklenek, už byla tma, tak jsme začaly popíjet víno a daly si cigáro, seděly jsme před výklenkem a obdivovaly ho, pojmenovaly jsme tuto scénu „uctívání výklenku“, vyfotily jsme se tam i s kočkou. Od začátku je tady s náma totiž černobílá kočka od sousedů, Zuzanka, která už už bude rodit, bříško má jak buben, žije tady s náma, Eva i Radek ji krmí, Eva si ji velmi oblíbila, neustále jsou spolu, dokonce vzala kočku na noc k sobě do postele.

4.–6. května: Tereza Šustková

Ve vejmince bydlela básnířka (a také členka spolku) Tereza Šustková. Napsala tam krásnou báseň, které říkám „pocta jasanu“, protože jasany na pozemku miluju a velmi mě těší, když je vnímá taky někdo jiný. Tereza mi po odjezdu napsala tak pěkný email, že jsem neodolala a vrazím z něho dva odstavce i sem (se svolením samozřejmě).

„Milá Františko, ze statku jsem byla nadšená. Především z toho krásného pokojíčku ve vejmince, kde bylo večer tak útulno, z divoké zahrady… A chci říct, že jsem tam cítila především tvoji stopu. Necítila jsem se tam jako „v domě, kde žil Magor“, jako spíš „v domě, kde přebývá Františka“. Těším se na to, jak se bude statek ještě proměňovat a moc doufám, že jsem tam nebyla naposled. Řečeno s dávkou patosu, nechala jsem tam prostě kus srdce. — A poslední věc… Jeden z největších zážitků jsem měla, když jsem si v pondělí večer (snad to nevadí) půjčila z tvé knihovny knihu Mága a začetla se do tvého prologu. Když jsi psala o své cestě k sobě samé, mnohému jsem myslím velmi rozuměla, jiné myšlenky pro mě byly objevné, podnětné. Moc mi to pomohlo uchopit některé věci v sobě samé. A vlastně mě to celkově nasměrovalo, že byl pro mě ten pobyt na statku hlavně hledáním sebe samé. Snad i proto, že jsem se tam cítila tak svobodná, uvolněná, vlídně přijatá. Mám potřebu za to poděkovat, alespoň takto.“

10.–16. května: Jakub, Ota, Klára

Po první květnové brigádě zůstali na statku ještě tři brigádníci, Jakub, Ota a Klára. Co dělali, nevím, otloukli ale také kousek vnější stěny na hlavní budově, vnější stranu sednice směrem do dvora. A starali se o koťátka. Jak tam nemůžu kvůli mámě přes týden být, byla jsem ráda, že koťátka nakrmí.

Z noci na 15.–16. května jsem tam přijela, protože byl víkend a to mám volno. Byli tam už jen Jakub a Ota, udělali jsme si oheň a hovořili, pěkné to bylo, ale do výroční zprávy téma nepatří. Další den jsem je odvezla na autobus.

29.–31. května: Martina

Martina Lukášková, kamarádka, astroložka a spoluzakladatelka České společnosti Teilharda de Chardin přijíždí v pátek, nějak před osmou. Vítáme se, hodně jsem se na ni těšila, je pro nás teď velmi vzácný se vidět, jsem ve Staré Říši úplně uvázaná. Návštěvu mám podrobně zapsanou, ale většina z toho jsou naše soukromé plány a nápady a zájmy.

Dáváme si večeři na zápraží, Martina přivezla chleba, kterej sama pekla, a pomazánky k tomu, děsně dobrý. Ukazuju jí koťátka v koupelně vejminky. Jdeme nanosit větve na oheň a pak až do noci tam sedíme v bundách, páč je zima, a spřádáme mnohé hovory a plány. — Další den jsme dělaly mnoho věcí, tady lze uvést, že jsme shrabaly hromady pokosené trávy, účastnily se slavné bohoslužby o seslání Ducha svatého, a ten večer byl až mystický. Pro naši spolupráci to bylo hodně důležité setkání, časem se snad ukáže všechno, co plánujeme, hodně z toho souvisí se statkem ve Vydří.

