Dokončení rekonstrukce sednice a stavba čističky. 2021

Rok 2021 byl vskutku nabitý rekonstrukční činností. Začalo se dělat na čističce odpadních vod. Byla dokončena rekonstrukce sednice na hlavní budově, podlahy, strop, omítky, topení, základní zařízení. Konec textu je podrobným zápisem o dobrodružství zabydlování a potyčce s nefungujícími kamny. — Zápisy o návštěvách a akcích v tomto roce najdete také zde.

Duben 2021

Stavební povolení

Pan Kučera, projektant stavby, mi přivezl všechnu dokumentaci, výsledek hromady práce a úředního řízení, všechno to trvalo víc než rok. A za okna jsem přilepila tři cedule „Stavba povolena“. Tátu by z toho trefil šlak, kdyby to viděl. On nebyl schopen vyřídit ani nejjednodušší úřední papírek, nic takhle obrovského z hlediska papírování se na statku nikdy nestalo. Tohle bych NIKDY nemohla zvládnout sama, je to obrovské kvantum papírů, řízení a povolení, co je potřeba ke stavbě. Dokonce i na kamna musí být nějaký úřední papír, na komín, čističku, vrt, stavbu samotnou. Ještě jednou musím panu Kučerovi velice poděkovat! Upřímně soucítím se všemi, kdo v dnešní době něco stavějí (také kvůli ceně materiálů, které výrazně stouply). A mám radost, že jsou na světě lidé, kteří tomu rozumí a dokážou to všechno na úřadech zařídit.

Spárování dlažby

Vůbec první prací na rekonstrukci v tomto roce byl můj neúspěšný pokus o spárování půdovek v chodbě. (Úryvek z deníku) „Proky mi to ukázal a jemu ta spárovací pistole samozřejmě výtečně fungovala (on kromě toho jakýmsi divem zůstává neustále dokonale čist, skoro nikdy se neušpiní, i kdyby rekonstruoval samo peklo). Jak jsem to ale vzala do pracek já, všude mi to teklo, po mně a po podlaze, ucpalo se to několikrát, do toho se venku strhla sněhová vánice a zasahovala i na chodbu, ruce mi mrzly, nenašla jsem rukavice, ráchala jsem se v cementu holejma rukama, záda mě bolely svinsky. Vyspárovala jsem za dvě a půl hodiny asi 1 metr čtvereční a byla jsem ráda, že jsem naživu.“ — Tím pádem mi došlo, že si na to musím najít někoho šikovnějšího (nakonec to byla Lucie, jak se dozvíte dále).

Stavba čističky: bagrování

Práce byly zahájeny 19. dubna, poté co rozmrzla zem. Začalo se dělat na megastavbě, čističce odpadních vod. Jelikož obec nemá vlastní, tak každá novostavba (což je paradoxně i statek, neb zde probíhá větší rekonstrukce a potřebovala jsem to mít přesně podle zákona) musí mít vlastní čističku.

Práci si vzal na starost Láďa Ryšavý a jeho pomocníci, hlavně Pavel. 19. dubna přijel také bagrista, což bylo též dobrodružství, protože původně objednaný bagrista na místě zjistil, že nemá tak hluboké rypadlo (nebo jak se tomu říká), aby mohl vydrápat díru hlubokou přes 3 metry, jakou jsme potřebovali. Projektant Kučera ovšem rázem sehnal jiného bagristu a jáma byla zdárně vyhloubena.

20. dubna: „Mlčenlivá jáma“

(Úryvek z deníku) „Jedu do Vydří podívat se na tu jámu. Přijíždím a vidím, že je cesta zaplněná různými vozy, bagrem, taky projektant tam byl už. A ten bagrista taky. Vylezla jsem ven, měla jsem trochu bujarou náladu, ale jak jsem stanula u vrat, docela mě ohromila ta jáma. Je to vybagrovaný, má to 3,5 metrů hloubky, kolem se vrší obrovský hromady hlíny. Nějak mi to vzalo slova, podivným způsobem mě to zhloubi umlčelo, ten pohled do nitra mého pozemku. Asi jak jsem s tím nějak tělesně propojená, nevím, proč mě to tak mlčenlivě dostalo, nemohla jsem se od toho chvíli odtrhnout. Debatovali jsme tam nad tím, představila jsem se taky bagristovi a ptala se ho na různý věci (zapomněla jsem se ovšem zeptat, kolik to bude stát…) Sousedi tam na to chodili přes den koukat, i pan Kaupa přišel pohovořit.

Oni pak odešli na dvůr, a já jsem tam ještě stála, překvapila mě reakce mýho těla, vlastně jsem nic necítila, jen jakési veliké, veliké mlčení. Nemám pro to žádnej popis ani vysvětlení. Ztlumily se mi všechny hektický energie v těle, jako by se i ve mně rozevřela jakási mlčenlivá jáma. Bylo to ale příjemný, nebo spíš naprosto zemsky neutrální a hlavně opravdu velmi, velmi mlčenlivé to bylo. Pak jsem tam se všema mluvila pomalu a tišeji, podivná reakce. Docela dýl jsem tam byla, vyfotila si to, říkaly se různý legrácky a zapnuli jsme taky čerpadlo ve vrtu, ale ta mlčenlivost ve mně zůstala.

Kučera řešil napojení, byla jsem ráda, že tam je. Kluci tam včera vyhrabali starou pračku železnou obrovskou a udělali jí nový nohy. [Pozn.: pračka tam stojí vesele dodnes, Frodo do ní rád leze.] – Jedu zpět, pouštím si zase Strausse, ale ta mlčenlivá hlubinná nálada mi zůstala, pak jsem měla i trochu slz při některých pasážích hudby, ale ten dojem z jámy byl opravdu zvláštní, vskutku mě to překvapilo a nerozumím tomu.“

Betonování

23. dubna byla na statku brigáda s lidmi kolem Olomouce a LFŠ [zápis bude k nalezení zde]. Někteří z brigádníků na statku zůstávají, jsou tam i s řemeslníky, Láďou a spol., vytvořili jednu partu. Láďa betonuje tu jámu na čističku, do konce dubna bylo betonování hotovo. Vycuclo to na chvíli vodu ze studny, ale zase tam pak natekla, když beton zatvrdl. — Jakub, který tam také zůstal, to občas natáčí, takže budou záběry z této zásadní etapy.

Květen 2021

Zprovoznění čističky a jak to funguje

3. května byla zapojena čistička AS Mono-comp 4P – a funguje. Láďa to zvládl, to je velká věc. — 12. května mi chlápek od čističky ukázal, jak se to obsluhuje, kde seženu pytle na výměnu a tak. Vysvětlil mi, v jakých fázích čistička pracuje: aerace, napouštění kalu do pytle, odtok přečištěné vody; koukali jsme na to společně do toho zařízení. V „lochu“ pod vejminkou je k tomu ovladač napojený na elektriku. Když vypadne proud, řve to na upozornění, ale pak se to zase samo nahodí.

Není s tím žádný problém, samostatně to funguje, až na to vynášení naplněného pytle. „Výsledky“, jak to mu říkám, se totiž shromažďují v pytli, který se jednou za 2 až 3 měsíce mění (což není úplně banálně jednoduchý) a vyhazuje na kompost (což se mi zase moc líbí, že se takhle všechny „výsledky statku“ recyklují). Vyčištěná voda odtéká do kanalizace. Čistička má poklop. Když se odklopí, vůbec není cítit žádný smrad. To je známka, že to funguje správně. Vyřídila jsem si také všechno potřebné s Čevakem. Takže to mám všechno v naprostém cajku podle zákona a o to mi šlo. — Dala jsem za tu legraci samozřejmě přes 100 000, už nevím přesně kolik.

Před vraty zbyla ovšem obrovská hromada hlíny z vybagrované čističky, tak jsem také zařizovala bagristu na odvození. Bagrista mi vysvětlil, že vykopaná hlína 3x nabyde, proto je jí vždycky tolik. Hlína byla navalená i na zešikmeném plotě u vejminky, bála jsem se, že se už nenapřímí. 8. 5. už byla plocha krásně uklizená, plot se naštěstí napřímil, pod hlínou ale zahynuly dva nově zasazené keříky růží. Třeba ještě vyrazí. Bagrista navozil hlínu dozadu na zahradu do těch proláklin za stodolou, pořád je tam kupodivu trochu místa.

Sednice: Parapety u „archivních výklenků“ a omítky

Láďa s Pavlem také umisťovali kolem dokola místnosti u těch výklenků pod stropem takové bílé parapety. Nejdřív jsem se toho po příjezdu lekla, že to bude moc nápadné, ale nakonec, když se místnosti vybílila, není to tak zlé. A až se výklenky zaplní kartony s archivními materiály (což je účel těchto výklenků), nebude to nápadné vůbec. [V roce 2023 jsem musela nechat parapety dát pryč, začalo mi to vadit.]

