Následná péče z jihlavské Charity, červen 2024

Oblastní charita Jihlava tento rok opět pořádala na statku terapeutický a pracovní víkend pro své klienty, kteří prošli léčbou závislosti a chtějí se začlenit zpět do běžného života. Od 20. do 23. června patřily půda a zahrada vzadu s výhledem do polí jejich programu. Josef Novotný, jeden z terapeutů Následné péče, o tom napsal pěkný článek „A dvakrát přeletěly labutě“: https://jihlava.charita.cz/…/a-dvakrat-preletely-labute/ — Fotky jsou od Charity.

Vedoucí programu přijeli už ve čtvrtek a osídlili vejminku. Program pak probíhal v pátek a v sobotu, stejně jako minulý rok. V deníku mám o tom pár postřehů a momentek, tak to sem dávám. Měla jsem tu také zrovna Jakuba na pobytu. Na oplátku za pobyt vyklidili ve stodole hromadu trámů a dřeva a přendali to na stranu, takže vytvořili místo pro další akce.

Pátek 20. června

Chariťáci sedí u vejminky a jako minulý rok tam rozpráví a zpívají, nese se to do noci a je to pěkné. Jsem ráda, že je tady zase mám. Přijeli před šestou, Martina s někým ještě, ostatní až k večeru. Ukázala jsem jim půdu a stodolu, a vzadu zahradu, mám tu pro ně připraveny dvě práce, které v tom počtu, v jakém přijedou, budou mít asi dost brzo a pomůžou tím připravit prostor nejen pro sebe, ale i pro další letní akce.

Sobota 21 června. Vichřice

Chariťáci se postupně scházejí, klienti jim přicházejí k večeru. Kluci [Zbyněk a Honza] zrovna na půdě dokončují práci, odnáší věci. Šli si do sednice dát polívku, kterou jsem uvařila a já s Jakubem jsme půdu zametli, aby to tam bylo připraveno na nocování. Pak už jsme to přenechali „chariťákům“. Kocourci se tam taky za nimi přestěhovali.

Strhávala se veliká bouře. Obloha byla divoce nazelenalá už když jsme jeli z Telče a pak jsme to šli pozorovat ven, i Chariťáci to sledovali na přehzahrádce. Valila se od západu apokalypticky  zelená mračná, veliká masa divokých mračen, vítr se vzmáhal, světlo se stalo zeleným a pak už krajinu bičoval déšť. Já jsem to dřív milovala tyhle věci, ale od dob, co jsem statkářka, jsem ve vztahu k vichrům vnitřně dosti rozpolcena. Jsem s tím statkem tak tělesně spojená, že cítím ty nápory větru nějak v kostech či co a pořád trochu trnu.

Naštěstí vítr nebyl nijak silný, voda létala z oblohy, spadlo i pár krup. Frodo přiběhl s mnoha řečmi, ale Žolík někde zůstal, pak jsem zjistila, že žije s nimi na půdě. On se totiž socializoval, dřív se lidí bál, ale už si velmi krásně zvykl, že se tu střídají lidé a všichni kdo zde jsou, jsou v pořádku a netřeba se jich bát, už to dělá tedy jako Frodo, že si vybere ke komu se připojí a je s ním. . Divočina se potom utišila, Josef z Charity zachránil autem lidi, co ještě jeli na program a zastihla je bouře, tak se zaplnila půda a všichni se dostali na své místo.

Neděle 23. června

Jedu na mši, Jakub nejede. Chariťáci zrovna odjíždějí, děkují mi, vypadají spojeně. Já jsem taky. Krásně to tam vzadu uklidili, dokonce rozkopili zase seno Honzovo. Jeden pán našel na půdě nějakou starou minci, chtěl ji ode mě koupit, ráda jsem mu ji dala, vživotě bych si jí nevšimla.