15.–21. června: Ivanka Beranová

Kamarádka Ivana Beranová bydlela na vejmince týden; jela dělat kočičí chůvu, za což jsem jí byla velmi vděčná. Vyzvedla jsem ji v Dačicích, nakoupily jsme v Lidlu a pak jsem jí všechno ukázala ve Vydří, ke koťátkům hned našla vřelý vztah. Naštípala jsem jí dřevo, vysvětlila topení, provedla po pozemku. V půl 4 jsem zase vyjela pryč a zanechala ji tam na pospas kočičí smečce. Hodně tam četla, na procházky moc nechodila, bylo deštivo.  Posílala mi z Vydří fotky, hlavně jak kočičí banda poprvé v životě opustila dřevník a vyrazila ven. Frodo, výzkumník, šel samozřejmě první.

Jeden den jsem tam za ní přijela na návštěvu. Přemístily jsme koťátka z koupelny do chodby! Pro lidi, co tam jsou, je neúnosný nemít koupelnu, jak správně říkala Ivanka, koupelna musí bejt čistá a použitelná, ještě když v tý červený je to nebezpečný, padá tam na chodbě strop. Vyhodila jsem nábytek z chodby do dřevníku, přemístili jsme ledničku a ten koš jsme jim daly na chodbu. Taky jsme koťata společně odčervily.

O slunovratu 20. června jsem tam přijela přespat, udělaly jsme si ve stodole oheň a dlouho povídaly, ale o čem, nepovím. Ten oheň ve stodole vypadal až mysticky, pod těmi dlouhými trámy a bez elektriky. Byl to dobrý slunovrat. Šly jsme spát až nějak před třetí hodinou.

23.–24 června: manželé Cicálkovi

Pár dní (nevím přesně) pobývali ve vejmince také dlouholetí členové spolku Petr a Milena Cicálkovi, farář a farářka církve československé husitské. Petr byl jeden z prvních návštěvníků statku, když jsem v roce 2012 začínala s rekonstrukcí. Jel tehdy náhodou kolem, vešel na dvůr, dostal do ruky krompáč a už něco na dvoře kopal. Ale nezalekl se, zůstal a vracel se. S Milenou se tam teď starali o koťátka a jednou si na dvoře také udělali oheň. — Také je podezřívám, že mi na klice dveří nechali tašku s přepychovými pochutinami, např. pražskou šunkou a irskou whiskey, ale nepřiznali se k tomu.

26.–28. června: Ondřej Valenta

Ondra Valenta byl na statku také už poněkolikáté. Já jsem tam tentokrát přijela na víkend, tak jsme taky něco vykonali pracovního. Uklidili jsme totiž dřevník. Hodně jsme toho dali do stodoly, okna stará, železo, kola. Krabice prázdný. Děláme kupky odpadu: plasty, papír, a všeliký shit do popelnice. Přerovnali jsme taky dřevěné brikety. Krásně jsme to uklidili, všechno má své místo, mám z toho skutečně radost. V dřevníku v podstatě nic nebylo, hromada debilních křápů, ale když se to odnosí a upraví, dřevník je téměř prázdnej. Večer děláme oheň a povídáme.

3. července: Pencovi synové

Na statku přespali synové Standy Pence, přijel s nimi Leoš Zedníček. Jen jsem s nimi krátce pohovořila, ukázala jim vejminku a koťátka.  Pencovi kluci jsou inteligentní, komunikativní a pěkní. Pak odjíždějí ke Skalákovi, vraceli se až v noci a brzo ráno odjeli.

8.–16. srpna: Pavlasovi

Petr a Jana Pavlasovi a jejich čtyři děti Karolínka, Lukáš, Anna-Marie a Kuba trávili na statku dovolenou. Přespali tam jednu noc také jejich přátelé Šrámkovi. Já jsem tam za nimi přijela v týdnu a dělali jsme společně oheň. Za ubytování zaplatili, za což jim patří dík; je to zcela dobrovolné.