Dokončeny byly také všechny omítky, hlavně ta část za budoucí linkou, takže kromě dřevěných částí (strop a podlaha) je sednice hotová. Elektrika i vodovod za linkou se musely předělávat, aby to pasovalo k nové lince. Upravoval se otvor do komína. — Láďa a spol. udělali v celé sednici klasickou omítku, rovnou, krásnou. Podél všech vnějších stěn dole jsem ale chtěla nechat holý pruh, abych si tam naplácala konopnou omítku, která bude zabraňovat pronikání vlhkosti a umožní domu lépe dýchat. Domluvily jsme se s Lucií (zůstala tu po brigádě), že to společně vykonáme. Pak jsem pokračovala o víkendech už sama.

8. 5. Františka a Lucie dělají konopnou omítku

(Úryvek z deníku) „Užívám si pozemku a děje na něm. Lucie ale chce jít hned pracovat, dělat tu omítku, je plna energie. Říká, jak si tady odpočinula a že našla zase trochu sama sebe, to mě těší. Darja s Otou taky chtěli nějakou práci, tak jsem jim přidělila sbírání kamenů z toho placu před vraty, kde je čistička. Pustili se do toho, pak to proložili četbou Bondyho a krásně to tam celý upravili.

Já s Lucií jdeme na to. Zavolala jsem Láďovi, ať mi vysvětlí svoji míchačku, moje totiž nefunguje. Ota nakonec přišel na to, jak se tam něco ovládá, nemohly jsme na to přijít. Zapojuje se neobvykle do zásuvky 220. Míchaly jsme celkově dvě dávky. Šlo nám to rychlejc, než jsem čekala, Lucie plácala a já jsem uhlazovala a dělala to napojení na stávající omítku. Je to prostě vynechaný pás podél celé místnosti. Udělaly jsme skoro celou jednu zeď. Lucie to prvně našpricovala, namíchala jsem špric. Těšilo mě to velmi, že zase můžu dělat s omítkou, to je taková moje nejoblíbenější práce. Povídaly jsme si, ptala jsem se jí, co vlastně studovala na pajdáku, nějakou „starost o děti“, nevím, jak se to přesně jmenuje. Chtěla být porodní bábou, to nevyšlo kvůli doporučení od doktorky komunistické, nedala jí ho, tak šla aspoň na tohle. Pak se ale odstěhovala do nějakého týpí (…) Přerušily jsme práci obědem, oni měli česnečku, já ty těstoviny. Kraťoučká siesta, pak pokračujeme. Bolí z toho ale dost záda, jak je člověk pořád v podřepu.

Nový záchod v chodbě a dlažba

Láďa s Pavlem také dokončili ten nový záchod v chodbě, zprovoznili ho. Pomáhala jim i Lucie, krásně vyspárovala kachličky. Něco se tam nepodařilo úplně dokončit, tak se bude ještě pokračovat příští rok, ale záchod funguje. Ze zdi tam koukají 2 kameny z nejstarší části statku, z konce 18. století. Většinu těch nejstarších stěn jsem nechala přestavět, protože byly příšerně křivý, ale tenhle původní základ jsem tam nechala koukat ven.

Totiž pokud se bude v sednici pořádat něco pro veřejnost, je potřeba mít dva záchody. I v případě, že bych tam někdy chtěla mít v domě nějakou provozovnu, musím mít záchod pro veřejnost, tak je to v zákoně. 23. 5. přijel chlapík podívat se na dlažbu, hořekoval, že se to musí předělat, aby to mohl zbrousit, ale nakonec to nebylo potřeba.

Červen 2021

Řemeslníci i brigádníci odjeli. Já jsem jezdila na statek na víkendy i občas v týdnu kosit a pracovat. Přijeli taky hosté, Eva s Pavlem, do hostiňáku a pomohli mi s úklidem po omítce. Nešel otevřít ten poklop od čističky, dočista se tam nějak zasekl a zavařil, bylo to takové vtipné osamělé zoufalství, jak tam nikdo nebyl. Vyrobila jsem si k tomu drátěný oka, ale ani se to nehnulo, řešila jsem to i s prodejcem, ten to taky nechápal, ale slíbil, že kdyby se to nepodařilo odklopit, přijedou. — Nechala jsem taky udělat znova rozbory vody z vrtu.

Pás konopné omítky v sednici

Dokončila jsem sama o víkendech konopnou omítku v sednici. Na chodbu jsem taky dala na stěnu, která odděluje dvůr, jeden „konopný pásek“, protože do té zdi neustále zatejká voda z okapů. Byla to taková osamělá, pěkná práce, jen záda to holt odnáší, jak se dělá pořád v podřepu. Když se to pak nabílí, ani nebude vidět, že je to jiný druhy omítky. A mělo by to sednici chránit proti vlhkosti.

Chodba

Na začátku měsíce byla dokončena vstupní chodba, kde je dlažba ze starých půdovek. Ty půdovky byly nad sednicí, s brigádníky jsme je v srpnu 2019 odtud v potu tváře vykopali, složili, rozložili, vybrali na chodbu, Láďa s Pavlem je přilepili, já jsem se pokoušela spárovat, ale nešlo mi to a v květnu to pak převzala Lucie (možná s Pavlem), už si nepamatuju. Lucii to ale šlo asi nejlépe. Vymyslela i nějaký způsob, jak to dělat rozumně.

Našla jsem pak přes Járu Prokůpka jednoho chlapíka v Dačicích, který s těmi půdovkami pracuje. Musel ty spáry ještě trochu dolít a pár dlaždic srovnat, pak to celé zbrousil a napustil nějakou průhlednou hmotou. A výsledek je úplně skvělý. Na začátku to ještě bylo trochu lesklé a vypadalo to překvapivě a dokonale. Teď je to pěkné a dlažba vypadá, jako by na chodbě byla 100 let, přitom je zachovalá. Takhle upravené půdovky se skvěle vytírají a není na nich vidět žádná špína.

16. června: Dřevo na stodolu

Zbyněk Burian ještě s někým přivezli (…) dřevo na opravu stodoly a vzorně to složili u stodoly. Veškeré dřevo na opravu je tedy pochystáno, jen jsme se stodolou nestihli tenhle rok v podstatě skoro nic udělat, protože rekonstrukce sednice zabrala veškerý čas. Já nemám schopnost tříštit sílu mezi dva stavební prostory, sednice byla pro mě zásadní. Na stodolu se jde v roce 2022.

Rozbory vody

Přišly rozbory vody z vrtu. Voda je v naprostém pořádku, velmi kvalitní, ale jsou tam bakterie. Takže se musí udělat nový rozbor. Podle návodu odborníků jsem tam nalila 2× savo, ale stejně i v druhém rozboru byly bakterie… Tak jsem to tenhle rok vzdala a kolaudace vrtu a jeho napojení na koupelnu se odkládá na příští rok. Požádala jsem banku o odklad a hned vyhověli, samozřejmě, protože pro ně je to výhodnější, zaplatím jim víc. [Až pak jsem se dozvěděla, že pitná voda není ke kolaudaci potřeba, ale je potřeba mít vrt připojený.]

Červenec 2021

Červenec byl zaseklý, řemeslníci měli práci jinde a já jsem první polovinu měsíce musela zůstat ve Staré Říši. Do hostiňáku přijeli Jana Bauerová s Alešem a vyřešili jsme aspoň tu zaseklou čističku. Musela jsem jezdit čerpat vodu ze sudů, jsou velké lijáky a sud se hned naplní, nesmí to odtékat do čističky a nádrž na vodu zatím nemám. — Koupila jsem ale kamna s výměníkem Nordica termorosella, vybírali jsme je s projektantem. Stály kolem 70 000. [Bohužel kamna se po roce používání ukázala jako šmejd… Musela jsem koupit nová, nešlo jinak. Ale o tom jindy.]

21. července se to najednou zase rozhýbalo, volali topenáři, Láďa i Zbyněk – nezávisle na sobě – že brzo přijedou. Láďa s Pavlem dali obklady za budoucí linku. Topenáři položili trubky k radiátorům pod podlahu. Láďa taky připevnil nad podlahu na ty výklenky pod okny ty dřevěné parapety, vypadá to velmi dobře.

28. července: Izolace do podlahy

(Úryvek z deníku) „Za chvíli ovšem přijíždí Zbyněk, máme dnes v plánu začít s tou podlahou. Přivezl celý vlek dřeva, modřínový rošt pod fošny. Jede s nějakým Václavem, synovcem. Uklízíme nejdřív binec v sednici, vynášíme to ven. Pak nosíme dovnitř ty trámky, já zametám. Šlo to rychle a dobře, protože se to nemusí nijak spojovat a přibíjet, Zbyněk nosil ty trámky, občas upravil velikost, nanosili jsme konopnou izolaci ze Skalákovy síně (je paráda, že se to tam uvolnilo). Kladlo se to mezi ty trámky, vypadá to velmi pěkně a solidně. Trámky jsou vysoký 8 cm a izolace stejně tak. Jsou tam už položený ty trubky, izolace se dala přes ně. Měli přijet filmaři, ale jeli na oběd, tak se zdrželi. Dělali jsme si srandu, že musíme zvolnit, nebo nás filmaři nestihnout, chtěli natočit taky nějakou práci. A i jinak byla různá drobná legrace se Zbyňkem, dobře se nám spolu pracuje.

