Brňáci s „vínem a poezií“ na brigádě. Září 2020

Jako každý rok ke konci září (25.–27.) přijeli přátelé z Brna, organizátoři tzv. „večerů s vínem a poezií“. Byli tu Aneta, Adam s Klarisou, Pavel, Boris, v sobotu pak ještě Anička s Vojtou. Tentokrát mi to připadalo velmi vydařené. Přijelo sice méně lidí než minule, protože několik z nich mělo jiné povinnosti, ale udělali jsme hromadu práce, připravili dřevo na zimu, a dokonce se začalo s opravou stodoly, což vlastně nikdo nečekal.

Pátek 25. září

Přijíždím do Vydří nějak po šesté večer. Celý den bylo zataženo a pršelo, k večeru to naštěstí na chvilku přestalo. Rozdělala jsem oheň, aby bylo nějaké „vřelé uvítání“. Oni přijíždějí kolem sedmi asi tak, vítáme se, jdou obhlížet sednici v procesu rekonstrukce, nakolik to tedy tma dovolila, nesvítí tam ještě elektrika. Říkali, že budou všichni spát v hostiňáku, že se vejdou, oni jsou zvyklí spát porůznu společně na posteli. Ale zatím byli jen čtyři, Boris přijel pak, až když jsme už chvilku seděli u ohně.

Přivezli mi taky kytaru a darovali ji statku. To zařídila Aneta, radila jsem se s ní v létě, jakou bych měla koupit kytaru na statek, ona ji nejen koupila, ale věnovali ji pak statku, což je krásné gesto – i kytara je krásná a má dobrý zvuk.

Zasedli jsme tedy k ohni a vedly se různé rozpravy, všechny si ale nepamatuju. Ptala jsem se jich nejdřív, co je nového. Aneta a Pavel mají titul, tak o tom mluvili. Aneta je magistra práva a Pavel vystudoval aplikovanou matematiku. Adam dělá pořád truhlařinu. Boris studuje v Praze něco o životním prostředí, ale zapomněla jsem, jak se to přesně jmenuje. Vyprávěla jsem o situaci, kterou mám teď já, že se od ledna přes týden starám o mámu, ve Staré Říši u sestry, a volno mám o víkendech. Mluvila jsem o mámině stavu, ale to nepatří do zápisu.

Adam s Pavlem rozebírali teologický témata, tak jsem se k nim na chvíli připojila. Pavel říkal například, že jemu osobně by svěcení žen nevadilo, ale není pro to opora v Bibli, Ježíš prý ženy nesvětil. Nechtěla jsem to moc hrotit, jen jsem řekla něco o církvi, jak se mi nelíbí, že spíše často zavírá brány různým lidem, než aby se snažila je otevírat. Argumenty pro svěcení žen jsem neuváděla, i když by byly. Raději jsem to vedla v co nejvíc přátelském duchu. Zmínila jsem aspoň Felixe Davídka a jeho důvody pro svěcení žen: ženy a hlavně řeholnice zavřené za komunistů ve vězení byly celé roky bez kněze, jak k tomu přijdou? Hovory byly i osobnější, byla taková pěkná přátelská a sdílná atmosféra všeobecně, Pavel se mě například ptal, jestli jsem nikdy nechtěla mít děti, tak jsem vyložila, že ne a proč. S Borisem jsem se bavila o cvičení. A taky o úmyslech se statkem jsem něco řekla. Pak se začalo něco o politice, Babišovi a důchodech, ale to už Aneta nevydržela a chtěla hrát a zpívat. Což byl dobrý nápad. Boris měl nějaké ukulele či co a další strunný nástroj se vyskytl, mandolína? Já jsem vůl a nepamatuju si ty názvy. Tak se hrálo a zpívalo, to je vždycky pěkný, jen já znám málo písniček, co znají oni. Ale všichni jsme akčně zpívali například bezvadnou věc „Ještě jsem sa neoženil, už ma žena bije“.