Do kroniky udělali velký zápis o svých příhodách, tady kousek z něho cituji: „Moc se nám tu líbí a jsme velmi vděčni, Františko, za vejminku (děti sice nadšeně spí ve stanu), aronii, indiánské okurky, tvou milou přítomnost, dětské hřiště hned naproti, bohatě hvězdnaté noční nebe i za celého genia loci tohoto místa, kterého nelze analyzovat ani slovy přesně vystihnout.“

7.–8 srpna: Poutnice Martina Čurdová

Srpen byl neobvykle bohatý na různé zajímavé poutnice procházející krajem. Nejdřív to byla Martina Čurdová, která mě oslovila přes email, že je na pouti a zda by mohla přespat. Říká tomu „ženská pouť“, ale nic ženského na tom nevidím: jde s kamarádkama, ale každá má vlastní trasu a jde sama krajinou několik dní, někdo si trasu a noclehy zjistí předem, někdo jde jen tak a přespává, kde se namane. Potom se sejdou na určeném místě.

Bylo to zvláštní setkání, vrazím sem úryvek z deníku: Martina přichází, je to pěkná žena akčnějšího, velmi schopného vzhledu. Ukázala jsem jí statek a nanosily jsme si dřevo na oheň. Bylo to takový samozřejmý a spontánní. Pak jsme seděly u ohně až do půlnoci a bylo to skutečně celkem zvláštní, páč ona taky nemá rodinu a nechce ji, je jí 39 let, žije podobným způsobem života jako já, taky střídala byty atd. A taky kouří až po setmění. Hlavně ale má úplně stejný názory na LGBT lidi a církev. Chodí do kostela, ráda, ale na církvi jí vadí to samé co mně. Nejzajímavější bylo, jak vyprávěla o Ukrajině, kde byla s nějakými LGBT uprchlíky. A pak o své práci, je režisérka, ale zajímá se hlavně o vyprávění příběhů v komunitě, jezdí po ČR i po světě, tam vždy zařídí, že lidi vypráví nějaký vlastní příběh, komunita vypráví a hrají si to jako vlastní divadlo. Dělá taky workshopy na komunikaci. Takže takto jsme si vylíčily, čím se zabýváme, a mně to teda hodně zaujalo, co ona dělá. Tak jsem přemýšlela, co z toho by se dalo uskutečnit ve Vydří.

Taky jsme se obě shodly na tom, jak máme rády samotu, že lidi až tak nutně nepotřebujeme, ale rády s nimi občas jsme, a že nejvíc nás baví příprava té akce, jakmile to vypukne, už to trochu ztrácí tu přitažlivost, a nejhorší je zakončení. Zvláštní setkání, vskutku. Martina šla spát ve 12. Já tam dřepím až do 1.“

21.–23. srpna: Tři poutnice po stopách básníků

A pak šly krajem další poutnice, tyhle vlastně jely autem po stopách křesťanských básníků Vysočiny: Kristýna, Lenka, Maruška. Zase sem dám kousek zápisu z deníku:

Je dokonalý srpen, nebe bez mráčku, po krajině zoraná pole nebo ještě strniště. Černý jeřáb je zralý, špendlíky zrají. Mají přijet 3 holky, co jdou po stopách Zahradníčka a dalších básníků, přijíždí až kolem osmý. Jsou sympatický, jedna je Kristýna Boháčová z nakladatelství Karolinum, kam přišla až po mém odchodu, ale znaly jsme se z korektur od Honzy. Provádím je po statku, déle stojíme vzadu u pole, ta jedna holka má velmi silné vnímání atmosféry, tak hned poznala to místo, kde pramení energie. Ukazuju jim hostiňák a vejminku, líbí se jim to a děkují. Říkám jim, že mám ještě práci, ale že můžeme zítra udělat oheň.