Srpen 2021

Srpen byl opět nesmírně akční měsíc, vlastně vrchol celé roční práce. Začal návštěvou party studentů s jejich učitelkou, se kterými jsme vynosili všechna prkna na strop nahoru na trámy. Hlavně jsem ale začala připravovat prostředí pro oslavu Démonovy svatby. Jiří Michalík řečený Démon, který sem jezdí od začátku na brigády a vlastně celou tu tradici brigád s Otou zahájil, se tento rok ženil a hostinu pro přátele chtěl uspořádat na statku, ačkoli to má z Hané daleko. Se svojí ženou Silvií tady pak také chtěli strávit část svatební cesty. To mě velmi potěšilo a vzala jsem si za úkol dostat sednici do poloviny srpna do obytného stavu. To byl poměrně těžký úkol, ale zároveň se tím hodně urychlily práce. Nabídla jsem také, že zajistím část toho, co bude potřeba (guláš, nádobí, výčep, část cukroví). — 25. 8. schůzka s topenářem, domluva kde co bude, radiátory atd.

2. až 4. srpna, Markéta Haiklová se studenty

Zápis je v Akcích [dodám později], ale úryvek patří i sem, přispěli jsme významně k práci na sednici: „Přijel Zbyněk s těmi modřínovými prkny na strop, když už všichni seděli u ohně, oni velmi akčně vyskákali a začali nosit, udělali jsme řetěz a celou tu hromadu prken jsme tam vynosili, Markéta byla se mnou na žebříku, já nahoře a ještě dva kluci, Markéta má obdivuhodnou sílu. Velmi s tím pomohli, ve třech lidech by to byla hrozná dřina.“

6.–7. srpna: Natírání stropu s Jakubem

(Úryvek z deníku) Jela jsem do Vydří v půl 5, i s Frodem, vyzvedla jsem Jakuba v Telči u Lidlu. Chtěl přijet kvůli stropu, abysme ho společně udělali. Byl z toho dosti krásný víkend, s Jakubem se mi dobře žije a pracuje, vnímám ho občas jako svého bratra. (…) S Jakubem natíráme nejdřív parapety, dobře mu to jde. Pořád něco povídáme. Večer zůstáváme sedět v sednici na tom dřevěném roštu, moc se nám v té místnosti líbí. Já piju vinný střik, Jakub jen vodu, má očistu. Dlouho povídáme, je to dobrý. O totalitě taky hodně, jak se to nebezpečně chýlí, Jakub i zvažuje případně emigraci, kdyby šlo do tuhýho. Další hovory si nepamatuju. Kolem půl dvanáctý jdeme společně pro Frodíka, je pěkné, jak taky Jakub sleduje, kde je kocour (někteří návštěvníci si ani nevšimnou, že kocoura mám, natož aby si všimli, že ho chci jít hledat). Jakub ho viděl na dálku vzadu u zatáčky, Frodo hned běžel k nám. Jdu spát kolem půl jedný. Jakub je v hostiňáku, já a Frodo ve vejmince, klasické uspořádání.

Sobota 7. srpna

(Úryvek z deníku) Vstávám v 9. Snídáme s Jakubem u stolu, je pěkně, svítí slunce. Jedeme nakupovat, Jakub cestou vypráví, jak byl v Německu (…) Celý den je pak ve znamení prken. Vylezli jsme nahoru nad sednici a strávili tam většinu dne. Nejdřív jsem utírala ty trámy od špíny, Jakub si chystal stativ a kameru, v průběhu dne pak všechno možné natáčel. Bojí se trochu výšek, tak jsem přešla se stativem na druhou stranu a nainstalovala to tam. Nejdřív jsme roztahali většinu prken po půdě, ohoblovanou stranou nahoru, abysme je mohli natřít fermeží. Přisouváme to k sobě, aby to bylo rovný, ale je tam hodně křivejch. To napadlo včera v noci Jakuba, že si to takhle nejdřív položíme na podlahu. Pod to jsme dali plachtu.

Po poledni jdeme vařit, já dělám rýži, Jakub smaží cibuli, rajčata, do toho hrášek a špekáčky. Vznikla z toho velká hromada děsně dobrýho jídla, přidávali jsme si furt. — Odpoledne začínáme natírat (nebo možná dopoledne). Ukázalo se, že ta fermež je úplně dokonalá hmota, moc mě to bavilo. A Jakubovi se to taky líbilo velmi. Dá se to krásně roztírat a příjemně to voní. Dělali jsme nejdřív tu pravou část, jde to celkem rychle. Pak vymýšlíme, jak tam položit tu levou část, nebudeme prkna zatím řezat. Tak jsem donesla latě, položili jsme je na to už natřený a překryli asi polovinu té levé části. Frodík si dělá svoje a občas přijde se za náma podívat a mňouká zezdola. Siestu měl na tom konopí, tam se mu líbí.

Měli jsme přestávku k večeru, já jsem si šla do vejminky zacvičit. Jakub chtěl jít nejdřív běhat, ale pak natíral dál a dokončil celou tu levou část. Po každým cvičení cítím teď velkej klid a jakousi řeku vlídné energie, jak mnou prochází. (…) Dali jsme si večeři a nalili víno, Jakub to pil taky ředěný. A až do noci jsme natírali, svítila nám tam žárovka, povídali jsme přitom. Natřeli jsme komplet všechno, co jsme tam připravili. Byla legrace se samovznícením hadru nasáklého fermeží, vynesli jsme ho pak ven. Venku začalo pršet, Frodín tam lítal za humnama, pak ale přiběhl s velkým mňaučením, tak jsem ho osušila a laskala. Zahloubil se tam do konopí a byl tam s náma až přes půlnoc.

Neděle 8. srpna

Snídáme venku, ale dnes je zataženo skoro celej den, prší občas. Do kostela jsem nešla, protože bysme nestihli práci. Před jedenáctou lezeme zase nahoru. Prkna ještě nejsou suchý od fermeže, tak to otírám všechno tím „samovznítícím“ se hadrem. A postupně otáčíme prkna natřenou a ohoblovanou stranou dolů. Různě to posouváme, řešíme, zasouváme co nejdál ke zdem. Ty dva trámy, které se musí odstranit, nám tam dost překáží, a taky tam na nich a u zdí zůstal odpornej bordel. Pokryli jsme teda přes ¾ půdy, i víc, a nechali otvor pro žebřík. Naskládali jsme si tam taky ještě další zbylá prkna na natření, předtím se tam nevešly.

Jdeme dolů se na to dívat a celkem nám to vyrazilo dech. Já jsem nevěděla nejdřív vůbec, co na to říct, ta nová krásná hmota na mě tak působila. Seděli jsme tam pod tím dlouho a jen koukali na strop. Je to krásný, opravdu krásný. Prkna si zachovaly narůžovělou barvu, fermež je úžasně zvýraznila, všechnu tu kresbu a suky. Sedíme tam a bavíme se o dokonalosti těhle věcí, že už jsou hotový, kdežto člověk je nehotovej.

Obědváme, Jakub dojídá ze včera, já si jdu sníst snídani do sednice, sedím tam a nazírám strop, Jakub tam postavil kameru, aby to měl natočený. Pak jsme se sbalili, šla jsem taky hledat Froda a připnout mu GPS. A jdeme ještě na hodinu nahoru natírat. Jakubovi to šlo dost rychle, natřeli jsme to nakonec sakumprásk všechno, je to paráda. Prkna jsme zatím neřezali, nekrátili, ještě se počká, až víc vyschnou a pak se případně rozhodne, který zkrátit atd. Jsou zčásti přeložený přes sebe, na délku. A ty natřený otočím v úterý nebo ve středu už snadno sama. Jsou tam mezery, někdy větší, protože prkna nejsou rovný, ale to se vyřeší, až se budou přidělávat napevno.

10. srpna: Položena nahrubo podlaha v sednici

(Úryvek z deníku) (…) Zbyněk nejede, tak jdu na půdu otočit ty nově natřený prkna. Otáčím to dost rychle, máme to nachystaný na místě. Pak si tam beru tu přímou pilu, řežu prkna a vyplňuju ty nepěkný díry kratšíma prknama, ono to jinak zezdola vypadá škaredě. Mám velmi dobrou náladu, povídám si pro sebe a všechno mě těší. Natírám ještě taky pár zbylých prken a nechávám je schnout otočený. Nechávám ve stropě díru jen na žebřík, natahuju tam elektriku zezdola ze zásuvky.