Trochu potíž byla v tom, že pak vlastně už pořád pršelo. Tak jsme co nejvíc rozdělali oheň, pálili jsme taky starý pelesti postelí. Na záda a hlavně na hlavu nám pršelo. Oni ale, jak jsou mladí nebo co, tak působili, že vůbec nevnímají, jak prší, a někteří to asi opravdu nevnímali. Mně je pořád zima a déšť jsem tedy dost vnímala, ale vytrvala jsem. Fakt pršelo celkem dost, nikdo nikdy za historii brigád takhle dlouho u deštivého ohně nevydržel. Spát jsem šla kousek před jednou hodinou. Oni si šli ještě povídat do sednice, ale prováděli tam různá legrační alotria, vyskočili či se vysadili na ty nové trámy v sednici a chodili po nich a po půdě. Někteří zjevně lezli taky po stěně, protože ráno byly na zdi šlápoty, z toho jsem měla legraci. Ale Adam, původce, to odstranil.

Sobota 26. září

Vstávám nějak v 9. Pavel a Boris jsou v sednici, dáváme tam stůl, aby tam byl aspoň nějakej nábytek, a věšíme šňůru na prádlo, na sušení mokrých věcí ze včerejška. Snídáme a povídáme, mám dobrou náladu a všichni snad taky. Pavel přivezl dobrou pomazánku z červené čočky.

Jdu jim zatopit do hostiňáku, ukázat, jak to funguje. Adam se připojil, pak už topil sám. Pak jedu s Borisem na nákup, pro pivo a suroviny na polévku. Vracíme se do pokoje a Pavel tam zrovna hraje na tu novou kytaru, prý nikdy před lidma nehraje, ale teď hrál a zpíval irské písně a znělo to opravdu dobře, ještě o tom pojednám později. Vždycky se taky divím, kolik lidí, věcí a činností se vejde do toho malého hostiňáku, byli jsme tam všichni nacpaní. Moc se už těším na příští rok, kdy by se měla zprovoznit sednice, budu to skutečně zlom v dějinách statku. Tohle je pořád takový stěsnaný provizorní provoz, nejprotivnější je, jak se nádobí musí mýt v koupelně.

Chystání dřeva na zimu, natírání trámů a půdovky

Pak jsme se tedy pustili do práce a udělali jsme toho skutečně dost. Aneta s Klaris se chopily natírání trámů v sednici barvou Osmo. Posouvaly si lešení a do večera stihly dát první nátěr na všechny trámy. Adam a Boris řezali dřevo. Přitáhli si k dřevníku tu moji novou cirkulárku, vozili si tam jasanový polena a řezali je. Ono to není úplně snadný řezat a štípat tak tvrdý dřevo, jako je jasan, sama jsem to taky už dělala a jednou se mi zasekla cirkulárka. Boris většinou řezal, Adam štípal jasanová polena sekerou Fiskars, ale různě se také střídali. Každopádně kolem nich vyrostla během dne obrovská hromada dřeva, představovala jsem si, že ta hromada bude stále růst, až se v ní štípající Adam ztratí. Jejich výkonnost byla opravdu podivuhodná, měla jsem z nich radost.

Já s Pavlem jsme nanosili ze Skalákovy síně půdovky (ty, co se pracně dobývaly minulý rok z půdy), abysme je očistili a připravili k použití do chodby. Pavel je matematik, tak propočítal, kolik přesně jich potřebujeme nanosit. V tento čas taky nějak přijeli Anička s Vojtou. Vítají se s ostatníma, Vojta se pak myslím připojil k řezačům dřeva, Anička se mnou čistila půdovky, povídaly jsme si u toho, co je nového.