Sobota

Holky se venku smějou a pak odjíždějí na tu svoji vyjížďku za básníky. Venku zase slunce, ostré jasno, ale už mraky, a počasí je těžký jako před bouřkou. (…) Chystám hranici na oheň a holky se zrovna vrací. Jdu se osprchovat [natírala jsem trámy] a pak děláme oheň. Vypráví mi o té své cestě, jely na hrob Zahradníčka i Demla, co tam zažily, četly texty. Ptám se jich, co dělají, a rozproudila se akční debata. S Kristýnou delší čas probíráme současnou situaci v Karolinu, ona tam totiž pracuje. Ta jedna učí hudebku, druhá dělá dizertaci o nějaké jazykovědkyni, která říká, jak slova utvářejí náš svět, to bylo dobrý. O své dizertaci jim povídám, vychází najevo, že se všechny hodně zajímají o křesťanství, tak to tak pěkně kritizujeme a shodujeme se. Začíná liják, sedíme na zápraží, nohy nám moknou, ale oheň hřeje. Ptají se na moje plány se statkem, říkám, že jsem to svěřila Bohu, mají pro to velké pochopení. Ty dvě pak jdou spát a já tam jsem s Kristýnou. Nějak nejsem moc schopna odejít, ačkoli bych měla. Odcházím ve čtvrt na dvanáct a Kristýna taky.

Neděle

Jedu na kopec na mši, slunce svítí, je krásně (…) Slouží ten kněz, co obvykle. Zpívá se 802, lidi celkem dost zpívají, je totiž ta srpnová pouť a je plnej kostel. Poslouchám na závěr překrásné postludium a vidím, že všechny tři holky jsou na mši! To je krásný vidět, že jsme všichni křesťani a sejdeme se na mši, aniž bysme se na tom domlouvali.

Stojím s nima delší čas před kostelem a bavíme se o církevní hudbě. Ta jedna holka kritizovala mariánské písně, tak jsem dávala argumenty, proč je to dobrý (sjednocení lidí na základě jednoduchých, ale pravdivých emocí, to nic jinýho nedokáže, slovo to často neumí) a že je mám ráda a proč. Ale naučila jsem se už ty protiargumenty říkat tak přátelsky a klidně a se skutečným zájmem o druhou stranu (ona má velké zkušenosti s církevní hudbou, vyprávěla, jaké je to ve světě), že to bylo zajímavý pro obě strany, řekla, že o tom bude přemýšlet. Té holce se taky nelíbila mše, připadalo jí to mrtvolný (což mě tedy nepřipadá, tady na kopci v Kostelním se mi vždy líbí), tak jsme svorně, ale přátelsky kritizovaly církev. Potěšilo mě dost, že takovýhle perspektivní katoličky mi přijely na statek.

30. srpna: Pavel Nepustil a Platforma

Jako už tradičně přijel Pavel Nepustil a pak celá ta skupina: Platforma pro komplexní přístup k užívání drog. Bylo tam asi 10 dospělých a 6 dětí, před statkem měli obytné vozy. Když jsem tam jedno odpoledne na chviličku přijela, vypadalo to tam skoro jako při festivalu, všude auta a dvůr plný lidí. Potěšilo mě to velice, takový živý nával lidstva.

Tohle je také jediná skupina, která mi tam jezdí a já se toho vůbec nijak neúčastním, jinak tam se všemi nějak spolupobývám. Oni mě ani neznají, jenom Pavel. Přenechala jsem jim samozřejmě i vejminku. A na oplátku je poprosila o odklizení části hromady suti, kterou řemeslníci vyvalili až na zahradu a bylo to nepěkné. Oni to vykonali, za což jim patří dík.