Frodík se přišel povalovat na konopí, tak jsem si tam lehla s ním, on se mi stočil do podpaží a leželi jsme tak, velmi slastně, byl to takový zastavený čas, Frodík chrupal, velmi rychle dýchal, a něco se mu zdálo, já jsem myslela na to, že tahle chvíle se nikdy nebude opakovat (ležení na konopí na podlaze), a přesto byl ten čas zastavený.

Zbyněk píše až kolem šestý, že vyjíždí. Přijel se dvěma pomocníky. Vylezla jsem za něma oknem ze sednice, Frodo se mnou. Fošny jsou překrásný, měla jsem z toho úplně blahej pocit v těle, jak jsem to dřevo uviděla. Uklidili jsme se Zbyňkem rychle sednici a on do okna nainstaloval takový bezvadný dřevěný zařízení, aby se tudy daly fošny posouvat. Frodík se tam nejdřív trochu rozrušeně motal, pak někam zmizel. Ti dva nám to podávali do oken, já a Zbyněk jsme to přebírali a rovnou skládali na zem. Šlo to dobře a rychle. Zbyněk při hoblování dával fošny k sobě a očísloval je, aby dobře přiléhaly. Jak se to skládalo k sobě, působilo mi to velké blaho. Jsou to smrkové fošny, 3,7 cm tloušťka. Občas jsme udělali nějakou legraci, jako například náznak tance, a povídali jsme si břitce se Zbyňkem. Brzo to bylo poskládané. Místnost se proměnila. Začíná žít nový život.

Oni pak odjeli. Po chvíli přijíždí Láďa se ženou Lenkou, jeli kolem, zajeli se podívat. V sednici plánujeme čtvrtek, kdy Láďa přijede nainstalovat linku, tvrdí taky, že tady budou s Pavlem, dokud neudělají všechny možné nedodělky. Jdu pak cvičit, tedy meditovat. Sedla jsem si s tím do sednice. Takže sednice zahájila život meditací, dá se říci.

Večer sedím tady, píšu deník. Vzala jsem si z vejminky tu Tifanny lampičku a postavila ji na okno. Je to nádherný. Ta podlaha je zatím úplně světlá samozřejmě, u kraje jsou díry a leží na tom pár fošen (Zbyněk jich přivezl víc), ale i tak už to začíná být vidět. Je to asi krásný, ale vlastně to zatím nechávám žít a mluvit ke mně svou řečí, ono se to samo ohodnotí. Fošny jsou úžasný, bytelný, široký, je to něco naprosto novýho, místnost plánuje nový život. Tohle je nejpozoruhodnější stav, přímé tvoření budoucnosti v přímém přenosu, těžko to popsat slovy. Oproti těm úzkým tenkým prkýnkům, co tady bývaly (na hlíně!) dřív, snad celé staletí, i déle nejspíš, je to radikální a bytelná změna.

11. srpna. Příprava na oslavu Démonovy svatby. Přivrtávání fošen na podlahu

(…) Do večera, do půl desáté konkrétně, pak Zbyněk dělal podlahu. Přivrtával ty fošny. Já jsem to chtěla taky zkusit, do menšího prkna mi to šlo, tak mi Zbyněk svěřil svou akuvrtačku, ale z těch fošen se mi vrtačka vysmekávala z vrutu, zničila bych ten bit, tak jsem toho musela nechat. Ale dost mě to znechutilo, až mě překvapilo, jak poníženě jsem se cítila, že jsem to nedala. Zkusila jsem tři vruty a šel mi jen jeden. Tak jsem aspoň měla příležitost pocvičit se ve snášení vlastní slabosti a neschopnosti. Kdybych měla čas na trénink a pořádně si to osahat, asi by to nakonec šlo, ale nebyl na to prostor. Zajela jsem aspoň do Dačic pro nový vruty. A občas jsem natírala ty trámy Osmem, dva poslední ještě nemají druhej nátěr. Přibitý prkna sedí jak přikovaný, je z toho úplně jinej pocit. Zbyněk tam taky ještě zatmelil nerovný místa a díry po sucích. Občas jsem to točila na mobil, protože Jakub to chtěl mít aspoň zčásti natočený a nemohl u toho být, má práci v Brně. — Chlapík z dřevní firmy mi taky přivezl dvě fůry krásně suchého dřeva, buk a jasan. Jsem ráda, že jsem to stihla takhle ještě objednat. Vysypal to vzadu na zahradě. Soused tam má zrovna seno pokosený.

Kuchyňská linka

Linku jsem koupila už v roce 2020. Je z Německa z bazaru, za 35 000 včetně ledničky, dřezu, myčky, stolu a třech židlí. Nemá to vestavěný vařič, ale to je mi šumák, nejsem moc kuchyňský typ, stačí mi vařič, který bude pod oknem. Ta firma to i sama zasílá. Láďa ji uložil u sebe ve sklepě a čekala tam na letošní srpen. 12. srpna přijeli Láďa Ryšavý a Pavel a další den linku v sednici instalovali. Ale to už je součástí zápisu z oslavy Démonovy svatby, který je na stránce Akce [přidám později]. Sem přijde jen fotka. Linka je stará, Němci ji vyhodili, není samozřejmě dřevěná, na to bych neměla, ale mně se moc líbí a taky vypadá, jako by tu byla z dřívějška.

27. srpna: Přivrtání stropu

 (Úryvek z deníku) Dělám sadu činností, které mi umožní odjet do Vydří, Zbyněk chce dnes dělat strop. Chtěla jsem spíše, aby zbrousil podlahu, on však řekl, že „vnitřně cítí“, že má být prvně strop. No tak to se nedá nic dělat. (…) Zbyněk přijel v půl druhé. Nanosili jsme věci a hned se vrhli na strop. Začali jsme tou pravou částí nad linkou, musela se upravit ta rozdrolená část u komína, dolů napadalo hodně té n0ejhorší suti, na linku, i nahoru. Zbyněk pak zkracoval ty dlouhý prkna, přišupovali jsme je, dávali tam klíny a přivrtávali. Tohle mělo menší vruty, tak jsem si to nejdřív zkusila přivrtávat a tentokrát mi to začalo jít. To bylo nejlepší ze všeho. Minule mě to celkem vyřídilo, když jsem zjistila, že mi to nejde, ale teď mě to velmi těšilo. Bit se mi občas protáčel, ono se musí dost velkou silou, ale postupně jsem se to naučila a protáčelo se mi to jen občas. Zbyňkovi nikdy, ale měl dva bity navíc, tak to bylo dobrý [později jsem zjistila, že ten bit byl už omolejsaný, s novým se mi to neprotáčí vůbec]. Udělali jsme celou tu levou část, já jsem často přivrtávala sama a Zbyněk řešil další postup. Velmi mě to těšilo, nabyla jsem velké „mužné energie“, je to nesmírně povzbuzující.

Akuvrtačka se mi pak vybila. Mezitím, co se nabíjela, jsem dole zametla ten nejhorší bordel. Dala jsem si kafe a chleba se sýrem. Zbyněk mezitím dokončil tu levou část, přidělával tam ty kratší prkýnka. Šrouboval elektrickou vrtačkou, na tu jsem sáhnout nechtěla, říkala jsem, že se bojím elektrického proudu. Pak pokračujeme ještě chvilku tou pravou částí, tam jsme udělali jen kousek. Nejtěžší je vrtání pod tím trámem, ale tam mi to taky celkem šlo. Je paráda, že jsem se naučila dělat s těmi klíny. Používali jsme čtyři klíny, každý měl na starosti dva.

Stavil se taky Proky s nějakým chasníkem, vezli na čarodějnice staré dřevo, vyklízí dům po tom Prokopovi, či jak se jmenoval, didik z posledního domu směrem na Kostelní, který umřel. Nabídli mi dva dřevěné stolky, jestli nechci, ráda jsem si je vzala. Tak jsem přišla ke stolku na vaření, protože ta německá linka, co sem přijde, nemá integrovaný vařič. Končíme až nějak kolem půl sedmý. Ale ta přivrtaná část stropu je naprosto parádní, podařilo se to srazit do úplně miniaturních mezer a je to velmi bytelné.

Září 2021

V říjnu zde byli různí hosté, například Erik Gilk, s ním jsem přivrtala zbytek prken na stropě. Je to zmíněno v zápisu v Akcích. [Dodám později]. Konala se také brigáda s Brňáky, vínem a poezií [zápis doplním]. Na začátku měsíce začal kominík pracovat na vyvložkování komína a kolem půlky září to bylo hotovo. Vyboural v komíně na půdě díru a tu vložku tam vsadil tou dírou, 180 mm. Objednala jsem si ještě pak řemeslníka ze Staré Říše, Jirku, šikovného chlapíka, který tu díru zazdil a dokončil obklady v sednici, protáhl je až ke dveřím, aby byly po celé délce za kamny.