Ono totiž taky nějak pršelo, ale nemám přesné zápisky. Čekali jsme dnes na Zbyňka Buriana, tesaře, který vymyslel, jak spravit stodolu. Chtěl využít přítomnosti brigádníků k nanošení dřeva, ze kterého se ve stodole udělá lešení. Přijel až odpoledne, když už nepršelo. Zastavil vzadu na zahradě s tím velkým traktorem s vlečkou a chapadlem, a měl to plně naložené dřevem a trámky. Nejdříve se ovšem s námi najedl. Aneta a Klaris uvařily oběd, rýži s kuřecím masem a zeleninou, bylo to zcela vynikající. Zasedli jsme k tomu ven ke stolu k javorům.

Začátek opravování stodoly

Posléze tedy vypukla ona stodolní akce. Řídil to všechno Zbyněk, já jsem mu to ráda přenechala, protože veškeré mé duševní i fyzické síly byly tento rok zaměřeny na rekonstrukci sednice, a kromě toho Zbyněk je tesař a postup vymyslel on. Jedině člověk, který má dost elánu a vizi dokáže rozhýbat opravu, já bych stodolu nerozhýbala.

Zbyněk si nejdřív vybral na pomoc Pavla a dlouho pracovali sami. Dělali podpěry pro ty dlouhé trámy napříč stodolou, na kterých bude podlaha – a ta bude sloužit jako lešení. Vždycky nadzvedli trám heverem a vrazili tam sloupek. (Je vtipné to takhle napsat jednoduše, nic jednoduchýho to nebylo.) Potom Zbyněk povolal všechen lid na nošení prken, nechali jsme práce a šli na to. Nosili jsme to zezadu z traktoru, podávali nahoru, kde byli Zbyněk s Pavlem a ti to vytahovali a pokládali na trámy, až postupně vznikala podlaha. Holky chodily po dvojicích, kluci nosili prkna na rameni jen tak, pamatuju na Borise, který si tam vyskládal myslím i 4, já jsem nosila s Aničkou po třech, taky na ramenou. Když jsme se takhle zapojili všichni, celkem brzo to bylo složeno, ale ve dvou lidech by to byla dost těžká práce. Nosily se taky ty větší sloupky. Kluci taky uklízeli ještě bordel ve stodole, aby tam vzniklo místo na lešení. Zbyněk sestrojil takové lešení, které se občas muselo posunout. To byla skutečně dřina, jednou jsem to taky držela na zádech, ale podruhý bych to už nedala.

Kluci pak až do večera nosili ještě ty těžší trámky. Docela se nadřeli, Adam a Boris vykazují neúnavnou sílu, jak jsem si všimla, Pavel udělal spoustu práce v těch výškách se Zbyňkem. Holky se vrátily k natírání trámů. Já jsem taky jistě něco dělala, neležela jsem nikde, ale nemám zápisky, tak nevím, co vlastně. Ve stodole tedy vzniklo nové patro, podlaha nahoře nad zemí, nevím jak to napsat pořádně, a to bude sloužit jako základ pro posuvné lešení. Šla jsem se tam pokochat a fotit, jedna část prken velmi pérovala, bylo to jako nějaká houpačka.

Oheň ve stodole a irské balady

Anička rozdělala oheň, když se začínalo stmívat. V tu chvíli ale začalo zrovna pršet. Mě to už znechutilo, tak jsem řekla, že oheň bude ve stodole, a šla to tam připravit. Anička nabrala milý oheň na lopatu a přenesla ho do stodoly. Tam jsme ho rozdmýchaly a on svítil klukům na poslední přenášení dřeva. Nanosili a vyskládali tam ty trámky. Holky uvařily polívku, tak jsme si ji dali všichni ve stodole, byla výborná. Zbyněk tam s námi chvilku zůstal, dal si taky polívku. Navrhovala jsem, že může přespat v sednici bez dveří nebo ve Skalákově síni, ale on chtěl jet. Ještě jsme chvilku plánovali, jak to uděláme s dalším postupem, budu asi muset vyhlásit brigádu na Facebooku. Zbyněk to chce mermomocí dotáhnout do fáze, kdy se sundají tašky z těch nejvíc poškozených částí. Pak se už za úplné tmy rozloučil a odjížděl na svém traktoru. Udělal na všechny dobrý dojem, několikrát o tom ještě mluvili, Zbyněk mi pak taky psal, že mu tady všichni připadali skvělí.