Pavel mi pak napsal email, to už je také tradice: „(…) Chci Vám moc poděkovat, že jste nám umožnila na statku být i v této „rekonstrukční“ době. Bylo nám tam zase moc dobře, říkali jsme si, že právě to místo hrozně napomáhá tomu, jak nám spolu je, jaká úžasná atmosféra zklidnění, sdílení a čisté radosti tam vzniká. Myslím, že pro všechny účastníky se tento pobyt stává hrozně důležitým časem, kdy můžeme poodstoupit z toho každodenního stresujícího rytmu, uvolnit se a potkat s podobně smýšlejícími lidmi z celé republiky. Umožní to nejenom si odpočinout, ale taky se dívat na to, co děláme, novým způsobem, dozvídat se o tom, co ostatní dělají, na čem pracují a tím vznikají i velice užitečná spojení. Na podzim bude vycházet knížka, na které se podílelo pět lidí z této party – minulý rok i letos jsme část času využili k diskusím o některých pasážích té knihy, letos jsme vytvořili i návrh obálky. (Vydanou knihu viz v tomto přehledu.)

V neděli jsme odklízeli suť, bohužel to trochu zkomplikoval déšť a pak i nutnost odjezdu, takže jsme bohužel neodvezli celou tu část, kterou jste ukazovala, ale většinu určitě ano. — Doufám, že najdete všechno uklizené a v dobrém stavu – tím, že jsem odjížděl dříve, tak jsem nemohl zkontrolovat ten „finální“ výsledek. Kdyby tam něco zůstalo neuklizené, tak se omlouvám a dejte mi prosím vědět, ať na to příště můžu víc dohlédnout. (…) Ještě jednou děkuji, Pavel Nepustil

4.–6. září: Jana s Alešem a kocour Frodo

Dám si sem zápis z deníku, protože pobyt byl celkem důležitý: poprvé se mnou jel kocour Frodo. Je sice rodák ze statku, ale žil asi půl roku se mnou ve Staré Říši. Také jsme zprovoznili novou cirkulárku a řezali dřevo na zimu. Ten zápis je místy vtipný, páč máme s Janou takový svůj humor.

Večer v 7 jedu pro Janu a Aleše, jedeme do Vydří. Vzala jsem sebou poprvé Froda. Marta se mě nedávno zeptala, kdy ho začnu brát do Vydří, tak mi došlo, že už je přece čas. Děti se s ním srandovně loučily. Frodo ochotně vlezl do přepravky. (…) Pouštím si nahrávku s indiánky, slunce je trochu po západu, ale krajina pěkná. Mám dobrou náladu celkem. Jana má Frodíka v přepravce na klíně, on půlku cesty něco povídá, ale pak v klidu ležel.

Ve Vydří vykládáme věci, vypouštím tu příšerku moji, hned zvědavě zkoumá, ale neustále se drží u nás. Ještě není úplně tma, tak jdeme obhlížet sednici a chodbu. Oni se ubytovávají v hostiňáku, vezou houby, které nasbírali v lese, a Aleš se hned chápe díla a začíná dělat smaženici. Jsem ráda, že tady se mnou jsou, připomíná mi to starý časy. Zjišťuju ovšem, že jsem si zapomněla tašku s jídlem, tak s Frodem přicházíme prosit o nějaký žvanec a Aleš mi pro něho dává sekanou. Jdu shánět dřevo na oheň, s Janou pak nosíme, zbyly tam ještě zbytky z té hromady dřeva. Pojedli jsme ovšem ještě v hostiňáku výtečnou smaženici. Jsou různé legrace s Frodem taky, že je Jana jeho tatínek. Jana vzpomíná na své kočky, které měla kdysi u dědy.