17. září zase přijíždí Láďa s Pavlem dělat různé dodělávky do sednice. Připojili například dřez, nasadili dveře do koupelny a koupili kliky. — Já jsem o víkendu hlavně uklízela po řemeslnících a kominíkovi a natřela jsem taky konečně fermeží parapet v hostiňáku. Natírala jsem taky nové dveře v chodbě.

18. září (Úryvek z deníku) „Kominík Hess přišel a víc než hodinu pracoval. Povídali jsme si taky, je dobrej. To vyvložkování je vlastně ocelové potrubí v komíně, viděla jsem to z půdy. Říkal, že to bylo za pět minut 12, prý nebezpečí požáru bylo už velké. A dům by lehl popelem, ty požáry jsou prý hodně rychlý. Zadělal taky díru v koupelně. Vysál. Řekl mi, jakej průmyslovej vysavač má, ptala jsem se. Nakonec měl z té práce dobrý pocit, říkal to, a já jsem mu děkovala velmi. Tohle je úplně zásadní věc.“ – Takže kominík zachránil barák před vyhořením…

30. září: Broušení podlahy v sednici

Zbyněk přijíždí. Vynášíme z místnosti věci, jdeme se podívat na půdu. Předkládám mu tu svoji vrtačku Makita, že mi to nedovrtává, on to jen přehazuje na ten symbol šroubování a už to jde, paráda. Pak mi ukazuje broušení, je to taková veliká bruska s kamenem těžkým, na kterém se otáčí šmirgl. Jde to s tím dobře, dělám to já, Zbyněk vyvrtává ten žlábek ke vzduchu ke kamnům, krásně to udělal. Pak dělá malou bruskou a flexou kolem zdí a asi 3x mi vyměnil šmirgl. Bruska má sáček na prach, takže je to nádhera, nepráší se. Občas si povídáme, já ujídám sýr, Zbyněk mi přivezl taky výbornej mošt, co dělali s Ditou. Zvu je oba na Silvestra. Do sedmi hodin jsem stihla většinu podlahy a Zbyněk většinu kolem stěn. Pak odjíždím a Zbyněk to dokončil, psal mi kousek po osmé. Takže paráda!

Říjen 2021

2. října: Natírání podlahy

(Úryvek z deníku) (…) A začala jsem konečně natírat. Tím válečkem to jde naprosto skvěle! Velmi mě to překvapilo. Olej (světle šedý, Osmo) se roztírá úplně rovnoměrně, není to jak štětcem. Zezačátku to vypadalo, že to jde pomalu, ale za tři hodiny to bylo hotovo. Spotřeba barvy je větší, než uváděli na webu Osma, jedna nádoba 2,5 litrů vydržela na 16 prken. Ale ze druhé mi zbylo víc než polovina. I ten první nátěr vypadá krásně, uvažovala jsem, jestli to nenechat jen tak, ale když se pak stmívalo, bylo vidět, že to je jen tenoučký potah, jen lehce zašedlé a hodně světlé, takový film, tak to chce ještě ten druhej nátěr, moc se na to těším zítra. Udělám aspoň část podlahy, pak mi dojde barva. Váleček jsem namočila do vody, aby nezaschl.

3. 10. (…) Dávám tedy druhou vrstvu, válečkem. Ve válečku byla voda, nasákla se tam přes noc, chvíli trvalo, než se mi podařilo dostat ji ven. Nejdřív jsem se lekla, že to bude moc šedý, ale opak je pravdou, je to úplně světloučký, i ta druhá vrstva. Velmi zajímavé, má to teď takovej podivnej nazelenalej nádech, ale to je asi tím, že je to mokrý. Je to hodně světlý a studený, ale dělá mi to už teď dobře kolem žaludku, doufám, že to bude dobrý. Natřela jsem tou barvou ¾ podlahy, až kousek přes linku a kolem budoucích kamen, zbývá pár prken, bohužel jsem si objednala celou tu velkou plechovku barvy, tak ji budu muset použít ještě na něco jinýho, na police třeba…

9. 10. (…) Pak teda dokončuju natírání podlahy, dělám to štětcem, váleček je zatuhlej. Jde to celkem slušně, docela mě to baví, pod kamny jsem dala třetí nátěr, ten druhej a třetí se už tak neliší. Mám radost, že je to hotový a asi to bude krásný, i když zvláštní.

Kamna a zámek ve dveřích

Sháním plech pod kamna. Koupila jsem sice krásné sklo za 3000, ale až pak jsem zjistila, že NIKDO není schopen do něho vyvrtat díru pro přívod externího vzduchu z podlahy. [Korunu tomu pak nasadilo zjištění, že žádný externí vzduch není potřeba, nicméně kamna jsou usazena na plech a sklo stojí na chodbě nepoužito.] — Pokouším se taky vícekrát koupit zámek do dveří, fabku, naprosto se mi to nedaří, nechtějí mi to prodat, páč to neumím pořádně vysvětlit ani změřit, nenávidím tu situaci už úplně. Až jsem si konečně pustila tutoriál na Youtubu, nakráčela do obchodu, suverénně řekla přesně, co chci, ihned mi to prodali a v mžiku jsem si na statku přidělala dvě fabky do dveří. Tím pádem poprvé v historii statku jsou zde funkční zámky.

29. října volají topenáři, že příští týden přijedou. Vodák (pan Horník z Telče) taky kvůli něčemu přijel = zařizoval výpustě na zimu ve vejmince (ale ani se tento rok nepoužily).

Bílení

S bílením jsem začala 16. října. Vápnem, ničím jiným tady na statku nebílím, dům musí dýchat. Pouze o víkendech samozřejmě, páč přes týden jsem pořád byla kvůli matce ve Staré Říši. Nikdo mi nepomáhal, lidi teď nejezdili. O víkendech jsem bílila a bílila a taky jsem ještě bílila, že… Dva nátěry.

Listopad 2021

O víkendech pokračuju v bílení. — Ke konci měsíce přišlo vyúčtování za instalaci topení, trubky a radiátory ke kamnům s výměníkem, 87 000, omyli mě, musela jsem sáhnout i do máminých úspor. Nechala jsem si cenu zkontrolovat nezávislým řemeslníkem a je to prý normálka. Kdybych to věděla předem, neodvážila bych se do toho nikdy jít a tak bych ještě rok trčela ve Staré Říši. Takže to nakonec bylo krásné řízení risku a odvahy, že jsem schválně předem nepožádala o nacenění a rovnou řekla topenářům, ať to udělají.

4. 11. připojeny radiátory ke kamnům Nordica. Vše dělá profi firma z Dačic, pan Kuhltreiber (či jak, ach jo, ty jména…), zkušenosti velmi dobré. V chodbě je krásnej radiátor, v koupelně žebřík topící, v hostiňáku velkej radiátor, v sednici dva. Je to velká změna, až mi to přišlo cizí najednou, budu si na to muset zvyknout, nějak se tam změnila atmosféra úplně, o víkendu to probádám.

10. 11. proběhla topná zkouška. Topenáři byli s kamny zcela spokojeni, prý velmi rychle vytáhli teplotu vody v systému na 70° a že by to utáhlo ještě 2 radiátory na půdě. Tak jsem byla nadšena a s panem Kučerou jsme začali plánovat to podkroví, on poslal taky návrh uspořádání (to jsme řešili jako zábavu v průběhu roku, až jsme se pak usnesli na jedné variantě). To jsem ještě netušila, co mě čeká za pekelné martyrium s těmi slavnými kamny.

Postupný začátek stěhování

O víkendech pokračuju v bílení a začínám zařizování sednice, protože se tam budeme stěhovat s mámou. Bydlím ale ještě ve vejmince. A venku je i v listopadu celkem teplo, dá se i občas vyhřívat na slunci, takže zatápím ve vejmince až k večeru. A začínám postupně autem stěhovat některé věci i nábytky do Vydří (např. Teilhardovu knihovnu), čas stěhování byl určen na leden, žiju budoucností. A první topení v kamnech bylo 14. listopadu, to jsem tam poprvé zatopila a všechno vypadalo výborně, kamna krásně hoří, radiátory hřejí. Ale spát jsem tam ještě nemohla, páč není zateplený strop a je v něm díra, nevytopilo by se to.

Nakupuju různé krásné a užitečné věci do sednice: například skleněnou tabuli na psaní a vzdělávání, bude v průčelí místnosti. Taky parofólii na strop. — Elektrikář Vejmělek pracuje na elektrice v sednici.

17. listopadu: zateplení stropu

Svátek 17. listopadu jsme se Zbyňkem oslavili prací. Mámu hlídala sestra a Zbyněk měl volno. (Úryvek z deníku) Přijíždím kolem půl 10 a hned zatápím. Zase tím systémem seshora. Zbyněk nějak kolem 10, nesehnal pomocníka. Děláme celej den až do sedmi. Svátek jsme oslavili tak, že Zbyněk zapálil na stole svíčku, což bylo pěkné. Nanosili jsme věci, museli jsme hlavně vynosit z vozejku ty hranoly, smrkový, průměr 8 cm. Tahali jsme to postupně na půdu, to bylo těžký, začne mě hned bolet v zádech, dole, takovej pás, když dělám v zimě. Byla to dřina.