Sedíme tedy u ohně ve stodole, je tam teplejc a vypadá to příjemně. Byla to taková menší oslava začátku opravy stodoly. Nic moc jsme ale neprobírali, byli jsme dost unavení prací. Adam s Klaris byli nejdřív delší dobu v hostiňáku, něco tam vážného probírali, a Pavel se šel projít. My jsme seděli a začalo se pak hrát a zpívat. Popíjelo se víno. Vojta občas hrál na jakýsi zvláštní nástroj, takovou divnou verzi foukací harmoniky, je to docela velký. Anička hrála na tu novou kytaru a výborně ji tak „pokřtila“. Aneta na flétnu, pak se kytara různě i půjčovala ostatním, Boris hrál na to své ukulele či mandolínu. Já jsem se moc ke zpěvu nepřidávala, měla jsem takovou tu svou neosobní náladu, kdy bych nejradši byla neviditelná, ale bylo mi dobře a líbila se mi atmosféra zahloubaného večera se sotva hořícím ohýnkem ve stodole. Adam a Klaris přišli, pamatuju si na Klaris, jak tam sedí v křesle zabořená ve tmě jen zčásti osvětlená, v jakémsi hlubokém tajemném zamyšlení.

Pavel se vrátil z procházky a podařilo se ho přemluvit ke hraní. Zazpíval několik písní, Adam objednával další, byl tím silně zaujat. Já taky, ale mlčela jsem, nechtělo se mi k tomu přidávat žádný moje slova, rušila bych tu krásu, nemám moc ráda svůj způsob projevu. Pavel má nějaký dar, zpívá, jako by jím něco procházelo, duch těch písní a historie lidí, kteří je po staletí zpívali, jde to skrze jeho hlas. Když to funguje tímhle způsobem, hlas nemusí být dokonalý (ale Pavel má velmi dobrý, intonaci taky výbornou), ale člověka to v hloubi duše rozechvívá. Člověk, který to zpívá, si asi nemůže uvědomit, jak působí, slyší to jen lidi kolem, on je jakoby nějakým nástrojem, skrze který jako přes „tunel“ přichází něco většího, než je jednotlivý člověk, něco z kolektivního nevědomí lidstva, a i něco, co tohle vědomí přesahuje. Je v tom nějak znát i Boží přítomnost nad celou lidskou historií.

Byla u toho taky legrace, protože Pavel se zdráhal hrát, a když spletl slova, omlouval se, načež ho Adam z legrace káznil, že si toho hned všiml (toho si právě nešlo vůbec všimnout, vždyť jsme nikdo tu píseň neznali), a ať se jde radši znova projít. Byli jsme ale unavení, nálada byla ponořena někde hluboko ve tmách stodoly a tajných zákoutích duše. A byla taky zima, mně teda už pak docela dost. Postupně jsme se rozcházeli, ovšem akční výprava se šla ještě koupat. Já samozřejmě ne, to by byla moje okamžitá smrt. Vyrazili po dvanácté hodině, Anička, Aneta, Boris, Vojta, a vykoupali se v rybníku někde směrem na Kostelní Vydří. Na obloze svítil velký měsíc dorůstající do úplňku a z rybníka vystupovaly vodní páry.