Oheň už tam delší čas hoří, tak k němu jdeme. Počasí krásně vyšlo. Hovoříme. Oni vypráví, co dělali v hospodě, jak to tam zařizovali pro Růmu a Jena. Já např. o postupu prací a jak se to plánuje s kolaudací, pak taky o brigádách a problémech při tom vzniknuvších. Vyprávíme Alešovi, jak to tady bylo za Mágy hrozný ve smyslu zavalenosti dvora všemi křápy. Pěkné bylo, jak Jana vyprávěla o Libře, že zpracovává nějakýho Janečka, kterej se zabejval intenzivně těmi letci RAF, Janu to děsně zajímá a dlouho to zkoumá, takže ji teď práce baví. Mluvíme o tom, jak vnímáme čas, Jana hodně pořád žije v minulosti, trochu jí to závidím, ale ona říká, jak ji to týrá. Já zase jen v budoucnosti skoro, což taky není k životu. O jejím psaní též hovoříme, řekla mi, o čem ta kniha obecně je: Boha lze poznat v čemkoli.

Krásné to bylo s Frodem, vypadá to, že to bude opravdu cestovní kocourek. Nevzdaloval se, jen si volně zkoumal kolem, chodil za náma na klín. Dlouho jsme s Janou sledovaly, jak přišla ta černá sousedovic kočka a on s ní hovořil, na velmi dlouhou dobu zcepeněli a zírali na sebe, pak se k ní Frodo příšerně zpomaleně přibližoval, tak jsme dostaly tichej záchvat smíchu. Chtěla jsem jít spát o půlnoci, ale Jana mě přemlouvala, abych ještě nechodila. Aleš usínal. Tak jsem tam ještě do jedný seděla. Na závěr už Frodo žalostně hledal, kam by hlavu složil, nevěděl ještě, že má spát ve vejmince. Lehal si na každého z nás a skončil u Aleše, který už spal v sedě. Tak jsem pravila: „Chudinka, on už potřebuje spát,“ nebo tak něco, a Aleš si myslel, že je řeč o něm. Odešla jsem do pelechu, Frodo se mnou absolvoval všechnu koupelnu a všechno musel vidět. On mě provází jak pejsek, je to velmi pěkné, občas mi skočí za krk a neustále mě má na zřeteli. Je to zvláštní a nová věc pro mě, mít u sebe takovou bytost. Zalehla jsem a měla nějak rozestřený vlasy po polštáři a Frodín se mi uložil do vlasů, za hlavu na polštář. Skoro za chvilku začal jemně pískat nosem, takové milé kocouří chrápání.

Sobota 5. září

V 9 vstávám a jedu na nákup. Aleš taky vstal a šel na houby, ale našel jen jednu obrovskou bedlu. Obhlížím tu cirkulárku, zkouším ji zvednout, ale není to úplně nejsnadnější. Ukazuju Alešovi různé zajímavosti na zahradě. Přichází Proky a cirkulárku vytahuje a přetahuje ji až k dřevníku. Zapíná ji, zkoušíme řezat, Proky vždy dbá na to, abych si to vyzkoušela a všechno to pochopila; vše chápu.

Sedím chvilku pod ořechem a slastně si korektořím Chválu stínu. Jana vstává a snídá venku. Chechtaly jsme se srandě s „tatínkem“, jak Jana říkala pořád Frodovi, že je jeho tatínek a něco dalšího, já jsem k tomu nějak dodala, že jakmile se objeví tatínek, je to „velké neštěstí“, navázaly jsme to na Mágu, děsně jsme se tomu chechtaly. Pak se tam objevil asi skutečný Frodův tatínek, ale jen prosvištěl dvorem a vůbec si ho nevšímal, čímž se potvrdilo „velké neštěstí“.

Jdu zkoumat ty barvy na strop, natírám vzorky na kousky trámů a požaduju po Janě, ať se toho účastní. Ona nejdřív řekla, že na to nemá vůbec žádný názor, ale já jsem ji „donutila“ mít množství názorů, takže jsem tam tak dlouho před ní (ona se pokoušela snídat) šaškovala se vzorky, až se začala ke všemu vyjadřovat a trpělivě to snášela. A výsledek se dostavil! Vybraly jsme kupodivu odstín „modřín“, taková zvláštní světle hnědá do růžova, dlouho jsme nad tím rokovaly ještě v přítmí sednice a rozvíjely, jak ta barva působí. Ale asi to teda mám! To je důležitá věc, budu na to čučet do konce svýho života.