Nejdřív ale zkoumáme kamna, vysvětluju to všelijak, jsou i legrace kolem toho, Zbyněk si tam chtěl na té plotýnce uvařit čaj, což se nepodařilo, nechtěla jsem to rozhicovat úplně, prvních několik topení má být na poloviční výkon. A ke všemu to dřevo škaredě čadí, myslím, že mi lhali, že je to suchý dřevo [nelhali, problém byl jinde…]. Ale radiátory začaly brzo hřát, bylo to znát i v hostiňáku a já jsem furt nadšeně hlásala, když jsem lezla na půdu otvorem, že tam je zima a v sednici teplo. Bylo to zajímavý, že i přes ty díry ve stropě bylo teplo.
Zbyněk nejdřív zadělával ty dvě zbylé díry ve stropě. Odřezal ty dva obrovský trámy, tahali jsme to uložit na půdu, je to těžký jak prase, ten druhej jsem mu nařídila přepůlit, měla jsem toho dost. Vysávám bordel na půdě a snažím se upravit tu suť hnusnou, co padá dolů, i průmyslovým vysavačem, ale je to dost marný.

Uvařila jsem k obědu rizoto, dali jsme si ho poté, co byla dokončená příprava a dřevěná část stropu, a poté, co jsme přenesli žebřík ven, aby se dalo lézt na půdu, ale už ze zápraží. Společně jsme taky vymysleli tajný vchod na půdu, to jsem tam moc chtěla. (…) Zbyněk taky přivezl buchtu od sousedů nějakých a máme též sušenky. A museli jsme taky do zadní části místnosti přidělat ještě tu lištu u stropu, to zabralo čas. Pak teda děláme až do večera zateplování. Nejdřív levou část, kde byly různé komplikace, trámek, trubky, poklop (ten udělá Zbyněk později, ale musela se tam nechat díra jakoby, nechci to vysvětlovat, díra tam není, jen volný prkna). Musela se tam natáhnout a přilepit ta parofólie, Zbyněk odmítal to dělat a už vůbec to nechtěl lepit, tak to lepím já, on mi ale pak ke konci pomáhal rozmotáváním pásky. Fólie se musí i slepovat k sobě. Na ni se pokládají trámky, Zbyněk je upravuje na délku. Mezi to se pak konečně vkládá konopí, což je nejpříjemnější část, tak říkáme, že je to za odměnu. Z pravé části půdy vyklízíme hromady izolace a přendáváme na jiné místo. Svítíme si tam dvěma lampičkama. Ta pravá část šla mnohem rychlejc, nebyly tam komplikace. Nahoře je zima a mě bolí záda. Ale je to pěkná práce a kupodivu jsme to stihli do 7 večer! Nevěřila jsem, že se to podaří. Je to velké dílo a velká dřina za náma.

(…) Jdeme ještě dolů na čaj, radiátory už chladnou, bojím se, že kamna budou mít obrovskou spotřebu. Ptám se Zbyňka na jeho práci, nemá už co na pile řezat, kůrovec mu sežral všechny lesy. Nechce jít do práce, kterou mu přes týden nabízejí v jednou klášteře. Navrhla jsem, jestli by nechtěl dělat nábytek, že by o to byl velkej zájem, ať si udělá web, řekla jsem, kolik to stojí a vychválila mu jeho překrásný dům, který si sám zařídil dřevěnými výrobky a jinými krásnými výrobky – že kdyby dal na web fotky, měl by nejspíš spoustu zákazníků. Možná ho to i zaujalo. V 8 hodin se rozjíždíme do svých domovů.

20. listopadu: První spaní v sednici

(Úryvek z deníku) (…) Balím věci. Hlavně se pokouším narvat do auta tu tabuli, co mi včera přivezli, a hle, přesně se tam vešla, vycpávám to ještě polštáři, aby se to nerozbilo. — Jedu, Frodík se zjevně těší. Přijíždím nějak kolem půl desáté asi. Frodín hned po příjezdu všechno zkoumá a čenichá. Jdu zatápět, to je základ všeho. Bude zajímavý zkoumat, jak bude topení fungovat s tím zatepleným stropem. Zatápím samozřejmě seshora, připadá mi, že to čadí na sklo nějak míň. Dnes je velký den, budu poprvé spát v sednici. Volám nejdřív Prokymu, jestli by neměl čas přijít na půl hodiny a přidělat mi tu tabuli. Říká, že se staví po stavbě. Jdu tu tabuli vybalit.

No prostě celej den se šmrdolím aktivně v sednici, udělala jsem horu práce, víc než jsem čekala. Na začátku to tam bylo rozbordelený hlavně kvůli bílení a pásům fólie kolem dvou zbývajících zdí, které nemají druhý nátěr. Jenže měli přijet Zedníčkovi, tak nejdřív uklízím a dělám hromadu, hromadu drobných úkonů, který si nelze zapamatovat. Přenesla jsem ale například z hostiňáku stůl, pokryla ho starodávným přehozem bílým. Vymejšlím taky provizorní systém těch dvou polic vpravo u stěny, kde bude prozatímně Teilhardova knihovna. Tu menší polici dávám na ten mycí stůl, co fungoval pořád místo „hlavního“ stolu.  A z vejminky donáším křeslo, to tady musí bejt.

Zedníčkovi přijíždí nějak kolem třetí asi, jedou až z Jizerských hor. Leoš a jeho žena Jitka, majitelé chalupy Tara. Vezou mi matrace, kterých se zbavují, a k tomu 6 kusů peřin, polštářů a velmi pěkného povlečení. Mají to na vozejku. Zdarma mi to dávají, jsou to výborní lidé, takhle pomáhají ostatním, Leoš pak říká, že se snaží pomáhat, jak může, protože hmotné statky jsou tak pomíjející. Jsou to oba vzácní lidé, vážím si jich a podivuju se jim, pomáhají, kde můžou a přitom jsou velmi podnikatelsky schopní, tak to má vypadat.

Vynosili jsme to do hostiňáku, zvu je pak na čaj, nic jiného nemám. Přivezli mi velkou horu klobás. Sedíme u nového stolu a povídáme. Jitka se mě ptá, jestli taky něco píšu. Vyprávějí o tom, jak provozují tu Taru, že tam např. pořádají rauty, hostiny pro ubytované. Frodín je s náma, jim se moc líbí, fotí si ho pořád a zkouší ho chovat. Leoš ho taky chvilku drží jako mimino, když jsme mu ho na chvilku předala (stočil se na mě, že bude spát). Pak jedou ještě do Slavonic.

Já začínám tedy bílit. Dělala jsem druhý nátěr těch zbylých dvou stěn. Udělala jsem to nějak do šesti – s přestávkou na kafe a četbou Sedmé generace – zůstaly mi jen ty výklenky u oken a úzký pás nad linkou, kde není ani první nátěr. Vyhazuju všechny ty fólie, čistím nahoře zabílené trámy a dole u podlahy taky fleky, zametám, uklízím všechno po bílení, je to nádhera. Místnost je volná. Přináším si jednu matraci a z vejminky peřiny.

K večeru cvičím, ale jen kriju, bez rozcvičky. A meditaci před kamny, aby se mi hřály záda. Večer mi volá Zbyněk, psala jsem mu přes den, omluvila jsem se za podráždění ve středu (…) Psala jsme mu pak, jaká je teplota v místnosti, stoupla na 15. Domlouvali jsme se, co do konce roku zbývá, ten poklop necháme zatím být, ale to zábradlí pro mámu asi bude potřeba, pokud to nevymyslím jinak.

Nakonec teplota stoupla kolem půl 11 až na 18 stupňů, paráda. Ale tou chodbou to hrozně utíká, strop tam není zateplený a cela je pořád otevřená oknem a mezerami ve stropě ven. A v 11 hodin se mi podařilo teplotu vody vyšplhat až na 70, to ještě nebylo. Taky se z větší části vyčistilo ohněm začazené okno. Je to alchymie pořád trochu. — Dala jsem si vinný střik a pustila se do naplňování polic knihama. Dávám tam nejdřív Teilharda, abych to měla připravené pro setkání Teilhardovy společnosti. A pak do dolních dvou polic filosofii. Zbytek knih dávám pod stůl. Z té hromady nepřebranosti na středu místnosti zbyla jen jediná přepravka, je to paráda.

Pozoruju tu místnost a je to něco pro mě zatím těžko popsatelnýho. Přemístila jsem si pak stůl ke kamnům – asi to tak bude muset bejt – a při pozorování toho prostoru mě napadá, že to je „ten“ prostor, můj prostor, který už kdysi BYL. Samozřejmě že nikdy nebyl, a vůbec jsem netušila, jak bude vypadat, z 80 % je to náhoda, že takhle vypadá, nic jsem z toho neplánovala. Linka je náhoda, židle jsou náhoda, podlahu jsme vybraly s Martinou, strop jsem si neuměla představit. A přesto mě napadlo, že ta místnost už BYLA, že jsem odkryla svou pravou místnost. To je docela zvláštní. Naprosto nevěřím tomu, že by opravdu už kdysi byla, ale spíše asi tak, že pokud se člověku podaří učinit to, co přesně vyjadřuje jeho podstatu a úděl, může se asi podobný dojem dostavit.