Já jsem ještě zůstala chvíli tajně ve tmě stát na dvoře u vejminky, pozorovala oblohu, a pak jsem ze stodoly, kde dohasínal oheň, uslyšela Pavla, jak začal (nejspíš už o samotě) znova hrát na kytaru a zpívat. Noc byla naprosto tichá, a ve vesnici jedna prastará stodola, ukrytá ve studené tmě jemně postříbřené měsícem, v ní samotný člověk s kytarou. Oheň skomírá a vedle něho vyvěrá pramen zpěvu, z hlubin lidských duší, z hlubiny historie, a vylévá se nahoru k překvapené noční obloze. Byla to síla; byla to modlitba. Stodola, která hostila všechny festivaly a tisíce lidí, určená ještě ráno k destrukci, tenhle den prožila své vzkříšení, a asi nestačila koukat.

Neděle 27. září

Ráno je konečně nějaké slunce a celkem to vydrželo přes den. Všichni sedí na dvoře, já odjíždím na mši do Dačic, oni říkají, že půjdou na mši až večer v Brně. Když se vracím, Adam ještě štípe dřevo, Vojta taky asi štípal, zásoby dřeva budou asi i na příští zimu, část jich taky nechám do sednice. Anička si chtěla vybrat nějaké dlaždice na balkón z těch starých, co byly kdysi na chodbě, začala to tedy s Vojtou přebírat a čistit, a nakonec vybrala i všechnu dlažbu na ten nový záchod a vyskládala to tam do řad. Klaris zkoumá keramické nádoby porůznu nacházené na statku. Anička našla v odpadišti vyhozenou tátovu konvici na čaj, která by z fleku mohla přijít do památníku, tak se otci patřičně omlouvám (se zrakem obráceným k nebesům) za toto nedopatření.

Boris s Pavlem zkouší hrát a zpívat nějaké irské písně, hrají tak intenzivně, až se pod nima prolomila lavice. Ptám se Pavla, kde bere zdroje, říká, že různě na internetu. Pak se bavíme o týrání zvířat a jak je to upraveno v zákoně. Vzniklo to z té nádoby se šnečíma ulitama, co tam zůstala ještě po tátovi. Rozebírám to s Anetou, mluvíme o znacích západního trestního práva, že je celé založené na představě o svobodné lidské vůli a odpovědnosti za činy, což není samozřejmost. Aneta správně upřesňuje, že podstatný rozdíl například oproti islámu nebo východním tradicím je v rovnosti před zákonem: je jedno, jsem-li muž nebo žena, a neplatí také žádná hierarchie. Pouštíme se do vaření, tedy hlavně Klaris s Anetou, já jsem natrhala ačokči a divoký rajčata a přidali jsme to k tomu. Zase jsem k tomu udělala rýži v rýžovaru, holky k tomu vytvořily směs zeleniny a hub. Jedli jsem venku u stolu, je krásný počasí.

Anička s Vojtou odjeli dřív, vzali taky Borise. Ukázala jsem ještě všem 3D model statku. Smějeme se tomu autu, co tam projektant dal. Adam měl nápad, jak komerčně využít stodolu na pořádání svateb, prý je o to velký zájem. To by možná šlo, ale nesmělo by to rušit provoz statku. Absolutní přednost pro mě mají lidi, co tady chtějí tvořit, a pak pomáhající neziskovky. Vysvětluju svou teorii o ekonomice dávání = když nejdřív dávám, pak v hojné míře dostávám zdarma, což se mi tady celé roky výrazně osvědčuje. Bojím se, že bych to jakýmkoli komerčním zařízením pokazila. Adam a ostatní vypadají, že s mým přístupem souhlasí. Boris říká, že má chuť stavět tu kamennou zídku, co je navržená v projektu, tak ho můžu pozvat, až se to bude dělat.

Pak se teda všichni balí a já uklízím, všude tady leží nějaké předměty. Loučíme se, bylo to tentokrát hodně vydařené, aspoň takový jsem z toho měla dojem. A práce se udělala celkem obrovská hromada, vizualizovaná nejen tou hromadou dřeva, ale i začátkem opravy stodoly, což je historický krok.