Frodík se tam proháněl na pozemku a náhle měl chycenou velikou tlustou hnědou myš. Děsně dlouho si s ní hrál a dočista ho to rozvášnilo, fotila jsem ho a natáčela. Až jsme pak zpochybnili, že ji chytil, nejspíš ji někde našel. Je na takovej úlovek ještě moc malej, dle Jany. Posléze ji však rozvášněn svým šílenstvím začal požírat, tak jsem pověřila Janu, tatínka, aby mu ji sebrala, aby neměl posttraumatickou stresovou poruchu z toho, že jsem mu ji vzala já, jeho matka. Bylo to vtipné s ním, on se však po odebrání úlovku záhy uklidnil.

Aleš, jsa génius, začal důkladně vařit. A já s Janou jsme se věnovaly dřevu. Nakládaly jsme ho na trakač (Proky mi půjčil trakač) a vozily k pile. Posléze jsem začala řezat. Přidal se k nám Aleš a vozil dřevo. Nařezala se první várka a Aleš pravil, že jdeme jíst. Co naplat tedy. Zasedli jsme a hodovali. On umí tak dobře vařit, až je to na pováženou. Rýže se zeleninou (z vlastní zahrádky, ačokči a divoký rajčata, plus květy lichořeřišnice) a tempeh k tomu. Říkala jsem mu, že kdyby vařil v tom bistru u Bauerů, lidi by mu to trhali z rukou. U oběda rozebíráme s Janou její knihu a vydání v Malvernu, říkám o nakladatelství Trigon, jaké tam teď mají trápení. Dívám se Janě na solární horoskop, jak se jí tam rýsuje to psací období, a že ještě dlouho neskončí. Dáváme krátkou siestu, páč oběd si to žádá, povaluju se na dece u stolu a různě hovoříme.

Jdeme na řežbu. Navozili jsme toho dost, střídavě řežu já nebo Aleš. Připadá mi, že z toho stroje mám snad větší respekt než z motorový pily, která je objektivně nebezpečnější a mnohem víc řve, tohle má pěknej zvuk a je to úplně bezpečný, ale stejně… Řezali jsme hlavně ty jasanový kmeny, asi tři roky starý, jsou bohužel teda promoklý naskrz, ale to by snad mohlo uschnout ještě. Jana mi to dlouho podávala, já jsem řezala a zasekl se mi tam jeden těžkej jasanovej kmen. Pila se úplně zastavila. Pak jsme si s Alešem všimli, že se tam vzpříčil jeden díl, Aleš to takovou menší ranou vrátil do správné polohy, já jsem ovšem propadala mírné hysterii. Začala jsem tam řvát a nadávat na ten výrobek, děsila mě totiž představa, že jsem to koupila za 15 tisíc a ono to při prvním řezání vypoví službu? Nechápala jsem, proč se to poleno zaseklo. Málem jsem začala řvát i na Aleše, ale snad jsem se ukáznila.

Zavolala jsem Prokymu, protože jsem se to bála znova spustit. Proky hned přišel a vše mi vyložil: ty jasanový polena jsou hrozně tvrdý, pro pilu je to prý jak železo. Musí se to do kolíbky vložit naprosto stabilně, aby to pevně sedělo, a řezat pomalu. Já jsem řezala moc rychle a asi to neleželo stabilně. Pak při zpětném cuku se tam vyhodil ten díl. Taky nějaká guma se tam odřela, ale tu jsme mohli vyhodit bez újmy na funkci. Prokyho výklad mě uklidnil. Pak jsem se dost styděla za ten svůj výlev, ale zpátky to už člověk nevrátí. Aleš pilu zase hned zapnul, já jsem se do toho už nehrnula, nařezal ještě ty obrovský kmeny těžký, bral to vždy ze dvou stran, a zkoušel taky vyřezat takový ozdobný kolečka, protože jasan má moc pěknej průřez. Takže jsme nařezali celkem slušnou hromadu, ale ještě to chce pokračování.