A to ještě vůbec nevím, co se tady bude dít a k čemu to Bůh chystá, ale tuším, tuším… Psát o tom nechci přesněji nic. – Frodín chrupal dlouho, večer povstal a na výpravě obešel rybníky a celou ves, ještě pozdě v noci šel znova do té levé části vesnice. Spát jdu v jednu hodinu, Frodík si zvolil za svůj pelíšek židli nejblíž kamnům. Pak ale skoro hned přišel za mnou do postýlky, miláček je to.

27. listopadu: Zabydlování sednice

Měla jsem v plánu uspořádat v sednici první setkání České Teilhardovy společnosti, ale pak z toho sešlo… (Úryvek z deníku) Na statku vyndávám věci a okamžitě jdu pro dřevo. Prohazuju si před sebou sníh. Doplnila jsem si celej ten stojan na dřevo, abych viděla, jak dlouho to vydrží. — Dnes, tedy podruhé, co žiju v sednici, je to trochu jiné, jasnější. Za prvé mi ta místnost opět připadala důvěrně známá, strašně hluboce moje. Jako bych odkrývala místnost utvořenou ze své duše (která může přesahovat individuální osobu) jako nějaký archeolog budoucnosti. V podstatě ta sednice jsem nějak já, ale je to moje širší já. A není to nijak patologický pocit, jako že bych na tom byla závislá nebo si tím nahrazovala tělo. Je to jen rozšíření mého těla napájené a držené pohromadě energií přicházející odněkud, ale skrze mou duši. Je to tedy zároveň i Jiné a Cizí. A už jsem v aporiích, tak končím.

Cílem dne bylo dokončit bílení a pokračovat v přípravě na Teilhardovce. Začala jsem na půdě, dala jsem na strop chodby izolaci a tentokrát dvě vrstvy. Frodík vyšplhal po hliníkovém žebři a asistoval mi velice. Šlo to celkem rychle, jak jsem nebyla ještě vymrzlá, snesla jsem Frodína dolů a nadále pobývala v sednici. Vylila jsem taky sudy, aby mi nepraskly ledem, málem jsem se skácela i se sudem.

Bohužel ty garnýže budu muset vrátit. Vybírala jsem je ze Staré Říše a jsou krátký. 120 cm měří přesně to rozšíření výklenku (okna 80 cm), nedošlo mi, že se to rozšiřuje tak moc. Budu muset mít ty 160. Je to mrzuté, ale lepší vrátit hned zabalený než pak balit a vracet pozdějc. Vybalila jsem však vlhkoměr na dřevo a zjistila, že dřevo není vlhký. To je potěšlivé. Méně potěšlivé je, že kamna nechtějí hořet. Však budu to pozorovat a naučím se zajisté (??) topit tak, aby mi to nečadilo na dvířka. — Pak vykonávám různé činy v budově, je toho mnoho a těžko si zapamatovat. Z hostiňáku jsem přinesla těch 5 matrací a navršila je v sednici v rohu. Přikryla je přehozem červeným a vypadá to dobře. Dala jsem taky žlutou pokrývku jakousi z vejminky (schraňovala jsem si tam takový věci) na ten stůl pod Teilhardovými spisy.

Pak jdu teda bílit. Musela jsem si dotáhnout žebřík zvenka a rozložit ho jako štafle kolem linky. Zbývá mi totiž jenom ten pás za linkou. Nejdřív to vysávám, utírám taky některý ty výklenky, je tam bordelu fest. Bílení celkem jde rychle, ale stejně to zabere hrozně času. Nakonec dávám druhý nátěr do toho posledního výklenku u okna, sundávám lišty, vyhazuju veškeré pocákané noviny a hurá, je to kompletně hotovo! Je to úleva. Zabralo mi to snad 7 víkendů nebo kolik. — Přivezli mi taky to rozkládací dřevěné křeslo s futonovou matrací. Dovezla jsem to na kolečku a vybalila, ale asi to nejdřív natřu. Vařím si polívku s nudlema a jáhlama, dobrá kombinace.

Setkání Teilhardovy společnosti, které se nakonec nekonalo

Na internetu jsem našla zprávu, že Jihočeský kraj vydal doporučení nepořádat žádné kulturní akce a setkání a zůstat doma, aby se zabránilo kolapsu jihočeských nemocnic kvůli covidu. Tak jsem chvíli přemýšlela a nakonec napsala email těm deseti lidem, co se přihlásili na setkání Teilhardovců, že jsem se rozhodla to zrušit. Připadalo by mi to už docela trapný, kdybych tady na návsi měla 10 aut nebo kolik, jako by pro mě neplatily pravidla. Ale vybídla jsem je, ať mi k tomu pošlou své názory. Byla jsem rozhodnutá včera, že si všichni necháme udělat testy, ale tohle bude asi lepší. Samozřejmě z osobního hlediska jsem ráda, že se to teď nebude konat, je to náročná akce, ale jen kvůli sobě bych to neodvolala, to je jasný. Tyhle akce mají být budoucnost statku. Nabídla jsem účastníkům, že jim pošlu ten svůj doslov a připravené citáty. Zatím odepsali dva, že je to rozumné rozhodnutí a že chtějí texty.

Prosinec 2021

V průběhu měsíce řeším nehořící kamna. Nakupuju věci pro matku do Vydří (madla do sprchy, wc a podobné nutnosti). Pokračuje zabydlování místnosti.

12. prosince: Krize s kamny začíná

(Úryvek z deníku) Snažím se zahřát u kamen a koukám chvilku do souboru s Teilhardem. Pak ovšem vypukla zásadní krize! Něco najednou někde kapalo, a hle, z roury na dvou místech teče z komína dehtová voda! Černá břečka prostě. Už předtím jsem si všimla prapodivné věci, že na polenu, které jsem přiložila, je něco mokrýho! Nechápala jsem to a ignorovala. Teď už to ignorovat nešlo. Kamna prostě hoří jak chcíplý a z komína teče černá voda. Tak volám Hesovi. On mi to hned bere, ptám se, jestli je to normální, on praví, že opravdu není, ptá se, čím topím a jak, a pak říká, že je za půl hodiny tam. Tož čekám.

Přijíždí i s dcerou (asi), to bylo milé. Okukuje kamna, rozebírá čistící otvory v rouře a je jasný, že kamna nehoří, že je někde zásadní závada, protože kamna příšerně dehtují. Jde do koupelny a velmi se diví, že v komíně je voda! Mně to ale bylo divný pořád, jen jsem si to neuměla připustit a přičítala to tomu, že s kamny s výměníkem nemám zkušenost. Ale nikdy se mi z toho nepodařilo dostat víc než 60°, jenom jednou 70°, to je ale takový minimum, normální kamna mají jet kolem 80 i víc. A vždycky to hořelo chcíple, čadilo, začouzovalo sklo. Myslela jsem, že topím špatně, že mám mokrý dřevo (to se vyvrátilo vlhkoměrem, dřevo je dokonale suché). A topit umím dobře, na vejmince přece topím celé roky bez problémů.

Najednou se mi to celý v hlavě spojilo. Ty kamna prostě nehoří! A teď šíleně dehtují a teče z komína. Hes bádá nad tím, jestli je to připojením roury, že má moc kolen. Ale velmi chválil topenáře, prý málokdy viděl správné zapojení výměníku s tou zpětnou smyčkou, a tady to je. Volá ještě nějakému kamarádovi, znova zjišťují, čím topím, jak a co, a nikde nenalézají příčinu. Vysvětluju mu ještě, jak topím, jestli to dělám správně s tím primárním a sekundárním vzduchem, a on že jo. Říká, že přijede v úterý a rozebere to a  zkusí dát kouřovod napřímo. Vysvětluju mu situaci, že jsem se chtěla v lednu stěhovat. On říká, že na to musíme přijít! Zpochybňuje v jednu chvíli taky kamna Nordica. A říká, že doporučuje zákazníkům značku Flamingo. Dívám se na internet a trochu mě omývají, protože ta značka má nesrovnatelně levnější kamna…

Dělám si legraci, že se jdu oběsit. Ale vlastně nic necítím. To jsou prostě provozní věci, překážky, který mě vůbec nepřekvapují, naopak jsem si připadala divně, že to jde tak snadno. Překážky jsou mi vlastní. Ale pak jsem si stejně všimla, že mě to trochu uvnitř rozhodilo, tak nějak tajemně vespod. Ale brzo to přešlo. Prostě se uvidí. Je možné, že to ohrozí stěhování, nevím.