Dávám si kafe, hovoříme pod ořechem. Říkám jim o situaci doma, že jsem po tom půlroce jaksi polomrtvá a vyhřezává ze mě občas nenávist. Chtěla jsem taky nějak omluvit ten svůj výlev, ale je to prostě tak se mnou, nejspíš budu muset varovat i lidi z brigády, páč tohle se mi děje. Na závěr jdeme na procházku do polí, tedy dozadu na zahradu, Jana chce vidět geometrii. Frodo jde s náma, je jak pejsek. Hledáme lískový ořechy, ale jsou sežraný. Trochu uklízím, meju nádobí, oni se balí. Vyjíždíme nějak kousek po sedmý či co.

16.–18 října: Eva a hračky Aňaňu

Na víkend přijela znova Eva Kuncová, tentokrát sama, odpočnout si po covidu. Bydlela v hostiňáku, ale většinou jsme byly spolu. Hodně jsme si to užily, natřely jsme většinu trámů druhým nátěrem, ale hlavně jsme povídaly, lenošily, šly do krajiny na procházku s Frodem (chodí vedle nohy jak pejsek, nikdo ho to ale samozřejmě neučil; když potká zajímavý strom, vyleze na něj, sleze a zase ťapká za člověkem) a dobře jsme si žily.

Eva využila krásné počasí k nafocení dřevěných zvířátek, které vyrábí a prodává. Jsou to opravdu milé hračky, i dospělý by se s tím potěšil, děti ale ještě víc. Eva má web, tak se koukněte, je tam krásné povídání, jak hračky vznikají a proč je vyrábí. Hračky se jmenují Aňaňu a najdete je na této adrese: https://www.ananu.cz/

23. září: Tereza

Tereza Šustková přijela znova na vejminek, ale nevím, jak dlouho tam byla, asi jen den, dva. Byla tam zrovna na tátovy narozeniny.

Listopad: Vojta a Jakub

Vojtěch Pícha ze skupiny Prázdné trůny přijel na statek 13. listopadu na týden pracovat na své dizertaci, půjčila jsem mu vejminku. A Jakub Fišer nezávisle na něm přijel pak o víkendu číst knihy do svého dokumentu o Bondym a byl v hostiňáku. Uklidil také zápraží. Statek může totiž, když je prázdná vejminka, hostit dva návštěvníky (nebo dvě menší skupinky) najednou a ani se nemusejí potkat, kdyby nechtěli. Každopádně bylo pěkný, jak jsem je o víkendu přijela navštívit a dělali jsme na prvním sněhu oheň. Jakub to fotil, vznikly krásné fotky. A v sobotu jsme taky všichni sundávali tašky ze střechy, protože přijel Zbyněk a byla druhá stodolní brigáda.

Vánoce 2020: Ivan a Jakub

Tentokrát, vůbec poprvé, byl na statku někdo i o Vánocích (kdysi také kdosi zkoušel pobýt, ale vydržel asi jen jednu noc a pak mu došlo, že chce být někde jinde – což je také dobrý výsledek). Teď tu byli Ivan a Jakub. Přijeli na Štědrý den, přišli pěšky z Dačic, vypadly jim pojistky, zápolili s myšima v hostiňáku a měli krásný stromeček (připravila jsem jim tam mrňavý smrček a pár ozdob, oni si to doplnili červenými šípky a svíčky tam dali) a prý se jim tu líbilo. A zažili tu ještě něco jiného, viděla jsem se s nimi, povídali a pracovali jsme? Kdo ví, nepoví. A chytil Frodo na statku už 7 myší? To vám ráda prozradím, že ano. Ale na ty potvory v hostiňáku je zatím krátký (ačkoli je teď v osmi měsících už docela dlouhý…).