Snažím se přikládat, ale fakt to nehoří, takže nemůžu nic moc dělat, nedá se zahřát, jsem tam pořád v bundě. Zacvičila jsem si aspoň trátak, ale to mi nejde, je to hrozně těžký. Blomcám se tam pak u kamen s čajem, až jsem se konečně vzchopila a šla natřít ty dveře. A kupodivu jsem je natřela celý. Kamna ovšem černaly a černaly, vypadalo to nakonec jako dehtová pec jakási a zase začalo kapat z komína. Tož jsem usoudila, že je nutné se přestěhovat do vejminky. Frodík zrovna končil siestu, tak chodil se mnou sem a tam, odnosili jsme věci. Zatopila jsem a hned se to začalo krásně ohřívat. Je to naprosto nesrovnatelný. Fronďa šel na výpravu a zcela neomylně pak přicházel do vejminky, je to známý šikula, ví přesně, kde je mi konec.

Jak to dopadlo s kamny

Bylo to hrozný a každý na to měl nějaký názor atd. atd. Topenáři řekli, že oni to mají v pořádku (což je pravda), prodejce s tím nic nechtěl mít, výrobce neodpovídal, kominík narovnal kouřovody, to ale nepomohlo. Řešila jsem všechno celý prosinec: průměr komína, externí vzduch, všechno. Ale jevilo se to v pořádku. Vložka v komíně má 180 mm, je nepatrně menší než doporučená (200 mm), ale prý to nevadí, všichni říkali. Až pak opět kominík – který mě jediný v té dost tristní situaci neopustil – vyndal z kamen deflektor (22. prosince to učinil) a hle! Pomohlo to! Kamna hoří. Je sice moc dlouhý dřevo, musí se pečlivě dbát na přikládání, ale dobrý. Seřizovala jsem ještě nastavení spínání čerpadla a tak.

Pak jsem zkoušela o víkendech vytopit dům už fungujícími kamny a vypadalo to, že to neutáhnou! Už mi bylo úplně zle, stěhování v nedohlednu, pocit naprostého duševního rozkladu a úmrtí zaživa. Nicméně tak starej barák se prostě nevytopí ani za 3 dny, muselo se počkat víc dnů! A hle, jde to dobře, když je barák obydlen, tak je i vytopený.

Bohužel žhavina vydrží nejdéle cca 2 a půl hodiny, v noci to pak hned vyhasne. Je to nesrovnatelné se sporákem na vejmince, ten vydrží celou noc, když se zavře! Ale výrobce mi pak řekl, že prý je to normální! A kde to jako jsme??? Kdybych to věděla, opravdu tyhle kamna nekoupím! Chci kamna, ve kterých vydrží žhavina přes noc. Je ovšem možné, že v kamnech s výměníkem toho nelze dosáhnout. Jednoduše: kašlu na to, kamna mám tyhle a musím topit v nich, na jiný nemám. Jednoduchý. Po přestěhování se ukázalo, že matka má kamna velmi ráda a neustále je chválí, tak jsem k nim taky začala mít vřelejší vztah. Sednici vytopí skvěle, taky díky radiátorům, máme tady setrvale 22–24 stupňů a pečeme se radostně. Bohužel hostiňák ten radiátor v zimě nevytopí… Za teplejších dní je tam kolem 17°, v zimě ale jen kolem 14. Inu, co se dá dělat. NIC!

[V roce 2023 jsem pak musela koupit nová kamna, protože se definitivně ukázalo, po mnohém dalším trápení, že Nordica Termorosella jsou vadný výrobek. Koupila jsem ABX Britania a to je ráj na zemi, nesrovnatelné, úplně jiná konstrukce. Konečně vidím, jak fungují dobrá kamna… To abyste drazí čtenáři neupadli v depresi, že na statku nehoří kamna – jako tomu ostatně bývalo za Magora vždy, funkční kamna tu nikdy nebyly. Ale tady to není jak za Magora, mohu-li soudit.]

30.–31. prosince: Silvestr

(Úryvek z deníku) Večer přijíždí Jakub Fišer do Staré Říše, mluví s mámou i Martou. Loučím se s Frodíkem, leží na mě dlouho, nechávám ho tady, protože jsem myslela, že na statek přijede Lucie s Andym. — Jsme s Jakubem v sednici, obdivuje to tam. Zatápím hned. Pak máme pěknej večer, dlouho jsme povídali při víně. Zapisovala jsem zase teploty kamen na tabuli. Rozebrali jsme všechno možný, o stěhování, o našich rodinách, popisovala jsem, proč už nemůžu být ve Staré Říši, i ty finanční okolnosti. Jakub taky vyprávěl o Vánocích (…). Jakub často začínal s tou knihovnou, jak se těší, až to tam budu rovnat, tak jsem mluvila o Florianovi, jeho knihovně a komunitnímu životu nahoře v domě, že mě to v dětství ovlivnilo úplně nejvíc a podvědomě tady na to chci navázat. Ale že jsem zároveň samotář a nechápu, proč si kolem sebe vytvářím takovou komunitu. Tak Jakub z toho pak byl nadšen druhý den, protože našel téma toho filmu, který o Vydří točí. — Nový stůl jsme ale pro velké řeči nesmontovali. Šli jsme spát až o půl třetí, chtěla jsem dřív, ale nějak to nešlo. Jakub je v hostiňáku, já v sednici.

31. prosince

(Sobota) Naštěstí mi nic moc nebylo ráno, pila jsem celkem střídmě, ale bolela mě hned od rána hlava, vzala jsem si prášek. Chtělo se mi vstávat už o půl desátý a užívat si sednice. — Roztápím kamna a zrovna přijíždí Zbyněk. Jde dělat to zábradlí pro mámu, aby se měla o co opírat, když tady bude bydlet a chodit po místnosti. Měl přijet s Josefem Kubešem, ale ten nepřijel. (…) Za chvíli přijel taky Honza Vraspír. Já poklízím, chodím s odpadky a průběžně uvádím dům do stavu přijatelného. Vynášíme z auta ty trámky na zábradlí. Jsou to smrkové trámy, silnější, než jsem čekala, ale velmi krásné. Zbyněk ale nejdřív přidělal dvířka pro Frodína do okna do cely, vypadá to velmi funkčně a dobře.

Jakub pak taky vstává. Zbyněk s Honzou montují to zábradlí. Neměla jsem pro ně žádné pohoštění, tak jsem aspoň nakrájela jabka. Zábradlí se tam přidělává jen pomocí krátkých vzpěr, stojek jakýchsi, takže to není pevně spojeno se stropem. Řešíme, kde ty čtyři stojky budou rozmístěné a kde mezi nimi udělat mezeru, aby se tam dalo procházet. Zbyněk s Honzou to pak velmi schopně přidělávají. Výsledek je zcela úžasný! To zábradlí překvapivě funguje i jako jakýsi nábytek, dokreslilo to místnost, příjemně ji to rozčlenilo a jaksi zlidštilo, že to nevypadá jak velká hala, ale je to zabydlenější. Vymýšlíme různé legrace, k čemu to zábradlí bude sloužit, ale už začalo hned fungovat jako dobrý věšák na bundy. Mám z toho dobrý pocit, překvapilo mě to vzhledem a všem se to taky líbí.

Jedeme s Jakubem nakoupit, taky něco pro ně dva, do Billy, bereme basu piva a hory zásob. Zrovna píše Ota SMS, že vzal ještě dva další lidi, omlouval se za to, ale co naděláme. Měla jsem trochu ale už pokažený nervy z toho včerejška, takovou tu stresovou rozrušenost mozku z moc lidí a trochu kocoviny. Ovšem stejně s tím nic nelze dělat a chci se trénovat ve snášení lidstva.

Mezitím co jsme byli pryč, namontoval Zbyněk další kočičí dvířka do dveří sednice, velmi se tomu vzpěčoval samozřejmě, ale potichu, neb mě zná. Pak smontoval ještě ten nový stůl. Usoudili jsme kolektivně, že lepší bude dát nohy od šicích strojů na délku a umístit stůl k tomu zábradlí. Je to nádherný úplně. Ta modřínová deska je krásná a celý je to úplně dokonalý, nic lepšího si tam neumím představit. A stůl je taky příjemně vysoký, jen 75 cm. Bude i pro mámu. — Oni pak teda odjíždějí, Zbyněk nestihl jen připevnit krásné krmítko, které přivezl. Taky nám na závěr řekl, že bude v příštím roce tatínkem. To je výtečná zpráva, moc mu to přeju. Hlava mě pořád šeredně bolela ovšem, musela jsem si vzít další prášek a jít si na chvilku lehnout. Zůstala jsem ale v sednici, natáhla se tam na postel v rohu a Jakub tam vyráběl jednohubky. To byla celkem pěkná klidná chvíle.

Zápis ze Silvestra najdete v Akcích [až ho tam dám], kde je také reportáž z oslavy Démonovy svatby a z návštěv na statku v tomto roce.